Ústava není špatná, špatná je politická reprezentace

Má Česká republika dobrou ústavu? Jak do ní zapadá přímá volba prezidenta? Rozhovor s Jánem Gronským, legendou pražské právnické fakulty.

„Když nebudeme lepší my, nepomůže žádná změna ústavy,“ říká Ján Gronský. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Když nebudeme lepší my, nepomůže žádná změna ústavy,“ říká Ján Gronský. | foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
„Když nebudeme lepší my, nepomůže žádná změna ústavy,“ říká Ján Gronský.

Před dvaceti lety – 1.  ledna 1993 – vznikla Česká republika a současně nabyla účinnosti její Ústava, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. V poslední době se objevuje řada návrhů změn ústavy, někdy se dokonce hovoří o nutnosti jejího kompletního přepracování. O těchto otázkách jsme hovořili s Jánem Gronským, expertem na ústavní dějiny a srovnávací ústavní právo a v neposlední řadě žijící legendou Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

ČESKÁ POZICE: Má Česká republika dobrou ústavu? Jak se osvědčila za dvacet let fungování?

GRONSKÝ: Na to nelze odpovědět jednoznačně. Každá ústava je neoddělitelně spojená s vůlí občanů a demokratické politické reprezentace zajistit na vysoké právní kultuře důstojný život občanů ve státu a společnosti, opatrovat, chránit a zaručovat lidská práva. Jestliže ve společnosti existuje určitá noblesa a tradice demokratických společenských vztahů, taková společnost komplexní psanou ústavu ani nepotřebuje – viz Velká Británie.

Neštěstím české společnosti je, že s výjimkou první republiky jsme nežili v podmínkách parlamentní demokracie. Jenže oněch dvacet let první republiky bylo málo a mnohé z toho dobrého (například spolehlivé fungování státní administrativy) jsme zdědili ještě z doby monarchie. Zkrátka, mezi lety 1938 a 1989 tu neexistovala normální pluralistická demokratická společnost, neexistoval právní stát. Zahrnuji do toho i krátké poválečné období, které nebylo ničím jiným než plíživou socialistickou revolucí, jež vyvrcholila v únoru 1948.

„Pro Edvarda Beneše bylo největším šokem, když se vrátil z emigrace a zjistil, že tu najednou žije jiný národ.“

To nebyl žádný puč, nýbrž přirozené vyvrcholení vývoje, kterému ministrovaly všechny tehdy povolené strany Národní fronty. Mluvilo se o kontinuitě, ale diskontinuitní činitelé v ústavním systému byli mimořádně silní. Stačí se podívat na Košický a pak tzv. Budovatelský vládní program. Došlo k obrovským změnám – byla vytvořená asymetrická struktura státu, všechny povolené strany byly ve vládě, neexistovala opozice, nikdo mimo Národní frontu nemohl kandidovat ve volbách, došlo k hrubým zásahům do občanských práv a vlastnických vztahů, byla zcela obrácena orientace zahraniční politiky atd. Jediné, kde bylo možné spatřovat kontinuitu, byla myšlenka masarykovské demokracie přežívající kdesi v myslích lidí.

Ale i tento étos byl jiný. Pro Edvarda Beneše bylo největším šokem, když se vrátil z emigrace a zjistil, že tu najednou žije jiný národ. Lidé kvůli Mnichovu, zklamání z úlohy západních spojenců v roce 1938, pod dojmem obrovského válečného úsilí Sovětského svazu a kvůli dalším okolnostem zanevřeli na původní politické, společenské i zahraničněpolitické základy, na kterých byla vybudována první republika, a nakonec téměř polovina Čechů a Moravanů odevzdala hlas KSČ.

Současná Ústava České republiky tedy byla vytvářena ve společnosti těžce poznamenané padesátiletou absencí skutečné demokracie. Vzhledem k tomu, v jakých podmínkách ústava vznikala, k překotnosti její přípravy, k osobnostem a právnické erudici jejích tvůrců – bylo tam relativně málo konstitucionalistů a naopak mnoho politiků – tato ústava není špatná. Špatná je politická reprezentace.

ČESKÁ POZICE: Záleží na politické kultuře, zda daný stát potřebuje detailní ústavu, nebo jen hrubý náčrt fungování vztahů ve státě?

GRONSKÝ: Ani nejdetailnější ústava nemůže vyřešit vše, protože zkrátka nemůže postihnout všechny „fajnovosti“ konkrétního života. I v jiných právních odvětvích – například v právu občanském či trestním, kde existují velmi detailní kodexy – nakonec rozhoduje především, jak s normou pracují policie, státní zastupitelství a zejména soudy.

