V Česku se rozpadá skoro každé druhé manželství. Děti tím trpí

Podle odborníků se ukazuje, že neúplnost rodiny školáky trápí ze všeho nejvíc. Doma však často narážejí na bariéru mlčení.

Častými oběťmi rozvodů jsou děti. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Častými oběťmi rozvodů jsou děti. | foto: Shutterstock
Častými oběťmi rozvodů jsou děti.

Zažil někdo z vás rozvod rodičů? „Jo, třikrát,“ odpovídá se sarkastickým úšklebkem žák druhého stupně základní školy. Nejde o vymyšlenou situaci. Podle odborníků se čím dál víc ukazuje, že neúplnost rodiny školáky trápí ze všeho nejvíc. Když totiž mají 14letí uvést, jakou vlastnost by měl mít jejich budoucí partner, většina na první místo napíše věrnost. „Svědčí to o potřebě stability a bezpečí,“ řekla LN Eliška Krmelová, zakladatelka programu Etické dílny.

Není divu, že děti rozpad rodinného zázemí trápí, podobné zkušenosti je ročně vystaveno zhruba patnáct tisíc nezletilých. Ročně u soudu skončí 26 tisíc manželství. Podle statistik se rozvádí téměř každý druhý pár. Soudy loni musely rozhodnout, kdo bude o dítě pečovat, ve více než 52 tisících případů, tedy i u nesezdaných párů. Školáci mají silnou potřebu o problémech v rodině hovořit. Doma však často narážejí na bariéru mlčení.

Humorná zahořklost

Na rodiče jsou přitom navzdory jejich rozkolům velmi fixovaní. „Důležitost a klíčovou hodnotu rodiny si děti i dospívající velice dobře uvědomují. Když se bavíme o jejich vzorech, buď žádné nemají, nebo uvedou nejčastěji rodiče. Stále mají hlubokou vnitřní potřebu rodiny,“ dodává Krmelová. Základem je podle ní ukázat dětem dvě věci: „Že rozvod rodičů není jejich vina a že musí o svých pocitech mluvit.“ Ti, kteří mají dlouhodobý deficit komunikace, se často uchylují právě ke zmíněnému sarkasmu coby formě sebeobrany.

Za rádoby humornou zahořklostí se dle dětské psycholožky z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Ilony Gillernové skrývá bezradnost

Za rádoby humornou zahořklostí se dle dětské psycholožky z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Ilony Gillernové skrývá bezradnost. „Hlavní potíží je, že se o těchto věcech v rodinách nemluví. Děti nebývají těmi prvními, komu rodiče sdělí něco buď příznivého, nebo méně příznivého,“ vysvětluje. Podle Gillernové je nutné, aby se vztahová témata ve škole otvírala pravidelně. „Bylo by prospěšné řešit s žáky otázky typu, proč se rodiče hádají před dětmi nebo proč rodiče liknavě sdělují špatné zprávy dětem. Oni si tyto otázky totiž přirozeně kladou,“ podotkla Gillernová.

Nejhorším scénářem pro psychický vývoj dítěte je, že odpovědi dlouhodobě nedostává. Rozvod, pokud už se mu nedá vyhnout, podle dětské psycholožky Gillernové může dítěti do života v důsledku přinést i něco pozitivního. „Může si z něho odnést to, že se něco sice rozbilo, ale nerozbilo se to napadrť. Můžeme jít dál, aniž bychom někomu ubližovali,“ popisuje. Smutné jsou ovšem případy, kdy si podle Gillernové prostřednictvím svého dítěte vyřizují matka s otcem účty mezi sebou. „To je známka nezralosti rodičů,“ dodává.

