Vánoce jako duchovní alchymie

Dvě biblická poselství Vánoční koledy Charlese Dickense: proměna sebestřednosti v zájem o druhého člověka a materialismu v jeho obdarování.

Vánoce byly znovu objeveny díky Dickensově novele Vánoční koleda, která vyšla v prosinci 1843. V ní navštíví do sebe zahleděného lakomého bankéřa Ebenezera Scrooge, alias Vydřigroše, Duch minulých Vánoc. A provede ho jeho minulostí, aby mu ukázal zrod be | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vánoce byly znovu objeveny díky Dickensově novele Vánoční koleda, která vyšla v prosinci 1843. V ní navštíví do sebe zahleděného lakomého bankéřa Ebenezera Scrooge, alias Vydřigroše, Duch minulých Vánoc. A provede ho jeho minulostí, aby mu ukázal zrod be | foto: Chapman & Hall, 1843Česká pozice
Vánoce byly znovu objeveny díky Dickensově novele Vánoční koleda, která vyšla v prosinci 1843. V ní navštíví do sebe zahleděného lakomého bankéřa Ebenezera Scrooge, alias Vydřigroše, Duch minulých Vánoc. A provede ho jeho minulostí, aby mu ukázal zrod be

K tradicím vánočních svátků patří i spílání, že tyto dny duchovního klidu a rozjímání pokřivila materialistická doba. Antropologové a etnologové specializující se na Vánoce a jejich spletité dějiny se nicméně domnívají, že jistá materiálnost či smyslové potěšení nebyly těmto svátečním dnům nikdy cizí.

Mezi knihami o dějinách Vánoc vyčnívá Christmas in Ritual and Tradition, Christian and Pagan (Křesťanské a pohanské vánoční rituály a tradice) Clementa A. Milese z roku 1912. Dle něho se křesťanské Vánoce původně zrodily z římského svátku – oslavy Nového roku, jež byla u Římanů veselá a štědrá. Vyznačovala se sice hojností jídla a pití, ale materiální hojnost nepostrádala duchovní rozměr.

I v této době lidé nechávali své finanční prostředky trochu „cestovat“, ale tato materiální hojnost byla především spjatá se srdečností a velkorysostí. Ta se pak odrážela třeba i v tom, že otroci na dobu oslav dostávali svobodu. V tomto ohledu je pro římský novoroční svátek charakteristické uvolnění, odložení tíhy každodennosti a sblížení s druhým v celé společnosti.

Není žádnou náhodou, že bylo narození Ježíše Krista stanoveno na dobu, kdy byli oslavováni jeho konkurenční bohové

Křesťanské Vánoce mají ve svém rodokmenu ještě jednoho pohanského předka – oslavu narození Nepřemožitelného boha slunce (Deus sol invictus). Jeho kult dorazil do Říma ve 3. století našeho letopočtu a na jeho počest byly zdobeny mladé stromy. Příznačné pak je, že se narodil 25. prosince.

Ježíšovi předchůdci

Datum 25. prosince se v dějinách náboženství vyskytuje často. Toho dne se měl narodit nejen Nepřemožitelný bůh slunce, ale i původně perský bůh Mithra. Ten hrál v rámci svého mysterijního kultu podobnou spasitelskou roli jako Ježíš Kristus v křesťanství a jeho oblíbenost u římského lidu působila starosti křesťanským teologům.

Není proto žádnou náhodou, že bylo narození Ježíše Krista stanoveno na dobu, kdy byli oslavováni jeho konkurenční bohové. Tato náboženská proměna oslav Nepřemožitelného boha slunce a Mithry na narození Ježíše Krista se odehrála během 4. století.

Z religionistického srovnání vyplývá, že ještě před oslavou křesťanských Vánoc byl součástí pohanských slavností prvek, který ve vánočních svátcích objevuje i dnes – velkorysost, laskavost a otevřenost vůči druhému. Současně však křesťanství část původně pohanských oslav obrací naruby.

Oslavencem křesťanů není ani bůh slunce s příznačným předznamenáním Nepřemožitelný, ani bůh Mithra, oblíbený především u vojáků a ikonograficky zachycovaný s atributy fyzické síly, ale bezbranné dítěte, které se narodilo v chlévě a jehož pozemský život končí potupným ukřižováním. Ostatně evangelia několikrát naznačují, že si Ježíš nepřeje být spasitelem fyzické síly, ale tím, jenž na svém životě ukazuje, že naděje existuje i v nejkrajnějším neštěstí a zmaru, a učí snášet slabost, jež je východiskem k duchovní síle.

