V novém světovém řádu může Česku pomoci sebedůvěra

Česko je malý stát ve střední Evropě, a proto nemá šanci zvrátit změny odehrávající se v Evropě i ve světě. V každém případě se musí připravit na mnohem nestabilnější a tvrdší mezinárodní prostředí.

Andrej Duhan 18.3.2017
Svou nevoli nad avizovanou motorkářskou jízdou dávají najevo prostřednictvím... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Svou nevoli nad avizovanou motorkářskou jízdou dávají najevo prostřednictvím... | foto:  František Vlček, MAFRA
Svou nevoli nad avizovanou motorkářskou jízdou dávají najevo prostřednictvím... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Po sametové revoluci se Česko vydalo do západních struktur. Vstup do Evropské unie a NATO mu přinesl prosperitu, bezpečnost a – pocit dějinné konečnosti. Podařilo se mu vrátit na Západ, což však svádí k lehkomyslnosti. Dějiny však neskončily, pozvolna se mění evropský řád a uspořádání, což se Česka silně dotkne.

Zásadní pro něho je pokračující rozklad evropského politického uspořádání založeného především na integraci. Ta dnes v podobě EU narazila na strop a směřuje k dezintegraci. Unii tíží nedostatečná evropská identita, přehlížení stále silných národních identit, složitost, byrokracie, kontraproduktivní tlak na centralizaci, odtrženost evropských elit a pokrokářské sociální inženýrství.

Absence silné evropské identity

Evropská unie se nestala funkčním nástrojem k prosazování zájmů evropských států ani hodnotovým zastřešením evropské civilizace, ale ideologických projektem, který se chce odstřihnout od evropského dědictví. Evropské politické třídě slouží EU v lepším případě k podpoře spotřebitelů, v horším je pro ni utopickým předobrazem světového společenství humanismu a lidských práv. Orientuje se jen na abstraktní hodnoty, jež považuje za univerzálně přenosné.

Absence silné evropské identity, tedy evropského politického lidu, se obzvlášť za krizí a nejistoty odráží v návratu k národním identitám a zájmům. Evropská unie se proto rozpadá.

Taková EU nemůže vytvářet evropskou identitu, protože specifické identity jsou špatné. Absence silné evropské identity, tedy evropského politického lidu, se obzvlášť za krizí a nejistoty odráží v návratu k národním identitám a zájmům. Evropská unie se proto rozpadá. Evropské velmoci se sice zastřešují evropským zájmem, ale vždy se za ním skrývá jejich specifický zájem.

Evropská unie je s každou krizí stále křehčí a náchylnější k rozpadu – ohrozit ji může jednání o brexitu, další nápor migrantů nebo zvolení Marine Le Penové francouzskou prezidentkou. Ukončením Maastrichtské smlouvy se však rozpadne či transformuje euro, které je v současné podobě neudržitelné.

Role eura

Euro spojilo exportní velmoc Německo a státy jižní Evropy, které byly zvyklé řešit nedostatek konkurenceschopnosti devalvací vlastní měny. Měnová unie umožnila všem členským zemím čerpat levné úvěry, ale absence fiskální unie tyto dluhy ponechala jednotlivým státům. Euro posílilo německou ekonomiku, protože jí umožnilo levnější export jak v EU, tak celosvětově.

Euro posílilo německou ekonomiku, protože jí umožnilo levnější export jak v EU, tak celosvětově

Jižní evropské státy se sice chvíli vezly na levných úvěrech, ale nakonec na ně doplatily. Nemožnost devalvovat měnu je činí bezbrannými vůči německému exportu, nutí k úsporným opatřením a takzvané vnitřní devalvaci, která je politicky obtížně udržitelná. Euro strukturálně posiluje Německo a oslabuje zbytek eurozóny. Jediným řešením je sdílení dluhů, což prosazuje jižní křídlo, ale pro Německo je v podstatě nepřijatelné.

Klíčová bude pozice Francie. Unie pro ni dlouho byla nástrojem k pacifikaci Německa a k využití jeho potenciálu ve vlastní prospěch, což však přestává platit. Euro, které bývalý francouzský prezident François Mitterrand plánoval jako další prostředek ke zvládnutí Německa, vychýlilo rovnováhu mezi Francií a Německem na stranu Německa.

Bude Francie pokračovat v partnerství s Německem, přestože bude tahat za kratší konec provazu, anebo se pokusí s jižními státy vytvořit protiváhu vůči němu, čímž potvrdí dezintegraci EU? V každém případě nastal zásadní mocenský posun v partnerství, na kterém stojí a padá EU, což se neobejde bez následků.

Rozklad EU

Evropská unie se zřejmě formálně nerozpadne, ale politicky bude marginální – stane se další Radou Evropy, evropským OSN či zónou volného obchodu. Některé členské státy ji opustí, jiné zůstanou. Vícerychlostní EU neznamená nic jiného než návrat k bilaterálním a vícestranným dohodám států, eventuálně regionálních blok států. Unie přestane být definujícím prvkem evropského řádu, stane se pozadím, na němž vzniká nový řád.

