Velká Británie: Brexit je zřejmě porážkou

Británie udělala chybu, za niž zaplatí ztrátou vlivu na vlastní budoucnost nazývanou „suverenita“ i znejistěním svých občanů, partnerů i konkurentů.

Červená na semaforech u sídla EU v Bruselu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Červená na semaforech u sídla EU v Bruselu. | foto: ČTK
Červená na semaforech u sídla EU v Bruselu.

V pátek 24. června se Velká Británie probudila do světa, který si sice 52 procent jejích občanů přálo, většina z nich si ale pravděpodobně nedokázala představit, jak bude vypadat. Navnadění předvolebními sliby, z nichž některé nepřežily první dvě hodiny po vyhlášení výsledků referenda o vystoupení z Evropské unie – a zbytek padl během víkendu –, uvrhlo zemi do vnitropolitické krize. Tu lze, co do strategického významu srovnat se Suezskou krizí v roce 1956, kdy Velká Británie definitivně ztratila velmocenskou pozici.

To, co vypadá jako tradiční politický prodej dešťové vody, se může snadno proměnit v noční můru, kde se původní vítězové snaží být kdekoliv jen ne tam, kde je na ně vidět. V tuto chvíli nevyhrávají ti s hezčími politickými prohlášeními a projevy, ani ti s nejlepší politickou vizí, ale ti, kdo první pochopí situaci.

Důsledky

To se v pátek 1. července podařilo premiéru Davidu Cameronovi, když se rozhodl přenést rozhodování a vyjednávání o odchodu z EU na svého nástupce. Tímto svým činem však odstartoval časovanou bombu, kterou nikdo nechce držet, především ne ti, kdo ji svým politickým jednáním vytvořili.

Od chvíle, kdy Britové v referendu o brexitu provedli rozhodnutí, které možná nechtěli, je stále jasněji vidět, že nerozhodovali jen o „členství“ v EU, ale i o schopnosti obchodovat se současnými partnery a prosazovat své politické zájmy na mezinárodní scéně

Právě tato časovaná bomba ale bude určovat politické dění v Británii minimálně v příštích pěti letech, pravděpodobně mnohem déle. A díky ní se britskou premiérkou pravděpodobně stane ministryně vnitra Cameronovy vlády Theresa Mayová.

Od chvíle, kdy Britové v referendu o brexitu provedli rozhodnutí, které možná nechtěli, je stále jasněji vidět, že nerozhodovali jen o „členství“ v EU, ale i o schopnosti obchodovat se současnými partnery a prosazovat své politické zájmy na mezinárodní scéně. Navíc se čím dál silněji ukazuje, že rozhodovali i o možnosti nosit jméno Spojené království. To vše je v sázce, pokud se Velká Británie vydá cestou, na kterou ji voliči nasměrovali.

Dvě nabídky EU

Jiné cesty jsou pro současnou britskou vládu prakticky uzavřené. Schůdné budou, jen pokud konzervativní strana nevyužije silného mandátu, který získala ve volbách loni v květnu, a povede Británii k předčasným volbám. Takový scénář se ale v tuto chvíli jeví nepravědpodobný. Favoritce na vedení konzervativců Mayové není důvod nevěřit, že „článek 50 Lisabonské smlouvy nespustí dříve než na konci roku“. Snaží se získat maximum času na vyjednávání, protože věří, že se jí během nich podaří zvýšit cenu Británie.

EU nabídne Britům dvě možnosti – buď se vzdát vlivu na budoucí formování unie, ale (téměř) beze zbytku přijmout pravidla, anebo se jej nevzdat, čímž britská ekonomika dobrovolně opustí roli strategického prostředníka mezi EU a zbytkem světa

Konzervativní strana povede Británii mimo struktury Evropy, přičemž se bude snažit dohodnout nemožné. EU od počátku ostentativně ukazuje, kdo v jednání tahá za delší konec – předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker diktuje, kdo se s Británií (ne)smí bavit a představitelé členských zemí autoritativně určují agendu, o které se bude mluvit a o níž nikoliv.

Naštěstí se zdá, že omezení svobody pohybu není na pořadu. EU nabídne Britům dvě možnosti – buď se vzdát vlivu na budoucí formování unie, ale (téměř) beze zbytku přijmout pravidla (řečeno jinak, bruselský diktát se stane skutečným a Britové za něj budou podobně jako Švýcarsko a Norsko platit), anebo se jej nevzdat, čímž britská ekonomika dobrovolně opustí roli strategického prostředníka mezi EU a zbytkem světa. Může se vydat i cestou vztahů Kanady s EU – bilaterálních smluv, které by ale jen stěží zajistily lepší přístup na evropský trh.

