nenazývá se "otroctví",

ale v nepříliš humánnější podobě se z amer. bavlníkových plantáží přestěhovalo do bavlníkových polí některých postsovět. středoasijských republik. Včetně práce dětí. Téma je živé.

Postavení závislých není postavení unesených

....lidmi vtěsnanými do kategorie běžně obchodovatelné komodity. To jsme mnozí, i ty stamiliardové zisky oligarchů v rekordní době musel někdo zaplatit, zdravím, rodinou. Šmejdi a jejich kořist, ovšem s kravatami advokátů a exekutorů. Jen senior vůbec neví, co se děje. Může to být i pronajímatel, jehož nájemník má právo na vodu, tak ji neplatí a prodává všem dalším. Pan Křeček ale je na jeho straně, asi nebyl kojen takový zlodějský nájemník,je nevinen, co vžene seniora k panickému prodeji, pokud vůbec nejde rovnou o celé zabavení a doživotní splátky. Stát si lebedí, další socka, co bude líbat ruku za důchod, poslední šanci na život. Tradiční společnost si přiznávala lidské limity, poddanstvím. Zatímco eskymáci v hladu pomřeli, poddané musel živit jejich pán a v Česku byl dokonce trestán i za rebelii, neb naznačovala, že o poddané špatně pečoval. Ale historie je dílem zakázaná, dílem televizní divák se s ní nesetkal. I v dobách otroctví by bylo řada lidí rádo otroky, ale neměli šanci. Systém byl postaven na úctě k obrazu Božímu, tedy člověku, alespoň na Západě. Jako děti měli přísný režim pro přežití, museli dorůst a živit rodiče, tak i otrok byl součástí systému. Ublížení otroku bylo stejně kriminální, jako akce čachtické paní. Kdo měl všech 5 pohromadě, potřeboval otroky oddané, pilné, spokojené, tvořivé. Ne náhodou vyučovali děti co domácí učitelé. Ovšemže moc korumpuje nejen na Krymu, zažil jsem ještě generaci pacholků a děveček v jejich stáří. V mém okruhu bylo hodně komunikovaných špatných věcí, ale ve vztahu k personálu ani jedna. Na své děti byla prababička tvrdá, ne na cizí! Když se ale bortila společenská struktura sektářstvím a emigrací, jistě přibylo nejen gangsterů, ale i ubližujících. Ona hranice - vzpurný je i dělník - je dost tekutá. V Novém světě věci neusazeny. K tématu i film Lawrence, v něm tzv. "tulipáni", tedy na své pestré šaty jedinný majetek hrdí otroci orientu. Turecku je dodával ruský car, neměli rodinu, klan, nešlo je korumpovat, byli spolehliví. Asi jako církevní prelát v klasické době. Šance na slušný život, ale nic víc. Ideální je jen komunistická strana, tak ani to nebylo 101 % jako volby na Krymu. Ale kdo inkulturován, srovnává j okolním, vidí jinak. Potkal jsem stovky kriminálníků, kteří byli rádi, že je konečně někdo zavřel, či neradi, že je zavřít nikdo nechce. Jistý Magor dokonce vnucenou abstinencí si prodloužil život a uchránil rodinu od sebe sama. To ve filmu nehledejme.

Dobrovolné otroctví?

Ano, je pravda, že po většinu historie si lidé nebyli rovni, že existovali vládci a ovládaní. A je pravda, že i dnes panují rozdíly mezi chudými a bohatými a že ne nadarmo se říká, že peníze dělají peníze a že bohatí prostě mají život snazší, někdy i na úkor chudých (jako zmínění "šmejdi"). Ale pořád existuje alespoň nějaká sociální mobilita. Ve středověku mohl chudý člověk odejít do města nebo se dát se do služeb církve. V Americe ještě donedávna fungoval "americký sen", z chudých se vlastním přičiněním mohli stát bohatí. Dnes se zdá, že je těch možností čím dál méně, ale pořád jsou. A i kdyby naděje byla sebemenší, pořád se člověk může aspoň snažit.Otrok nemůže nic. Do konce života bude dělat to, co rozhodne někdo jiný. Ano, někteří páni s otroky zacházeli dobře a snažili se využít jejich potenciál, ale někteří ne. Někteří je zabíjeli a krutě trestali, což bylo za určitých situací v USA legální. A ano, v historii existovalo i dobrovolné otroctví, ale to bylo "dobrovolné" jenom v tom smyslu, že alternativou byla smrt hlady. (O kriminálnících, kteří by chtěli dobrovolně do vězení nemohu soudit, nepotkal jsem nikdy ani jednoho.) V článku je přesně napsáno, že nejhorší je na otroctví to, že neuznává, že každá lidská bytost prožívá svoje "já".A co je na otroctví a zvláště na tom rasovém, kdy otroky jsou jen "ti druzí, ti jiní než my" ještě horší, je to, že to osvobozením otroků nekončí. V Americe trvalo dalších 100 let, než černoši dostali stejná práva, ale dodnes panují mezi bělochy a černochy v Americe sociální a ekonomické rozdíly. Podobně jsou na tom Romové v Evropě, z nichž řada byla zhruba do stejné doby jako černoši v Americe otroky v Rumunsku. Je otázka, do jaké míry je to stále ještě pozůstatek otroctví, ale mezi oběma skupinami panuje nedůvěra, sociální a jiné rozdíly a ať už je větší díl viny na té či na té straně, je jasné, že potomci otroků jsou ti, kteří jsou na tom hůř. A nevypadá to, že by se situace měla brzy zlepšit.Snad aspoň tím, že o nedávném otroctví budeme mluvit, že si ho budeme připomínat, že ho nebudeme bagatelizovat jako dávno překonanou historii ani si ho idealizovat napomůžeme tomu, že ho jednou opravdu překonáme a budeme se na něj moc dívat jenom jako na temnou stránku lidské historie, jako třeba na otroctví ve starém Řecku a Římě či středověké právo útrpné.