V obrazech Marka Rothka se mísí tragično s pocitem osvobození

Retrospektiva malíře Marka Rothka ve vídeňském Uměleckoprůmyslovém muzeu ukazuje jeho posun od realistických počátků ve třicátých letech 20. století.

Radan Wagner 30.3.2019
Mark Rothko: Orange, Red, Yellow | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mark Rothko: Orange, Red, Yellow | foto: Reprofoto
Mark Rothko: Orange, Red, Yellow

Se jménem malíře Marka Rothka se pojí řada superlativů. Jeho rozměrné obrazy nelze přejít bez povšimnutí. Jsou magické, otevřené a vybízejí k dialogu. Přitažlivé jsou i pro komerční sféru. V roce 2014 se prodala Rothkova prozářená malba s názvem Číslo 21 (Červená, hnědá, černá a oranžová) za bezmála miliardu korun. Rekordní prodej v aukčních síních zaznamenal obraz Oranžová, červená a žlutá, jehož cena skončila na neuvěřitelných 87 milionech dolarů (v přepočtu 1, 67 miliardy korun). Ve své době se tato abstrakce stala nejvýše vydraženým dílem vzniklým po druhé světové válce.

Dílo Marka Rothka (1903 – 1970), amerického malíře s litevskými kořeny, láká i běžné milovníky umění. Ti teď mají jedinečnou příležitost umělcova plátna spatřit na vlastní oči. V nedaleké Vídni, v tamním Uměleckoprůmyslovém muzeu, je totiž k vidění Rothkova velká retrospektiva. Návštěvník může sledovat vývoj Rothkovy tvorby od realistických počátků z 30. let až po revoluční obrazy z 50. a 60. let. Událost je to vskutku mimořádná. V evropských sbírkách je malíř zastoupen jen ojediněle a poslední větší výstava na starém kontinentě proběhla v hamburské Kunsthalle před 11 lety.

Obdélníková pole

Rothkovy vrcholné obrazy demonstrují barevně zářivá a tvarem jednoduchá obdélníková pole, která se však v závěru umělcova života značně ztemnila. Dvě či tři barevné plochy sesazené nad sebou vytvářejí harmonii (nebo napětí). Jsou samy sebou, aniž by přímo odkazovaly k vnějšímu světu. Před těmito rozložitými plátny přihlížíme rozpitému barevnému světlu, levitující abstraktní kompozici a v druhém plánu tušené meditativní nebo dramatické události. Rothko své abstraktní obrazy komentoval takto: „Mé obrazy se mi jeví jako drama: tvary na obraze jsou herci. Stvořila je nutnost mít skupinu herců, kteří jsou schopni dramaticky se pohybovat bez rozpaků a gestikulovat beze studu.“ Malíř nám tedy předkládá prostor, do kterého máme vstoupit a zakoušet emocemi prosycené stavy úžasu. Příležitostí pro takové zážitky nabízí vídeňská retrospektiva bezpočet. V nejpůsobivějších dílech se eliminuje jakýkoliv intelektualismus – obrazy jsou oproštěné od symbolů a závazných tvarů. Prostřednictvím chvějivého rukopisu a čistých barev navozuje vysoce spirituální atmosféru a snaží se o odpověď na nerozluštitelné tajemství lidské duše.

Rothkovy obrazy mnohdy přesahující výšku tří metrů na nás zpravidla působí harmonicky, přesto však čímsi vzrušivě. Řídké barevné vrstvy a lapidární tvary před divákem vibrují. Jsou přívětivou clonou, za kterou se ukrývá drama, které má být spoutáno řádem. Rothko tento boj (apollinského a dionýského) bral smrtelně vážně a umění přisuzoval velkou spirituální roli. Rozhodně mu nešlo o konejšivou estetiku, ale především o transcendentální společný přesah, který není únikem, ale odvážnou konfrontací s neznámem. Sám se k problematice vyjádřil těmito svéráznými slovy: „Nebyl jsem nikdy toho názoru, že malování má něco společného s tím, abych vyjádřil sebe sama. Všechny nauky o sebevýrazu v umění jsou chybné: sebevyjádření patří do psychoterapie, a ne do umění.“ Čteme-li však Rothkovy komentáře ve větším rozsahu, nalézáme v nich rozpory či paradoxy – proměnlivé stavy citlivé duše. (Pro české čtenáře vyšla v roce 2009 kniha malířových esejů pod názvem Umělcova skutečnost.)

