V italském referendu rozhodovaly emoce

Po neúspěchu italského referenda o změně Ústavy nová vláda získala důvěru parlamentu, ale dříve, či později budou předčasné volby. Ty by ale zřejmě přinesly stejný pat jako v roce 2013. Proto je třeba změnit volební zákon a možná i Ústavu, k čemuž je třeba referendum. Zdá se, že Itálie je v začarovaném kruhu.

Vít Kučík 17.12.2016
Itálie a její referendum o změně ústavy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Itálie a její referendum o změně ústavy | foto: Reuters
Itálie a její referendum o změně ústavy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Neúspěšné italské referendum o změně Ústavy 4. prosince ukázalo pouze emoci neurčitého protestu – nic víc. Ten sice již analyzují a nadále budou analyzovat politologové, komentátoři i vlády, ale v podstatě jej není možné rozkódovat. Co lze totiž vydedukovat z milionů protichůdných pocitů, které spojuje nejasná nespokojenost s daným stavem, ať jej reprezentuje kdokoli a s jakýmkoli reformním programem? Porozumění rozpačité situaci italské společnosti, jež se podobá té ve většině evropských zemí včetně naší, je třeba hledat v minulosti.

Itálie byla jednou z prvních evropských zemí, v níž zvítězil kolektivistický socialismus, tedy jedna z jeho forem – národně syndikalizovaný fašismus. Fascia (svazek) představuje tři skupiny – zaměstnance, zaměstnavatele a stát –, jež rozdělují společnost, a jejich dohodu, jak stát centrálně řídit. Myšlenka se po první světové válce zdála pokroková a v různých podobách, jako je tripartitní jednání, dodnes přežívá. Benito Mussolini pak díky ní Itálii sjednotil, podřídil centru a zavedl sociální benefity, například zdravotní péči, penze či třinácté platy.

Složitý systém vládnutí

Mussoliniho národně-socialistická diktatura však Itálii přivedla do katastrofy, a proto hledala v kocovině po druhé světové válce konstrukci Ústavy a institucí, jež by maximálně znesnadnila opětovné uchopení moci jednotlivcem. Vznikl tudíž komplikovaný systém rovnováh, paralelních institucí a překrývajících se kompetencí, který splnil požadované zadání, protože z fašismu vyšla Itálie silně polarizovaná.

Složitý systém vládnutí po celou studenou válku bránil uchopit moc nejen sílícím komunistům, ale i klanům mafie nebo křesťanskodemokratickým frakcím. Výsledek sice nebyl hezký, ale hlavní účel byl splněn: Itálie zůstala západní liberální demokracií.

První pól představovali komunisté podporovaní Sovětským svazem, kteří se netajili úmyslem radikálně změnit systém a (minimálně) vystoupit ze západního transatlantického bloku. Druhý pól byl seskupen pod mnohovrstevnou Křesťansko-demokratickou stranu. Složitý systém vládnutí po celou studenou válku bránil uchopit moc nejen sílícím komunistům, ale i klanům mafie nebo křesťanskodemokratickým frakcím. Výsledek sice nebyl hezký – vlád bylo více než roků po druhé světové válce –, ale hlavní účel byl splněn: Itálie zůstala západní liberální demokracií.

Změna nastala po pádu komunismu v roce 1989. Události zdiskreditovaly ideu, na které západní komunisté několik desetiletí stavěli, a Italská komunistická strana se ocitla ve velké krizi – začala se drolit a její odnože sociálně-demokraticky metamorfovat. Jakmile křesťansko-demokratický pól ztratil protivníka, jenž ho držel pohromadě, explodoval vnitřními konflikty a korupčními kauzami do politického vakua.

Na troskách poválečných politických stran vznikly opět dva hegemonické póly – sociálně-demokratická Demokratická strana (PD) a Berlusconiho středopravicová Forza Italia (FI) –, okolo nichž obíhaly malé koaliční strany. V tomto období se těžkopádnost institucionálního prostředí objevila v novém světle, jelikož světu vládl liberálně-demokratický systém a nebezpečí pádu do totalitarismu se zdálo anachronismem.

Potřeba ústavních změn

O potřebě ústavních změn institucí a voleb hovořila PD i FI v podstatě od začátku devadesátých let – jakmile si v praxi vyzkoušely potíže s udržením vlády do konce mandátu. Cílem bylo „jednoduché vládnutí“ vítěze, opak toho, oč usilovali pováleční postfašističtí tvůrci liberálních institucí. Obě strany sice prosadily několik změn, ale nijak zásadních, protože jim systém bránil.