Vánoční předsudek

K Vánocům patří přesvědčení, že byly od dávné doby slavené stejně jako dnes. S tímto vánočním předsudkem však badatelé nesouhlasí. Komplikovaný zrod vánočních oslav včetně jejich neuvedení v Novém zákoně způsobil, že Vánoce byly často považované za značně kontroverzní svátek. Právě proto, že nemá oporu v Bibli, odmítli například angličtí puritáni Vánoc slavit. A tento odpor k nim vyhrotili natolik, že v roce 1647 byly v Anglii zcela zakázané. Za třináct let sice byly opět legalizované, ale příliš oblíbené v té době nebyly.

V 19. století nastal obrovský zlom, který navždy proměnil tvář Vánoc nejen v Anglii, ale minimálně i v celé Evropě a Americe

Pro genealogii Vánoc je podstatné, že jejich neoblíbenost trvala až do 19. století. Tehdy však nastal obrovský zlom, který navždy proměnil tvář Vánoc nejen v Anglii, ale minimálně i v celé Evropě a Americe. O tento zvrat v dějinách kultury se postaral slavný romanopisec Charles Dickens, kterého anglický historik Les Standiford dokonce považuje za vynálezce Vánoc.

Z uvedeného sice vyplývá, že Dickens Vánoce nevynalezl, ale pravdou je, že tento svátek upadající v zapomnění zpopularizoval natolik, že jej napříště nebylo možné neslavit. Vánoce byly znovu objeveny díky Dickensově novele Vánoční koleda, která vyšla v prosinci 1843 a ještě téhož roku se stala literární událostí.

Dvě hrozby pro lidskou duši

Zajímavé pak je, že Dickens znovu objevuje Vánoce v době, kdy dle badatelů upadaly v zapomnění, a zároveň se rodí moderní způsob života, jehož charakteristickými rysy jsou nejen materialismus, ale i chudoba. I v dřívějších dobách existovali chudí lidé, ale v převážně zemědělských společenstvích byla každá rodina do jisté míry soběstačná. Urbanizovaná společnost ji však o tuto soběstačnost připravuje.

V moderní industriální společnosti, jež se vyznačuje dělbou práce, se člověk stává závislejším na penězích, než tomu bylo v minulosti. Mohl-li se dříve ve venkovském prostředí o vlastní obživu postarat sám, závisel ve vznikajících metropolích na výdělku, za který si od druhého člověka kupoval potraviny.

Charles Dickens byl bedlivým pozorovatelem rodící se industriální společnosti, a díky tomu si všiml, že člověka ohrožuje více než dříve nejen materiální, ale i duševní chudoba. Dle něho existují dvě hrozby pro lidskou duši:

  • člověk propadne moci peněz, ze které si udělá náhradní náboženství;
  • podlehne lákavému pocitu, že peníze a majetek ho ochrání před nástrahami života, čímž se stane bezcitným vůči chudým.
Nezájem o druhého

Dickens se domnívá, že pro tento posun je příznačný nezájem o druhého člověka, který výstižně shrnuje ta část ve Starém zákoně, v níž Kain na Hospodinovu otázku „Kde je tvůj bratr Ábel?“, podrážděně odpovídá: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“

Dle Dickense Kainova podrážděná odpověď v podstatě vystihuje moderní dobu. A dospívá k závěru, že právě v moderním světě je třeba pečovat především o lidskou duši. Člověka totiž snad více než jindy ohrožuje propad do povrchnosti, bezcitnosti a nezájmu o druhého – zapomíná, že je strážcem svého bratra.

Proto je třeba si v dnešní době připomínat, že Hospodin Kainovu podrážděnou odpověď velmi nerad slyší. Pozoruhodně ji pak ve Vánoční koledě zvěčňuje do sebe zahleděný lakomý bankéř Ebenezer Scrooge, alias Vydřigroš. A Dickens na této hlavní postavě nenechává nit suchou. A barvitě líčí:

  • Žádný vítr nebyl stejně štiplavý jako Vydřigrošův zjev i charakter.
  • Vydřigroš dře svého zaměstnance, otce hendikepovaného chlapce Tima, za nejnižší možnou mzdu.
  • K Vydřigrošovým zásadám patří nikdy nepřispívat na chudé a nemocné – bylo by jim totiž mnohem lépe, kdyby nebyli. A i světu by se ulevilo, kdyby se po něm nešourali.
  • Vydřigrošovým nejmenším prohřeškem je, že považuje lidi, kteří si ve sváteční dny přejí šťastné a veselé Vánoce, za idioty mařící čas blbostmi a zahálkou. I oni by měli ze světa co nejrychleji zmizet.
Návštěva tří Duchů

Jak v podobných příbězích bývá, Vydřigroš dostane pořádně za vyučenou, nikoliv však fyzickým týráním. Místo něho navštíví Vydřigroše tři duchové, kteří ho přinutí, aby se přímo setkal s duchovními hodnotami svého života.

