V Ženevě se bude testovat jaderná politika íránského prezidenta

Hasan Rouhání bude moci na rozhovorech o nukleárním programu své země ukázat, nakolik myslí vážně svou větší vstřícnost.

Hasan Rouhání. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hasan Rouhání. | foto: montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésReuters
Hasan Rouhání.

Propast mezi slovy a skutku bývá na Blízkém východě opravdu hluboká. Své o tom vědí především Američané, kteří chtějí jak zastavit jaderný Írán, tak prosadit vznik nezávislé Palestiny.

Zatímco izraelsko-palestinská mírová jednání jsou nadále prakticky na mrtvém bodě, ohledně íránského jaderného programu by se mohly věci už dnes, v úterý 15. října, pohnout kupředu. Ve Švýcarsku totiž začínají mezinárodní rozhovory a Íránci budou mít další příležitost ukázat, nakolik je islámská republika připravená kromě proslovů také jednat.

Nepřekročitelná hranice

Náměstek íránského ministra zahraničí Abbás Arákčí před odletem do Evropy zformuloval několik vodítek, podle kterých se má vůči diplomatům pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN, Evropské unie a Německa vystupovat. Jeho země údajně „bude brát v úvahu obavy druhé strany“, ale zároveň prý bude trvat na tom, aby Západ uznal íránské právo na obohacování uranu na domácí půdě.

Pro Teherán je prý navíc „nepřekročitelnou hranicí“ požadavek, aby se Íránci zbavili již obohaceného uranu a předali jej k uskladnění do zahraničí. „Budeme vyjednávat o množství a limitech obohacování, avšak vyvezení materiálu je pro Írán vyloučenou věcí,“ prohlásil teheránský diplomat.

Pro Teherán je prý „nepřekročitelnou hranicí“ požadavek, aby se Íránci zbavili již obohaceného uranu a předali jej k uskladnění do zahraničí

Od roku 2006 existuje řada rezolucí Rady bezpečnosti OSN, které Írán vyzývají k úplnému zastavení obohacování uranu, a také k přerušení výstavby těžkovodního reaktoru v Aráku, jenž produkuje plutonium. V obou případech jde o technologie, které je teoreticky možné využít k výrobě jaderné zbraně. Írán při této produkci sice za celá léta nikdo nepřistihl, ale protože se rezolucím odmítá podřídit, čelí rozsáhlým hospodářským sankcím – ať už těm, které zavedla přímo Rada bezpečnosti OSN, nebo embargu vyhlášenému jednotlivými západními státy a EU.

Nadcházející ženevské vyjednávání přitahuje o něco větší pozornost než ta předchozí, neúspěšná, protože v Teheránu od srpna úřaduje nový prezident Hasan Rouhání. Ten už v minulém desetiletí – ještě jako šéf íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti – se západnímu politiky jednal, a Írán tehdy na čas přistoupil i na přepadové kontroly svých jaderných provozů.

Teď, už jako šéf íránské vlády, Rouhání prakticky nepřetržitě přichází se vstřícnými gesty a apely. Včera například na Teheránské univerzitě označil za „ostudné“ restrikce, kterými íránské úřady brání ve výjezdech studentů do zahraničí a vyzval k zahájení „akademické diplomacie“. Mezitím mezi ministerstvy podle íránských exilových médií koluje návrh, aby íránský režim opět legalizoval používání dnes zakázaného Facebooku a Twitteru.

Umírněný, nebo zlomený sankcemi?

Západ ale zajímají především Rouháního sliby větší otevřenosti v nukleární sféře. Spekulovat se dá už o motivaci náhlé íránské vstřícnosti – respektive o tom, nakolik souvisí s osobnostními rysy a ideovým programem Rouháního, a nakolik jde o výsledek ekonomického tlaku světového společenství.

Rouhání už před červnovými volbami označoval otupení sankcí za jednu ze svých priorit, čímž implicitně přiznával jejich tíživý dopad. (Ještě loni íránské úřady předstíraly, že sankce žádné dopady nemají, a marně se snažily bránit zahraničním novinářům, aby na toto téma pořizovali v Íránu rozhovory s frustrovanými obyvateli.)

