Utopickému myšlení je vlastní dvojakost

Utopie jsou osvěživé, neboť kladou provokativní otázky. V případě nekritického přístupu však jsou hrou s ohněm, jež může skončit až násilným potlačením všech jinak smýšlejících a vybudováním totalitního státu. Proto je třeba důsledně zvažovat, co je opravdu nadčasově utopické.

Utopie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Utopie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Utopie.

Do objevení Ameriky Kolumbem zbývá necelých 30 let, když florentský architekt Averlino řečený Filarete píše své Pojednání o architektuře. Za zdánlivě fádním a „odbornickou nudou“ zavánějícím názvem se však znenáhla rozprostírá fascinující svět „ideální společnosti“, již řídí moudrý a šlechetný Zogalia, a v níž je trestán přepych a omezen majetek.

A nezůstává jen u toho – do projektu je zařazen i návrh desetipatrové Věže ctnosti a neřesti, v níž se má v souladu s názvem nacházet veřejná čítárna a nevěstinec. Až by se chtělo říci – inu ti renesanční filutové (či filaretové?), není nad dokonalý servis pro ducha i tělo pod jednou střechou. Žádné přebíhání v dešti, zřejmě jen vzestup či sestup o pár pater…

Uvedené jsem „vyzobl“ z knihy Patrika Ouředníka Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem. Nedosáhla sice proslulosti jeho dnes zřejmě celosvětově známé Europeany, ale jde o četbu nadmíru poutavou, při které se chvíli hlasitě smějete, aby vám bezprostředně poté přebíhal po zádech mrazivý děs. A občas to od sebe neoddělíte!

Snění o pozemském ráji

Právě takové jsou utopie, křehké plody lidského snění o pozemském ráji, vybájené představy o ideálním uspořádání společnosti, v níž se však většinou musí prosadit na důsledně kolektivistický způsob života nastavený politický řád. Což, jinak řečeno, znamená, že jakékoliv vybočení jednotlivce je nepřípustné, že jakýkoliv projev nesouhlasící individuální svébytnosti se trestá – výplachem mozku, vyhnanstvím, vězením či smrtí.

V utopiích, křehkých plodech lidského snění o pozemském ráji, vybájených představách o ideálním uspořádání společnosti, se většinou musí prosadit na důsledně kolektivistický způsob života nastavený politický řád

A je to i logické – jediné červivé ovoce by totiž bylo s to rozložit celou pečlivě naplánovanou stavbu. A proto izolovat, případně zničit! Ouředníkova kniha balancující na hraně odborného pojednání s odpovídajícím poznámkovým aparátem a eseje představuje neuvěřitelně pestrý a bizarní svět utopického myšlení od antiky po současnost.

Mezi řádky či otevřeně však naznačuje, že svět utopií (nikoliv náhodou často situovaný na dobře kontrolovatelné a izolované ostrovy – viz More, Campanella a další) se nebezpečně blízce dotýká „osvícených diktatur“ či totalit, i když ne v podobě, jak nás jimi obdařilo 20. století.

Dále už nebudu „vyzobávat“ z toho, co Ouředník vybral z klasiky i méně známých děl utopického žánru. Bylo by zábavné citovat zejména návrhy dokonale stavějící na hlavu naši životní zkušenost, ale o to mi nejde, a kniha si navíc zaslouží být čtena, jak byla napsána. Jde mi o to zamyslet se díky všemu snesenému materiálu, co dělá z utopie utopii.

Řešení sporů kyjem

S prvoplánovým stavěním utopických myšlenek na pranýř to totiž není jednoduché. Není to náhodou tak, že kdybychom každý ve své době revoluční a „nemyslitelný“ návrh ocejchovali slovem „utopický“ a následně zavrhli, dodnes bychom chodili v kůžích a své spory řešili kyjem?

Není to náhodou tak, že kdybychom každý ve své době revoluční a „nemyslitelný“ návrh ocejchovali slovem „utopický“ a následně zavrhli, dodnes bychom chodili v kůžích a své spory řešili kyjem?

