V hodnocení nelze odlišný názor nahradit kritickým myšlením

Pokud chceme více kritického myšlení, musíme budovat prostor pro konstruktivní nesouhlas a otevřenou svobodnou diskusi, v níž se můžeme učit argumentovat beze strachu, že se zmýlíme, a kde mohou být tvrdé názorové konfrontace.

Sociální bublina. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sociální bublina. | foto: Shutterstock
Sociální bublina.

Soudce Jiří Wažík o českém teroristovi Jaromíru Baldovi poznamenal: „Měl použít více kritického myšlení.“ Tento výrok vede k zamyšlení o roli kritického myšlení či jeho nedostatku ve společnosti. Tento pojem je v poslední době slyšet stále častěji a zdá se, že se to bude stupňovat. Proto je třeba stanovit, co to je, a podívat se i kriticky na tezi představovanou pod pojmem kritické myšlení, a zda jeho protežování bude fungovat. Tento trend může přinést mnoho dobrého, pokud se udělá dobře, i vůbec nic, pokud se zbabrá.

Nedávno založená iniciativa Hodnotové Česko Petra Ludwiga jako jednu ze svých tří hlavních hodnot stanoví kritické myšlení – vedle laskavosti a odvahy. A říká o něm, že jde o „moderní výraz pro pravdu… schopnost dobře se tázat a přemýšlet v souvislostech… jedinou skutečně účinnou obrannou proti všem druhům manipulace… (nezbytnou) pro orientaci ve stále složitějším světě“. Dle mne je kritické myšlení spíše moderním názvem pro rozum než pro pravdu.

Apel na kritičtější přemýšlení je chvályhodný. Kognitivní vědci už dlouho poukazují na to, že člověk není vždy zcela racionální a že je důležité na to brát ohled. Máme sklon zobecňovat z jednotlivých případů a toto zobecnění přetavovat do stereotypů a nadužívat je v hodnocení jednotlivců. Také často hledáme jen informace, jež potvrzují, co si myslíme, a přehlížíme ty proti. Máme i sklon hledat příčinu a následek v nahodilostech a nejhorší jsme v odhadování pravděpodobností. Aby toho nebylo málo, přeceňujeme své znalosti, moudrost a poctivost.

Hledání smyslu

Kritické myšlení vzniklo, aby pomohlo podobné ošemetnosti překonat. Jako kritičtí myslitelé bychom neměli přebírat informace pasivně, ale snažit se je interpretovat v kontextu a pídit se po zdrojích. Kritické myšlení také odmítá bezmeznou důvěru v autority a dogmata a vybízí vidět názory z mnoha úhlů, nenechat se zmámit vábením mnohdy nesmyslných čísel a tázat se, odkud pocházejí, jak je spočítali a zda vše dává smysl.

Kritické myšlení odmítá bezmeznou důvěru v autority a dogmata a vybízí vidět názory z mnoha úhlů, nenechat se zmámit vábením mnohdy nesmyslných čísel a tázat se, odkud pocházejí, jak je spočítali a zda vše dává smysl

Velkou výhodou kritického myšlení také je, že dává slova, jimiž lze nekalé taktiky a argumentační fauly pojmenovat – nezůstat u vágního „něco na tom nesedí“, ale jasně je popsat pojmy, jako je Occamova břitva, slaměný panák či falešná dichotomie. Tyto schopnosti se obzvlášť hodí v éře informací a internetu jako nástroj proti manipulativním, lživým a zavádějícím tvrzením ve veřejném prostoru.

To vše zní rozumně, ale jak se k tomu dostat? Když dnes nechcete nikoho urazit, pak odpovědí je vzdělávání. To platí i pro kritické myšlení. „Měl by být nějaký základní předmět na základních i na středních školách,“ řekl Ludwig v rozhovoru pro Radiožurnál. Na první pohled to dává smysl, ale nechceme-li riskovat zklamání a plýtvat prostředky, neměli bychom do kurzů kritického myšlení vkládat naděje příliš zbrkle. Není to totiž tak jednoduché, jak se zdá.

