Vášeň pro houby jako zbytek instinktu pračlověka a šamanských rituálů

„U mnoha hub nevíme, zda jsou jedovaté, či nikoli. Prostě není v naší moci je všechny prozkoumat,“ říká expert na lysohlávky Jan Borovička.

Je fenomén houbařství důkazem našeho sepětí s přírodou? Možná, ale spíš to bude proto, že jsou houby prostě zadarmo a nedají se až na takový žampion, hlívu či lanýže uměle vypěstovat, říká Jan Borovička. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
Je fenomén houbařství důkazem našeho sepětí s přírodou? Možná, ale spíš to bude proto, že jsou houby prostě zadarmo a nedají se až na takový žampion, hlívu či lanýže uměle vypěstovat, říká Jan Borovička. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Tisíce Čechů se jako každý rok ženou do lesů – houbařská sezona je v plném proudu. Jenže to není jako „hledání“ v bezproblémovém supermarketu, říše hub umí nadšeným houbařům připravit nejedno překvapení. Pod smrčky totiž můžeme nalézt nejen gigantické hřiby či kdejaké exotické kousky, ale také vlastní smrt. Navíc můžeme narazit i na nejednu „houbařskou“ záhadu, třeba v podobě halucinogenních lysohlávek, které kdysi ke svým tajemným obřadům používali Mayové.

„Halucinogenní látky lysohlávek účinkují podobně jako LSD, způsobují změnu lidského vnímání. Mění se nazírání na věci: lidé, kteří je okusili, třeba popisují, jak si začali všímat úplně jiných detailů než za normálního stavu; třeba že najednou lidská dlaň je pozoruhodný obraz čar. Najednou nabýváte obrovskou empatii k okolnímu světu. Někteří pak popisují z pohledu normálního, střízlivého člověka úchvatné věci – třeba že zažili půl hodiny pocit absolutního, křišťálově čistého štěstí,“ říká o záhadné lysohlávce náš přední mykolog Jan Borovička.

ČESKÁ POZICE: Před kolika druhy český houbař stojí?

BOROVIČKA: Kolik je druhů hub, v podstatě nikdo neví. Když ale mluvíme o houbách, nejsou to samozřejmě jen ty velké, které všichni dobře známe a sbíráme, ale existují i houby mikroskopické. Když budeme mluvit jenom o těch velkých, které tvoří takzvané plodnice v podobě krásných hřibů a podobně, tak by jich v Evropě mohlo být tak kolem šesti až osmi tisíc druhů. U nás odhadem kolem pěti tisíc.

Houby jsou ale takovým zvláštním organismem, nejsou totiž ani živočichem, ani rostlinou. Mají zkrátka takříkajíc vlastní „škatuli“ – vedle živočichů a rostlin tvoří samostatnou říši. A i když se jimi kdysi tak jako rostlinami zabývali botanici, jako rostliny se nechovají. Zkrátka u nich žádná fotosyntéza čili proměna oxidu uhličitého a vody s pomocí světla v organické látky neprobíhá, ale podobně jako člověk potřebují k životu látky již hotové a dříve někým vyprodukované. Takže kdekoliv je nějaká organická hmota v podobě zbytků dřeva či spadaného listí, tak tam vyrostou.

ČESKÁ POZICE: V čem je tedy říše hub v rámci přírody tak výjimečná?

BOROVIČKA: Právě tím, že rozkládají organickou hmotu. Dá se dokonce říci, že nebýt hub, veškeré ekosystémy by doslova zkolabovaly. Tím, že rozloží organické látky obsažené třeba právě ve dřevě či listí, umožní v přírodě koloběh živin, jako jsou třeba vápník, fosfor či hořčík, a všechno pak zase může v cyklech pokračovat dál. Kde naleznou potravu a je vlhkost, tak tam houby rostou.

ČESKÁ POZICE: Přesto vypadají jako hodně bizarní hříčka přírody.

BOROVIČKA: Jsou mezi nimi samozřejmě i jisté pozoruhodnosti: třeba v podobě hub parazitických, které vyrůstají přímo na jiných houbách. Nebo mezi nimi a okolím dochází k jisté symbióze – takovým říkáme houby symbiotické a jsou jimi například hřiby, muchomůrky, ryzce či holubinky. Žijí totiž propojeny s kořeny stromů a mezi stromem a houbou probíhá intenzivní výměna látek. Stromy posílají houbám organické látky třeba v podobě jednoduchých cukrů a houby zase stromům dodávají vodu a minerální látky.