Jaké ingredience má mít podle Rothka umělecké dílo? Jeho recept je následující: „1. Nejdůležitější je dialog se smrtí. 2. Obraz musí obsahovat senzuální, vášnivý vztah k předmětnému světu. 3. A také má mít ironii. 4. Vtip a hru. 5. Musí reflektovat pomíjivost a náhodu. 6. Obsahovat alespoň deset procent naděje, aby se dal unést jeho tragický koncept.“

Pohnutý život

Rothkův život byl pohnutý a jeho dílo tento zápas se světem (i se sebou samým) náležitě, byť někdy skrytě, odráží. Procházíme-li vídeňskou výstavou s tímto vědomím, obrazy promlouvají i jiným, překvapivým tónem. Mark Rothko se narodil roku 1903 v Lotyšsku jako Marcus Rothkowitz; byl čtvrtým dítětem židovského lékárníka. Rodina se po antisemitských pogromech rozhodla pro emigraci a usadila se v americkém Portlandu. Rothko studoval různé humanitní obory, nakonec odešel do New Yorku. V roce 1938 získal státní občanství (neustále se obával násilné deportace zpět do své vlasti) a o dva roky později si změnil jméno. Chtěl se stát inženýrem nebo právníkem, ale přitažlivost umění byla silnější. Zpočátku mu byly vzory především evropští surrealisté Max Ernst nebo Juan Miró, ale také s barvami objevně nakládající Henri Mattise. 

Rothko poprvé vystavoval v roce 1928. Prezentoval se díly temné expresionistické atmosféry odcizujících velkoměst. Moc neprodával a šel si bez kompromisu za svým. Přivydělával si (až do roku 1952) jako učitel kreslení a keramiky a spřátelil se s malíři své generace. Oženil se, ale vztah dlouho nefungoval. Byl chudý, cítil se nedoceněný a ukazovaly se první vážnější maniodepresivní příznaky umocňované nezdravým životním stylem. Stále více se věnoval filozofii a psychologii. V roce 1940 dokonce přestal na nějaký čas malovat. Studoval pečlivě Freudův Výklad snů a Jungovu hlubinnou (archetypální) psychologii a teorii o společné paměti lidstva. Odtud byl již krůček ke studiu antické mytologie – křehkým dramatům i k obecnějším úvahám a principům. Stejně jako Řekové souzněl Rothko s názorem, že při setkání s přírodou lze přežít právě jen díky vznešenosti umění. Přestože Rothko odmítal ortodoxní judaismus, bylo v něm toto náboženství podvědomě zakořeněno, a to včetně zapovězení zobrazovat jisté formy. A to jej pravděpodobně přimělo posunovat se k malířské abstrakci.

Největším intelektuálním učitelem mu však byl Friedrich Nietzsche a jeho dílo Zrození tragédie. Nietzscheho myšlení bylo však osudově poraněné stejně jako Rothkovo umění. Toto směřování bylo odvážné, ale sebedestruktivní, a tak mu oba nakonec podlehli. Rothko byl jistě novodobým mystikem, gnostikem a romantickým vizionářem, který se ovšem dostával do osamění. Patřil k vlně skutečně prožívaného tvůrčího zápasu, který měl mít své vyústění. Prozření ale bylo nemilosrdné. Někteří jeho generační druhové skončili se životem – malíř a Rothkův slavný učitel Arsile Gorky spáchal sebevraždu již roku 1948 a Jackson Pollock po své cílené alkoholové sebedestrukci učinil zběsilou jízdou a následnou autohavárií patrně totéž. Jiní zas své úsilí vzdali a sklouzávali k dekorativnosti, rozmělňování či opakování. Rothko se nechtěl stát „karikaturou planého kariérismu“. Navíc kolem něj během šedesátých let bujel již nastoupený pop art, tedy zcela opačný ideál umění a mínění. Krize se prohlubovala. Paleta 60. let ztemněla, neztratila však na psychické sugestivnosti.

