Vědecky troufalé pokusy plodí moderní technologická monstra

Dvě století od prvního vydání románu Frankenstein anglické spisovatelky Mary Shellyové se klenou mezi vznikem moderního světa a hypermoderním dneškem. Frankensteinův příběh byl ve své době výjimečný, protože v něm život monstru daroval člověk-vědec, zatímco do té doby byl za „dárce“ života považován pouze Bůh. Píše Pavlína Tomášová.

Frankenstein. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Frankenstein. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Frankenstein.

Nebe je temné, zahalené sopečnými oblaky. V roce 1816 způsobily erupce sopky Tambora na severu indonéského ostrova Sumbawa v roce 1815 ponurou náladu „léta bez slunce“. U Ženevského jezera je na návštěvě u lorda Byrona (1788–1824) 19letá Mary Wollstonecraft Godwinová (1797–1851). Společnost jí dělá anglický spisovatel a lékař John Polidori (1795–1821) a Percy Bysshe Shelley (1792–1822), jenž se později stane jejím manželem.

Potemnělé dny si krátí rozpravami o vědě a filozofii, ale také vymýšlením tajemných příběhů. Dva roky poté, v roce 1818, vychází anonymně román Frankenstein aneb Moderní Prométheus. Zanedlouho se stává senzací a časem vychází najevo, že autorkou zneklidňujícího a fascinujícího příběhu je pozoruhodná mladá žena Mary Shelleyová.

Porušení tabu

Příběh doktora Viktora Frankensteina vzbuzoval ve čtenářích zvláštní a temné pocity. Ty sice měly předobraz v bestiářích a příbězích o umrlcích, ale tentokrát byl zdroj děsu jiný – samotný člověk, jehož se pyšný rozum a vědecké metody zmocnily natolik, že se zpupně stavěl na roveň Bohu. Ve století rozumu to však již neznamenalo, že ho svedl ďábel, hrůzu budily rozumem rozpoutané síly, silnější, než člověk tušil.

Experiment doktora Frankensteina byl právě takový, neboť se netýkal ničeho menšího než „vdechnutí života“ mrtvé hmotě, stvoření živé bytosti, která byla smontována a sešita z lidských pozůstatků. Současně porušoval tabu zakazující manipulaci s mrtvými i romantickým vzdorem smrti.

Experiment doktora Frankensteina byl právě takový, neboť se netýkal ničeho menšího než „vdechnutí života“ mrtvé hmotě, stvoření živé bytosti, která byla smontována a sešita z lidských pozůstatků. Současně porušoval tabu zakazující manipulaci s mrtvými i romantickým vzdorem smrti.

Tento vzdor však s sebou přináší pocit viny a nejistoty z důsledků – nesourodou směsici emocí, pýchy, odvahy, vzdoru a děsu, která rozežírá původně racionální mysl tvůrce experimentu, jenž se tváří v tvář svému výtvoru obrací na útěk. To, co Frankenstein stvořil, totiž nebyla lidská bytost, nýbrž její děsivá nápodoba, které něco podstatného z lidskosti chybělo – monstrum.

Stále aktuální příběh

Není divu, že se příběhu, který natolik bouřil temnou obraznost, záhy po objevu filmového média chopili jeho tvůrci. Filmová zpracování nabízejí různě vyprávěný příběh doktora Frankensteina, jenž „vdechl“ život monstru. Prvním, kdo se chopil filmového zpracování, byl vynálezce kinematografu v roce 1889 Thomas Alva Edison (1847–1931) – experimentátor nikoli nepodobný Frankensteinovi.

Edisona, „vynálezce moderního světa“ bychom rovněž mohli označit za „moderního Prométhea“, neboť kromě kinematografu vynalezl či zdokonalil zařízení a technologie, jako je fonograf a gramofonová deska, bezdrátový telegraf a elektrické světlo, na nichž od jejich vzniku stál a v určitých modifikacích dodnes stojí moderní způsob života.

