Uvědomují si čeští politici rozsah hrozeb ze zahraničí?

Prohlášení Vladimira Putina a Islámského státu ukazují, že podobně, jako jsme si na začátku tohoto tisíciletí nechtěli připustit další násilí na evropském kontinentu, může být dnešní naděje, že se Česku přímé ohrožení vyhne, optimistická, možná i naivní.

Jakub Hlávka 23.3.2015
NATO, Česká republika a hrozba války. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy NATO, Česká republika a hrozba války. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
NATO, Česká republika a hrozba války. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová příležitostně popisuje americkou zahraniční politiku těmito slovy: „Damned if you do, damned if you don’t“ (Ať už uděláte cokoliv, vždy to bude špatně). Spojené státy americké se ocitají v nezáviděníhodné situaci hráče, jehož zásah zbytek světa očekává, nastane-li mezinárodní krize, ale když se k akci odhodlají, jsou kritizované, kdykoliv se události nevyvinou zcela podle očekávání, což se nezřídka děje.

V Česku lze zaznamenat podobný paradox. Ačkoliv se 64 procent obyvatel České republiky domnívá, že bychom se v případě bezpečnostní hrozby sami neubránili, a více než dvě třetiny považují NATO za potřebnou organizaci, téměř polovina z nich si myslí, že výdaje na obranu zbytečně zatěžují státní rozpočet (lze však zaznamenat mírně klesající trend), a přesně polovina tvrdí, že členství v NATO je formou podřízení se ČR cizím mocnostem.

Jak naše vnímání bezpečnostní situace ovlivnily krize na Ukrajině a v Sýrii, a co to znamená pro českou zahraniční a bezpečnostní politiku?

Hybridní konflikt a úder v Praze

Podle průzkumu CVVM se čeští občané významně obávají krize na Ukrajině a zhoubného růstu extremistického Islámského státu (IS) na Blízkém východě. Konflikt na Ukrajině považuje za přímou hrozbu pro naši zemi 61 procent Čechů a teroristickou skupinu IS ještě o šest procent více.

Má náš stát prostředky, jak zabránit bezprostřednímu ohrožení, pokud se například „hybridní konflikt“ přesune na území členskému státu NATO nebo se teroristé rozhodnou udeřit v Praze?

Ostatně, i nedávný únos českého občana pod vlajkou IS v Libyi ukazuje, že dvě hodiny letu vzdálená Ukrajina a jen o kousek dál zdevastovaná Sýrie nejsou pouze abstraktními hrozbami na mapě světa. Je proto na místě otázka: Má náš stát prostředky, jak zabránit bezprostřednímu ohrožení, pokud se například „hybridní konflikt“ přesune na území členskému státu NATO nebo se teroristé rozhodnou udeřit v Praze?

K tomu nemusí být daleko. Nedávná prohlášení ruského prezidenta Vladimira Putina a teroristů z IS ukazují, že podobně, jako jsme si na začátku milénia nechtěli připustit další násilí na evropském kontinentu, může být dnešní naděje, že se nám přímé hrozby vyhnou, přinejmenším velmi optimistická, možná i naivní.

Účast v NATO

Je zcela legitimní, že každý stát na prvním místě hájí své zájmy, a až poté svých nejbližších spojenců. Právě proto NATO představuje uskupení, jež nemá ve světě obdoby. Severoatlantická smlouva totiž jednoznačně ve svém pátém článku ustanovila, že „ozbrojený útok proti jedné nebo více (smluvních stran – pozn. red.) bude považován za útok proti všem“. Prolomení této garance by znamenalo návrat k sebestředné zahraniční politice, jakkoliv i nyní máme daleko k perfektní spolupráci.

V centru současného úsilí NATO o modernizaci jsou dvě kriticky důležité oblasti: interoperabilita spojenců a expediční kapacita armád členských zemí Aliance. Jen tak totiž nebudou menší státy pouhými pozorovateli zásahu jedné nebo více velmocí, bude-li jakákoliv krize eskalovat.

Česká účast na přípravě jednotek velmi rychlé reakce NATO a na pravidelných multilaterálních cvičeních představuje naději, že v případě přímého ohrožení bychom nezůstali osamoceni

Z více než tří milionů příslušníků ozbrojených sil NATO pochází jen necelá polovina z USA (pro srovnání, Rusko disponuje přibližně 800 tisíci vojáků). Více než dvě třetiny nákladů na obranu sice nesou v Alianci USA, ale tento nepoměr je daný spíše neochotou Evropanů investovat do modernizace svých armád než chutí Američanů obětovat své mladé lidi v zahraničních misích. (Zdrženlivost v zahraniční politice byla jedním z faktorů volebních úspěchů prezidenta USA Baracka Obamy.)

Česká účast na přípravě jednotek velmi rychlé reakce NATO (VJTF) a na pravidelných multilaterálních cvičeních, mimo jiné několikrát ročně v mezinárodním centru JMTC v bavorském Hohenfels, představuje naději, že v případě přímého ohrožení bychom nezůstali osamoceni.

Pomoc spojencům

Stejně jako ČR očekává v případě skutečného ohrožení pomoc od ostatních členských států NATO, musí být i připravená pomoci spojencům, bude-li to třeba. Náčelník generálního štábu Petr Pavel před měsícem přiznal, že by ČR měla být v rámci svých závazků schopná poskytnout „do 180 dní brigádu o pěti tisících osobách s veškerou technikou, zásobami, rezervami, zálohami. Měli bychom ji udržet v boji půl roku. To v současném stavu nedokážeme.“

První prioritou české vlády by proto mělo být dostát tomuto závazku co nejdříve – a to zcela ve vlastním zájmu. Právě tím dosáhneme u spojenců nejsilnějšího postavení. Druhou prioritou musí být boj s hrozbami, které jsou v Česku již nyní přítomné – především se zahraniční výzvědnou činností (částečně i kvůli zkorumpovatelnosti vrcholných úředníků) a s napojením některých politických a podnikatelských elit na domácí a zahraniční podsvětí.

Stejně jako ČR očekává v případě skutečného ohrožení pomoc od ostatních členských států NATO, musí být i připravená pomoci spojencům, bude-li to třeba

V neposlední řadě musíme posilovat svou pozici spolehlivého hráče u ostatních členských států Evropské unie a Aliance konstruktivními příspěvky do společné bezpečnostní a zahraniční politiky, například pomocí státům vystaveným tlaku z Ruska.

Česko čelí bezprecedentním hrozbám ze zahraničí, a není zcela zřejmé, že si to současná politická elita plně uvědomuje. Lze jen doufat, že ačkoliv se vždy objeví kritické hlasy, jak prohlásila Madeleine Albrightová, v době skutečné krize budeme moci svým partnerům nabídnout reálnou pomoc. A naopak se jí okamžitě dočkáme, pokud budeme sami přímo ohrožení.



P. Gabriel st. Re: Ten Západ, který jsme obdivovali Kecáte! 8:36 26.3.2015
J. Podešva moje řeč, pane Šulo 20:43 24.3.2015
J. Kanioková Naprosto přesně ! 22:28 24.3.2015
J. Podešva přeji hezký den, paní Dudková 9:55 25.3.2015
J. Podešva a co má být ? 8:23 24.3.2015

Počet příspěvků: 96, poslední 28.3.2015 11:14 Zobrazuji posledních 96 příspěvků.