Rozklad EU budou doprovázet sociální konflikty v některých západoevropských státech, které povedou k jejich uzavírání se do sebe

Rozklad EU budou doprovázet sociální konflikty v některých západoevropských státech, které povedou k jejich uzavírání se do sebe – začnou doplácet na multikulturalismus, diverzitu, neřešení radikálního islámu, neschopnost integrovat muslimskou populaci a na politicky korektní opojímení těchto problémů.

Hněv a frustrace střední třídy se budou obracet proti migrantům, elitám i EU. Bude požadovat řešení, jež politici nedokážou poskytnout, a proto se začne radikalizovat. Le Penová i nizozemský politik Geert Wilders mají velkou podporu mladých voličů, kteří multikulturní obohacování zažívali od školních lavic.

NATO

NATO, záruka bezpečnosti v Evropě, je již delší dobu v krizi. Bylo považované za věčného garanta míru a bezpečnosti, za trvalé společenství hodnot, ve skutečnosti však šlo o vojenskou alianci, která vznikla v daném dějinném kontextu, s daným účelem a protivníkem. Nic z toho dnes neplatí. Členové NATO mají odlišné zájmy a představy o hrozbě. NATO ztratilo v Sovětském svazu sjednocujícího nepřítele, přičemž jeho nástupnický stát Rusko považuje za hrozbu pouze část členských zemí.

NATO stojí a padá s velmocí USA, a přetrvá, dokud to pro ně bude výhodné. Američané však přehodnocují svou pozici ve světě, a tím i závazky.

NATO se liší od EU tím, že stojí a padá s velmocí USA, a přetrvá, dokud to pro ně bude výhodné. Američané však přehodnocují svou pozici ve světě, a tím i závazky. Čína se v současnosti vyrovnává s relativním úpadkem moci a pozvolným přechodem k multipolárnímu světu, v němž se stane hlavním vyzyvatelem americké hegemonie. Američtí prezidenti Barack Obama a Donald Trump jsou symptomem snahy se s tímto fenoménem vyrovnat při zachování prvenství USA.

Obama reagoval tradičním liberálním pozérstvím a přimknutím se pokrokovému vidění mezinárodních vztahů, Trump se strategií „Amerika na prvním místě“ a přehodnocením americké zahraniční politiky, aby odrážela pouze skutečné americké zájmy, zřejmě vrací k realpolitice, v níž rozhodují zájmy a až poté hodnoty a přátelství.

Německá otázka

NATO je pro Američany skvělým nástrojem k uplatnění vlivu a udržování stability v Evropě, což budou chtít udržet, ale nikoliv za každou cenu. Rusko již není hlavním globálním soupeřem, a může Američanům pomoci brzdit Čínu. Evropané mají dlouhodobě problém s převzetím svého dílu zodpovědnosti za vlastní obranu a považují americký bezpečnostní deštník za samozřejmý.

S rozpadem politické a bezpečnostní struktury v Evropě se vrátí hlavní problém evropských novověkých dějin – německá otázka –, jejíž podstatu tvoří nestabilita daná geopolitickou vahou Německa

Pokud představitelé EU či Německa budou nadále chtít obranu bez výdajů, evropskou obranu paralelní k NATO nebo považovat vojenské výdaje za ekvivalentní humanitární pomoci, pak mohou Američané hledat efektivnější způsoby, jak svůj vliv uplatňovat – zejména bilaterálními a vícestrannými dohodami s evropskými státy, které mají zájem na americkém bezpečnostním deštníku a co Američanům nabídnout.

S rozpadem politické a bezpečnostní struktury v Evropě se vrátí hlavní problém evropských novověkých dějin – německá otázka –, jejíž podstatu tvoří nestabilita daná geopolitickou vahou Německa. Jeho potenciál a poloha ho předurčují být v Evropě dominantní, nikdy však nebylo dostatečně silné, aby se prosadilo proti koalici evropských mocností.

Postoj k USA

Evropská unie i NATO byly nejlepší nástroje k řešení německé otázky. Unie usměrnila německý potenciál ve prospěch celku a zároveň jej omezila formálními postupy evropských institucí, navíc umožnila Němcům legitimizovat se jako civilizovaný národ výměnou za nadřazení evropského nad německé. Potřeba legitimizace se však vytratila a Německo je nejmocnějším členským státem, což euro ještě posílilo – oslabilo Francii a jižní křídlo a učinilo státy severní a střední Evropy ekonomicky závislejšími na Německu.

Postoj k NATO, respektive USA, v Německu komplikuje pacifismus, ambivalentní vztah ke střední a východní Evropě, pokud jde o ochotu ji bránit, a jisté pochopení pro ruské obavy

Němci zůstávají věrní evropské integraci, ale už se jí nechtějí obětovat. Tvrdě hájí své zájmy – odmítáním fiskální unie, plynovodem Nord Stream obcházejícím země střední a východní Evropy nebo prosazováním migrantských přerozdělovacích kvót v EU. Postoj k NATO, respektive USA, v Německu komplikuje pacifismus, ambivalentní vztah ke střední a východní Evropě, pokud jde o ochotu ji bránit, a jisté pochopení pro ruské obavy. Atlantismus je sice silný, ale i antiamerikanismus, který posiluje.