Frankensteinovské téma se stalo jednou ze stálic filmového umění. Proto je příběh, jenž se proslavil díky motivu „člověk si hraje na boha“, i po dvou stoletích stále aktuální, možná ještě více než v době, kdy byl vytvořen.

Edison, který se narodil bez roku jen 30 let po vydání románu Mary Shelleyové, se frankensteinovského tématu chopil v roce 1910. Ve filmovém zpracování z roku 1931, které vtisklo monstru typický a ikonický vzhled, ho ztvárnil legendární anglický herec Boris Karloff. V titulcích je však autorství přiznáno Percy Shelleymu a monstrum je nazýváno Frankensteinem. Tato záměna jmen tvůrce a jeho výtvoru má původ v divadelní hře britské dramatičky Peggy Weblingové z roku 1927.

Filmové adaptace románu, jež sešité monstrum zpopularizovaly a daly mu podobu, se však od knižní předlohy většinou výrazně liší. Filmové médium přenáší těžiště jinam než román Mary Shelleyové. Zejména na to, co je spektakulární, jako je hororová noční loupež částí z mrtvých těl plná tiché hrůzy a burácející scéna oživení s pomocí energie blesku při prudké bouři, jež odnepaměti vyvolává v lidech hrůzu. V odvážném vystavení se bouři se opět zračí romantický vzdor, vzpoura proti starému řádu, tedy moderní Prométheus.

Frankensteinovské téma se stalo jednou ze stálic filmového umění. Proto je příběh, jenž se proslavil díky motivu „člověk si hraje na boha“, i po dvou stoletích stále aktuální, možná ještě více než v době, kdy byl vytvořen. O jeho filmových či divadelních zpracováních by šlo rozprávět hodiny, stejně jako o významu díla. Nespočet studií, článků a knih na toto téma nepřekvapivě nabírá moralistní varování. Strašit výdobytky vědy a techniky je však snadné.

Enfant terrible vědy

Věda dnes dokáže rozpoutat mnohem větší energii, vzdorovat nárokům smrti, dokonce se díky genomice ujmout vlády nad „kódem“ života, či „vdechnout život“ něčemu natolik se přirozenosti příčícímu, jako je identický klon. Byla monstra přízrakem jen v minulosti, výplodem umělecké fantazie, nebo jsou s námi dodnes? Jsou pocity nejistoty vytěsněny do temnot nevědomí, odkud se stále vynořují jako děsivé strachy, enfant terrible vědy, jež je výčitkou i neustálým mementem viny? Co se za uplynulých 200 let s monstry stalo?

Byla monstra přízrakem jen v minulosti, výplodem umělecké fantazie, nebo jsou s námi dodnes? Jsou pocity nejistoty vytěsněny do temnot nevědomí, odkud se stále vynořují jako děsivé strachy, enfant terrible vědy, jež je výčitkou i neustálým mementem viny? Co se za uplynulých 200 let s monstry stalo?

V 18. století rozumu, vědy a techniky rostla průmyslová výroba a bohatla měšťanská třída. Zhroutil se boží řád světa a ve vzduchu visela otázka, jakou podobu bude mít nové uspořádání – jak vyvážit náboženství, vědu, techniku, moc a bohatství. Hledala se různá řešení. Velká Británie se vydala liberálním směrem a při aplikaci myšlenky skotského zakladatele moderní ekonomie Adama Smithe (1723–1790) se spolehla na „neviditelnou ruku trhu“, která měla samovolně udržovat hospodářskou rovnováhu, pokud se jí do cesty nebude stavět politika.

Ve Francii vznikaly utopické teorie, mezi nimiž vynikal saint-simonismus. Aristokrat a průmyslník Henri de Saint-Simon (1760–1825) se domníval, že novými vládci společnosti se mají stát průmyslníci, neboť mají finanční prostředky a schopnosti. Pro první i druhé řešení, odevzdání se trhu nebo plánování produkce, byl společným jmenovatelem pokrok – pyšná a sebevědomá vzpoura mimořádného a odvážného jedince proti starým pořádkům, jež se neohlížela na Boha, ale opírala se o důvěru v lidský rozum, připravovala nástup moderny.

