V chaosem zmítané Libyi má zájmy Západ i Rusko

Libye se znovu dostává do popředí pozornosti evropských vlád. Důvodem je masový příliv uprchlíků a migrantů, kteří se po desítkách tisíc přes Libyi přesouvají do Evropy.

Libyjské síly podporující mezinárodně uznávanou vládu Fájize Sarádže nyní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Libyjské síly podporující mezinárodně uznávanou vládu Fájize Sarádže nyní... | foto: Reuters
Libyjské síly podporující mezinárodně uznávanou vládu Fájize Sarádže nyní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Situace v Libyi a možnosti spolupráce s tímto státem byly i jedním z témat čtvrteční návštěvy italského premiéra Paola Gentiloniho v Praze. Jen do Itálie se letos přes Středozemní moře přeplavilo více než sto tisíc lidí, takže právě Řím, jemuž se navíc kvůli nefunkčnosti přerozdělovacích kvót nedaří migranty přesouvat dále do Evropy, je dnes v této věci asi nejaktivnější. A v určitém ohledu také nejnápaditější.

Co se děje na Sahaře

Italský ministr vnitra Marco Minniti se nedávno při cestě do Libye setkal s oficiálními vládními činiteli, což je samo o sobě poměrně složité, protože země má už několik let dvě soupeřící vlády. Jeho hlavními partnery ale byli regionální vůdci a kmenoví náčelníci. Už v březnu podobnou delegaci přijal v Římě. Nešlo přitom o klanové představitele z neuralgického severního pobřeží, ale naopak z pouštních oblastí Sahary na jihu země.

„Jižní hranice Libye je klíčová pro jižní hranici Evropy,“ vysvětloval minulý týden Minniti svou strategii. „Proto musíme vybudovat vztahy s kmeny, které tu hranici chrání.“

Itálie stanovila nové podmínky zpřísňující činnost nevládních organizací, které na moři oficiálně zachraňují uprchlíky před utonutím, v očích kritiků však často spíše chtě nechtě spolupracující s pašeráckými mafiemi.

Zmíněnou oblastí procházejí tranzitní trasy z Mali a Nigeru, ale i z jiných subsaharských států ležících dále na jih a na západ. „Musíme obyvatelům jižní Libye pomoci, aby se vymanili z převaděčské ekonomiky a našli jiné zdroje příjmů,“ argumentoval italský ministr, když čelil otázce, zda náhodou saharské válečníky neuplácí. V průběhu srpna však došlo k výraznému posunu i ve vodách mezi libyjskými a italskými břehy. Itálie nejprve stanovila nové podmínky zpřísňující činnost nevládních organizací, které na moři oficiálně zachraňují uprchlíky před utonutím, v očích kritiků však často spíše chtě nechtě spolupracující s pašeráckými mafiemi tím, že od nich de facto přebírají jejich pasažéry a vozí je do Evropy. Italové také začali na moři spolupracovat s libyjskými silami podléhajícími tobrúcké vládě Abdulláha Saního, do toho se rýsují zatím spíše hypotetické plány, že by EU mohla začít zřizovat detenční centra pro migranty přímo na africkém kontinentu včetně Libye.

Příliš mnoho vládců

Jenže právě v případě této klíčové země naráží jakékoli projekty na zatím stěží překonávanou překážku. V Libyi soupeří o moc dvě vedení – zmíněná vláda v Tobrúku, která se opírá o podporu Egypta a některých dalších zemí, naproti tomu na západě v hlavním městě Tripolisu vládne kabinet Fájize Sarrádže, který podporuje OSN. V obou částech země i mimo ně pak působí odbojné skupiny, jejichž milice rovněž bojují o podíl na politické moci, ale i například na výnosech z exportu ropy – jedná se i o džihádisty napojené na al-Káidu nebo Islámský stát.

Jak ukazují zkušenosti italského šéfdiplomata Minnitiho, velmi pragmaticky se různí regionální vůdci stavějí i k otázce migrace. Zatímco přinejmenším v minulosti se některé milice na převaděčství velmi aktivně podílely, dnes některé z nich naopak proti migrační mafii při pobřeží aktivně zasahují.

