Velikonoce se staly pevnou součástí marketingu obchodních řetězců

„Kinder vajíčko je obrazem toho, jak sekulární společnost velká církevní mystéria typu Velikonoc přetvořila k obrazu svému: slupka, zdání zůstalo, obsah zmizel,“ říká etnolog Martin Šimša.

Na Moravě dodnes nevymizel zvyk polévání studenou vodou, která má člověka... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na Moravě dodnes nevymizel zvyk polévání studenou vodou, která má člověka... | foto: Anna Vavríková, MAFRA
Na Moravě dodnes nevymizel zvyk polévání studenou vodou, která má člověka...

Smyslem pomlázky je již předkřesťanský úkon pomlazení. Lidé se snažili neustále svůj životní prostor omlazovat, zvyšovat jeho energii, říká etnolog Martin Šimša.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se oslava a vnímání Velikonoc v čase proměnily?

ŠIMŠA: Školením jsem etnolog i historik, takže téma Velikonoc se snažím vnímat v delším, zhruba stoletém horizontu. V takovém časovém úseku došlo k obrovské proměně. Změny navíc probíhají neustále.

LIDOVÉ NOVINY: O jaké změny šlo?

ŠIMŠA: Na začátku 20. století byly většinou obyvatel v Čechách, na Moravě i ve Slezsku vnímány Velikonoce jako největší křesťanský svátek, jehož význam byl pro věřící naprosto zásadní. Dnes společnost vnímá jako zásadnější svátek Vánoce. Ovšem jak trefně poznamenal jeden pan farář, narodit se ještě neznamená obětovat se, to už chce vědomé rozhodnutí a velký vnitřní zápas. O jeho zpřítomnění se snaží liturgie jednotlivých dnů svatého týdne, počínaje Zeleným čtvrtkem přes velkopáteční obřady, vigilii Bílé soboty až po nedělní eucharistické procesí stejné jako na Boží tělo (svátek zvaný Svátost těla a krve Páně – pozn. red.). Většina liturgických úkonů navíc našla svůj odraz v lidové religiozitě či magických praktikách, jako je třeba velkopáteční omývání v tekoucí vodě nebo zákaz obdělávat půdu.

LIDOVÉ NOVINY: Jak takové eucharistické procesí probíhalo?

ŠIMŠA: Průvod vycházel po nedělní mši z kostela. Kněz šel pod baldachýnem a nesl eucharistii, před ním šel muž a nesl velikonoční svíci – paškál. Zástupci obce a farnosti nesli korouhve a podstavníky se zapálenými svícemi, za nimi šla v průvodu celá obec. Všichni byli svátečně oblečeni, nezřídka v obřadních krojích. Průvod postupně navštívil čtyři oltáře situované v jednotlivých částech obce, aby bylo posvěcené celé její území.

LIDOVÉ NOVINY: Do kdy byly Velikonoce ve společnosti vnímány primárně jako náboženský svátek?

V celém svém rozsahu se Velikonoce na venkově slavily ještě na počátku 50. let 20. století. Z této doby máme dochované fotografie zachycující i eucharistická procesí. Veřejné náboženské projevy byly sice postupně potlačeny a obřady se musely omezit pouze na prostor kostela, ale ještě v 60. letech 20. století byla účast na nich téměř závazná.

ŠIMŠA: V celém svém rozsahu se Velikonoce na venkově slavily ještě na počátku 50. let 20. století. Z této doby máme dochované fotografie zachycující i eucharistická procesí. Veřejné náboženské projevy byly sice postupně potlačeny a obřady se musely omezit pouze na prostor kostela, ale ještě v 60. letech 20. století byla účast na nich téměř závazná. Takzvaní dvouročáci, kteří přes rok do kostela nechodili, museli přijít alespoň na Vánoce a Velikonoce.

LIDOVÉ NOVINY: Čím to bylo dané?