Navzdory na odiv stavěnému racionalismu a entuziastickému empirismu prosvítá romantická vzpoura moderního Prométhea. Tento romantismus je mimo jiné i v revolučním romantismu německého filozofa Karla Marxe (1818–1883) či v různých verzích anarchismu.

Posun od tradičního světa

Nástup moderní doby je spojen s rozvíjením věd, pozitivního poznání a technologických nápadů. Na konci 19. století německý sociolog Max Weber (1864–1920) definoval modernizaci jako proces postupné racionalizace, jehož druhou stranou je „odkouzlení světa“ – náboženské představy a magické myšlení vyhasínají a místo nich nastupuje šedivý svět byrokracie, který uzavírá lidskou společnost do železné klece racionality.

„Hororový“ román Mary Shelleyové nese otisk posunu od tradičního světa magických, démonických a božských sil ke světu modernímu. Počátek 19. století, kdy se zrodila zápletka moderního Prométhea, byl tedy přechodem mezi světem magicko-náboženským a vědecko-technickým.

V tomto smyslu lze rozumět původnímu podtitulu románu Frankenstein – moderní Prométheus. „Hororový“ román Mary Shelleyové nese otisk posunu od tradičního světa magických, démonických a božských sil ke světu modernímu. Počátek 19. století, kdy se zrodila zápletka moderního Prométhea, byl tedy přechodem mezi světem magicko-náboženským a vědecko-technickým.

Někteří, například Saint-Simon, se nechali megalomansky unášet fascinující mocí ovládnuté techniky a propadli iluzi vlastní božskosti. A právě v přechodu mezi ancient régimea moderní dobou umělecký cit španělského malíře Franceska Goyi (1746–1828) zachytil rozporného ducha doby a zobrazil jej na leptu Spánek rozumu plodí monstra.

Příběh doktora Frankensteina k tomuto motivu tvoří paralelu. Rozum dává povstat technice, která člověku dává moc, jež ho dokáže připravit o rozum. Za původně racionálními projekty zůstávají napůl skryta děsivá monstra, od nichž raději odvracíme zrak, přestože jejich přítomnost nelze donekonečna popírat. Právě tímto způsobem lze číst poselství románu Mary Shelleyové a interpretovat drama postavy Viktora Frankensteina.

Trest smrtí

To, že se v moderní kultuře a výtvarném umění objevuje Prométheus, není náhoda. Odkazuje k antické tragédii o mýtickém titánovi, jenž vzal bohům oheň a dal jej lidem, za což byl připoután ke skále na Kavkazu, kde mu orel každý den vyrval játra. Člověk díky darovanému ohni místo spoléhání na Bohy mohl začít spoléhat na vlastní rozum.

Mary Shelleyová označuje moderním Prométheem vědce, který lidem přinese něco nového, moderního, co jim má pomáhat, a sám za to bude potrestán – nikoli však jako antický Prométheus přikováním ke skále, nýbrž ztrátou blízkých a smrtí

Po středověké vládě náboženství se lidstvo v renesanci vrací ke svému rozumu. Jeho symbol Prométheus se objevuje jako téma ve výtvarném umění například v obrazu Spoutaný Prométheus vlámského malíře Patra Paula Rubense (1577–1640). Mary Shelleyová označuje moderním Prométheem vědce, který lidem přinese něco nového, moderního, co jim má pomáhat, a sám za to bude potrestán – nikoli však jako antický Prométheus přikováním ke skále, nýbrž ztrátou blízkých a smrtí.

