Ve vědě není žádná hypotéza nevyvratitelná

Přední český virolog Vladimír Vonka se v rozhovoru věnuje nádorům vyvolaným viry, jak se vyvíjí vakcína na leukémii a proč česká lékařská věda není úspěšnější. A také v něm říká: „Problémem české biomedicíny je, že odděluje základní výzkum od aplikovaného. To je naprosto nešťastné. Je nutné kombinovat základní výzkum s aplikovaným.“

Vladimír Vonka, přední český virolog. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimír Vonka, přední český virolog. | foto: Foto Michal Sváček
Vladimír Vonka, přední český virolog. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Oslavil již sice 85. narozeniny, ale ve vědě je stále aktivní. Životní dílo profesora Vladimíra Vonky obsahuje pozoruhodné okamžiky. Hned na začátku své kariéry byl součástí týmu, díky jehož práci se podařilo z tehdejšího Československa vymýtit nebezpečnou obrnu. Mezinárodní respekt profesora Vonky posílil poté, co se mu v osmdesátých letech podařilo vyloučit, že rakovinu děložního čípku vyvolává virus herpes simplex. Celý svět pak začal studovat úlohu papillomavirů, které tuto nebezpečnou a častou rakovinu ženám způsobují.

Mezinárodní respekt profesora Vladimíra Vonky posílil poté, co se mu v osmdesátých letech podařilo vyloučit, že rakovinu děložního čípku vyvolává virus herpes simplex

V uplynulých letech se orientuje na genovou terapii nádorů. Aktuálně jeho tým dokončil rozsáhlou dvanáct let trvající studii, která zkoumala imunologii chronické myeloidní leukémie (CML), zhoubného onemocnění krve. I když lze nemocným pomocí terapie významně prodloužit život, nelze tuto chorobu, jež ročně v Česku postihne až 150 lidí, většinou vyléčit. Nyní Vonkův tým vyhodnocuje výsledky studie. Konečným cílem je vyvinout vakcínu, která by pacienta dokázala uzdravit.

O vědecké práci pak profesor Vladimír Vonka v rozhovoru mimo jiné říká: „Já a moji spolupracovníci jsme patřili k zastáncům hypotézy, že virus simplex typu 2 – HSV2 – je původcem rakoviny, což byl v té době téměř všeobecný proud. Když ale v důsledku naší studie hypotéza padla, bylo mi líto řady kamarádů, kteří jejímu potvrzování zasvětili svůj profesionální život. Najednou vypadli ze hry. Ale tak to prostě ve vědě chodí.“

ČESKÁ POZICE: Na jakém principu má být vakcína na leukémii založena?

VONKA: V devadesátých letech mě oslovila genová terapie, tedy, že se dá léčit pomocí genových modifikací buněk. Moderní metody molekulární biologie umožňují celkem snadno vnést cizí gen do buňky. A právě na tomto principu jsou založeny naše plány na vakcínu proti leukémii.

V devadesátých letech mě oslovila genová terapie, tedy, že se dá léčit pomocí genových modifikací buněk

Onkologická léčba má tři hlavní pilíře: chirurgii, chemoterapii a ozařování. Nyní se přidává čtvrtý směr – imunoterapie. Nádorová buňka se totiž antigenně liší od normálních buněk. Buňky CML, kromě svého specifického proteinu, který vznikl v důsledku zmíněné genetické změny, obsahují několik desítek dalších proteinů, jež rozšiřují jejich antigenní strukturu. Imunitní systém je schopný tyto antigeny rozpoznat, ale nádor a jeho prostředí produkují řadu substancí, jež imunitní reakce potlačují.

My se budeme snažit vnést do linií nádorových buněk odvozených od CML a pravděpodobně i od akutní leukémie, geny, které kódují faktory, jež jsou schopné zvýšit imunitní odpověď. Předpokládáme, že se tím stimuluje imunitní systém proti spektru antigenů, jež odlišují nádorové buňky od normálních.