Problematický předpoklad

V USA zažívalo kritické myšlení rozmach v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. Stejně jako my dnes se tehdy mnozí zaobírali otázkou, jak žáky ve školách naučit lépe uvažovat a přemýšlet. V roce 1983 vyšla studie A Nation at Risk (Ohrožený národ) Národní komise pro znamenitost ve vzdělávání, jež dala na vědomí, že skoro 40 procent 17letých studentů nedokáže vyvodit logické záměry z psaného textu a pouze pětina napsat přesvědčivou esej. Diagnóza byla jasná – nedostatek kritického myšlení.

Problémem je předpoklad, že kritické myšlení je dovednost, jako je jízda na kole, a že stejné jako jiné dovednosti ji člověk může použít v různých situacích, což však neplatí. V první řadě to, jak budeme nad nějakým tvrzením přemýšlet, nesmírně závisí na tom, co o tématu víme.

Studie měla obrovský vliv a nastartovala vlnu kurzů a školení. Do roku 1990 vznikly ve většině států USA iniciativy na vyučování kritického myšlení ve školách a učebnice na toto téma se staly bestsellery. Úsilí však ovoce nepřineslo. Podle profesora kognitivní psychologie Daniela Willinghama po 20 letech časově náročného vyučování kritického myšlení nebyl zaznamenán velký posun. Navzdory nesmírné snaze, lamentování, povzbuzování a značným nákladům skončily tyto programy fiaskem.

Willingham se ptá, zda lze kritické myšlení vyučovat, a odpovídá, že asi nikoliv. Problémem je předpoklad, že kritické myšlení je dovednost, jako je jízda na kole, a že stejné jako jiné dovednosti ji člověk může použít v různých situacích, což však neplatí. V první řadě to, jak budeme nad nějakým tvrzením přemýšlet, nesmírně závisí na tom, co o tématu víme. Jsem motoristický ignorant, a kdyby mi někdo tvrdil, že trabant je lepší než BMW, nemohl bych se na toto tvrzení dívat z více úhlů a kriticky ho hodnotit, protože o autech nic nevím.

Nejlepší kritičtí myslitelé v daném oboru jsou ti, kteří o něm vědí nejvíc, což nikoho nepřekvapuje. Jejich kapacita však není ani tolik důsledkem schopnosti myslet kriticky jako spíše vědomostí a zkušenosti v dané oblasti. Zároveň to znamená, že je-li člověk mistrem kritického myšlení v jedné oblasti, nemusí být v jiné.

Role kritiků

Školení kritického myšlení nevedou ke kýženému dopadu z mnohem prozaičtějšího důvodu – to, že nám někdo řekne, že bychom něco dělat měli, ještě neznamená, že to dělat budeme. Některé techniky by šly i zobecnit, ale kritické myšlení je pracné, a lidé musejí chtít svůj kritický aparát mobilizovat. Pokud někdo předloží výmysl, jenž souzní s tím, co si myslíme, nebudeme se příliš namáhat. Kriticky ale zbystříme, když někdo předloží informaci, s níž nesouhlasíme a která nabourává předem stanovenou představu, což dává rozum.

Většina vědců má některé teorie v oblibě více než jiné, a proto jsou shovívavější ke studiím, jež oblíbené teorie potvrzují, a kritičtější k těm, jež je narušují. Génius vědy spočívá v tom, že dokáže efektivně potírat tento kaz v lidské povaze. Důležitou roli ve vědeckém procesu totiž hrají kritici.

Ještě nikdy jsem neseděl u stolu, kde by se samí masožrouti začali bavit o etice konzumace masa. V takové situaci to nikdo nemá zapotřebí. Pokud je ale u stolu vegetarián nebo vegan, kritická diskuse se rozvine poměrně často. Sociální psychologové tento jev zkoumají už desítky let. Výzkumníci zadali kriticky zhodnotit odborný článek o tom, že kofein je příčinou rakoviny prsu. Která skupina našla nejvíce nesrovnalostí a chyb?

Ženy, které pijí kávu, neboť jim nejvíce záleželo, aby závěr článku nebyl pravdivý, a byly tedy nejvíce motivované nenechat na něm nit suchou. A v tom vězí klíč k překonání naší kognitivní lenosti. Jak zařídit, abychom mentálně neliknavěli a častěji zapojovali mozkové závity k posuzování informací?