Z předmluvy k prvnímu vydání, kterou napsal Percy Shelley, se dozvídáme, jaká atmosféra u Ženevského jezera v létě 1816 vládla: „Počasí bylo chladné a deštivé. Večer jsme sedávali kolem ohně a četli si příběhy duchů z knih, které jsme měli po ruce. Tyto příběhy v nás vyvolaly hravou touhu po imitaci. Souhlasili jsme s tím, že každý napíše příběh, jenž se bude založen na nějaké nadpřirozené rovině.“

Pro Shelleyovou to byl mimořádně zajímavý úkol a nechala se inspirovat rozhovory svých společníků o filozofii, náboženství a o vědeckých pokusech, včetně Erasma Darwina (1731–1802), dědečka Charlese Darwina (1809–1882), který zveřejněním biologické teorie evoluce uštědřil citelnou ránu starozákonnímu příběhu o stvoření člověka, čímž přispěl ke zhroucení náboženského obrazu světa. Erasmus Darwin se ve svém díle Zoonomia zabýval rostlinami i živočichy a formuloval rané myšlenky o evoluci, jež téměř o 70 let později rozvinul jeho vnuk.

Oživení elektrickým proudem

Díky rodinným známým se Shelleyové donesla přednáška a veřejná diskuse chirurgů Johna Abernethyho a Williama Lawrence v roce 1814 na Royal College of Surgeons o podstatě života. Tématem této odvážné přednášky bylo spojení života a elektřiny. Podobné myšlenky byly rozvíjeny již od začátku 18. století a experimentů Isaaca Newtona (1643–1727). Pokusy o oživení mrtvých tedy nebyly nové, a zřejmě proto ve většině filmových zpracování Frankenstein své monstrum probudí výbojem elektřiny, ačkoli v knize nic takového není.

To, že Shelleyová o pokusech s elektrickým proudem věděla, ačkoli je v knize nepoužila, vede k úvaze, že monstrum bylo oživeno tímto způsobem. Věda a filozofie za Frankensteinovým příběhem připomínají, že moderní debaty mají dlouhou historii.

Frankenstein ze strachu, že by se někdo jiný pokusil vytvořit monstrum, totiž odmítá objasnit, jakým způsobem z neživého sešitého těla učinil živé, pohyblivé monstrum. To, že Shelleyová o pokusech s elektrickým proudem věděla, ačkoli je v knize nepoužila, vede k úvaze, že monstrum bylo oživeno tímto způsobem. Věda a filozofie za Frankensteinovým příběhem připomínají, že moderní debaty mají dlouhou historii.

Mezi romány napsanými ženami v té době se vědecko-filozofický román Mary Shelleyové námětem (nikoli stylem) vyjímá – například několikagenerační příběhy rodin, dohodnutých sňatků a vášní v dílech Jane Austenové (1775–1817) nebo tří sester Brontëových. Frankensteinův příběh a je odlišný, přičemž jednou z příčin bylo podnětné prostředí, ve kterém Shelleyová vyrůstala.

Její matkou byla Mary Wollstonecraftová (1759–1797), anglická feministka, která zasvětila život rovnoprávnosti a emancipaci žen. Otcem Mary Shelleyové byl William Godwin (1756–1836), spisovatel a politický filozof, jehož přítelem byl Percy Shelley, který se později stal manželem Mary Shelleyové a proslavil se buřičskou sociální, politickou i romantickou lyrikou.

Stejný strach

Můžeme se sice jen dohadovat, o čem tehdy skupina přátel lorda Byrona v „létě bez slunce“ diskutovala, ale lze konstatovat, že Frankensteinův příběh nebyl pouhou fabulací mladé spisovatelky, který by upředla z ničeho. Inspiroval ji duch doby a vytříbená společnost s vášní pro vše nové, obeznámená s nejnovějšími trendy ve vědě a filozofii – spolek přátel uchvácený obdivem ke vzmachu individuální vůle, jež nejprve osvobozovala od okovů tradice a konvence a následně zmocňovala k velkým činům, významným objevům a odvážným experimentům.

K napsání románu o Viktoru Frankensteinovi stačilo poskládat všechny prvky, popustit uzdu znepokojujícím pocitům a přimíchat romantický vzdor nevyhnutelně směřující k tragickému konci hrdiny podle klasického řeckého vzoru Aischylova Spoutaného Prométhea.