ŠIMŠA: Společnost bývala mnohem více věřící a silný byl i křesťanský morální étos. Společnost vnímala příslušnost ke křesťanské komunitě jako normu.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy se tedy vnímání Velikonoc proměnilo?

ŠIMŠA: Zhruba v průběhu 70. let 20. století. Došlo totiž ke generační obměně. Ročníky dvacátých a třicátých let se z kategorie rodičů podílejících se aktivně na společenském dění ve vesnici i farnosti poznenáhlu přehouply do kategorie prarodičů, kteří se snaží spíše pomáhat rodinám svých pracujících dětí. Generace jejich dětí se již projevuje jinak.

LIDOVÉ NOVINY: Čím se tedy vyznačovala nová generace?

ŠIMŠA: Především byla oproti svým rodičům mnohem více mobilní. Na počátku 60. let sice ještě doznívala snaha udržet co nejvíce obyvatel venkova v zemědělství, přičemž jedinou další alternativou byla práce v dolech a těžkém průmyslu na Ostravsku, a dokonce i mnoho venkovských dětí mělo problém vyučit se v běžných řemeslných oborech. Přesto lidí opouštějících na různě dlouhou dobu vesnici postupně přibývalo. Tím se začala měnit nejen sociální skladba vesnice, ale i vnímání důležitosti a závaznosti církevních obřadů. Dojíždění za prací totiž zásadním způsobem proměnilo osobní i rodinný životní rytmus. Pravidelná pracovní doba s jasně vymezeným pracovním týdnem již neumožňovala každodenní účast na mši svaté a slavení řady církevních svátků se přesouvalo na nejbližší neděli. V případě Velikonoc to znamenalo buďto si vzít ve čtvrtek, v pátek a potažmo i v sobotu pracovní volno, nebo na návštěvu kostela rezignovat. Státním svátkem totiž státní moc ustanovila v roce 1951 nikoli Velký pátek, ale Velikonoční pondělí. Většina obřadů se sice v průběhu doby přesunula do odpoledních a večerních hodin, což bylo pro věřící příhodnější, ovšem výjimečnost a společenský dopad velikonoční liturgie již byl nenávratně porušen.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se generační výměna v 70. letech promítla ve světské rovině oslavy Velikonoc?

Z etnografických paralel víme, že primárním cílem obchůzky bylo a je omlazení kontaktem s živou zelenou ratolestí, nejčastěji vrbovým proutkem. K pomlazování docházelo oboustranně, vzájemně se totiž šlehali chlapci i děvčata a stejně tomu bylo i s poléváním vodou, symbolizující jakousi jarní očistu.

ŠIMŠA: Změnila se skladba lidí na pondělní koledě, na pomlázce. Obchůzka bývala vyhrazena pro malé děti, ať již chlapce, nebo děvčata, a také svobodnou mládež, která Velikonoční pondělí využívala jako moment pro vyjádření svých sympatií a citů. Ženatí muži už na koledu běžně nechodili. To se začalo měnit v průběhu 70. let, kdy se postupně objevují skupiny mladých ženáčů, někdy v doprovodu dětí, s nimiž obchází spřátelené rodiny. Z koledování se tak postupně stala společenská událost, což vlastně přetrvalo dodnes.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se díváte na mínění genderových aktivistů, kteří naše velikonoční zvyky vnímají jako násilí na ženách?

ŠIMŠA: Z etnografických paralel víme, že primárním cílem obchůzky bylo a je omlazení kontaktem s živou zelenou ratolestí, nejčastěji vrbovým proutkem. K pomlazování docházelo oboustranně, vzájemně se totiž šlehali chlapci i děvčata a stejně tomu bylo i s poléváním vodou, symbolizující jakousi jarní očistu. Navíc je obchůzka svého druhu komunikační akt, při němž se posilují sociální vazby uvnitř vesnice. I dnes, třeba u nás na jižní Moravě, je negativně vnímáno, když o Velikonočním pondělí nepřijdete navštívit ženy, které patří do skupiny vašich známých.