Vždyť utopické a tehdejšímu vnímání „samozřejmosti“ drze odporující byly ve své době i myšlenky o rovnosti lidí a zakotvení jejich občanských práv v ústavních textech či představa o zákonících práce, jež by měly mnoha svými ustanoveními narušovat posvátnou smluvní svobodu.

Je tedy třeba důsledně zpytovat, co je opravdu „nadčasově utopické“ a mohlo by být svým zakotvením v právních řádech států zejména kvůli rozporu s „lidskou přirozeností“ krajně nebezpečné, a co odmítáme jen kvůli zajetí „navyklým vnímáním“, aniž bychom kromě svého konzervatismu a myšlenkové pohodlnosti měli pro takový postoj adekvátní argumenty.

Z uvedeného je zřejmé, že „utopickému myšlení“ je vlastní dvojakost. Na jedné straně je nesmírně osvěživé a klade zaběhaným myšlenkovým mechanismům tolik potřebné provokativní otázky, na druhé je to v případě nekritického přístupu pověstná hra s ohněm, jež může skončit až v násilném potlačení všech jinak smýšlejících a vybudováním totalitního státu.

Nezbytnost víry

Předpokladem celistvých utopických projektů je navíc nezbytná víra, že každý jednotlivec potlačí svá individuální a sobecká přání ve prospěch nově budovaného státu, s jehož idejemi a ideologií se zcela a beze zbytku ztotožní, což je i jednou z možných definic utopie.

Předpokladem celistvých utopických projektů je také nezbytná víra, že každý jednotlivec potlačí svá individuální a sobecká přání ve prospěch nově budovaného státu, s jehož idejemi a ideologií se zcela a beze zbytku ztotožní

Je to kvůli rozporu s lidskou přirozeností zcela nereálné, a proto jedinou možností je použití násilí, jehož důsledkem je policejní a totalitní stát, kde vedlejším efektem je i pokrytectví poddaných (o občanech v tomto kontextu nelze hovořit) a s tím nevyhnutelně spojený mravní marasmus jako smutný produkt původně ušlechtilých záměrů budovatelů „lepších zítřků“.

Uvedeným narážím na komunisty, kteří se dodnes velmi naježí, když někdo jejich miliony mrtvých srovná s nacistickými. Vždyť tam to bylo zjevně nechutné barbarství rasových doktrín a agresivních válek, zatímco zde jen špatné uchopení jinak veskrze dobrých a vznešených myšlenek o rovnosti a bratrství všech lidí ve skutečném pozemském ráji. Jenže tak tomu není.

Tyto myšlenky jsou od základu prohnilé a špatné, neboť nepočítají s člověkem, jaký je, a už ve svém jádru jsou proto otevřeny zneužití, jež je zákonité a nemůže nepřijít. I to je utopiím vlastní – představa „nového člověka“, jenž doroste závratným výzvám a v nitru dokoná zkázu „starého světa“. Z celého toho nesmyslu nakonec kromě hromadných hrobů nezbyly než plakáty „nelidských monster“ prázdně zírajících do nekonečných dálav, z nichž nepřišlo než pokrytectví a zmar (Wajdův film Člověk z mramoru budiž příkladem za všechny).

Království nikoli z tohoto světa

Jak podobné a zároveň odlišné je křesťanství. I tady by se na první pohled zdálo, že nepočítá s člověkem, jaký je. Vždyť to, co třeba Ježíš požaduje od Eviných synů a dcer v Kázání na hoře je mimo realitu lidské přirozenosti. Nelze než selhat a vzpomeňme, kolikrát za den zhřeší i „spravedlivý“.

Zakladatel křesťanství s lidským pádem předem počítá, a i když staví nadoblačný nárok, nabízí možnost upřímné lítosti nad jeho nenaplňováním, a při takové i zaručeného nového počátku. Především však Jeho království není z tohoto světa.

A přece je tu zásadní rozdíl, neboť zakladatel tohoto učení s lidským pádem předem počítá, a i když staví nadoblačný nárok, nabízí možnost upřímné lítosti nad jeho nenaplňováním, a při takové i zaručeného nového počátku. Především však Jeho království není z tohoto světa. Ne že by i zde nehrozilo zneužití – a že jich navýsost tragických v dějinách bylo –, na rozdíl od komunismu však není zákonité a neleží v podstatě k selhání předurčeného systému, ale v narušené přirozenosti jednotlivce.