Od prvního vydání Frankensteina v roce 1818 až do dneška se tematicky mnoho nezměnilo. Stejně jako se Frankensteinův příběh opíral především o strach z vytvořeného monstra a honbu za jeho zničením, i dnešní sci-fi scénáře stojí na strachu z umělé inteligence (AI) a obavě, že nás námi vytvořené stroje či klony ovládnou.

Od prvního vydání Frankensteina v roce 1818 až do dneška se tematicky mnoho nezměnilo. Stejně jako se Frankensteinův příběh opíral především o strach z vytvořeného monstra a honbu za jeho zničením, i dnešní sci-fi scénáře stojí na strachu z umělé inteligence (AI) a obavě, že nás námi vytvořené stroje či klony ovládnou.

Věda a technologie jsou dva artefakty definující moderní civilizace. V mnoha oblastech zlepšily kvalitu života, v jiných však zplodily monstra, která není snadné sprovodit ze světa. Otázka užitečnosti či hrozby novodobých monster není banální, ale dotýká se smyslu lidského bytí, a je tedy komplikovaná. Dějinná situace předurčuje způsob využití vynálezů a to, co se dnes zdá obrovským pokrokem, se za několik let může ukázat obtížně řešitelným problémem.

Součástí společnosti jsou, řečeno s francouzským filozofem vědy Brunem Latourem, nelidští aktéři, kteří mají pozitivní i negativní využití – mohou být ku prospěchu lidem, zvířatům, životnímu prostředí, ale i být vytvořeni a používáni jako zbraně. K pochopení významu frankensteinovského mementa si nestačí pouze myslet, že byla chyba, že vědec monstrum vytvořil, to by bylo příliš snadné. Zásadní pro pochopení knihy i poučení pro dnešní dobu je spíše způsob, jímž s monstry zacházíme.

Extáze tvoření

Frankenstein v extázi tvoření, veden touhou po vynálezu, jenž změní svět, vytvořil monstrum. Ačkoli ho tvořil s láskou a touhou, poté, co se stalo skutečným, se okamžitě zděsil a zavrhl ho. Tedy ne až pro jeho činy, ale již pro jeho vzhled – nakolik děsivě tvor sešitý z mrtvých těl vypadal. Všude, kde se monstrum ukázalo, bylo zahnáno děsivým křikem a zbraněmi. Monstrum, které toužilo po přijetí, bylo odmítáno kvůli odpudivému vzezření. Samo cítilo, že je jiné než lidé, toužilo však po přijetí a pochopení.

Frankenstein v extázi tvoření, veden touhou po vynálezu, jenž změní svět, vytvořil monstrum. Ačkoli ho tvořil s láskou a touhou, poté, co se stalo skutečným, se okamžitě zděsil a zavrhl ho. Tedy ne až pro jeho činy, ale již pro jeho vzhled – nakolik děsivě tvor sešitý z mrtvých těl vypadal.

Abnormalita jako děsivost spojovaná se zlem je motivem, který určuje celý příběh. Ošklivost je vylíčena jako morální deficit. Monstrum naráží na nebezpečné provázání krásy a dobra, jehož jsme svědky již od antiky. Slepé prosazování ideje dokonalosti bylo završeno v podobě eugeniky. Kolik zla přinesla tato idea, která by bez přispění vědců zůstala pouhou myšlenkou, je známé. Vědci se však ve svých bádáních posunuli.

Když v roce 1945 USA svrhly atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, americký novinář a nositel Pulitzerovy ceny Hanson W. Baldwin (1903–1991) napsal do deníku The New York Times, že bylo vypuštěno frankensteinovské monstrum. Strach, jejž atomová bomba představovala, děsil a děsí celý svět. Atomová bomba však není jediný vynález, pro který se používá název frankensteinovské monstrum. Například geneticky modifikované potraviny jejich odpůrci označují „frankenfoods“.