Je třeba se nejprve podívat, jak se tento problém řeší ve vědě. Vědci často působí jako chladné a racionální bytosti, ale ve skutečnosti jsou jako ostatní lidé a podléhají stejným vrtochům. Většina vědců má některé teorie v oblibě více než jiné, a proto jsou shovívavější ke studiím, jež oblíbené teorie potvrzují, a kritičtější k těm, jež je narušují. Génius vědy spočívá v tom, že dokáže efektivně potírat tento kaz v lidské povaze. Důležitou roli ve vědeckém procesu totiž hrají kritici.

Nebát se omylu

Vědci jsou vybízeni, aby spolu nesouhlasili a hledali si ve studiích chyby a nepřesnosti. Prestižní není slepě zastávat stanovenou ortodoxii, ale úspěšně ji napadnout. Názorová pestrost a nesouhlas jsou proto zásadní přísadou, bez které by věda nemohla fungovat. Nikdo totiž nenajde chybu v mé metodologii stejně jako kolega, jemuž moje výsledky vyvracejí jeho teorii. Prostřednictvím tohoto procesu se nedokonalosti v uvažování vyvažují a všichni se posunou o kousek blíž k pravdě, což by žádný kriticky myslící jedinec o samotě nedokázal.

Vědci se nesmějí bát omylu, protože by nikdo nic neřekl, a pravdonosný proces by byl ohrožen. Omylnost je ve vědě denním chlebem a každý doktorand si na to od začátku musí zvykat. V tom mu vědecká kultura nesmí bránit. Pokud se vědec mýlí, nesmí být vystavován výsměchu a nést si mýlku jako Kainovo znamení. To, že se zmýlil dnes, neznamená, že nebude mít zítra pravdu.

Konečným arbitrem, má-li někdo pravdu, nebo ne, je pak realita – všechny teorie se musejí testovat vůči ní. Aby to fungovalo, jsou ve vědě nezbytné normy. Za prvé, se vzájemnou kritikou se počítá a vědci jsou motivováni, aby chyby nacházeli a předkládali alternativní interpretace. Dobrá teorie totiž není ta, kterou nikdo nekritizuje, ale již se každý snaží strhat, a navzdory tomu přežívá.

Předkládání tezí a kritizování s sebou také nese mnoho příležitostí k omylu. Vědci se nesmějí bát omylu, protože by nikdo nic neřekl, a pravdonosný proces by byl ohrožen. Omylnost je ve vědě denním chlebem a každý doktorand si na to od začátku musí zvykat. V tom mu vědecká kultura nesmí bránit. Pokud se vědec mýlí, nesmí být vystavován výsměchu a nést si mýlku jako Kainovo znamení. To, že se zmýlil dnes, neznamená, že nebude mít zítra pravdu.

Kultivace kritické schopnosti

Časem a pozvolným zvykáním si na kritiku si vědci dokážou své kritiky do jisté míry zvnitřnět a kultivují si schopnost na informace nahlížet kritičtěji. Pokud chceme ve společnosti více kritického myšlení, musíme podobně ve veřejné aréně budovat prostor pro konstruktivní nesouhlas a otevřenou svobodnou diskusi, kde se můžeme učit argumentovat beze strachu, že se zmýlíme (což bude často), a kde mohou být tvrdé názorové konfrontace.

Časem a pozvolným zvykáním si na kritiku si vědci dokážou své kritiky do jisté míry zvnitřnět a kultivují si schopnost na informace nahlížet kritičtěji Pokud se za názorový disent trestá, málokdo si kritické myšlení dovolí.

Opakem je situace, kdy spolu všichni navenek souhlasí, ale nikdo si netroufne nic namítnout, protože se bojí, že bude považován za zrádce. Pokud se za názorový disent trestá, málokdo si kritické myšlení dovolí a vyvine úsilí, i pokud je zevrubně vyškolen. Setkal jsem se s takovou situací v létě 2015, kdy jsem končil magisterské vzdělání a pracoval na projektu jako výzkumník v experimentální psychologii na University College v Londýně (UCL).