Rouhání už před červnovými volbami označoval otupení sankcí za jednu ze svých priorit, čímž implicitně přiznával jejich tíživý dopadNěkteří západní politici a komentátoři nicméně Rouháního liberální politiku označují za výsledek sankcí. Tito kritici Íránu uvádějí, že nebýt například hospodářské krize či obrovského výpadku příjmů z vývozu ropy, kterou Západ odmítá nakupovat, ani Rouhání by žádnou přívětivou tvář neukazoval.

Je přitom zajímavé, jak se tato argumentace podobá izraelskému vysvětlení, proč Írán stále nemá jadernou bombu, ačkoli ji podle některých izraelských varování měl mít už v devadesátých letech. „Íránci bombu dosud nemají jenom proto, že jejich zbrojní program naráží na technické potíže a také se průběžně stává terčem sabotáží i vražd jaderných vědců,“ vyslovila se v posledních letech řada izraelských představitelů.

Tato teze má pořádný kus logiky. Zcela však pomíjí eventualitu, že Íránci jadernou zbraň nesestrojili prostě proto, že ji (přinejmenším zatím) sestrojit nechtěli a nechtějí, jak sami konzistentně tvrdí. A podobně mnozí západní komentátoři už předem popírají možnost, že by Rouhání mohl usilovat o uklidnění vztahů se Západem i z vlastního přesvědčení, a nikoli jen proto, že ho do kouta zahnala obrovská inflace a nedostatek dovozových léků.

Příprava na domácí protiútok

Íránský prezident však musí brát v úvahu domácí politické prostředí. Když se po relativně smířlivém projevu ve Valném shromáždění OSN a po čtvrthodinovém telefonátu s americkým prezidentem Barackem Obamou vrátil na konci z USA do Teheránu, u letiště ho nevítali pouze jeho nadšení stoupenci, ale i desítky demonstrantů, kteří na jeho auto házeli boty a vajíčka. „Marg bar Ámriká (Smrt Americe),“ měli na transparentech a křičeli: „Žádný dialog se Satanem!“

Na některých proizraelských serverech bylo následně možné se dočíst, že šlo o divadlo – íránský režim se prý snažil zinscenováním „protestu“ ukázat, jak to má Rouhání těžké. Jenže názorová pestrost, a to i ve věci zahraničněpolitické orientace, je v Íránu faktem. Rouhání si to uvědomuje a před pár týdny nadhodil zajímavý návrh – nechá si prý vypracovat průzkum veřejného mínění, aby zjistil, jak se obyvatelé islámské republiky stavějí k navázání přímých rozhovorů s USA.

Zjevně se domnívá, že většina voličů jeho cestu bourání ledů schvaluje. Ostatně už před jedenácti lety, ještě za vlády jiného liberála Muhammada Chátamího (tedy před nástupem kontroverzního prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda) podobný průzkum ukázal, že obnovení vztahů s Washingtonem požadují skoro tři čtvrtiny Íránců.

Tehdejší organizátoři průzkumu však těžce narazili – íránská justice, která házela Chátamímu klacky pod nohy, nechala zrušit výzkumný ústav Ájande a zadržela několik jeho sociologů, kteří sondu prováděli pro americký Gallupův ústav. Ve vězení skončil na několik let Abbás Abdí – paradoxně „polepšený“ revoluční aktivista, který v listopadu 1979 patřil k vůdcům studentského útoku na americkou ambasádu v Teheránu.

„Oficiální razítko“

Není jasné, jaké má současný prezident pojistky, že se situace se situace nebude opakovat – snad kromě vystoupení nejvyššího vůdce ájatolláha Chámeneího který zatím decentně naznačuje podporu Rouháního kurzu.

„Oficiální razítko“, potvrzující příznivé nálady ve společnosti, má Rouhánímu patrně sloužit jako štít proti jeho kritikům„Oficiální razítko“, potvrzující příznivé nálady ve společnosti, pak má prezidentovi patrně sloužit jako štít proti jeho kritikům v řadách náboženských konzervativců a bezpečnostního aparátu. Právě odsud už začínají probleskovat notoricky známá obvinění, že prezident nastavováním přívětivé tváře Západu „jedná v rozporu se zájmy íránského lidu“. Rouhání si tak evidentně chce opatřit důkaz, že „v rozporu se zájmy lidu“ naopak vystupují kritici sbližování se Západem.