Obecně se předpona „franken“ používá pro technologické a vědecké vynálezy, o nichž se lidé domnívají, že jejich používání spíše ohrožuje, než prospívá. Na konci listopadu čínští vědci informovali, že se jim podařil pokus století – narodila se první geneticky modifikovaná dvojčata. Těmto frankensteinovským dětem vědci upravili genetickou výbavu, aby byly imunní vůči viru HIV.

Tragédie opuštění

Technologie i dnes pokoušejí, hrozí nám propadnutí titanismu a uvěření mýtům. Výsledkem by bylo stvoření dalších potenciálně vraždících monster. Zmíněný Bruno Latour vidí východisko ze spletité situace monster a jejich tvůrců v pozitivním vztahu lidí k výtvorům vědy a techniky – k monstrům bychom se měli chovat jako k vlastním dětem, milovat je a pečovat o ně. A z katastrofálního vyústění Frankensteinova příběhu viní vědce, ne monstrum, a nikoli proto, že doktor Frankenstein monstrum vytvořil, ale proto, že ho opustil.

Nejde o to zkrotit monstra, ale především nás samé. Tragičnost Frankensteina není v tom, že monstrum vytvořil, nebo v tom, že zavraždilo Frankensteinovy blízké, nýbrž v tom, že, veden pýchou, vytvořil monstrum, jež vzápětí opustil.

Když se za několik měsíců Frankenstein setká se svým výtvorem, monstrum mu vyčte, jak se k němu zachoval: „Frankensteine, nebuď laskavý ke všem ostatním a hrubý pouze na mě, vždyť já nejvíce potřebuji tvůj cit pro spravedlnost, dokonce tvou vlídnost a náklonnost. Pamatuj si, že jsem dílem tvých rukou a tvého mozku; měl bych být tvým Adamem, jsem však spíše padlým andělem, kterému jsi vzal všechny radosti, ačkoli se ničeho zlého nedopustil.“

Okamžik, kdy Frankenstein své monstrum zavrhl, považuje Latour za klíčové negativní předurčení konce příběhu. Od monster bychom se neměli v děsu odvracet, nýbrž si k nim nalézt vztah, pečovat o ně a přivádět je do světla kritického rozumu. Monstra sama o sobě jsou totiž neutrální, záleží na tom, jak s nimi lidstvo naloží, jak je použije nebo vychová.

Nejde o to zkrotit monstra, ale především nás samé. Tragičnost Frankensteina není v tom, že monstrum vytvořil, nebo v tom, že zavraždilo Frankensteinovy blízké, nýbrž v tom, že, veden pýchou, vytvořil monstrum, jež vzápětí opustil.

Nejistota

Dvě století, která nás dělí od prvního vydání Frankensteina, se klenou mezi vznikem moderního světa a hypermoderním, hyperkomplexním dneškem, mezi zrodem parního stroje spalujícího uhlí a naší přehřívající se přítomností. Za těchto 200 let se především změnil náš vztah k vědě a technologiím. Frankenstein totiž ještě mohl od svého výtvoru utéct, a kdyby monstrum nenašlo lísteček s jeho jménem v kapse kabátu, zřejmě by již nikdy znovu nemusel stát tváří v tvář tomu, co vytvořil.

Každodenně používáme technologie a jsme s nimi neodlučitelně spojení – jejich odpojení a opuštění dnes není možné. Proto bychom měli hledat způsob, jak náš vztah k vědě a technologiím nově uchopit s ohledem na lidskost. Tento vztah lidskosti a vědy by však neměl radikálně omezovat či zakazovat vývoj, výzkum či zprovozňování nových technologií. Historie ukazuje, že takové řešení nebývá úspěšné.

Lidstvo mnoho století sní a uvažuje o tom, jak bude svět vypadat v budoucnu, jak technologie zlepší život – létající auta, medicína či život na jiné planetě. Myšlenky na lepší zítřky však doprovázejí obavy, jež pravděpodobně pramení z nejistoty, zda nový způsob života bude lepší než ten současný. Strach vyplývá z nepoznaného a nejistého.