Zápasy s módností

Vrcholná etapa Rothkovy abstraktní malby se započala v zimě roku 1948 a trvala až do jeho předčasné smrti. Nové obrazy měly být branou pohlcující diváka, kontaktem s intimitou a vstupem na cestě za tajemstvím života a smrti. Přes dílčí úspěchy se však nadále cítil Rothko jako nepochopený a odmítaný umělec. Pochyboval o srozumitelnosti či správném „čtení“ svých obrazů veřejností, vzpíral se módnosti i komerčnosti. Jednou se však nechal přesvědčit, když dostal významnou a dobře placenou zakázku do veřejného prostoru. To se mu však stalo osudným. Navíc od něj odešla žena, matka jejich dětí. Smysl života se začal vytrácet.

V roce 1959 přijal zakázku na vybavení nové exkluzivní restaurace newyorského hotelu Four Seasons. Honosně se blyštící Joseph Seagram Buildning na Park Avenue v podání architekta brněnské vily Tugendhat – Mies van der Roheo a Philipa Johsonona byl novou dominantou města. High-Tech tyčící se hrdě do výše 157 metrů se stal symbolem poválečné americké prosperity. A zde měla také viset Rothkova díla.

V následujícím horlivém čase vytvořil Rothko přes 40 maleb, avšak dostával se také do značného morálního rozporu. Stále více pochyboval o správnosti svého rozhodnutí – o podepsání smlouvy a přijetí značně vysoké zálohy. Přitom stál o slávu, respektive uznání a náležité zaopatření. Když však viděl pojídající snobskou smetánku a zištně arogantní klientelu, rozhodl se prozatím k přímému měření sil. „Chci vytvořit něco, co by zkazilo chuť k jídlu každému parchantovi, který by v té místnosti jedl. Dokonalým úspěchem by bylo, kdyby restaurant odmítl pověsit moje plátna. Ale to neodmítne. Lidi dnes vydrží všechno.“ Tak se nechal nazlobený Rothko slyšet. Souboj však prohrál.

Když se pak vrátil z Itálie, rozhodl se od projektu kvůli domýšlivé atmosféře hotelu odstoupit – vrátil zálohu a svoje obrazy si vzal zpět. (Dnes se nacházejí tyto obrazy jako umělcův dar v londýnské Tate Gallery). Rothko vyhrál svůj mefistofelský souboj pokušení konzumu, moci a vlivu s uměním, pravdivostí a pokorou.

Posedlost prezentací

Pro svá díla si Rothko představoval a vymiňoval náležité, od okolí oddělené prostředí. Byl stále více posedlý tím, jak jeho obrazy měly viset a být prezentovány. To mohl uskutečnit až u pověstné „Rothko Chapel“ v odlehlém Houstonu (původní záměr uskutečnit tuto památku židovským obětem v Německu nevyšel). Otevření tohoto duchovního centra se již nedočkal – kaple byla otevřena až 28. února 1971. Také Rothkův dar Tate Gallery nespatřil v připravovaném výstavním prostoru. Obrazy dorazily do Londýna 25. února 1970 ráno, tedy přesně v den, kdy malíř skoncoval se svým životem. Podřezal si žíly a předávkoval sedativy.

Umělci evropské abstrakce se ze svých vizí „vymalovávali“ – američtí se naopak do nich „vmalovávali“ a ztráceli odstup. Nietzsche napsal: „Umění máme, abychom nezemřeli na pravdu.“ Rothko zemřel, neboť jeho umění bylo pravdivé. Jak ale Rothkova výstava ve vídeňském Uměleckoprůmyslovém muzeu dokládá, obrazy jsou to nadčasové. Jsou totiž svou odvahou tragické, a přitom vyvolávají pocit osvobození a radostné nálady, tedy smíření se světem, které každý hledáme.

Výstava bude zakončena 30. června 2019.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.