LIDOVÉ NOVINY: Odkud pochází tradice s velikonočními vejci?

ŠIMŠA: Vejce je ve středoevropské a východoevropské kultuře vnímáno jako symbol života. Pozor, to ovšem platí pouze o plném vejci, prázdná skořápka je naopak symbolem smrti. Vejce je ovšem též ideální naturální dar, který lze zpeněžit, případně sníst, takže se s ním setkáváme i v řadě jiných obchůzek. Ovšem malované velikonoční vejce má v tomto směru výlučné postavení, obzvlášť pokud se jedná o kraslici – dar z lásky. I tyto byly původně plné a vyhlášené slovácké krasličářky je prodávaly široko daleko včetně Prahy. Zlom přinesla první světová válka, kdy všeobecný nedostatek potravin přinutil ženy začít kraslice na prodej vyfukovat a prodávat je víceméně jako symbolickou ozdobu – a u toho již zůstalo. Jinou změnu přinesla moderní barviva, jimiž se barví za tepla a vejce musí být již předem uvařená. Během sta let tak vajíčko prošlo zajímavým vývojem. Dávalo se syrové, pak prázdné, posléze vařené a nakonec i čokoládové. Za určitý symbol proměny naší doby můžeme považovat kinder vajíčko. Tradiční tvar, ale zcela nový obsah: úžasný marketingový tah. Kinder vajíčko je vlastně určitým obrazem toho, jak sekulární společnost velká církevní mystéria typu Velikonoc přetvořila k obrazu svému: slupka, zdání zůstalo, obsah zmizel.

LIDOVÉ NOVINY: Velikonoční beránek byl vždy tradicí těchto svátků?

Beránek je vůbec nejstarším symbolem Velikonoc. Objevuje se již ve Starém zákoně, protože Izraelité, než se usadili v Palestině, byli pastevci. Židovské pojídání velikonočního beránka, jako připomenutí „paschy“ předcházející vyjití Izraelitů z Egypta, je první velká reinterpretace starých pasteveckých obětních úkonů.

ŠIMŠA: Beránek je vůbec nejstarším symbolem Velikonoc. Objevuje se již ve Starém zákoně, protože Izraelité, než se usadili v Palestině, byli pastevci. Židovské pojídání velikonočního beránka, jako připomenutí „paschy“ předcházející vyjití Izraelitů z Egypta, je první velká reinterpretace starých pasteveckých obětních úkonů. Beránek, jako symbol oběti Ježíše Krista, se v průběhu dvou tisíc let stal jedním ze základních křesťanských symbolů. Křesťanství ovšem posunulo pojídání beránka do symbolické roviny přijímání těla a krve Ježíše Krista v podobě proměněného chleba a vína. Ovšem na venkově se řada věcí brala doslovně, takže pečínka z beránka či kůzlete patřila k obvyklým pokrmům oběda na velikonoční neděli.

LIDOVÉ NOVINY: A pomlázka se objevila jak?

ŠIMŠA: Smyslem pomlázky je již předkřesťanský úkon pomlazení. Lidé se snažili neustále svůj životní prostor omlazovat, zvyšovat jeho energii. Pruty vrby a jejich dotýkání se těla je symbolický úkon: energie z mladé rašící zeleně se má dostat k člověku. Každý rok musela být pomlázka nová, z čerstvých zelených prutů. Po skončení koledy se pomlázka stočila do kruhu. Buď se vyhodila na střechu, kde uschla a rozpadla se, nebo se hodila vody, aby ji odnesla. To špatné, co se během koledy na pruty pomlázky nachytalo, se tím poslalo pryč.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy se stalo součástí velikonočních tradic zpívání koled?