Luddité se snažili zabránit průmyslové revoluci ničením strojů v továrnách a i současní neoluddité svými činy ukazují, že radikální odpor vůči novým technologiím je kontraproduktivní. Například americký matematik a anarchista Theodore Kaczynski zvaný Unabomber rozesílal po USA podomácku vyrobené bomby, přičemž jeho motivem byl boj proti technickému pokroku.

Lidstvo mnoho století sní a uvažuje o tom, jak bude svět vypadat v budoucnu, jak technologie zlepší život – létající auta, medicína či život na jiné planetě. Myšlenky na lepší zítřky však doprovázejí obavy, jež pravděpodobně pramení z nejistoty, zda nový způsob života bude lepší než ten současný. Strach vyplývá z nepoznaného a nejistého.

Podle francouzského filozofa Rolanda Barthese (1915–1980) jsou nové technologie Nautilem – uzavřeným prostorem ponorky, z níž lze vše pozorovat, a vědci jsou kapitány Nemo, kteří se snaží vše ovládat a to, co považují za „nepřátelské“, chtějí odstranit či si podrobit.

Nadměrné používání rozumu

Frankensteinův příběh či vynález atomové bomby jsou důkazem, že přecenění rozumu může mít tragické následky. Ve 20. století se ukázalo, že rozum sám je monstrem. Tragičnost a děsivost ve spojení s vědou, racionalitou a vědecko-technickým pokrokem dodnes mnohým nedává spát. Goyův obraz varoval před spánkem rozumu, co se stane, když rozum není bystrý.

Za 200 let se situace změnila a dnešní hrozbou již zřejmě není nedostatečné, ale nadměrné používání rozumu. Místo propadání do hlubin rozumu, podmaňování okolního světa a jeho ovládání technologiemi, bychom měli hledat vztah nelidského a lidského, který by nebyl poháněn strachem z nedokonalosti a neznáma. Jakou bude mít tento vztah dialogu podobu, si však lze jen obtížně představit.

Za 200 let se situace změnila a dnešní hrozbou již zřejmě není nedostatečné, ale nadměrné používání rozumu. Místo propadání do hlubin rozumu, podmaňování okolního světa a jeho ovládání technologiemi, bychom měli hledat vztah nelidského a lidského, který by nebyl poháněn strachem z nedokonalosti a neznáma. Jakou bude mít tento vztah dialogu podobu, si však lze jen obtížně představit.

Frankensteinův příběh byl ve své době výjimečný, protože v něm život monstru daroval člověk-vědec, zatímco do té doby byl za „dárce“ života považován Bůh. Tento vědecký troufalý pokus se však stal moderním standardem. Dnes o životech lidí rozhodují vědci léky, léčebnými postupy, vynálezy přístrojů či technologií a politici prostřednictvím peněz a mocenských struktur.

Podle francouzského filozofa Michela Foucaulta (1926–1984) vědění doprovází moc. Můžeme však vědcům důvěřovat, že jsou odpovědnými Frankensteiny? Že se od svých výtvorů v děsu neodvrátí? Jsme my sami zodpovědní za moderní monstra? Etymologický původ slova monstrum odkazuje k latinskému slovesu monere – varovat, upozorňovat, připomínat, vést k zamyšlení.

To je možná nejdůležitější odkaz románu Mary Shelleyové, který vyšel před 200 lety, pro dnešní dobu – zamýšlet se nad moderními monstry, abychom neskončili jako v básni jejího současníka a rodinného přítele Samuela T. Coleridge (1772–1834): „Jak ten, kdo cestou ztracenou/Hledá leká se a chví/A ohlédnuv se běží dál,/Zpět nezře už, neb ví,/Že v patách za ním po cestě,/Jde démon strašlivý.“

Počet příspěvků: 1, poslední 13.1.2019 08:48 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.