Vstup sociálních pracovníků

Takové situace nejsou výjimkou. O potřebě vyhrát nad partnerem promluvil před časem v LN i dětský psychiatr Jaroslav Max Kašparů: „Dříve se rozvádějící přeli třeba o pračku. Dnes je předmětem sporu dítě, které funguje jako nárazník mezi dvěma vagony. Rodiče nenaráží jeden na druhého, ale na své dítě,“ podotkl psychiatr. Potomek přitom podle něho není primárním zájmem rodičů: „Přes něj chtějí jen dosáhnout svého vítězství.“

Rodiče si leckdy nejsou schopni bez všudypřítomného stresu ani dítě předat, protože se absolutně nechtějí vidět. V takových případech vstupují do příběhu sociální pracovníci, kteří dítě odvedou.

Rodiče si leckdy nejsou schopni bez všudypřítomného stresu ani dítě předat, protože se absolutně nechtějí vidět. V takových případech vstupují do příběhu sociální pracovníci, kteří dítě odvedou. U těžkých případů o této službě rozhodne soud. Tomu, aby rozvody nedospěly do takto divokých situací, má zabránit takzvaná cochemská praxe. Vede rodiče k tomu, aby se dohodli dříve, než vše dospěje k opatrovnickému soudu. Zatím ji testují například u Okresního soudu v Novém Jičíně. Znesvářené rodiče si tak nejdříve pozvou na schůzku sociální pracovníci.

„Nestává se, že by společně nepřišli. Vysvětlujeme jim, že už toto považujeme za projev rodičovské kompetence,“ vysvětlil Vladimír Polák, místopředseda zdejšího soudu. Pokud k dohodě nedojde, soudce se do tří týdnů setká s oběma rodiči a doporučí jim odbornou pomoc. Pak nařídí jednání za další tři týdny. Pokud se rodiče i přesto nedohodnou, upustí soud od neformálního jednání a, jak říká Polák, dojde na autoritativní rozhodnutí.

Nechceme rodinu lakovat narůžovo

Jak se zachovat, když na jedné misce vah je zisk a na druhé morálka? Jak překonat problémy nebo rozvod rodičů? Odpovědi školákům pomáhá najít certifikovaný projekt Etické dílny. Založila jej Eliška Krmelová. „Někdy se děti snaží vyrovnat s problémy tak, že začnou být sarkastické a vše zlehčují,“ říká v rozhovoru.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vznikl nápad jezdit po školách a hovořit s dětmi o různých tématech týkajících se jejich běžného života?

KRMELOVÁ: S programy Etické dílny jsem začala koncem roku 2003, ale myšlenka na ně vznikla ještě dříve. Vystudovala jsem sice na vysoké škole marketing, ale v rámci doplňujícího pedagogického studia jsem dělala výzkum asi u 300 dětí na základních školách, na vesnici i ve městě, jak tráví volný čas a jaký mají postoj k určitým oblastem. Závěry mého výzkumu mě docela zdrtily.

Říkala jsem si, že je tristní, jak důležité životní hodnoty v očích dětí degradovaly. Zůstávalo to pořád ve mně. Uspěla jsem poté ve výběrovém řízení na vedoucí komunitního centra, tu práci jsem ale nakonec nepřijala. A tehdy mi položili klíčovou otázku: „Co tedy vlastně chcete dělat?“A v tom to ze mne začalo plynout samo: Chci chodit přímo za dětmi do škol, mluvit s nimi o tématech z jejich života a o tom, co prožívají, zaměřit jejich pohled na pozitivní hodnoty, na kterých je vystavěna naše společnost.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká byla jejich reakce?

KRMELOVÁ: Řekli mi, že se jim to líbí a ať všechno sepíšu. Půl roku jsem pak tvořila preventivní programy, které jsem nazvala Etické dílny. Poprvé jsem je šla nabídnout do velké sídlištní školy, kde v osmém ročníku bylo skoro 150 dětí. Tam projevili učitelé o spolupráci velký zájem a do každé třídy osmého ročníku objednali sedm různých témat. Zpočátku jsem Etické dílny dělala jako dobrovolnickou činnost. Pak ale tento projekt začali podporovat různí lidé, zaměstnala mě naše současná organizace Hope4kids a mohli jsme začít dělat naplno. Práce na školách začala růst.