Anglický romanopisec Charles Dickens dospívá k závěru, že právě v moderním světě je třeba pečovat především o lidskou duši

Nejprve ho navštíví Duch minulých Vánoc. Ten Vydřigroše provede jeho minulostí, aby mu ukázal zrod bezcitného člověka, který nad potřebným mávne rukou s Kainovými slovy „Co je mi po něm?“ Duch současných Vánoc uvede Vydřigroše do skromné domácnosti svého zaměstnance, kde spatří radost, s níž slaví Vánoce hendikepovaný Tim, o němž prohlásil, že by všem bylo lépe, kdyby nebyl.

Nejbolestnější překvapení však Vydřigrošovi připraví Duch budoucích Vánoc. Ten ho přivádí mezi lidi, kteří se radují ze smrti jednoho bohatého ničemy, protože jejich věřitel zemřel, a kladou si otázkou, zda se jeho pohřbu zúčastní nějací dobrovolníci. Vydřigroš zkoprnění děsem, aniž by si připustil, že by mohlo jít o jeho smrt. Svitne mu však naděje, že tak to možná po smrti druhého člověka chodí. Lidé se ve skutečnosti nemají rádi.

Vydřigrošův obrat

Z ponaučení se však Vydřigroš pokusí vykroutit lstí. Požádá Ducha budoucích Vánoc, aby mu ukázal smrt doprovázenou smutkem. Duch je ale nemilosrdný a vytáhne nejkrutější ze všech zbraní. Přivede Vydřigroše do domácnosti, jež oplakává smrt malého Tima. Se zármutkem na něho vzpomínají jeho blízcí a připomínají si něhu a laskavost chlapce, který obzvlášť miloval Vánoce.

Timovo znetvořené tělo připomíná, že Vánoce jsou doba, kdy bychom měli pamatovat na nemocné, a například si všimnout síly – na první pohled neviditelné –, která spočívá ve slabosti. Vydřigroš, který si vždy zakládal na své společenské užitečnosti a pohrdal lidmi, jako byl Tim, dospěje k nepříjemnému zjištění: zatímco po jeho vlastní smrti se lidé radují, Timova něha a laskavost se nesmazatelně vryly do osudů lidí, kteří se s hendikepovaným chlapcem někdy setkali.

I druhé poselství Dickensovy novely Vánoční koleda je veskrze biblické: dnes i zítra člověku zůstane jen to, co dal tomu druhému

Tři duchové způsobí Vydřigrošův duchovní obrat. Podstatné však je, že není důsledkem jeho lítosti nad vlastním osudem, ale především poznání, že krásu malého Tima neviděl kvůli své ošklivosti. Neměl pro něho žádný význam, protože ho považoval za nemocného a hendikepovaného, přičemž si nevšiml, že zatímco postižení otvíralo malému Timovi cestu k velikosti, byl Vydřigrošův profesní úspěch prvním krokem k úplnému zakrnění.

Vydřigroš se ponaučí a svému zaměstnanci zvýší mzdu. Tim ve skutečnosti nezemře a Vydřigroš se stane jeho hrdým strážcem. A nakonec i ztělesněním Ducha Vánoc.

Člověku zůstane jen to, co dal druhému

Vánoce jsou v Dickensově podání v jistém smyslu duchovní alchymií – sebestřednost se proměňuje v zájem o druhého člověka, materialismus v jeho obdarování. Novela Vánoční koleda tedy sděluje dvě poselství, a obě veskrze biblická.

  • Za prvé, buďme ostražití, abychom příliš neuvěřili či nepodlehli vlastnímu úspěchu. Dávejme pozor, kterými lidmi opovrhujeme, či jež blahosklonně litujeme. Není totiž vyloučeno, že právě v těchto dle nás malých a slabých se skrývá to, čeho jsme si kvůli vlastní nedostatečnosti nebyli schopní všimnout.
  • Za druhé, není nic špatného na tom, koupíme-li si na vánoční hostinu něco dobrého, ale nejlépe uděláme, nezapomeneme-li ani na domácnost, jako byla ta hendikepovaného Tima. Nebezpečnou moc zboží totiž zneškodní, dáme-li koupenou věc druhému člověku s nadějí, že mu udělá radost. I druhé poselství Dickensovy novely Vánoční koleda je tedy veskrze biblické: dnes i zítra člověku zůstane jen to, co dal tomu druhému.

Počet příspěvků: 1, poslední 24.12.2013 11:47 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.