ČESKÁ POZICE: Vakcína má tedy léčit, nikoliv být preventivní?

VONKA: Ano, byla by to terapeutická vakcína. Snažíme se vytipovat období, v němž bude optimální ji podat. V době, kdy jsem studoval, znamenala CML pro pacienty přežití tři maximálně pět let. Ale moderní terapie zavedené koncem minulého století život pacientům prodlužují na 20 či 25 let. A někdy dokonce účinek terapie přetrvává i bez jejího pokračování.

Onkologická léčba má tři hlavní pilíře: chirurgii, chemoterapii a ozařování. Nyní se přidává čtvrtý směr – imunoterapie. Nádorová buňka se totiž antigenně liší od normálních buněk.

Moderní léčba je ale nesmírně drahá – ročně mezi 800 tisíci a milionem korun na jednoho pacienta. Celkové náklady na léčbu českých pacientů s CML nejspíš přesahují miliardu. To znamená obrovskou zátěž pro zdravotnictví, poněvadž velká většina pacientů bude léčbu potřebovat trvale.

Pokud jich ročně přibude mezi 100 až 150, náklady jen na jejich terapii porostou každoročně o 100 až 150 milionů korun. Předpokládáme ale, že imunoterapie, již vyvíjíme, by přišla na zlomek těchto nákladů a přinesla by naději na úplné vyléčení pacientů.

ČESKÁ POZICE: Zabývají se podobným výzkumem i jiní vědci?

VONKA: V USA už byl proveden první klinický test s podobnou vakcínou. Je to zatím jediná studie, ukázala její dobrou účinnost. Zda ale přinese i úplné vyléčení, se zjistí až po dlouholetém sledování. V imunoterapii nádoru se uplatňují i jiné cesty, které jsou také velmi slibné. Myslím, že nic nebrání, aby se dva či tři přístupy zkombinovaly.

ČESKÁ POZICE: Proč jste se rozhodli soustředit právě na vakcínu na chronickou myeloidní leukémii?

V době, kdy jsem studoval, znamenala CML pro pacienty přežití tři maximálně pět let. Ale moderní terapie zavedené koncem minulého století život pacientům prodlužují na 20 či 25 let.

VONKA: V minulosti naše skupina desítky let studovala úlohu virů v patogenezi nádorů. Zabývali jsme se především karcinomem děložního čípku. Všechny případy nemoci spojuje jedna genetická změna: přítomnost genů papillomavirů v nádorových buňkách. Když jsme pak přišli do Ústavu hematologie a krevní transfúze (ÚHKT), narazili jsme na chronickou myeloidní leukémii (CML). Ta není virového původu, ale je spojena s určitou jednotnou genetickou změnou, čímž se podobá nádorům vyvolaným viry.

Stejně jako ony CML vykazuje přítomnost specifického antigenu. A tak jsme se cítili mentálně dobře připraveni na její studium a pozdější vývoj vakcíny k její léčbě. Když chcete vyvinout vakcínu, musíte znát imunologii nemoci, proti níž vakcína míří. Dosud se jí ale věnovala jen malá pozornost, proto jsme se pustili do jejího studia.

ČESKÁ POZICE: Máte už nějaké dílčí výstupy právě dokončené studie?

Když chcete vyvinout vakcínu, musíte znát imunologii nemoci, proti níž vakcína míří. Dosud se jí ale věnovala jen malá pozornost, proto jsme se pustili do jejího studia.

VONKA: Odhalili jsme řadu nových vztahů. Nejdůležitější asi je, že se rýsuje možnost na základě vyšetření pacienta předpovědět ještě před zahájením terapie s asi 80procentní pravděpodobností, jaký bude její výsledek. Zda pacient dobře odpoví na standardní léčbu, nebo bude-li potřebovat jinou terapii.

ČESKÁ POZICE: Imunita organismu asi hraje v rozvoji tohoto onemocnění velkou roli...