Křesťanství, jež má v sobě zakódován „korektiv transcendentna“ a ve svých rozumných epochách křečovitě neusiluje o přenesení nebeského ráje na zemi, je rozumnou utopií pro lidské bytosti – takové, jaké jsou. Navíc je tu kromě utopického rozměru i v realitě zakotvená nabídka „Pascalovy sázky“.

Nacionalismus – znak lidské identity

Jaká utopická pokušení v rozporu s „přirozeným nastavením lidstva“ dnes číhají na naši nepozornost, aby nám vzápětí nalinkovala svět, z nějž nebude možné uniknout? Prý je takovou i Evropská unie – není nesmysl sdružovat pod jednu střechu tolik rozdílností, národů, kultur i jazyků? Jaká byrokratická tyranie popírající dědictví „zdravého rozumu“ předků se na nás řítí?

Říct, že projekt Evropské unie je utopie, znamená jedním dechem také vyřknout, že nacionalismus je určujícím znakem lidské identity, jejž narušit je hřích proti lidskému nastavení, navíc toho druhu, jenž nemůže zůstat bez trestu. Přitom opak je pravdou.

Skutečně se to „báječné minulé“ popírá. Vždyť naši předci v Evropě válčili a strádali, zatímco my žijeme v míru a dostatku, a do naší země se navíc valí od té proradné unie i miliardy korun na zkrášlení její tváře. Tolik ironie a nyní vážně. Jistě je legitimní otázka, jakého stupně má evropské sjednocování dosáhnout, apriorně je však odmítat není než šílenství.

Vždyť říct, že tento projekt je utopie, znamená jedním dechem také vyřknout, že nacionalismus je určujícím znakem lidské identity, jejž narušit je hřích proti lidskému nastavení, navíc toho druhu, jenž nemůže zůstat bez trestu. Přitom opak je pravdou. Právě omezené nacionalistické vnímání světa bylo příčinou nesčetných tragédií uplynulých dvou století poté, co francouzská revoluce ukázala, že lze žít i bez stavovských přehrad. Sám o sobě správný počin způsobil, že znejistělý svět se o to více upnul k nacionalismu jako téměř výlučnému zdroji lidské identity.

Nikoliv náhodou Goebbels nenáviděl Renoirův film Velká iluze, jenž ukazuje, že i v pekle prvního světového válečného konfliktu má německý a francouzský šlechtic více společného než každý z nich s méně ošlechtěnými krajany. Stejně i dnes má více společného rozumný Čech a Němec v rámci EU než ti na domácí straně hřiště, kteří by mezi ně nejraději zase postavili dělící železnou ohrádku. Není to utopie – dějiny posledního století učí, že pravý „národní zájem“ je silná EU!

Stát není firma

Jiným kandidátem na utopický projekt je představa řídit stát jako firmu. Není nijak nová – dějinami se vinou představy technokratických projektů, jež zajistí hladké a bezproblémové řízení společnosti. Přitom kýžené manažerské dokonalosti mohou spíše dosáhnout diktatury, jež si nemusejí lámat hlavu s institucionálními překážkami při docilování efektivity.

Stalin to dotáhl až do takového extrému, že si „ryze manažersky“ pořídil miliony otroků, jimiž pak volně disponoval při stavbě gigantických firemních děl podepřených navíc nesmlouvavou ideologií. To je extrém, ale liberálnímu Evropanovi by se nežilo dobře ani v tolik vychvalovaném modelu Singapuru (byť v okolním geografickém kontextu může být přitažlivý).

Stát není firma, jde o předivo mnohem složitějších vztahů, kdy „firemní efektivitu“ musí brzdit desítky ohledů, nemá-li jít o diktaturu. Opak je a nemůže nebýt představou utopickou, neboť firemní řízení státu znamená konec politiky.

Stát není firma, jde o předivo mnohem složitějších vztahů, kdy „firemní efektivitu“ musí brzdit desítky ohledů, nemá-li jít o diktaturu. Opak je a nemůže nebýt představou utopickou, neboť firemní řízení státu znamená konec politiky, v níž není levice ani pravice, ale jen technokraticky naordinovaný postup k novým lepším zítřkům, jež jsou nakonec nevyhnutelně zase těmi špatnými včerejšky.