A dokonce se například na Vysočině či v Jizerských horách objevují i cizokrajné houby, které u nás kdysi nerostly a byly sem zavlečeny až hodně zdaleka, jako třeba květnatec Archerův pocházející původně z jihovýchodní Asie. To je naprosto fascinující a krásná houba s rudými, tmavě žíhanými chapadly – jakoby nějaká mořská hvězdice.

ČESKÁ POZICE: Kde se ale u člověka vzala ta touha sbírat takovou podivnou zduřeninu žijící z nevábného tlení?

BOROVIČKA: Zřejmě jsme měli kdysi hlad a zjistili jsme, že se dají kromě jiného jíst i takové podivnosti.

Houby se přece dají sbírat a jíst téměř po celý rok. Hřiby můžeme potkat už třeba v květnu, v březnu či dubnu se objevují třeba smrže a kačenky. Pozdní houby jako hlívy či penízovky sametonohé můžeme sbírat až do ledna. Jsou to zkrátka tuny a tuny hub, které nás obklopují. Žádnou extra výživnou hodnotu nemají, my je dnes chápeme spíš jako pochutinu, která zpříjemňuje náš jídelníček. Nakonec je to přece relax, docela dobrodružná zábava a i jistá výzva spojená s překvapením: chodíte po lese a výsledek dopředu nikdy neznáte. Možná je to pozůstatek nějakého sběračského instinktu pračlověka, který máme dosud v sobě.

ČESKÁ POZICE: Jenže leckdo zná nazpaměť snad celý atlas. Je to jistý důkaz, že jsme přeci jen pořád v sepětí s přírodou?

BOROVIČKA: Možná ano. Ale spíš to bude proto, že jsou houby prostě zadarmo a nedají se až na takový žampion, hlívu či lanýže uměle vypěstovat. Takže za nimi do toho lesa musíte jít.

Že se ale u nás stalo houbaření doslova až jakýmsi letním šílenstvím, se vlastně odehrálo až poměrně nedávno díky našim velkým popularizátorům. Prvním byl ještě za Rakouska Uherska profesor Jan Bezděk, který tehdy pořádal nejen obrovské množství přednášek a besed, ale také přímo výprav za houbami. Později pak samozřejmě slavní otec a syn Smotlachovi. Nicméně nejsme jediní, kdo houby sbírá: regionálně jsou populární na řadě míst ve Francii, Itálii, Španělsku nebo jižním Německu. Na trhu v Miláně tak můžete koupit velice chutnou a u nás vzácnou muchomůrku císařskou i za pětapadesát eur za kilogram. Nakonec člověk není jediný, kdo je konzumuje: žerou je myši, veverky, divoká prasata a srnčí zvěř.

ČESKÁ POZICE: Kolik u nás existuje opravdu jedovatých druhů hub?

BOROVIČKA: Jak známo, nejnebezpečnější houbou u nás je muchomůrka zelená, smrtelná dávka představuje pouhých asi třicet gramů, což je celkem malá plodnice. Po jejím požití se přestanou obnovovat jaterní buňky a rozpadnou se nám játra – taková smrt je pak opravdu nepříjemná.

Smrtelně jedovatý je ještě pavučinec plyšový, což je zákeřná houba. Po jejím požití se totiž otrava objevuje až po dlouhé době, obvykle po několika dnech. Naštěstí není moc hezká a ke sběru neláká. Některé houby působí žaludeční potíže, jako třeba pečárka zápašná známá také jako žampion zápašný. Klasicky nebezpečná je i muchomůrka panterová neboli tygrovaná, protože ta každoročně přiotráví řadu sběračů – je totiž běžně zaměňovaná s velice hojnou muchomůrkou růžovkou neboli masákem. Jinak známe spíš otravy ze zkažených a nahnilých hub.

ČESKÁ POZICE: Do jaké míry vůbec člověk houby za ta staletí pochopil? Je to dosud záhadný předmět hodný naší úcty?

BOROVIČKA: U mnoha druhů hub nevíme, zda jsou jedovaté, či nikoli. Prostě není v naší moci je všechny prozkoumat. Přesto i v těch, které známe, známe řadu látek, které můžou být v našem organismu biochemicky aktivní a můžou být i zdraví prospěšné. Jako třeba v případě houževnatce či hlívy, které mají v sobě látky snižující hladinu krevního cukru a jsou dobré pro diabetky. Jak známo, v tradiční čínské medicíně se houby využívají, a to konkrétně choroš či lesklokorka lesklá, která, jak se zdá, má protirakovinotvorné účinky. Na druhé straně, některé v nich obsažené látky nejsou tak pozitivní: některé houby jsou tak jedovaté, že jsou vcelku bezpečnou jízdenkou do rakve.