Jsem proti příliš detailním ústavám. Pokud ústava stanoví, že vláda podá demisi za určitých okolností a prezident tuto demisi přijímá, proč by tam mělo být, v jaké lhůtě? K čemu by to bylo? V kultivovaném státě předpokládáme, že prezident rozhodnutí o demisi respektuje a postupuje, po konzultacích s představiteli politických stran, v nejkratší možné době. A pokud je v ústavě stanoveno, že prezident podepisuje zákony, tak je nakonec podepíše, byť s nimi nesouhlasí a byl parlamentem přehlasován.

ČESKÁ POZICE: Na řešení sporů a vyjasňování detailů máme konec konců ústavní soudnictví…

GRONSKÝ: To sice chválabohu máme, ale zejména se domnívám, že není nutné – a hlavně ani možné – vše detailně upravit přímo v textu ústavy. Vždyť je to rigidní dokument, který ze své podstaty nemůže postihnout všechno.

Základní problém: Jak fakticky funguje systém vzájemné kontroly a vyvažování mocí

ČESKÁ POZICE: Jakou roli hraje, že Česká republika nemá jeden ústavní dokument, nýbrž „ústavní pořádek“?

„Václav Klaus nesouhlasil se zařazením Listiny základních práv a svobod přímo do textu ústavy. Tak byl vymyšlen ,ústavní pořádek‘.“

GRONSKÝ: Na Ústavu rozhodně nelze pohlížet izolovaně a je třeba brát v úvahu celý ústavní pořádek. Ten termín je zvláštní, dříve jsme byli zvyklí na „ústavní řád“. Celá koncepce polylegální ústavy má svůj původ především v tom, že Václav Klaus nesouhlasil se zařazením Listiny základních práv a svobod přímo do textu ústavy. Tak byl vymyšlen „ústavní pořádek“. On ale zase tak jakoby nový a zbytečný není. Ústavní pravník a politolog František Šamalík před lety zformuloval výstižně ústavní pořádek právního státu jako právní jistotu, zákonnost státního provozu, ochranu nabytých práv.

Zajímavé je, že když se připravoval ústavní dekret o obnovení právního pořádku v Londýně, Právní rada vyslovila myšlenku, že by mělo jít o „obnovení právního řádu“. Edvard Beneš ovšem říkal, že mu nejde jen o obnovení právního řádu, nýbrž také právního pořádku. Ústavní pořádek tedy znamená nejen řád – souhrn normativních aktů tvořících polylegální ústavu – ale také jeho nasměrování k správnému, lidu prospěšnému fungování.

ČESKÁ POZICE: Které části ústavního pořádku považujete za kvalitní, které se osvědčily?

GRONSKÝ: Nejlepší je jednoznačně Listina základních práv a svobod, to je „něco“, ač obsahuje některá práva, kterých se lze domáhat pouze v mezích zákonů, jež ustanovení o těchto právech provádějí. V samotné Ústavě je pak mimořádně závažný čl. 1., podle kterého je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a dodržující závazky, které po ni vyplývají z mezinárodního práva. Chybí mi tam sice zmínka o tom, že Česká republika je sociální stát (což je běžné v řadě evropských ústav – pozn. red.). Naše republika přitom sociálním státem skutečně je. Viz v Listině široce zakotvená sociální, hospodářská a kulturní práva.

ČESKÁ POZICE: Vidíte nějaké problémy v obecné rovině?

GRONSKÝ: Ta „obecná rovina“ je v samotné koncepci Ústavy. Tvůrci při její přípravě nedostatečně zohledňovali ústavní návrhy předkládané například sociálními demokraty a vycházeli ve strukturování Ústavy z klasické teorie dělby moci na zákonodárství, exekutivu a justici. Tento model ovšem dnes v České republice (a nejen v ní) funguje ve značně modifikované podobě.

„Občanská společnost není v ústavním systému v podstatě reprezentována. Ústava proto spíše odpovídá fungování pluralitní parlamentní demokracie v roce 1930.“

Mnohem lepší by bývalo bylo, kdyby hlava prvá obsahovala základní ustanovení, pak by následovala lidská a občanská práva a dále postupně parlament, prezident, vláda, státní zastupitelství, soudy a tak dále. Základní problém současnosti tkví ve faktickém fungování systému vzájemné kontroly a vyvažování mocí, do kterého se dostává stále výrazněji občanská společnost. Politické strany, na jejichž existenci a činnosti je založena parlamentní demokracie se systémem dělby moci, vytváření většin, ochrany menšin atd., přestaly být masovými. Dnes už máme i politickou stranu, která nikdy nekandidovala ve volbách, má necelých sto členů, a přesto má tři ministry, šest poslanců. A na této skupině lidí závisí osud vlády.