O potřebě ústavních změn institucí a voleb hovořila Demokratická strana i Berlusconiho Forza Italia v podstatě od začátku devadesátých let – jakmile si v praxi vyzkoušely potíže s udržením vlády do konce mandátu. Cílem bylo „jednoduché vládnutí“ vítěze.

Pokud se velké strany pokoušely zvýšit práh pro vstup do parlamentu, malé strany tuto snahu zablokovaly. Pokud se ty pokusily zvýšit svůj vliv, zablokovaly toto jejich úsilí velké strany, protože by to znemožnilo sestavení stabilní vlády. A tak stále dokola – z každého pádu vládní koalice však byl viněn volební a zákonodárný systém.

Předposlední volební změna „porcellum“ prosazená pravicovou koalicí v roce 2005 dávala vítězi voleb bonus, jenž mu umožňoval získat parlamentní většinu. Tento zákon však nebyl dostatečný. Navíc jej všichni ostatní vlevo i vpravo kritizovali, napadl jej Ústavní soud, a ani předkladatelům nepřinesl kýžený efekt.

Silvio Berlusconi kvůli němu odešel hned po volbách v roce 2006 do opozice a v roce 2013 rozdíl pouhých 0,37 procenta hlasů znamenal jen 124 parlamentních křesel oproti 340 vítězné PD. Navíc tento bonus šlo uplatnit pouze v dolní sněmovně. Horní sněmovna je volena podle jiného klíče, a protože má poměrně silné pravomoci, může vítězi voleb navzdory většině v dolní komoře blokovat vládnutí.

Střídající se levice a pravicí se proto dohodly, že volební systém je třeba změnit tak, aby snadnější vládnutí umožňoval. Domnívaly se totiž, že se jen ony budou střídat u moci, protože vážné ohrožení liberálního systému antisystémovými stranami neexistovalo.

Matteo Renzi a volební zákon

Přišla však finanční krize 2008 a s ní vzedmutí populistických antisystémových hnutí. Ta nejprve kritizovala nekontrolovaný nadnárodní kapitál jako jejího viníka, poté mezinárodní instituce a nakonec vlastní vládu, čímž vznikl fenomén „zkorumpovaných politických elit“. Ten sice existoval již dříve, ale nikdy nebyl stejně masivně a masově zdůrazňován.

Mladý centristický liberál Matteo Renzi musel vytvořit volební zákon, neboť bez něj by politická mapa se třemi póly neustále generovala paty, a zároveň reagovat na populismus žádající nižší „náklady na politiku“

Zrodilo se antisystémové Hnutí pěti hvězd Beppeho Grilla, které se ve volbách 2013 etablovalo jako třetí pól v dosud bipolárním politickém spektru. Na jeho populistická hesla s velkým mocenským potenciálem musely tradiční strany zareagovat, přičemž jedním z hlavních byl počet politiků, jejich vysoké platy a privilegia a zbytečnost Senátu – „náklady na politiku“ se společnosti zdály vysoké. A tyto události předznamenaly současnou situaci.

Pier Luigi Bersani, předseda PD a politik starého odborářského střihu s komunistickými kořeny, v roce 2013 sice volby vyhrál, ale nikoli natolik přesvědčivě, aby mohl sestavit vládu, což ho stálo předsednický post. V primárkách následně zvítězil mladý centristický liberál Matteo Renzi a sestavil vládu díky přeběhlíkům z Berlusconiho pravicové koalice. Musel však vytvořit volební zákon, neboť bez něj by politická mapa se třemi póly neustále generovala paty, a zároveň reagovat na populismus žádající nižší „náklady na politiku“.

Nový volební zákon „italikum“, který Renzi prosadil v roce 2014, změnil charakter Senátu, a proto bylo třeba změnit Ústavu, a k její změně bylo zase třeba referendum. Renzi neměl na výběr, do balíčku předloženého voličům však přidal i mnoho institucionálních změn, jež se týkaly jak „snadnějšího vládnutí“, tak nižších „nákladů na politiku“, například snížení počtu senátorů a senátních voleb či úpravu kompetencí krajů a centrální vlády. Nehrálo to však žádnou roli, neboť jim nerozuměla či nechtěla rozumět ani drtivá většina voličů.

Emotivní vzpoura proti systému

Pikantní je, že populisté založili kampaň za odmítnutí změn na negaci vlastních hesel, kterými brojili proti establishmentu ve volbách 2013. Například ti, kteří chtěli zrušit nepopulární Senát, před referendem vytiskli letáky, v nichž se například uvádělo: „Úspora z redukce Senátu přinese 0,8 eura na občana. Stojí vám jedno ušetřené kafe za redukci demokracie?“ nebo „Chtějí vám vzít možnost volby vašeho senátora!“ Navzdory tomu v referendu uspěli, o čemž svědčí zisk 60 procent.