Lidé totiž opět nejsou občany, ale jen zaměstnanci či lépe poddaní státu, které je třeba držet od hladce promazaného soukolí firemní moci dále, protože by ho mohli ve své nevědomosti žádoucích záměrů porouchat. Nakonec se nelze kolektivistickému způsobu života a nastolení diktatury při snaze o efektivní firemní řízení státu vyhnout.

Paradoxně to připomíná snahu novoanglických puritánů vybudovat toužebně vzývané „město na hoře“ („City Upon a Hill“), jež bude vzorem světu a pro něž je třeba zapřít sám sebe a v jednotě s druhými budovat a budovat… Jenže tam to mělo aspoň transcendentní přesah.

Záhadná věštba thelémského opatství

Mým cílem nebylo teoreticky přesné rozlišení utopií a dystopií ani další, v odborné literatuře myslitelná klasifikace utopických myšlenek na únikové či heroické. Chtěl jsem jen poukázat na to, jak moc a nezbytně utopie potřebujeme jako myšlenkové podněty a vzpruhy, a zároveň jak opatrně musíme zejména s ucelenými utopickými státoprávními koncepty nakládat, nechceme-li skončit jako odlidštěné bytosti sehnané do uniformního houfu a podrobené zákonům eugeniky, jež vyloučí možnou chybu v systému.

Jedna utopie visí jako Damoklův meč nad našimi hlavami a nazývá se „záhadná věštba thelémského opatství“. Jejím autorem je François Rabelais, jenž ji rozprostřel na tři strany své knihy Gargantua a Pantagruel.

Jedna utopie totiž visí jako Damoklův meč nad našimi hlavami a nazývá se „záhadná věštba thelémského opatství“. Jejím autorem je François Rabelais, jenž ji rozprostřel na tři strany své knihy Gargantua a Pantagruel. Já ji zde v rozporu se svým slibem „vyzobnu“ ze zmíněné knihy Patrika Ouředníka, jenž ji „zhustil“ natolik úderně, že nelze odolat:

„Na příští zimu nebo i o něco dřív se ohlašuje velkolepá úroda hlupáků a ignorantů, lidí roztrpčených životem, kteří budou neúnavně zasévat svár a zlobu, kteří naplní nebe hlukem svých půtek a zemi hřmotem svých kroků, svět bude obestřen temnotou a jedním rázem ztratí svou svobodu. Syn, unesen hlupáckými pravdami nových proroků se vzepře otci, slamotrusové povstanou proti vzdělancům, lidé bez názoru se horlivě pustí, kudy věda nevědomých davů spěje, kdekdo bude nabízet zájezdy do nebe a zase zpět a lidem bezectným se věřit bude.“

Privátní věžičky

Někdo by se mohl dohadovat, zda věštba ohlašuje situaci u nás již okolo parlamentních voleb, či zda jde až o popis voleb prezidentských. Bylo by to však značně vztahovačné – věštba svou vznešenou dikcí na současné Česko a jeho internetovou žumpu jistě neplýtvala, spíše je to nadčasové vylíčení hrozby, která je vždy aktuální, když „se lidem bezectným věřit bude“.

V době normalizačního komunismu jsme nepříjemně přikrčeně přežívali v privátních „věžičkách“. To se nám tolik znechutil svobodný prostor k „narovnání se“, že do nich dobrovolně zase strkáme hlavu?

To totiž nenastává utopie, ale tvrdá realita, kdy nejlepším možným řešením je stáhnout se do privátně utopické Věže ctnosti a neřesti, kde se sympaticky pod jednou útulně pohostinnou střechou tulí čítárna a nevěstinec. Tu více z jednoho, tu zas někdo spíše preferuje to druhé – v době normalizačního komunismu jsme v takových privátních „věžičkách“ nepříjemně přikrčeně přežívali všichni. To se nám tolik znechutil svobodný prostor k „narovnání se“, že do nich dobrovolně zase strkáme hlavu?



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.