VONKA: V době diagnózy, tedy před zahájením terapie, je imunitní systém pacientů v chaotickém stavu. Podaří-li se dosáhnout remise (přechodné vymizení příznaku nemoci – pozn. redakce), začínají se obnovovat funkce imunitního systému.

Na základě těchto poznatků jsme formulovali novou hypotézu vzniku CML, podle níž selhávání imunitního systému hraje důležitou, možná rozhodující, roli při vývoji nemoci. Nevíme však, které změny v imunitě předcházejí vzniku choroby a jež se objevují jako její důsledek. První materiály k vyšetření dostáváme totiž až v době, kdy je stanovena diagnóza.

Nejdůležitější asi je, že se rýsuje možnost na základě vyšetření pacienta předpovědět ještě před zahájením terapie s asi 80procentní pravděpodobností, jaký bude její výsledek

Sledovat stav imunity pacientů před nemocí by vyžadovalo prospektivní studii, podobnou té, již jsme provedli u karcinomu děložního čípku, který je ale násobně častější nemocí než CML. Měli jsme k dispozici nálezy u původně zdravých deseti tisíc žen, jež jsme sledovali šest let. Dovolily nám získat jednoznačné závěry. Kdybychom chtěli něco podobného provést u CML, potřebovali bychom sledovat asi milion zdravých osob, abychom zachytili dostatečný počet případů pro statistické vyhodnocení. Taková studie je prakticky neproveditelná.

ČESKÁ POZICE: Jsou viry zodpovědné za širší okruh nádorů? Podobně, jako je tomu u rakoviny děložního čípku?

VONKA: Ano. Nejen mikroby, ale zřejmě i některé bakterie hrají roli při vzniku nádorů. Odhaduje se, že 15 až 20 procent z nich je infekčního původu. Ale infekce sama nestačí, onemocní jen malá část žen, které byly infikovány papillomaviry.

Mezi hlavní rizikové faktory patří vedle časného sexu a promiskuity také kouření. Po analýze dat z prospektivní studie vyšlo najevo, že ženy, které vykouří více než deset cigaret denně, mají čtyřikrát větší pravděpodobnost, že onemocní. To nás tehdy překvapilo.

Nejen mikroby, ale zřejmě i některé bakterie hrají roli při vzniku nádorů. Odhaduje se, že 15 až 20 procent z nich je infekčního původu. Ale infekce sama nestačí.

Bohužel jsme naše zjištění hned nepublikovali, takže nás předešel americký epidemiolog Winkelstein. Jiným významným nádorem, u nějž hrají viry důležitou roli, je karcinom jater. Na vině jsou viry hepatitidy B a C.

ČESKÁ POZICE: Cílem studie o rakovině děložního čípku bylo potvrdit, že ji vyvolává virus herpes simplex typu 2. Světovou proslulost vám ale přineslo, že jste tento závěr svou studií popřeli.

VONKA: Já a moji spolupracovníci jsme patřili k zastáncům hypotézy, že virus simplex typu 2 – HSV2 – je původcem rakoviny, což byl v té době téměř všeobecný proud. Když ale v důsledku naší studie hypotéza padla, bylo mi líto řady kamarádů, kteří jejímu potvrzování zasvětili svůj profesionální život. Najednou vypadli ze hry. Ale tak to prostě ve vědě chodí. Žádná hypotéza není nevyvratitelná.

ČESKÁ POZICE: Muselo pro ně být hrozným zjištěním, že se léta mýlili...

VONKA: Asi ano. Ale vědecký pracovník musí být připraven na porážky. Jsem hodně ovlivněn rakousko-britským filozofem Karlem Popperem, který se mimo jiné zabýval problémem příčinnosti ve vědě a platností hypotéz. Podle jeho názoru nic ve vědě absolutně neplatí a dříve nebo později se všechno změní.