ŠIMŠA: Pokud úkon doprovází slovo, vždycky to zvyšuje jeho konkrétní účin. Navíc slovo pro nás často zachovává řadu významů, které jinak již nemusí být zřejmé. Asi nejznámější velikonoční koleda začíná slovy „Hody, hody, doprovody…“, což může působit jako zvukomalebná hříčka. Ve skutečnosti se ale jedná o přesné vymezení doby této koledy, která připadla na „hod“, dnes bychom řekli svátek „neděle Provodní“, jak byla označována první neděle po Velikonocích. Další význam je již jasnější – výzva k tomu, že darujete-li něco, budete i vy obdarováni a naopak. Koleda tak má podpořit štědrost pro koledníky a pro dárce hojnost a plodnost jeho hospodářství. Na východní Moravě byla tato poetická zkratka mnohem přímočařejší: „Vstávaj ráno, Marijáno, dávaj vajca, vyplácaj sa. Nedáš-li mi kopu vajec, vysadím ti muža na pec a pacholka do komína, bude černý jak tá sviňa!“

LIDOVÉ NOVINY: Jak hodnotíte vnímání a prožívání velikonočních svátků současnou společností v Česku?

Většinová společnost vnímá Velikonoce bohužel jako jednu ze zastávek v ročním marketingovém plánu obchodních řetězců. Křesťanská rovina Velikonoc se v takovém kontextu většinou vytrácí, a protože v kostele není přítomna ona štědrovečerní pastorela, většinou odpadá i ona typická návštěva noční vigilie, jak ji známe z období Vánoc.

ŠIMŠA: Většinová společnost vnímá Velikonoce bohužel jako jednu ze zastávek v ročním marketingovém plánu obchodních řetězců. Křesťanská rovina Velikonoc se v takovém kontextu většinou vytrácí, a protože v kostele není přítomna ona štědrovečerní pastorela, většinou odpadá i ona typická návštěva noční vigilie, jak ji známe z období Vánoc. Jistý opak představují společenství v tradičních křesťanských regionech, jejichž povědomí o tom, že Velikonoce nejsou jen „pomlázka a vajíčka“, ale znamenají i půst, oběť a vzkříšení, je stále velmi silné. Třetí skupinu tvoří řekněme „moderní věřící“, kterým již nestačí samotná velikonoční liturgie, ale ve svém prožívání Velikonoc se snaží jít až k základům křesťanské víry a její podstaty v Boží i osobní oběti. Tito věřící často prožívají Velikonoce v úzké komunitě a vlastní liturgii rozšiřují o další velice niterné aktivity, jako jsou osobní modlitba, rozjímání nad písmem, zpytování svědomí atd. Setkal jsem se se všemi variantami a každá z nich je svým způsobem výsledkem předchozího historického vývoje. Novinkou je diskuse, která se kolem Velikonoc a ještě více Vánoc ve společnosti rozvijí, na jedné její straně je většinová sekulární společnost, na druhé straně věřící křesťané, z jejichž náboženské tradice oba svátky vycházejí. První vidí ve Velikonocích svátky jara s pozůstatky předkřesťanských rituálů, potlačených v průběhu věků církví, druzí se pohoršují nad současnou komercionalizací. Kdo chápe Velikonoce správně? Čí to jsou tedy vlastně svátky? Tyto otázky si dřív nikdo nepokládal, zcela samozřejmě se pokládaly za tradici církve. Dnes se řada lidí ptá, zda se nejedná spíše o evropské kulturní dědictví.

Martin Šimša (1974)

  • Ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici (NÚLK).

  • Vystudoval etnologii na brněnské Masarykově univerzitě.

  • Začínal jako kurátor sbírek zaměřených na zemědělství ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

  • V roce 2002 přešel do NÚLK, který od podzimu roku 2016 vede.

  • Specializuje se na moravská lidová řemesla a oděvy, výroční zvyky a obyčeje či sídelní kultury.

Počet příspěvků: 1, poslední 27.4.2019 07:46 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.