LIDOVÉ NOVINY: Podobné programy školy neznaly?

KRMELOVÁ: Běžnější tehdy byly přednášky o drogách, alkoholu nebo šikaně. Já jsem to ale pojala jinak, protože šlo o témata, která mají etické pozadí. Věděla jsem, že pokud máme s dětmi mluvit o rodině, image nebo přátelství, nemohou to být jen „suché“ přednášky, ale zajímavé, interaktivní programy. Tomu, co s dětmi děláme, se říká nespecifická primární prevence. Po čase i ministerstvo školství doporučilo školám zařadit tento typ prevence, protože se zaměřuje i na pozitivní témata, ne jen na rizikové chování.

LIDOVÉ NOVINY: S kterým tématem jste tehdy poprvé do školy mezi 150 osmáků přišla?

KRMELOVÁ: Bylo to morální bludiště. Je to téma, ve kterém spolu přemýšlíme například o rozhodování mezi dvěma stejně dobrými volbami nebo o situacích, kdy na jedné misce vah je zisk a na druhé morálka či vlastní svědomí. Bavíme se i o odpuštění, což je vlastně také rozhodnutí. Řešíme i vytrvalost, která je nezbytná, abychom někam dospěli.

LIDOVÉ NOVINY: Dají se srovnat děti, se kterými jste se potkávala v roce 2003 a s nimiž se potkáváte dnes? Mají jiné starosti, otázky?

KRMELOVÁ: Samozřejmě že internet nebyl tehdy tak dostupný a mladou generaci ještě tolik nezasáhl. Ale pořád platí, že to, jak se děti popasují se svými potížemi, souvisí hodně s jejich rodinou a zázemím. V tomto ohledu to mají děti v současné době těžší. Rozvody a rozchody jsou dnes téměř samozřejmostí. A to dětem ubližuje. Vůbec se ale nezměnilo, že si důležitost a klíčovou hodnotu rodiny děti i dospívající velice dobře uvědomují.

Když se bavíme o jejich vzorech, buď žádné nemají, nebo uvedou nejčastěji rodiče. Jsem proto přesvědčena, že stále mají hlubokou vnitřní potřebu rodiny. Možná to, co teď řeknu, může být pro někoho překvapivé, ale víte, kterou vlastnost vybírají čtrnáctiletí v dotazníku jako nejdůležitější u svého budoucího partnera? V 99 procentech je to věrnost. Poprvé mě tento výsledek překvapil, ale teď už ne – opakuje se to v mnoha třídách už celých 13 let! A svědčí to o potřebě stability a bezpečí.

LIDOVÉ NOVINY: Vybavujete si situaci, kdy jste ve třídě poznala, že je nějaké dítě ve špatném psychickém stavu kvůli rodině?

KRMELOVÁ: Nesnažíme se u dětí měřit emoce. Nechceme je citově rozladit, když do třídy přicházíme jen na dvě hodiny, a pak zase odcházíme. To by od nás bylo neprofesionální. Ale něčeho jsem si všimla. Někdy se děti snaží vyrovnat s problémy tak, že začnou být sarkastické a vše zlehčují. Vybavuji si situaci, kdy jsem se opatrně ptala dětí, jestli někdo zažil rozvod rodičů. Jeden chlapec zvedl ruku a s úšklebkem pronesl: „Jo! Třikrát!“ Zajímavé je, že se toto téma často dotýká i učitelek. I ony někdy prožívají takové problematické situace.

LIDOVÉ NOVINY: Jak tedy s tématem rozvodu pracujete?

KRMELOVÁ: Nechceme lakovat rodinu narůžovo. Ale snažíme se dětem ukázat dvě důležité věci: že rozvod rodičů není jejich vina a že musejí o svých pocitech mluvit.