Jsem hodně ovlivněn rakousko-britským filozofem Karlem Popperem, který se mimo jiné zabýval problémem příčinnosti ve vědě a platností hypotéz

Za starého režimu byl u nás Popper zakázán, o jeho myšlenkách se naši badatelé dozvídali jen zlomkovitě. Když se sem po revoluci jeho knihy dostaly, četl jsem je s velkým zápalem. Počátkem devadesátých let zásluhou profesora Höschla, tehdejšího děkana 3. Lékařské fakulty, dostal doktor Popper čestný doktorát medicíny Univerzity Karlovy. Bylo moc fajn ho vidět a slyšet jeho projev věnovaný hlavně T. G. Masarykovi, jehož upřímně obdivoval.

ČESKÁ POZICE: Tato filozofie, že všechno bude jednou vyvráceno, může ale zejména mladé vědce odrazovat.

VONKA: To v žádném případě. Spíše je naučí kritickému myšlení. Navíc, vyvracení hypotéz nebývá úplné. Nové poznatky, jež jsou s domněnkou v rozporu, lze využít k její modifikaci. Popper to nazývá imunizací hypotézy, tedy, že se přizpůsobí novým faktorům a bude žít v pozměněné podobě, dokud nebude modifikována znovu.

Bohužel, mladá generace se filozofií vědy moc nezabývá. Na druhou stranu před dvěma lety jsem měl na studentské vědecké konferenci 3. Lékařské fakulty úvodní přednášku, kterou jsem věnoval problému příčinnosti v medicíně, v níž jsem Popperovy myšlenky citoval. A musím říct, že jsem tenkrát od těch 60 či 70 studentů sklidil jeden z největších potlesků ve svém životě.

ČESKÁ POZICE: Za filozofii ale považujete i problematiku příčinnosti v medicíně.

Vyvracení hypotéz nebývá úplné. Nové poznatky, jež jsou s domněnkou v rozporu, lze využít k její modifikaci.

VONKA: Objasňování příčinnosti má nepochybně filozofický aspekt. Zajímám se o ni již od doby, kdy jsem začínal ve virologii. Na téma příčinnosti v medicíně mi zveřejnil článek časopis Philosophical Transactions of the Royal Society. Na to jsem trochu pyšný, protože jde o nejstarší dosud vycházející vědecký časopis. V Anglii vychází již od 17. století.

Nyní vzniká spousta časopisů, kde lze publikovat velmi snadno, ale čím dál obtížnější je prosadit se v dobrých časopisech. A při hodnocení výsledků vědeckých týmů se přihlíží ke kvalitě časopisů, měřené takzvaným impakt faktorem, tedy citovaností prací, jež jsou v něm publikované.

ČESKÁ POZICE: Na sledování tohoto faktoru je založeno financování české vědy?

VONKA: Komise při financování grantů přihlížejí k tomu, jak předkladatelé projektů publikují. Lze to zjistit velmi snadno. Existuje server Web of Science, kde zadáte jméno a objeví se, kolik má daný vědec publikací, kolikrát byly citovány a průměrná citovanost jeho publikací. Informaci lze získat za pár minut.

Při posuzování grantů by se mělo rozhodovat především podle kvality návrhu a zařazení vědců podle Hirschova indexu by mělo mít jen podpůrný vliv

Při posuzování grantů by se ale mělo rozhodovat především podle kvality návrhu a zařazení vědců podle Hirschova indexu (ukazuje citační ohlas článků daného autora – pozn. red.) by mělo mít jen podpůrný vliv. Pro některé posuzovatele je to ale hlavní faktor.

ČESKÁ POZICE: Považujete rozhodování grantových komisí za vyhovující?

VONKA: Mám k jejich činnosti výhrady. Poté, co jsem se přesvědčil, že je sdílí řada předních osobností české biomedicíny, se pokouším prostřednictvím Učené společnosti ČR grantový systém vylepšit.

Problémem české biomedicíny je, že odděluje základní výzkum od aplikovaného. To je naprosto nešťastné. Má-li se vyřešit nějaký medicínský problém, je nutné kombinovat základní výzkum s aplikovaným. Za uplynulých 25 let se sice vědecká produktivita v této zemi zlepšila, ale stále zaostáváme za podobně velkými zeměmi, například Nizozemskem a Švýcarskem, ale i některými menšími, jako je Švédsko či Finsko. To mě hodně zlobí, nejsme o nic hloupější a máme spoustu talentů.