V červnu toho roku se přes Twitter doneslo, že profesor biochemie z UCL a laureát Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství Tim Hunt řekl na konferenci v Jižní Koreji, že by ženy a muži měli mít oddělené laboratoře, protože se rozptylují, a že se ženy prý hned rozbrečí, když je někdo kritizuje. Okamžitě se zvedla vlna odporu – všichni akademici a výzkumníci Hunta odsoudili jako zpátečnického sexistu a na několik dnů se z něho stal terč výsměchu a opovržení.

Kauza Tim Hunt

Den po zveřejnění tweetu se od něho distancovala Královská společnost (britský ekvivalent naší Akademie věd). „Tim Hunt ukazuje, proč by staří muži měli být vypovězeni z vědy,“ napsal deník The Guardian. Hunt byl krátce poté přinucen vzdát se postu v UCL i Evropské výzkumné radě. Událost se odehrála natolik rychle, že se nikdo nestačil zeptat veřejností odsouzeného nobelisty, co na to říká, a jak by se obhájil, nebo se kriticky zajímat, odkud se informace o Huntově výroku vzala.

Tim Hunt měl štěstí, že se za něho po čase postavily slavné osobnosti, například evoluční biolog Richard Dawkins či tehdejší londýnský primátor Boris Johnson, kteří mu umožnili se „očistit“. Huntovi nakonec pomohly konexe a profil známého vědce.

Společně s kolegy jsem se pohoršoval nad bigotností starého akademika. Hysterie okolo jeho výroku mi však připadala přehnaná, a proto jsem případ nadále sledoval. Bylo pro mne velkým rozčarováním, když se za pár týdnů ukázalo, že se vše odehrálo úplně jinak. Hunt ve svém projevu parodoval zpátečnictví a vtipkoval, co by asi říkal, kdyby byl sexistou. Z toho pak z kontextu vytržený citát o pláči a segregaci laboratoří.

Jeho projev končí větou: „Teď vážně, jsem ohromen ekonomickým rozvojem Jižní Koreje… ženy vědkyně v něm hrály bezpochyby důležitou roli. Věda potřebuje ženy a vy byste měly dělat vědu navzdory všem překážkám.“ Následoval potlesk. Hunt měl štěstí, že se za něho po čase postavily slavné osobnosti, například evoluční biolog Richard Dawkins či tehdejší londýnský primátor Boris Johnson, kteří mu umožnili se „očistit“. Huntovi nakonec pomohly konexe a profil známého vědce.

Moralizování

Proto člověka zamrazí, když se zastaví a zeptá: Kdo z vás to má? Co kdyby se to stalo někomu neznámému? Co když se mu to stalo? Na mne však čekalo ještě větší rozčarování. Namísto kajícné sebereflexe a uvědomění si, že jsme se málem podíleli na zničení kariéry nevinného muže, se rozhostilo ticho. Zprávy, jež uváděly kauzu na pravou míru, skoro nebyly vidět v porovnání se senzací původního rozhořčení.

Moralizování funguje jako „sociálně-psychologické lepidlo“, poněvadž pomáhá vytvořit loajální a semknuté aliance s podobně smýšlejícími lidmi a efektivně se sjednotit „ve jménu boje dobra proti zlu“. To se neobejde bez vedlejších účinků.

Kolegové, kteří se Huntovi žoviálně vysmívali a uráželi ho, většinou neřekli nic. Když jsem párkrát téma nadnesl, setkal jsem se s vyhýbavostí nebo úsečnými odpověďmi ve stylu „když se kácí les, létají třísky“. Nikdo tehdy nemluvil o nutnosti kritického myšlení. Nebylo také proč. Všichni jsme v kritickém myšlení byli mnoho let školeni. Sociální psycholog Jonathan Haidt pomáhá takovým situacím porozumět.

Ve své knize Morálka lidské myslise zabývá otázkou, proč laskavé lidi často rozděluje politika a náboženství, a popisuje přirozený lidský sklon moralizovat a nahlížet svět optikou dobra a zla. Moralizování funguje jako „sociálně-psychologické lepidlo“, poněvadž pomáhá vytvořit loajální a semknuté aliance s podobně smýšlejícími lidmi a efektivně se sjednotit „ve jménu boje dobra proti zlu“. To se neobejde bez vedlejších účinků. „Morálka slepuje a zaslepuje,“ tvrdí Haidt.