Z nezájmu o obsah otázky v referendu a místo toho hlasování o sympatii k jejímu předkladateli vyplývá, že voliči by zřejmě odmítli vše, co by předložil establishment

Italská ekonomika sice příliš neroste, ale je na tom o trochu lépe než v předchozích pěti krizových letech. Problémy s bankovní sférou znají Italové jen z televize, nijak se jich osobně netýkají, a podle odborníků je velká šance, že je vláda zvládne. Problémy s migranty se přímo týkají jen malého počtu Italů, naprostá většina se o nich dozvídá také pouze z televize. Navzdory tomu musela vláda kvůli výsledku referenda odstoupit.

Vysvětlení lze hledat i v tom, že všechna hlasování od roku 2008 byla protestní. Nejprve díky němu skončila Berlusconiho pravicová koalice, poté umožnilo, aby se z populisty Grilla stal třetí mocenský pól, a nyní se obrátilo i proti mladému charismatickému a reformně orientovanému Renzimu. Z nezájmu o obsah otázky v referendu a místo toho hlasování o sympatii k jejímu předkladateli vyplývá, že voliči by zřejmě odmítli vše, co by předložil establishment.

Taková emotivní vzpoura proti systému však vyvolává skepsi k lidovým plebiscitům. Oproti nim totiž mají zastupitelské systémy výhodu v tom, že nutí i nejradiálnější zastupitele brát za své politické činy zodpovědnost, neboť kvůli špatnému rozhodování riskují minimálně neúspěch v příštích volbách. Duch protestu a vzpoury obchází celou Evropou a podobně jako v šedesátých letech neuznává ani hranice, ani vládní politiku.

Přehnaná poplašná zjednodušení

Poplašná zjednodušení, že v důsledku Renziho porážky Itálie vystoupí z eurozóny či EU, však jsou přehnaná. K tomuto konci totiž vede dlouhá cesta s mnoha křižovatkami, jež mohou vývoj nasměrovat jinam. Expremiér Matteo Renzi s černou kravatou o půlnoci po referendu emotivně, ale poměrně velkoryse vzal neúspěch na sebe a rezignoval.

Poplašná zjednodušení, že v důsledku Renziho porážky Itálie vystoupí z eurozóny či EU, jsou přehnaná

Nová italská vláda Paola Gentiloniho získala důvěru obou komor parlamentu, ale zdá se, že dříve či později budou předčasné volby. Radikální populisté – především z Hnutí pěti hvězd Beppeho Grilla a Ligy Severu Mattea Salviniho –, kteří na základě průzkumů očekávají vyšší podporu než v posledních volbách, je chtějí co nejdříve, ale pravděpodobně by přinesly stejný pat jako v roce 2013.

Jak už bylo řečeno, je proto třeba změnit volební zákon a možná i Ústavu, přičemž k její změně je třeba opět referendum, tedy začarovaný kruh, o němž Renzi v půlnočním rezignačním projevu prohlásil: „Prohrál jsem a teď je na vás, abyste přišli s nějakým novým volebním zákonem.“ Pokud se na jeho aspoň dílčích změnách všichni shodnou, předčasné volby zřejmě budou v první polovině příštího roku.

Otázka příští vlády

Jejich výsledek lze obtížně odhadovat, ale pravděpodobně zůstane zachováno rozdělení na tři póly – levice, antisystémoví populisté a pravice roztříštěná na liberály a radikální národovce. I kdyby italskou vládu sestavovali posilující populističtí a národovečtí radikálové, kteří jsou proruští a protievropští, změna Ústavy, náhrada eura lirou či vystoupení z EU vyžadují referendum.

I kdyby italskou vládu sestavovali posilující populističtí a národovečtí radikálové, kteří jsou proruští a protievropští, změna Ústavy, náhrada eura lirou či vystoupení z EU vyžadují referendum

Otázkou zůstává, zda by protestní emotivní vzpoura tentokrát nemířila proti nim, a jak by svoje radikální vládní kroky naplňovali, kdyby se proti nim postavila sice oslabená, ale v opozici semknutá liberální fronta, které by zůstal vliv v Senátu, regionech, Ústavním soudu a v mnoha dalších „neefektivních“ institucích znesnadňujících od druhé světové války vládnutí.

To vede k úvaze, zda se v nejisté době nastupujícího iliberálního radikalismu nevrací důvod, proč je jejich tvůrci zkonstruovali „neefektivně“ – zabránit snadnému uchopení moci. A zda Renziho umírněným sociálním demokratům v příštích letech nepřijde vhod, že prohrané referendum je neumožnilo radikálně zjednodušit.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.