Íránská média mezitím informují, že Rouhání tři měsíce po svém zvolení kuje železo i v praktické rovině. Podle agentury ISNA například nařídil prověřit, nakolik by bylo reálné obnovení přímého leteckého spojení mezi Teheránem a USA. To nefunguje už déle než 30 let, takže i příslušníci mnohasettisícové komunity íránských emigrantů žijících v USA musejí létat přes třetí země.

Očekávatelný ženevský scénář

Podle prohlášení náměstka íránského ministra zahraničí Arákčího by vedle vícestranných jednání mělo v Ženevě dojít i na přímou dvoustrannou schůzku mezi Američany a Íránci. Jak už bylo řečeno, nedá se čekat, že by Íránci zcela ukončili klíčové prvky svého jaderného průmyslu – tedy že by po desetiletích výzkumu a mnohamiliardových investic náhle zcela zavřeli své jaderné provozy, odvrátili se od dosavadní linie „národní hrdosti“ a stali se navždy závislými na dovozu jaderného paliva ze zahraničí.

Podle náměstka íránského ministra zahraničí Arákčího by v Ženevě mělo dojít i na přímou dvoustrannou schůzku mezi Američany a Íránci

Pravděpodobně budou opět hrát nanejvýše o částečné omezení obohacování, o harmonogram jednotlivých kroků, kdy delegace pod dojmem vzájemné letité nedůvěry budou požadovat, aby protistrana učinila první krok. Na podobném přetahování už skončily předchozí plány z roku 2010, kdy se měl do zahraničí (konkrétně se uvažovalo o Turecku a Brazílii) vozit íránský uranový polotovar, a místo něj měl Teherán dostávat hotové palivo. Íránci však tvrdili, že nemají dostatečné záruky, že palivové články opravdu dostanou.

Tentokrát je v Ženevě na stole íránský požadavek omezení některých hospodářských sankcí v ropném průmyslu a v bankovnictví. A zatímco z Teheránu přicházejí náznaky, že Západ nejprve musí sankce oslabit, a pak je možné počítat s protislužbou v nukleární oblasti, západní diplomaté dávají najevo, že postup musí být přesně opačný – nejdřív musejí konat Íránci, a teprve pak je možné vypustit některé prvky hospodářského embarga.

Jenom hra o čas

Především prostřednictvím USA se navíc do dění bude chtít bezesporu vložit hráč zmíněný v úvodu – izraelský premiér Netanjahu. A ten nevynechá jedinou příležitost, aby Západ nevaroval před jakýmkoli usmiřováním s Íránem – ať už ve formě přímých apelů na evropské či americké politiky, nebo v podobě interview poskytovaných v uplynulých týdnech médiím.

Izraelský premiér Netanjahu chce odvrátit jakékoli úvahy o zmírňování sankcí – ty je podle něho naopak potřeba ještě přitvrdit

„Když se vražedný režim vydá cestou měkké diplomacie a zapojuje konejšivá slova o míru, nicméně mezitím se snaží dál posilovat, musí být okamžitě zastaven,“ řekl Netanjahu internetovému deníku The Times of Israel.

Konkrétně chce Netanjahu odvrátit jakékoli úvahy o zmírňování sankcí – ty je podle něho naopak potřeba ještě přitvrdit. Západní politici tak mohou díky Izraelcům opět pátrat v paměti, kdy k žádoucímu vyřešení nějaké mezinárodní krize přispěly sankce a hrozby silou, a kdy naopak pružné vyjednávání. A protože se nedá v Ženevě čekat rychlý průlom, Netanjahu bude mít koncem týdne další příležitost zopakovat, že rozhovory jsou pro Írán jen dalším získáváním času k sestrojení bomby.

Počet příspěvků: 2, poslední 19.10.2013 08:33 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.