ČESKÁ POZICE: Čím si zaostávání ještě vysvětlujete?

Problémem české biomedicíny je, že odděluje základní výzkum od aplikovaného. To je naprosto nešťastné. Má-li se vyřešit nějaký medicínský problém, je nutné kombinovat základní výzkum s aplikovaným.

VONKA: Výkonnost českého biomedicínského výzkumu negativně ovlivňuje také jeho roztříštěnost. Řešíme spoustu malých projektů a velmi málo velkých, které by ovlivnily světovou lékařskou vědu. Namísto sta malých projektů bychom se měli zabývat deseti nebo patnácti velkými, na každém z nich by pracovalo několik desítek lidí různého zaměření. Je pravda, že některé malé skupiny mají vynikající výsledky a přispívají nepřímo k řešení velkých projektů, ale zahraničních. Prosadit změny v grantovém systému nebude snadné.

ČESKÁ POZICE: Vaše výhrady znějí logicky. Proč bude prosazení změn obtížné?

VONKA: Vědci jsou ve své povaze individualisté a mnohým současný systém asi vyhovuje. V povědomí některých vědců se navíc objevuje obava, že jim někdo sebere myšlenku. To ale není dobrý přístup, věda má sloužit všem. Tyto obavy ale lze chápat.

Když jsem v šedesátých letech hostoval v USA, dva kolegové přišli se senzačním objevem, že některé viry se replikují, jen když je buňka současně infikována jiným, neúplným virem. Práce byla poslána do tisku, ale vrátila se s připomínkami, které nutily provést další pokusy. Když článek nakonec vyšel, pak současně s jinou prací, jež popisovala totéž. A je velmi pravděpodobné, že se stejným tématem zabývala další skupina, která neměla výsledky ještě zcela jasné. Takže se článek pozdržel, aby se priorita rozdělila mezi dvě pracoviště.

Řešíme spoustu malých projektů a velmi málo velkých, které by ovlivnily světovou lékařskou vědu

Vzpomínám si ještě na jednu příhodu z USA. Seděl jsem v pracovně svého dobrého přítele, člena redakční rady nejlepšího virologického časopisu. A zrovna tehdy mu přinesli čtyři nebo pět prací k posouzení. Řekl jsem mu: „To tě čeká pěkná práce na víkend.“ Odpověděl mi: „To se mýlíš, mně to ohromně pomáhá. Za prvé se dozvídám novinky dřív, než se někde objeví. A za druhé, já rozhoduji o tom, kdy se práce publikuje.“

Ptal jsem se, jak o tom může rozhodovat, že to je přece na šéfredaktorovi. Odpověď mě překvapila: „Vedu si statistiku oponentů. Někteří posudek zvládnou do tří neděl, jiní do tří měsíců. Když chci něco urychlit, pošlu práci dvěma, kteří článek posoudí do tří týdnů. A když jej chci pozdržet, pošlu jej těm pomalejším.“ Přiznám se, že jsem byl ohromen. Takové věci se asi stávají.

ČESKÁ POZICE: Pokud ale dva vědecké týmy nezávisle na sobě potvrdí jednu hypotézu, je ještě průkaznější, že opravdu platí, ne?

VONKA: To je pravda, ale záleží, jakým způsobem je potvrzena. Ve vědě není vždy morálka na výši. Osobní zájmy a ambice asi také spolurozhodují v grantových komisích. Poněvadž posudky píší lidé, a ti mají různé koncepce, a ne každý se dokáže povznést a uznat, že nápad druhého je dobrý. Toto ve vědě existuje na celém světě.

V povědomí některých vědců se objevuje obava, že jim někdo sebere myšlenku. To ale není dobrý přístup, věda má sloužit všem. Tyto obavy ale lze chápat.