Nad chaotickým uspořádáním v posledních měsících nápadně vyčnívá jedno jméno – polní maršál Chalífa Haftar.

Nad tímto chaotickým uspořádáním v posledních měsících nápadně vyčnívá jedno jméno – polní maršál Chalífa Haftar. Muž, který kdysi patřil k vojenskému aparátu režimu Muammara Kaddáfího, upadl koncem 80. let ve vůdcovu nemilost. To podchytila CIA a důstojníkovi obstarala novou existenci ve Spojených státech, odkud Haftar spřádal plány Kaddáfího svržení.

Když se v rámci arabského jara začala Kaddáfího vláda hroutit, Haftar se přidal k opozičním silám. Dnes má blízko – ale nikoli bezpodmínečně – k tobrúcké vládě. Za jediný jasně popsatelný rys jeho tažení je možné označit boj proti místním složkám Muslimského bratrstva i dalším radikálnějším islamistům. „Bojoval už po boku i proti každé významnější frakci v libyjském konfliktu a získal pověst člověka velmi flexibilního v uzavírání spojenectví,“ napsal o Haftarovi už před dvěma lety magazín The New Yorker.

To vše se ostatně projevuje i na mezinárodní scéně. Haftar je nejčastěji připodobňován k egyptskému maršálovi Sísímu, který se v Káhiře chopil pod záminkou boje proti teroru krvavým převratem moci a dnes vystupuje jako civilní prezident. Právě takové ambice bývají připisovány i Haftarovi. Maršálova Libyjská armáda se také těší vojenské podpoře Egypta, Spojených arabských emirátů a diskrétně i některých západních vlád; naopak kabinet v Tripolisu má sponzory hlavně v Kataru a v Turecku.

Moskva čeká na šanci

Haftar se však ve stejné chvíli netají ochotou posilovat vztahy s Moskvou, kam v srpnu už potřetí zavítal. Na programu mívá schůzky s místními bezpečnostními a diplomatickými činiteli včetně ministra zahraničí Sergeje Lavrova a obrany Sergeje Šojgua. V červenci přitom pod patronátem francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jednal u Paříže na mírových rozhovorech s tripoliským premiérem Sarrádžem.

„Jeho výroky po obou schůzkách ukazují jeho averzi k Sarrádžovi a hlavně rozhodný odpor podřídit se civilnímu politickému vedení,“ hodnotí situaci analytik působící v Británii Mohamed Almontaser.

„Kreml jednak usiluje o vybudování vazeb na Macrona, jednak se Rusům nabízí jedinečná možnost skrz libyjský mírový proces posílit v zemi svoji váhu.“

Stejně jako Francouzi doufají, že se angažováním v zatím bezvýsledném usmiřování obnoví jejich vliv v Libyi (Kaddáfího režim mj. před deseti lety přispěl 50 miliony eur na prezidentskou kampaň Nicolase Sarkozyho), ani Rusové neskrývají naděje, že nejsilnější z libyjských válečníků se může stát zprostředkovatelem návratu jejich vlivu do této části arabského světa.

„Kreml jednak usiluje o vybudování vazeb na Macrona, jednak se Rusům nabízí jedinečná možnost skrz libyjský mírový proces posílit v zemi svoji váhu,“ shrnul přední ruský orientalista Vasilij Kuzněcov.

Nelze zapomínat, že právě vývoj v Libyi před šesti lety výrazně přispěl ke zhoršení vztahů mezi Moskvou a Západem. Ten si nechal v Radě bezpečnosti – tedy i od Rusů – posvětit zásah NATO „na ochranu libyjských civilistů“. Nakonec však intervence sehrála klíčovou roli ve svržení Kaddáfího, což Moskva dodnes prezentuje jako důkaz věrolomnosti západních vůdců.



Počet příspěvků: 3, poslední 18.9.2017 09:48 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.