V konfliktech, v nichž se považujeme za rytíře v lesklé zbroji bojující proti špatnosti, nehledíme na argumenty protistrany, poněvadž se zlem se nevyjednává. V kauze výroků nobelisty Hunta se sdělená informace neinterpretovala jako něco, co bylo nutné kriticky zhodnotit, ale jako volání do bitvy ve válce proti útlaku dívek a žen.

Zlo ti druzí

Morální témata se špatně snoubí s kritickým myšlením, zejména když na obou stranách názorového konfliktu stojí lidé, jež ty druhé považují za zlo. Této skutečnosti využívají původci dezinformačních kampaní, a proto nepřekvapuje, že mnoho z nich je spojeno s uprchlickou krizí, jež v uplynulých letech zaměstnávala morální instinkt.

Morální témata se špatně snoubí s kritickým myšlením, zejména když na obou stranách názorového konfliktu stojí lidé, jež ty druhé považují za zlo. Této skutečnosti využívají původci dezinformačních kampaní.

Ať z dílny kremelských profesionálů nebo lepené po domácku na počítači českými amatéry, kteří ve stylu zločince Baldy chtějí upozornit na riziko i za cenu lži, jsou falešné zprávy nasyceny morálním sdělením. Nejde o neutrální informace, co se ve světě děje, ale o morální apel a výzvu k akci. To je třeba mít na mysli, když přemýšlíme, zda školení kritického myšlení proti takovým kampaním pomůže.

Údajně žijeme v takzvané postpravdivé době, v níž je hlavním problémem, že máme nedostatek kvalitních informací a kritického myšlení. Nemyslím si to – konspirační teorie a snahy ošálit veřejnost existovaly odjakživa. Mám spíše dojem, že žijeme v době, kdy si lidé nedůvěřují a neposlouchají se. Steven Pinker, profesor psychologie na Harvardově univerzitě, termín postpravdivá doba odmítá. Podle něho není hlavním nepřítelem rozumu nevědomost či neschopnost uvažovat, ale politizace.

Politizace

Západní společnosti se polarizují podle politické orientace, což se vyznačuje dvěma trendy – roste ideologická vyhraněnost a segregace. Řečeno jinak, zvyšuje se počet lidí, kteří se politicky vymezují, klesá politická umírněnost a lidé se více shlukují do názorových enkláv, ve kterých si hledají přátele, s nimiž hovoří a diskutují.

Politizace je nepřítelem rozumu, protože se politické rozdíly kreslí morálními konturami. A když se téma zpolitizuje, což se dnes běžně děje, přestane hrát tolik roli, zda je daná perspektiva objektivně dobrá, či špatná, pravda, či lež, a začne více záležet na vítězství pozice, za kterou kope daný tým. Namísto kultivované diskuse opět vzplane boj dobra a zla.

Více než dříve se také se svou politickou orientací identifikují a považují ji za důležitou součást, kým jsou. Řekni, co si myslíš o migraci, brexitu, Donaldu Trumpovi, transgenderismu, globálním oteplování, a já ti řeknu, co jsi za člověka. A pokud dostaneme odpověď na jednu otázku, můžeme odhadnout na ty ostatní. Ve všech skupinách se totiž různé názory shlukují do kompaktních celků.

Politizace je nepřítelem rozumu, protože se politické rozdíly kreslí morálními konturami. A když se téma zpolitizuje, což se dnes běžně děje, přestane hrát tolik roli, zda je daná perspektiva objektivně dobrá, či špatná, pravda, či lež, a začne více záležet na vítězství pozice, za kterou kope daný tým. Namísto kultivované diskuse opět vzplane boj dobra a zla. Možná si říkáte, že to neděláte vy, ale ti druzí. To je pravda, pokrytci jsou vždy ti druzí. Alespoň na tom se všichni shodují.

Umírněnci

Politizace a z ní pramenící společenská polarizace jsou obrovsky nepříznivé, pokud chceme kultivovat prostředí, kde lidé o informacích svobodně a kriticky přemýšlejí. V bublinách totiž nemůže bujet názorový disent. Není tam často nikdo, kdo by do jednotného přesvědčení šťoural, poukazoval na slabiny argumentů, a tím nutil pozice přehodnocovat a argumenty tříbit. Disidenti tam buď vůbec nejsou – pokud s námi nesouhlasí, pravděpodobně se s nimi nebavíme –, nebo jsou, ale své názory cenzurují, aby ve skupině nedělali zlou krev.