Například nedávno jsem viděl hodnocení jednoho loni podaného grantu. Dva zahraniční posudky, velmi kvalifikovaně napsané, přisuzovaly projektu nejvyšší hodnocení. Jeden z oponentů přidal k svému „áčku“ ještě slůvko „excellent“. Dva tuzemské posudky naopak ohodnotily projekt jako průměrný. A grant byl zamítnut.

Znám však řadu vědců, kteří jsou schopní v zájmu zachování fair play podpořit i to, co se vymyká jejich zkušenosti a narušuje jejich pracovní koncepci, pokud jde o vědecky podloženou inovaci.

ČESKÁ POZICE: V roce 1969 jste mohl zůstat v USA, pracoval jste tehdy v nejlepším virologickém ústavu v čele s profesorem Melnickem. Nelitoval jste návratu?

VONKA: Od května 1968 jsem pracoval na Baylorově univerzitě v Houstonu jako hostující profesor virologie. Měl jsem s sebou i rodinu. Po roce a půl přišel z vyslanectví příkaz, abych se okamžitě předčasně vrátil. Profesor Melnick mi hned nabídl, abych v ústavu zůstal jako řádný profesor.

Ve vědě není vždy morálka na výši. Osobní zájmy a ambice asi také spolurozhodují v grantových komisích.

Tenkrát nás na Baylorově univerzitě bylo z Československa asi dvanáct či čtrnáct a vrátili jsme se tři. Samozřejmě jsem také uvažoval, že nabídky využiji. Podmínky pro vědu tam byly nesrovnatelně lepší, navíc jsem se profesorem Melnickem i řadou dalších úzce spřátelil. Ale v Československu jsem měl rodiče, bratra, přátele, skupinu spolupracovníků.

Melnickovi tehdy brali spoustu časopisů, například Time, Saturday News a další. A když si je přečetli, vždy mi je přinesli. Tenkrát se v nich hodně psalo o Československu. A v jednom čísle byl rozhovor s redaktorkou Zemědělských novin. Stěžovala si, že Sověti zemi čím dál víc ovládají a že čím dál víc lidí odchází. A americký novinář se jí zeptal, proč také neodejde. Odpověděla: „Proč bych odcházela. Vždyť je to naše země, ne jejich.“ A to byl moment, kdy jsem možnost zůstat v zahraničí vyloučil.

ČESKÁ POZICE: Jak se vám rodná země odvděčila?

VONKA: Díky tomu, že jsem se vrátil, jsem byl v relativně dobré pozici. Nebyl jsem nijak diskriminován. Při čistkách byli odejiti především straníci, kteří se hodně v roce 1968 angažovali. Nás nestraníky to v podstatě nepostihlo. Dokonce jsem mohl občas vycestovat do zahraničí na konferenci. Ovšem nikoliv, byla-li cesta placena zahraniční stranou. To se zamítalo. Ti, kteří tenkrát rozhodovali, byli v zajetí přesvědčení, že když někoho ze Západu zvou, chtějí se něco tajného dozvědět. Ale kvůli tomu jsme čím dál více zaostávali.

Koncem šedesátých let přínos Československa představoval dvě procenta světové vědecké produkce. V roce 1989 to bylo jen 0,2 procenta.

Profesor Schreiber provedl po roce 1990 analýzu produkce české vědy ve světovém kontextu. Dozvěděl jsem se od něho, že koncem šedesátých let přínos Československa představoval dvě procenta světové vědecké produkce. V roce 1989 to bylo jen 0,2 procenta. Desetkrát se produkce snížila, což bylo důsledkem odchodu velmi kvalitních vědců do zahraničí, další řada lidí byla z vědeckých ústavů vypuzena a také jsme ztratili kontakt se světovou vědou.

ČESKÁ POZICE: Jaký je současný český přínos světové vědě?

