V Česku se zrodila umělecká hvězda. Jmenuje se Luboš Plný

Dříve Luboš Plný zkoumal moč a sledoval na vlastním těle práh bolesti. V uplynulých letech se začal věnovat kresbě a koláži a zbavil se označení „chorého“ umělce. V těchto dnech lze spatřit průřez jeho tvorbou v Centru současného umění DOX.

Radan Wagner 6.1.2018
Luboš Plný na benátském bienále. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Luboš Plný na benátském bienále. | foto: KAFKA BOOKS
Luboš Plný na benátském bienále. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Doma není nikdo prorokem. Zdá se, že to platí stále. Až dosud byl Luboš Plný (1961) považován na české výtvarné scéně za podivína, blázna a exhibicionistu. Tento solitér bez uměleckého vzdělání však všem vytřel zrak. V minulém roce byl jako jediný český autor vyzván, aby představil své dílo na mezinárodní expozici Viva Arte Viva! na Bienále současného umění v Benátkách. A takové pocty se našemu tvůrci nedostalo již dlouho. Toto ocenění se lze přirovnat jen k nominaci na filmového Oscara. Dříve zkoumal svou moč, rituálně pracoval s popelem svých rodičů, sledoval na vlastním těle práh bolesti. V posledních letech se věnuje především kresbám a kolážím, které jej proslavily.

V těchto dnech probíhá v Centru současného umění DOX výstava s nadsázkou pojmenovaná Viva Luboš Plný! Jako pocta či reakce na mezinárodní úspěch je v Praze pořádána umělcova retrospektiva – průřez tvorbou vznikající stranou zájmu veřejnosti. Plného tvorba je pestrá a rozbíhá se do různých stran, avšak východiskem je zkoumání vlastní osoby, respektive těla. Zajímavý je však také Plného životní příběh, který se do jeho práce zřetelně promítá.

Plný od dětství rád kreslil a chtěl se stát malířem. Když přišel čas, hlásil se na uměleckou školu, avšak nebyl přijat. Budova Akademie výtvarného umění na Letné jej však přitahovala natolik, že zvolil jinou a schůdnější cestu, jak v ní pobývat. Opustil práci elektromontéra na Českých drahách a přestěhoval se z rodné České Lípy do Prahy. Na zásadní zvrat Plný vzpomínal při našem setkání takto: „Když jsem viděl v novinách inzerát, že na Akademii hledají model, podle kterého by studenti mohli kreslit, přihlásil jsem se. Říkal jsem si, že bych se takto mohl do školy infiltrovat – zjistit, jak se tam pracuje a co se vyžaduje – a mohl bych pak zkusit přijímačky znovu. To bylo těsně před revolucí v roce 1989. Pak se ledacos změnilo včetně profesorů, ale já jsem tam modelem zůstal. A postupně jsem si uvědomoval, že mi to takto vyhovuje. To, o co jde na umělecké škole především, je kontakt s ostatními studenty, výměna názorů a sledování toho, co kdo a jak dělá. A takovou možnost jsem měl, navíc jsem nemusel odevzdávat žádné práce.“

Kariéra modela

Plný tak nakonec přece jenom vedl vytoužený studentský život, stal se oblíbeným modelem, kamarádem, poznával umělecké dění, jezdil na společné výlety do zahraničních galerií a muzeí. Post „modela“ mu však stále připadal málo, a tak se odhodlal k dalšímu nezvyklému úsilí. Jako člověk umanutý a na svou činnost soustředěný dotáhl své akademické působení do nevídaného finále. Chtěl mít také svůj oficiální „papír“. Plný takto přibližuje své další kroky: „Po úvaze jsem si pronajal profesionální fotografický ateliér a pořídil tam snímky, na nichž jsem pózoval a napodoboval svým tělem známé historické obrazy a sochy. Aranžoval jsem se například jako Zavražděný Marat J. L. Davida, Myslitel Augusta Rodina, Čtenář Dostojevského Emila Filly nebo David Michelangela Buonarrotiho. Pak jsem k tomu napsal doprovodný text, sehnal si vedle psychologického posudku o „příčetnosti“ obhájce mé práce – malíře Jiřího Černického, sochaře Pavla Opočenského a další spřízněné a dnes známé osobnosti. Na ministerstvu školství mou oficiální žádost o vysokoškolský diplom zamítli, ale na Akademii byli pro – školní rada v čele s tehdejším rektorem Jiřím Kotalíkem mou žádost akceptovala. A tak jsem nakonec v Anežském klášteře obdržel na slavnostní promoci svůj diplom. Ovšem místo obleku jsem si stylově uvázal kolem těla prostěradlo a vytvořil tak tuniku, v které jsem předstoupil.“