Lidé se sice vyhraňují, ale největší část populace tvoří umírněnci, kteří si rádi poslechnou obě strany a jimž stále více vadí neustálé a všudypřítomné špičkování, posměvačství a jízlivost. Je na čase, aby se tito lidé začali ozývat a nenechali se zastrašit mravokárnou menšinou, jež plive jedy ať na jedné či druhé straně barikády.

Extrémním vyústěním jsou intelektuálně naprosto nudná a unylá uskupení, kde se všichni plácají po zádech, jak spolu souhlasí, a vysmívají se společnému nepříteli, s nímž ale z principu nemluví. Kdybych měl najít opak atmosféry, kde se daří kritickému myšlení, nemusel bych chodit daleko. Nejdůležitější je neztrácet hlavu. Polarizace je problém, ale nikoli neřešitelný. Nejprve je třeba zařadit zpátečku na křížové výpravě a nemoralizovat odlišné názory, což by se mohlo podařit.

Lidé se sice vyhraňují, ale největší část populace tvoří umírněnci, kteří si rádi poslechnou obě strany a jimž stále více vadí neustálé a všudypřítomné špičkování, posměvačství a jízlivost. Je na čase, aby se tito lidé začali ozývat a nenechali se zastrašit mravokárnou menšinou, jež plive jedy ať na jedné či druhé straně barikády.

Naděje

Největší naděje je v uvědomění si lidské nedokonalosti. To, že jsme náchylní k omylnosti a sebeklamu, totiž znamená, že se potřebujeme. Tato skutečnost by měla spojovat. Záleží-li na pravdě, musíme přemosťovat zákopy a učit se spolu hovořit. V hodnocení vlastního názoru totiž žádný kurz kritického myšlení nenahradí sokolí oko člověka, jenž s námi nesouhlasí a je motivován vyvést nás z omylu.

Aby to fungovalo, bude třeba notné dávky pokory, smířlivosti, shovívavosti a odvahy, což nebude snadné. Ale s tím se musí počítat. „Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce,“ píše Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) v České otázce. Práci by mohl ulehčit morální instinkt – namísto aby bránil smířlivým a konstruktivním diskusím, lze jeho sílu jako v aikidu obrátit ku prospěchu věci.

Největší naděje je v uvědomění si lidské nedokonalosti. To, že jsme náchylní k omylnosti a sebeklamu, totiž znamená, že se potřebujeme. Tato skutečnost by měla spojovat.

To pochopil anglický filozof John Stuart Mill (1806–1873), když v roce 1859 vydal spis O svobodě, v němž zaníceně brání svobodu myšlenky a slova proti cenzuře. Nešlo mu o cenzuru státní moci, ale společenskou, a překvapuje, nakolik aktuální a živé jsou i dnes jeho myšlenky. Proto mu patří poslední slovo:

„Kdyby veškero lidstvo bylo jednoho mínění a pouze jediný by se odchyloval, nemělo by lidstvo k tomu většího práva uložiti mu mlčení nežli on celému lidstvu, měl-li by k tomu potřebné moci… Hlavní zlo, potlačí-li se projev mínění, jest v tom, že jest to loupež spáchaná na lidstvu, na potomstvu stejně jako na současnících, na těch, kteří se od tohoto názoru odchylují ještě více nežli na přívržencích.

Je-li názor správným, okrádají se o příležitost vyměniti omyl za pravdu; je-li nesprávným, přicházejí, což jest stejně cenné, o hlubší porozumění a živější pojetí, jež plyne ze sporu pravdy s omylem… Nemůžeme býti nikdy jisti, že jest nesprávným míněním, které chceme potlačiti, a i byli-li bychom si toho jisti, nepřestalo by přec ještě potlačování mínění býti zlem.“

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Adam Růžička

Adam Růžička, doktorand na University College London. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Lesk a bída neurovědy

30.12.2018 - 9.45