Člověk je ostatně vždycky vnímal jako záhadu a extaticky je popisoval třeba jako „přebytečnou vlhkost země“ a podobně. V mysli člověka byly spojované s tlením a tedy zánikem, navíc s tajuplnými místy v lesních hlubinách, kde se člověk tak často neocitá. Na konci devatenáctého století se na ně ale začalo pohlížet pozitivněji: začala se vnímat jejich barevná estetika a začaly vznikat také první barevné atlasy. Posun k pozitivnímu vnímání hub nastal v západní civilizaci tedy poměrně pozdě.

ČESKÁ POZICE: Jak toto „sbližování“ probíhalo jinde ve světě?

BOROVIČKA: Třeba ve Střední Americe byly houby součástí náboženských a mytologických kultů, starých pravděpodobně tisíce let. Jednak se v rámci předkolumbovské indiánské kultury dochovaly kamenné sošky hub v podobě hřibů. Nakonec i v Africe byly na nástěnných malbách zobrazovány houby, které mimochodem připomínají halucinogenní lysohlávky. Ty ve Střední Americe představovaly po tisíce let v rámci místního života a kultury velkou roli. A to nejen v oblasti léčení, ale i jako součást náboženských kultů coby údajný prostředník v komunikaci s jiným duchovním světem. Naše znalost o tak výjimečném postavení hub v podobě lysohlávek v rámci lidské kultury je ale poměrně nedávného data, vědci to zjistili až někdy v padesátých letech dvacátého století.

„Látky, které mají vliv na psychiku či vědomí člověka, mají v sobě nejen lysohlávky, ale i některé vláknice, čepičatky a štítovky“

ČESKÁ POZICE: Kolik druhů je v tak početné říši halucinogenních?

BOROVIČKA: Látky, které mají vliv na psychiku či vědomí člověka, mají v sobě nejen lysohlávky, ale i některé vláknice, čepičatky a štítovky. Nicméně lysohlávky jsou nejznámější, protože těch látek – psilocybinu a psilocinu – obsahují zdaleka nejvíc a rostou na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. A protože rostou, a to docela hojně, i u nás, tak se domnívám, že je znaly i staré evropské národy, podobně jako ty středoamerické. Pochybuji, že by jim tak výjimečná vlastnost lysohlávek jako halucinogenních hub prostě unikla. Vždyť jich existují desítky a desítky druhů. Sice o tom nevíme zhola nic, ale možná to i v Evropě probíhalo podobně jako kdysi ve Střední Americe.

ČESKÁ POZICE: Co se dělo tam?

BOROVIČKA: Ihned po příchodu Evropanů v šestnáctém století katolická církev jako zapřisáhlý nepřítel kultů spojených s tajemnými přírodními jevy, které považovala za ďábelské, zasadila v podobě tvrdých represí kultu halucinogenních hub takřka smrtelnou ránu. A tím současně i povědomí a znalostem o jejich halucinogenních účincích.

Nicméně o tom alespoň víme, protože s prvními conquistadory a misionáři přišel i jistý španělský mnich Bernardino de Sahagún, a ten místní kult halucinogenních hub popsal. Přesto se na to zapomnělo a teprve až v padesátých letech dvacátého století jistý bankéř Robert G. Wasson (1898 – 1986, někdejší viceprezident J. P. Morgan & Co. – pozn. red.) coby amatérský badatel objevil stopy toho kultu v Mexiku, a dokonce mu ten obřad jistá žena coby šamanka i předvedla; používal se především k diagnostice a léčení chorob. A je pozoruhodné, že původní kult místních indiánů už to není, ale halucinogenní houby se používají v rámci křesťanské víry. Jednoduše řečeno, protože jsme chudí a slabí, dal Ježíš Kristus člověku houby, aby jimi mohl léčit. Což je docela pozoruhodná životaschopnost nějakého přesvědčení.

ČESKÁ POZICE: Jaké mají lysohlávky účinky?