Možná budoucnost

Jednání o budoucím uspořádání evropských vztahů ale nezávisí pouze na „síle“, ale i na schopnosti vyjednávat. Evropská strana bude muset vyjednávání léta koordinovat mezi 27 členskými státy. To pro Británii představuje obrovskou výhodu – vyjednávání povede pravděpodobně přímo premiérova kancelář.

Aktivace článku 50 je pro Konzervativní stranu nevyhnutelná kvůli zachování tváře, ale může se i stát, že volby v roce 2020 vyhraje proevropská strana, a Britové zjistí, že ještě jsou v EU a že se jim v ní docela líbí

Británie bude spíše minimalizovat škody než sebevědomě vyjednávat cestu k lepším zítřkům. Prezident USA Barack Obama už oznámil, že ve vyjednávání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) se Británie posunuje na konec fronty. Britská vláda, kterou snad povedou realističtí politici, proto nakonec dohodu s EU přijme a Konzervativní strana se začne těšit, až uvolní místo labouristům. A příští vláda by mohla začít hledat cestu zpět do EU – tentokrát bez speciálního zacházení.

Aktivace článku 50 je pro Konzervativní stranu nevyhnutelná kvůli zachování tváře, ale může se i stát, že volby v roce 2020 vyhraje proevropská strana, a Britové zjistí, že ještě jsou v EU a že se jim v ní docela líbí. Silného výsledku by mohla dosáhnout i Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP), jíž ale jako protestní britský většinový systém nesvědčí a navíc dnes nemá nikoho, kdo by stranu po odchodu Nigela Farage vedl. Navíc po vítězství v referendu už svým voličům nemá co nabídnout.

Předčasné volby

Podle Lisabonské smlouvy je ale výstup z EU nevratným procesem – jakmile je odstartován, skončí odloučením. Pokud se nepodaří smlouvu vyjednat ani jednání donekonečna prodlužovat, propadne se Británie do režimu Světové obchodní organizace (WTO), což představuje razantní zvýšení cel a další obchodní překážky, zejména pro finanční služby – takový scénář by byl katastrofický. Skotové ale otevřeně mluví o blokování výstupu z EU a postupné „zapomínání“ na povinnost vystoupit se může dít bez ohledu na právní normy.

Pokud konzervativci nebudou schopní výsledkům referenda dostát, nezachrání je ani většina v parlamentu, což povede k předčasným volbám, jež v současnosti téměř nikdo nechce

Mezitím se ale v Británii povede další boj – Skotové a Severní Irové se budou aktivně snažit využít situace a ze svých sympatií k EU vytěžit třeba autonomii. Zda se jim to podaří, je velkou otázkou.

Pokud konzervativci nebudou schopní výsledkům referenda dostát, nezachrání je ani většina v parlamentu, což povede k předčasným volbám, jež v současnosti téměř nikdo nechce, včetně Labouristické strany. Žádná z relevantních stran nemá dnes silné vedení, a proto chybějí lidé, kteří by kampaň vedli.

Příběh pokračuje

Není představitelné, že by Angličané odpustili konzervativcům Borise Johnsona, který není schopný nést tíhu vlastní výhry, či Michaela Gova, jenž kandidaturu na předsedu Konzervativní strany získal lstí. Proto by ve volbách zřejmě zvítězili labouristé, ať je povede kdokoliv, a zřejmě by i výrazně posílili. Společně s liberálními demokraty by vytvořili silný proevropský hlas a jejich vítězství ve volbách by Britům umožnilo vycouvat z nedomyšleného geopolitického dobrodružství.

Příběh Velké Británie nekončí v roce 2016. Její pozice ve světovém obchodě je strategická a málokdo umí dělat byznys na stejné světové úrovni.

Nyní je pouze jisté, že Velká Británie udělala chybu, za kterou zaplatí ztrátou vlivu na vlastní budoucnost nazývanou „suverenita“ i znejistěním vlastních občanů, partnerů a koneckonců i konkurentů.

Příběh Velké Británie nekončí v roce 2016. Její pozice ve světovém obchodě je strategická a málokdo umí dělat byznys na stejné světové úrovni.Brexit ale zapadá do kontextu Velké Británie, která dodnes těží zejména z faktu, že bývala koloniální a obchodní velmocí. Z historie ale nelze žít donekonečna. Dějiny patří vítězům a Británie tuto bitvu zřejmě prohrává.