V podstatě zmizely politické strany reprezentující profesní zájmy (živnostníci, agrárníci a další) s desítkami tisíc členů, takzvané pravicové a takzvané levicové strany se prolínají ve společných zájmech formovaných nikým nevolenými nositeli ekonomické a mediální moci. Občanská společnost není v ústavním systému v podstatě reprezentována. Ústava proto spíše odpovídá fungování pluralitní parlamentní demokracie v roce 1930 než požadavkům moderního konstitucionalismu.

ČESKÁ POZICE: Konkrétní slabiny ústavního pořádku pak spatřujete kde?

GRONSKÝ: Je tam řada slabin. Prezident má některé pravomoci, které nejsou kontrasignované. To je novum oproti Ústavní listině z roku 1920, kde za všechny projevy související s jeho úřadem odpovídala vláda a „jakýkoli prezidentův úkon moci vládní a výkonné“ potřeboval ke své platnosti spolupodpis (kontrasignaci) odpovědného člena vlády.

Česká ústava vybavila na rozdíl od Ústavní listiny z roku 1920 prezidenta rozsáhlým katalogem pravomocí vykonávanými samostatně (bez kontrasignace) – i když většinou za spoluúčasti jiných ústavních orgánů . Výraznou skutečně plně samostatnou pravomocí prezidenta je přitom jmenování členů Bankovní rady ČNB. Ale kdo brání prezidentovi, aby svolal šéfy politických stran a konzultoval s nimi, koho bude jmenovat do Bankovní rady? Kdo brání prezidentovi, aby svá (jakákoli) důležitá rozhodnutí předem projednával s příslušnými ústavními činiteli? Kdo brání prezidentovi, aby své projevy v zahraničí konzultoval s ministrem zahraničních věcí? A tak dále, a tak dále.

Vše je otázkou politické a právní kultury, která je v České republice strašně nízká a dokonce nižší, než byla v posledních třech letech existence federace. Tam ještě dožívaly étos a radost. A dnes… škoda mluvit.

Právní stát není jen stát, který dodržuje své zákony

ČESKÁ POZICE: Ozývají se názory, že ústava nevyhovuje jako celek. Zdá se, že kromě její kompletní revize se nabízejí  mírnější možnosti – rozpory řešit u Ústavního soudu. Ale Ústavní soud by zřejmě neměl přímo revidovat znění ústavy?

GRONSKÝ: Ústavní soud je jistě mimořádně důležitým instrumentem ochrany ústavnosti. Až mi je líto, že je (až na maličkou výjimku možnosti preventivního vstupu do procesu ratifikace nejdůležitějších mezinárodních smluv) vyřazen z preventivní kontroly ústavnosti. Zejména, že se nemůže vyjádřit k některým návrhům zákonů. Ale s jeho možností revidovat znění ústavy (tj. ústavního pořádku) to tak jednoduché není.

Co je vlastně ústavnost? Kde končí pravomoc parlamentu?

Především: Co je vlastně ústavnost? Kde končí pravomoc parlamentu, o kterém v Británii vzniklo tvrzení, že „když zasedá parlament, nikdo si není jist životem“? Co když parlament schválí něco, co už v samotném procesu schvalování bylo v rozporu s ústavním pořádkem? Jistě, přijde-li se na to dodatečně, může parlament takový „ústavní“ zákon zrušit. Ale co, když ne? Kdo pak má právo konstatovat, že zákon není ústavní a zrušit ho?

Nejdůležitější je, že v Ústavě máme čl. 9. To je základ právního státu – právní stát totiž není jen stát, který dodržuje své zákony, respektive ústavní zákony. Právním státem je jen takový stát, ve kterém zákony mají demokratickou legitimitu a respektují přirozenoprávní základy lidských a občanských práv. Proto je jádrem celého českého ústavního systému ustanovení čl. 9 odst. 2, podle kterého „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“ a dále odst. 3, že „výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického právního státu“.