VONKA: Určitě vyšší než v roce 1989. Práce se zkvalitnila, otevřela se okna do světa, vědci jezdí na kongresy, na dlouhodobé stáže. Světový pokrok je ale ohromně rychlý. V biomedicíně se objevují natolik překvapující novinky, že je zřejmé, že není možné plánovat, do kdy se na něco přijde.

Například nedávno byla v Británii konference, na které bylo referováno, že byl identifikován gen, jehož produkt rozhoduje, zda se virus dostane, nebo nedostane do buňky. Aby se totiž virus do buňky dostal, musí reagovat s receptorem, který je na povrchu buňky. Pak se vytvoří takzvaný endozom, jakýsi balíček s virem, který putuje dovnitř buňky. Aby se virus mohl v buňce uplatnit, musí se endozom otevřít a virus pak spustí svou aktivitu. Pomnoží se, buňku zničí a rozšíří se do dalších.

Nyní se zjišťuje, jak zabránit endozomu se otevřít. Kdyby se to podařilo, vznikl by univerzální protivirový lék. To by znamenalo obrovskou revoluci v medicíně. Podobné objevy ale nelze naplánovat. Proto navrhuji v materiálu, který jsem předložil Učené společnosti jako součást návrhu na reformu grantového systému, vznik komise, která by každé dva či tři roky modifikovala seznam priorit lékařské vědy.

V biomedicíně se objevují natolik překvapující novinky, že je zřejmé, že není možné plánovat, do kdy se na něco přijde

Můj návrh je ale zatím jen ve stavu prověřování, posuzovat jej v první fázi budou členové biomedicínské sekce Učené společnosti. Tato instituce nemá moc velký vliv, ale pokud by změnám požehnala, mohlo by to ovlivnit zřizovatele grantových agentur. Bude to běh na dlouhou trať, ale jsem si jistý, že dříve, nebo později změny musejí nastat, protože přibude lidí, jimž dojde, že současné nastavení není v pořádku, tedy, že trpí oddělováním základního a aplikovaného výzkumu a roztříštěností na malé projekty.

ČESKÁ POZICE: Jakému směru byste dal přednost v současnosti?

VONKA: Například v onkologii by to měla být imunoterapie. Mohla by léčbu nejen zefektivnit ale i velmi zlevnit. Jak už jsem se zmínil, nejúčinnější léky jsou totiž hodně drahé.

ČESKÁ POZICE: Za svůj život jste nasbíral spoustu zkušeností. Co je rozhodujícím faktorem, že vědec je ve svém bádání úspěšný?

VONKA: Žádný vědec není stoprocentně úspěšný. Například Albert Sabin, asi jeden z největších vědců 20. století, tvůrce živé očkovací látky proti poliomyelitidě, která téměř celosvětově vymýtila tuto zlou nemoc, měl za sebou řadu omylů. Jako mladý muž pracoval v Rockfellerově ústavu a pokoušel se kultivovat virus této nemoci na tkáňových kulturách. Sabin věděl, že by se díky tomu pokrok v boji s nemoci významně urychlil, ale nešlo mu to.

Imunoterapie by mohla léčbu nejen zefektivnit ale i velmi zlevnit. Nejúčinnější léky jsou totiž hodně drahé.

O řadu let později to virologická laboratoř Harvardovy univerzity zkusila znovu. John Enders a jeho kolegové vzali virus od nemocného a ten na tkáňových kulturách báječně rostl. Za svůj objev dostali Nobelovu cenu. Sabinovým omylem bylo, že začal pracovat s virem, který byl léta pasážován na opicích z mozku do mozku, a proto ztratil schopnost růst na tkáňových kulturách.

Později se Sabin zmýlil v dobách, kdy vládlo přesvědčení, že virus HSV2 je vyvolavatelem karcinomu děložního čípku. Dokonce tehdy uspořádal tiskovou konferenci, na které prohlásil, že získal pomocí sérologie konečný důkaz o příčinném vztahu. Pak se opět ukázalo, že to byl omyl. A Sabin se k němu veřejně přiznal.