Po Akademii se Plný živil různě. Přivydělával si na brigádách a ve volných chvílích sportoval. Od roku 2004 prodával například v antikvariátě, byl kurátorem v galerii a také si udělal kurz na hrobníka.

Luboš Plný nebral tuto anabázi jako vtip a je na svůj titul dodnes patřičně hrdý. Dokonce jej považuje za své nejdůležitější dílo a své kresby či malby signuje svým speciálně vyrobeným kulatým razítkem „akademický model“. „Všechno ostatní je pak už jen vedlejší a méně podstatná činnost. To, co dělám dnes, se od tohoto času pouze odvíjí,“ zdůrazňuje Plný své úvodní či iniciační šestileté působení. A tak v DOXU nesmějí chybět ani velkoformátové fotografie umělce – modela.

Po Akademii se Plný živil různě. Přivydělával si na brigádách a ve volných chvílích sportoval. Od roku 2004 prodával například v antikvariátě, byl kurátorem v galerii a také si udělal kurz na hrobníka. „Dostal jsem certifikát a mohl dělat hrobníka v celé Evropské unii,“ sděluje mi Plný svou nekonvenční cestu za poznáním. Lidské tělo a pomíjivost času se mu stalo ústředním tématem životním i uměleckým, respektive přirozenou reflexí bez postranních ambicí: „Všichni se mě ptají, co ty moje věci představují nebo znamenají. Ale já k tomu moc neumím mluvit. A ani nechci. Ty kresby jsou prostě takový můj deník. Zobrazuji svou vnitřní podobu těla asi tak, jako když při vyšetření tomograf snímá tělo pacienta postupně a přesně po vrstvách. Pracuju na základě znalosti anatomie, která mě od dětství zajímá, ale navíc do toto vnáším vlastní intuici, fantazii a subjektivitu. Kdybych totiž měl zobrazit najednou všechny vnitřní orgány, tak jak jsou, překrývaly by se a nebyly by vidět. Tak je dělám takové transparentnější,“ poznamenává Plný.

Plný si přes 20 let vede deník – vždy jednu stranu papíru pojedná drobným písmem, vlastními kresbami a výstřižky z novin nebo časopisů. A pak vedle toho vytvářel i rozměrnější artefakty.

Plný si přes 20 let vede deník – vždy jednu stranu papíru pojedná drobným písmem, vlastními kresbami a výstřižky z novin nebo časopisů. A pak vedle toho vytvářel i rozměrnější artefakty. Vždy takto pracoval a neočekával, že svou volnou tvorbou zaujme širší veřejnost. Občas své práce vystavil. Osobně jsem zaregistroval jeho tvorbu na jeho snad první výstavě, na které se představil v Praze roku 2002 v Galerii Millennium. Ale již touto akcí se mnohé změnilo, i když výsledek trval ještě pár let – do letošního benátského bienále a následné pražské výstavy. Jak k tomu došlo? V malostranské Galerii Millennium si Plného práce všiml francouzský sběratel a galerista Bruno Decharme. Hned si zde zakoupil tři díla, která se pak stala součástí jeho rozsáhlé reprezentativní kolekce zaměřené na umění zvané art brut. O co se jedná?