BOROVIČKA: Zmíněné halucinogenní látky lysohlávek účinkují podobně jako LSD, způsobují změnu lidského vnímání. Mění se nazírání na věci: lidé, kteří je okusili, třeba popisují, jak si začali všímat úplně jiných detailů než za normálního stavu, jako třeba že najednou lidská dlaň je tak pozoruhodný obraz čar. Najednou nabýváte obrovskou empatii k okolnímu světu. To je ale ovlivněné samozřejmě místem a rozpoložením a stavem mysli experimentátora. Někteří pak popisují z pohledu normálního, střízlivého člověka úchvatné věci – třeba že zažili půl hodiny pocit absolutního, křišťálově čistého štěstí. Zvláštní prý bylo, že si dobře uvědomovali, že je to iluze způsobená houbou, přesto ten pocit přišel. Na druhou stranu mohou přijít i stavy velmi nepříjemné, při kterých hrozí riziko třeba i smrtelného úrazu. Také se říká, že podobné experimenty s halucinogeny mohou vést ke spuštění nějaké duševní choroby, pokud pro ni máte dispozice.

ČESKÁ POZICE: Jenže v současnosti je na indexu podobně jako marihuana. To je to tak silná droga?

BOROVIČKA: Řekl bych, že lysohlávka je na tom, co se týče síly účinku, mnohem výš než marihuana. Třeba v Holandsku jsou však vedle marihuany legálně dostupné. Já osobně – i když jsem vcelku liberální člověk – bych lysohlávky případným experimentátorům nedoporučoval. Její použití totiž v sobě obsahuje řadu rizik. Je to totiž droga naprosto nevyzpytatelná a její účinky – na rozdíl třeba právě od marihuany – trvají několik hodin. Nakonec i ten navozený a výše popsaný stav štěstí se může ve vteřině pěkně zvrtnout a můžete dokonce prožít nepříjemnou psychózu. Problém je také v tom, že si jejich konzumenti počínají často dost hloupě – nejdřív se zpijí alkoholem, a pak si na diskotéce vezmou lysohlávky. To může být jízdenka do blázince.

ČESKÁ POZICE: Takže je to nebezpečná houba?

BOROVIČKA: Je spíš nevyzpytatelná. Pokud totiž v sobě máte velkou dávku, máte po jejím použití hodně zkreslené vnímání, a třeba taková čtyřpatrová hloubka pod oknem se pak najednou zdá pouhým schůdkem. Takže se může stát, že pak z toho okna jednoduše vyskočíte. Se sběrem lysohlávek se pojí ještě jedno nebezpečí: spolu s nimi totiž rostou malé houby – čepičatky jehličnanové – které jim jsou dost podobné, ale přitom jsou stejně jedovaté jako muchomůrka zelená. V zahraničí už byly zaznamenány smrtelné otravy...

ČESKÁ POZICE: V jakém množství se u nás lysohlávky vyskytují?

BOROVIČKA: Na světě rostou desítky druhů halucinogenních lysohlávek, u nás jich je jen pár, ale zato některé jsou u nás nejhojnější v celé Evropě. Je veřejným tajemstvím, že v Brně se za nimi dá dojet dokonce normální městkou dopravou. A mimochodem – v Česku se kolem lysohlávek vytvořila i jistá komunita, která se k nim chová velice obřadně. Slyšel jsem dokonce o případu zcela normálního člověka s rodinou, který některé své složitější životní situace konzultoval nejen s manželkou či s kamarády u piva, ale i se stavem navozeným lysohlávkou. Prostě se s ní sem tam potřeboval „poradit“.

Jan Borovička (32)

Renomovaný český vědec a odborník na řadu otázek souvisejících s houbami. Vystudoval environmentální geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti pracuje v Ústavu jaderné fyziky a Geologickém ústavu Akademie věd ČR, úzce spolupracuje s Mikrobiologickým ústavem AV ČR a Vysokou školou chemicko-technologickou. Zabývá se interakcemi hub a geologického podloží, především schopností hub akumulovat v plodnicích těžké kovy. Dále se zabývá mykogenními minerály (vytvořené činností hub) a možnostmi využití radioanalytických a molekulárně genetických metod v geochemii.

Je šéfredaktorem Mykologického sborníku. Pravidelně publikuje i v prestižních zahraničních časopisech odborné články o houbách. Je členem České mykologické společnosti a České vědecké společnosti pro mykologii. Jako mykolog se zabývá taxonomií a ekologií velkých hub, především se specializuje na lysohlávky (Evropa a Severní Amerika), holubinky a muchomůrky.

Za výsledky své práce získal několik ocenění, především Prémii Otto Wichterleho (Akademie věd ČR), Cenu časopisu 21. století a Stříbrný Cantharellus (Česká mykologická společnost).

dawyt nic moc clanek 20:08 13.8.2012

Počet příspěvků: 1, poslední 13.8.2012 08:08 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.