I nejúspěšnější vědci mají neúspěchy. Čím víc pracujete, čím více projektů řešíte, tím víc neúspěchů vás potká. Velká část hypotéz, které jsou formulovány na základě určitých dat, neodpovídá jiným faktům.

ČESKÁ POZICE: Tyto omyly jsou ale také hodně prospěšné. Ví se, že touto cestou se nemá věda vydat.

I nejúspěšnější vědci mají neúspěchy. Velká část hypotéz, které jsou formulovány na základě určitých dat, neodpovídá jiným faktům.

VONKA: To určitě. Když jsme dokončili prospektivní studii týkající se rakoviny děložního čípku, potkalo nás něco podobného. Zhruba 20 procent pražských žen je infikováno virem HSV2. Byli jsme přesvědčeni, že u nich bude mnohonásobně větší výskyt karcinomu čípku než u těch, které protilátky k viru neměly.

Když mi statistik nesl výsledky testů, v nichž jsme zakodovaně vyšetřili séra od onemocněvších žen a těch, které zůstaly zdravé, viděl jsem už na jeho tváři, že nese špatné zprávy. Ukázalo se, že nebyl rozdíl ve výskytu maligního a premaligního procesu mezi těmi, které měly protilátky proti viru, a těmi bez nich. První mou reakcí bylo, že jsme něco zkazili. Seděl jsem a díval se z okna. A pak mě osvítil duch svatý: HSV2není původcem nemoci. Výsledky jsme sepsali, poslali do dobrého zahraničního časopisu a bylo to.

Všeobecně přijímanou hypotézu se podaří vyvrátit jednou dvakrát za život. Ale pocit je to úžasný.

Taková věc, kdy člověk vyvrátí všeobecně přijímanou hypotézu, se podaří jednou dvakrát za život. Ale pocit je to úžasný. Potom se většina laboratoří začala zabývat papillomaviry. Myslím, že to urychlilo konečné potvrzení jejich ústřední role při vzniků nádorů a snad i budoucí vývoj účinné vakcíny. Bohužel, mrazírna, v níž jsme měli uložený cenný materiál pro další výzkumy – deset tisíc sér od původně zdravých žen – vyhořela. I takové věci přináší život.

Vladimír Vonka (85)

  • Přední český virolog.
  • Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK.
  • Začínal v ústeckém KÚNZ, v roce 1956 přešel do pražského Ústavu epidemiologie a mikrobiologie Praha, oddělení virových neuroinfekcí, později působil jako vedoucí vědecký pracovník v oboru virologie a experimentální onkologie v Ústavu sér a očkovacích látek.
  • V šedesátých letech dvakrát působil na Baylor College of Medicine v texaském Houstonu v USA, podruhé jako hostující profesor virologie, v osmdesátých letech hostoval ještě na Pensylvánské univerzitě.
  • Od roku 1991 pracuje v Ústavu hematologie a krevní transfúze jako vedoucí Laboratoře pro genovou terapii a nádorovou imunologii.
  • Ve výzkumné činnosti se soustřeďuje zejména na virologii, experimentální onkologii, genovou terapii a vakcinologii.
  • Účastnil se programu eradikace poliomylelitidy v Československu, jím vedená studie urychlila poznání úlohy papillomavirů v rozvoji karcinomu děložního čípku.
  • Vyvíjí protinádorové vakcíny pomocí genové modifikace nádorových buněk, poslední studie přináší nové poznatky v imunologii chronické myeloidní leukémie.
  • Je členem řady vědeckých a odborných společností, českých i mezinárodních, redakčních rad šesti mezinárodních časopisů. Učí na vysokých školách, přednáší po celém světě, pracuje v komisi expertů Světové zdravotnické organizace (WHO).
  • Za své výsledky získal mnoho ocenění, publikoval dosud více než 300 vědeckých a odborných publikací, čtyři monografie, 16 kapitol v monografiích a jednu populárně vědeckou knihu.

Počet příspěvků: 1, poslední 2.12.2015 12:31 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.