LIDOVÉ NOVINY: S jakými reakcemi dětí se nejčastěji setkáváte?

KRMELOVÁ: Na začátku debaty si stanovíme pravidla. Děti vědí, že mohou vyjádřit svůj názor, ale zároveň ani nemusí, jde-li o něco osobního. Jen otevřeme prostor pro diskusi. Což je něco, co někteří velmi vítají. Některé třídy jsou tiché a žáci se bojí říct něco, co by mohlo být použito proti nim. Ve většině tříd se ale děti hlásí tak hodně, že je musíme spíše krotit, abychom časově zvládli celý program. Hodně se dětem líbí různé aktivity, hry a příběhy.

LIDOVÉ NOVINY: Do jedné třídy docházíte i několik let za sebou. Vidíte zřetelně, jak se vyvíjejí v názorech?

KRMELOVÁ: S některými třídami se pracuje od počátku velmi dobře a postupně můžeme jít spolu stále více do hloubky. Někde to ale bývá těžší. Kolem sedmé třídy nastává často určitá krize, děti jsou v pubertě. Osobně mám nejraději deváťáky – to bývají debaty jako řemen.

LIDOVÉ NOVINY: Které téma ze všech, jež nabízíte, je nejoblíbenější, vyvolává největší debatu?

KRMELOVÁ: Oblíbenost témat asi není možné určit; to, jak se program povede, souvisí vždy s danou třídou. U malých dětí je nejžádanější program o kamarádství, u velkých téma moc slova. Lektorsky nejnapínavější bývá právě téma o rodině, protože je to citlivá oblast a nevíme, jakých situací v životech dětí se dotkneme. Téma, které je naopak nejméně objednávané, se týká stáří, nemocí a umírání. Přitom jde také o součást našeho života. Většina lidí ale o těchto věcech nechce mluvit ani v rodinách, natož ve školách.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste témata dávala dohromady?

Spolupracuji na tom s dalšími lektory. Vycházíme přitom ze zkušeností a potřeb, které při práci s mladými vnímáme. Programy pro první stupeň vzešly z otázek dětí v internetové poradně.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vás přijímají rodiče, když například zjistí, že se bude v hodině probírat rozvod?

KRMELOVÁ: Když jsme s programy na školách začínali, prevence nebyla ještě tolik rozvinutá a rodiče se o ni prakticky nezajímali. Dnes školy předem mají informovat rodiče o naplánovaných programech a rodiče z nich mohou své dítě případně odhlásit. Prakticky se nám to ale nestává. Škola ví, že jde o kvalitní a certifikované programy, a rodiče v tom důvěřují škole. Pokud se k nám někdy reakce rodičů dostanou, bývají pozitivní. Někteří rodiče dokonce sami přinesou do školy svého dítěte poptávku, že pro ně chtějí Etické dílny.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké patologické jevy ve třídách sledujete?

KRMELOVÁ: Nejčastěji si učitelé stěžují na špatné vztahy mezi dětmi; děti se k sobě nechovají hezky, navzájem se napadají. Proto jsou na prvním stupni nejžádanější témata „buďme kamarádi“ a „jak se stát dobrým kamarádem“. Tyto problémy s chováním se nejvíc projevují o přestávkách. Pro některé děti jsou přestávky tím nejlepším ve škole, pro jiné jsou ale velkým problémem.

Eliška Krmelová

  • Narodila se 31. prosince 1970. Je vdaná a má dvě téměř dospělé děti.
  • Vystudovala ekonomickou fakultu VŠB v Ostravě, dále doplňující pedagogické studium na Ostravské univerzitě a etickou výchovu na Univerzitě Hradec Králové.
  • V letech 1994 až 1996 pracovala jako vedoucí školicího střediska Microsoft.
  • Od roku 2004 pracuje jako lektorka preventivních programů Etické dílny v organizaci Hope4kids, z. s. (pro oblast Břeclavsko, Brněnsko).