Trumpovo vítězství nevyvolalo v žádné jiné evropské zemi stejné zděšení a hysterii jako v Německu, a nejen co se týká hodnot. Vztahy exportní velmoci Německa a USA, které směřují k ochranářství, mohou oslabit. Lidé z Trumpova okolí například naznačili, že Německo je díky euru měnový manipulant, proto se politika vůči USA stává v Německu volebním tématem.

Putinův cíl

Dnešní Německo není stejné jako za Bismarcka, natož za Hitlera, ale jeho síla nemusí spočívat v územní rozpínavosti. I humanitární politika, jako bylo pozvání migrantů kancléřkou Angelou Merkelovou a následná migrační krize, může mít v případě Německa následky. V každém případě asertivita i neukotvenost Německa porostou.

Putinovým dlouhodobým cílem není obnova teritoria Sovětského svazu ani ideologické tažení, ale akceptace USA velmocenského postavení Ruska a mezinárodní řád založený na velmocích, které respektují sféry vlivu

Dalším rysem nového řádu je návrat Ruska. Rusové si především budou snažit, aby se Bělorusko, Ukrajina a Gruzie nestaly součástí západních struktur, a kvůli tomuto cíli budou ochotní jít do války. V Evropě pak budou Rusové hledat každou skulinu, jak rozšířit svůj vliv. Dokud však Američané budou dostatečně ochotní ji bránit, zásadní změna bezpečnostního uspořádání nehrozí. Ruský vliv každopádně v Evropě bude znatelný, devadesátá léta byla historickou anomálií.

Putinovým dlouhodobým cílem není obnova teritoria Sovětského svazu ani ideologické tažení, ale akceptace USA velmocenského postavení Ruska a mezinárodní řád založený na velmocích, které respektují sféry vlivu. Nakolik bude cítit ruský vliv, bude záležet na vztazích USA, Ruska a Německa.

Garant bezpečnosti

Česko je malý stát, a proto nemá šanci zmíněné procesy zvrátit. Bude-li je však předvídat a připravovat se na ně, může jejich, spíše negativní dopad minimalizovat. V každém případě se musí připravit na mnohem nestabilnější a tvrdší mezinárodní prostředí. Základní geopolitickou realitou bude, že se ocitne v mocenském vakuu mezi Německem a Ruskem. Potřebuje tedy garanta bezpečnosti. Dnes je jím NATO, ale pokud by se rozpadlo, mohou to být jedině USA.

Česko se ocitne v mocenském vakuu mezi Německem a Ruskem. Potřebuje tedy garanta bezpečnosti. Dnes je jím NATO, ale pokud by se rozpadlo, mohou to být jedině USA.

Pro Američany se mohou stát malé státy mezi Německem a Ruskem kotvou jejich vlivu. Česko by proto mělo být vzorným členem NATO a partnerem USA. Musí však nejen budovat vlastní armádu – všechny její složky, nikoli jen expediční sbor chemiků v Afghánistánu –, která dokáže ubránit státní území, ale i obnovit povinnou vojenskou službu.

Stejně důležité jako bezpečnost bude definovat vztah k Německu, které případně přestane být hodným evropským. Politická samostatnost se v tomto případě střetává s ekonomickou závislostí Česka na Německu. Pokud nebude chtít být součástí německé hospodářské unie, musí se dlouhodobě snažit vymanit ze silného subdodavatelského vztahu k německé ekonomice. Nejde pouze o hledání nových exportních míst, ale i o proměnu české ekonomiky z montovny.

Středoevropská spolupráce

Je třeba i posilovat vztahy ve Visegrádské skupině. Geopoliticky má Česko a další státy střední Evropy specifické zájmy, potřeby, pohled a historickou zkušenost a návrat německé otázky a Ruska je bude nutit ke spolupráci. Blok středoevropských států může být silný v EU i v Evropě bez ní.

Je třeba i posilovat vztahy ve Visegrádské skupině. V důsledku rozvolňování současného evropského řádu potřeba středoevropské spolupráce poroste.

V prostoru střední Evropy se od středověku formovaly nadnárodní útvary, jejichž účelem bylo čelit jak agresi z východu či jihu, tak mocnému sousedu na západě. Řada významných českých osobností, například František Palacký nebo Karel Havlíček Borovský, podporovala austroslavismus a považovala habsburskou monarchii za geopolitický útvar, který zastřeší malé středoevropské národy před německou a ruskou expanzí. V důsledku rozvolňování současného evropského řádu potřeba středoevropské spolupráce poroste.

Čtyřicet let komunismu sice Česko morálně, institucionálně a hospodářsky poškodilo, ale hodnotově a kulturně bylo mnoho století součástí západní civilizace. Ne všechno, co přijde ze západní Evropy, však musíme akceptovat, abychom si potvrdili, že jsme Západ. Víra v sebe sama a sebedůvěra jsou hlavní předpoklady, aby Česko v novém světovém řádu uspělo.