Art brut

Pojem art brut prošel od svého ustavení vývojem. Zahrnuje projevy jedinců „jiných a na okraji“. Na počátku zájmu o tento fenomén stál slavný francouzský sochař Jeanne Dubuffet, který art brut teoreticky ukotvil a shromažďoval jeho projevy za účelem výstav. Ve čtyřicátých letech se u příležitosti výstavy L´Art Brut préféré aux arts cultureles vyjádřil následovně: „Jedná se o výtvarné produkce všeho druhu – kresby, malby, výšivky, modelované či tesané plastiky atd., které vykazují spontaneitu a velkou tvůrčí představivost a jsou co možná nejméně poplatné běžnému umění a kulturním šablonám. Autoři art brut jsou neznámé osoby zcela vzdálené prostředí profesionálních umělců. Tito lidé čerpají náměty, výběr materiálů, slovosled, rytmus, způsob psaní atd. ze svých vlastníc zdrojů, aniž si berou za vzor klasické umění, anebo umění, které je právě v módě. Jsme zde přítomni ve zcela čisté, syrové umělecké činnosti, která ve svém celku i v jednotlivých fázích vychází výhradně z autora a jeho vlastních podnětů. Jedná se o umění, pro které je podstatnou funkcí invence, a nikoliv vlastnosti chameleona a opice, které jsou tolik vlastní kulturnímu dění.“

Dnes je zjevné, že Luboš Plný se konečně vymanil z označení „chorého“ umělce spadajícího jen do zvláštního okruhu art brut. Jeho již velice ceněná díla má ve svých sbírkách řada institucí včetně Centre Pompidou v Paříži, vystavují se a prodávají.

A tak si Decharme nalezl i svého Luboše Plného, o kterém říká: „V souhrnu se jedná o grandiózní dílo. Lubošův život se odehrává v systému, který pozvolna vytváří již třicet let. Den, co den provádí různorodé experimenty s neochvějnou vůlí k ovládnutí vlastního těla, které zaznamenává ve svých dílech. Lidské tělo je pro Luboše podstatnější než jakýkoliv koncept; je to jediná věc, kterou si může být jistý. Jenomže tělo nám nepřetržitě uniká; stárne, porouchává se, stávají se mu různé nepříjemnosti. Luboš cítí, že musí jakýmkoliv způsobem zabránit tomuto rozkladu, pokud by selhal, byla by to katastrofa, proto je pro mě Luboš Plný umělec art brut nejryzejšího typu.“ Tak komentuje Decharme tohoto umělce v katalogu, který vyšel u příležitosti výstavy art brut z jeho sbírky, která se konala v pražském DOXu již v roce 2015. Zde však byl Plný vnímán jen okrajově a v rámci tohoto speciálního zaměření.

Dnes je zjevné, že Luboš Plný se konečně vymanil z označení „chorého“ umělce spadajícího jen do zvláštního okruhu art brut. Jeho již velice ceněná díla má ve svých sbírkách řada institucí včetně Centre Pompidou v Paříži, vystavují se a prodávají. DOX připravil pro české publikum krásnou i atraktivní výstavu složenou z jeho pověstných kreseb (jakýchsi anatomických autoportrétů), fotografií i soch – objektů – tzv. erotických hraček či pomůcek hravých i důmyslných. Luboš Plný – pokorný člověk i nepokojný experimentátor – „vědec“, brilantní kreslíř s mimořádným vhledem a pronikavou intuicí je konsistentní. Stále pokračuje ve své činnosti v tichosti svého ateliéru, navzdory náhlé slávě. O tohoto šestapadesátiletého rodáka z České Lípy je v poslední době ve světě zájem. Zjevně se však touto náhlou pozorností nenechává vyvést z míry; jako vždy – každý den – se trpělivě věnuje rodící se drobnopisné kresbě, která je tak náročná na čas i soustředění.

Plného volné umělecké práce z posledních let jsou působivé svou drobnopisnou osobitě zobrazovanou anatomií a jakousi blíže nespecifikovanou magií. Kresby přirovnává k hloubkovému vrstevnatému skenování nebo k analytickému kubismu. Ale žádnou „duchařinu“ nepřipouští. „Spoustu nápadů mívám, když si vyjedu na kole k nedalekému rybníku Olšaňák u Kunratic. Nejlepší je to na podzim; plavu tam sám, nikde nikdo, a vnímám kolem sebe jen přírodu a ticho. Některé kresby se mi tam vybavují úplně živě, i když doma bývá výsledek trochu jiný.“

Výstavu je v Centru současného umění DOX možno spatřit do 12. března 2018.



Počet příspěvků: 2, poslední 7.1.2018 10:13 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Autor

Radan Wagner

Radan Wagner | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články