Takže, kdyby například parlament schválil „ústavní“ zákon, že Poslanecká sněmovna se volí na 10 let a Senát se volí na 15 roků, šlo by evidentně o nejhrubší zásah do demokratických základů státu. Kdo by pak vůči takovému zásahu ochránil ústavnost před politiky? V podmínkách, kdy je v Ústavě právě ve vztahu k jejímu článku 9 evidentní mezera (ústavní pořádek explicitně nedává Ústavnímu soudu ČR pravomoc přezkoumávat ústavní zákony – pozn. red.), je podle mého názoru právě Ústavní soud ČR v současnosti jediný legitimní státní orgán, jenž může nálezem zrušit „ústavní“ zákon, který je v rozporu s čl. 9. odst. 2 Ústavy. Kdyby tato možnost výkladu Ústavy neexistovala, byl by čl. 9. odst. 2 Ústavy nicotnou deklarací. Proto si též myslím, že Ústavní soud ČR svým známým nálezem, kterým zabránil předčasným volbám, v zásadě postupoval správně. I když v konkrétním případě asi nešlo o rozpor zákona s Ústavou.

„Reálnou hrozbou je zpolitizování výběru ústavních soudců, a to jak v návrzích prezidenta republiky, tak v procesu (ne)schvalování v Senátu.“

ČESKÁ POZICE: Ústavní soud se zatím těší značné autoritě, byť například prezident Václav Klaus často hovoří o jeho aktivismu či „soudcokracii“. Přesto si ani jeho kontroverzní rozhodnutí nikdo nedovolil ignorovat. Může se ovšem něco takového přihodit, pokudy by se soudci staly pochybné osoby?

GRONSKÝ: Oproti zaběhnutým demokraciím nejde o až tak špičkově složené těleso. Jistě, byly a jsou tam osobnosti obdivuhodné právnické erudice. Ale už samotná skutečnost, že ještě zdaleka nebyly – z objektivních důvodů krátké existence Ústavního soudu ČR – vytvořeny normální podmínky rotace ústavních soudců, vytváří komplikace. Mluvit o „pochybných osobách“ je ovšem přehnané. Co je však reálnou hrozbou, je zpolitizování výběru ústavních soudců, a to jak v návrzích prezidenta republiky, tak v procesu schvalování, respektive neschvalování v Senátu.

Největší hrozbou je, že v blízké době končí funkční období řadě ústavních soudců. Prezident Klaus už se nezdá, že by navrhl další, takže hlavní roli sehraje budoucí prezident a Senát. Prvorepublikový ústavní soud skončil právě na tom, že nebyl obsazen. Toto je zřejmě reálné nebezpečí.

Háček poměrného systému: Naše pidistrany

ČESKÁ POZICE: Objevují se myšlenky na „výměnu“ volebních systémů do obou komor parlamentu, tedy že by se do Poslanecké sněmovny volilo většinově a do Senátu poměrně. Co si myslíte o těchto úvahách?

„Velmi bych podporoval myšlenku Senátu složeného ze zástupců krajů.“

GRONSKÝ: Byl bych spíše pro většinový systém voleb do Poslanecké sněmovny. Se Senátem je to složitější. Domnívám se, že ač je nesporně reliktem způsobu rozdělení federace a v našem systému bychom Senát tak docela nepotřebovali, svou úlohu splnil dobře a v rámci současné formy vlády je na svém místě. Byl bych však pro Senát složený z reprezentantů krajů. Jelikož nemáme masové politické strany a občanská společnost si dosud nevytvořila potřebné struktury ve správě veřejných věcí, nemáme ani potřebný politický dorost. Ten přitom může vyrůstat jen na komunální a regionální úrovni.

Stačí se podívat na výzkumy veřejného mínění: vyplývá z nich, že největší důvěru občanů mají obecní zastupitelé a nejmenší poslanci. Zdola se mohou vypracovat slušní, schopní a vzdělaní lidé, kteří projdou celou cestu odspodu a budou v Senátu zastupovat své regiony. Takové řešení bych velmi podporoval. Nevylučoval bych ale, aby byly kraje případně v Senátu zastoupeny přímo krajskými zastupiteli.

ČESKÁ POZICE: Co byste považoval za přínos zavedení většinového systému u voleb do Poslanecké sněmovny? Silnější vlády nebo „přímou volbu poslanců“?

GRONSKÝ: O tom, že by většinový systém tvořil silnější vlády, není nejmenších pochyb. Pochopitelně je však také důležité, že by občané mohli volit konkrétní osoby a v rozhodování nebyli závislí na v podstatě uzavřených kandidátních listinách s minimální možností výběru.

ČESKÁ POZICE: Většinový volební systém však vede ke spojování do bloků a velkým soubojům levicového a pravicového bloku – příkladem budiž například Itálie. Problémem vlády Petra Nečase navíc přece nebyla slabá většina ve sněmovně a systém nemůže zabránit tomu, že se vítězný volební blok nerozhádá…

GRONSKÝ: Vyloučit se to nedá, ale upřímně řečeno, ona je ta dnešní vláda velmi specifická. Je totiž vedle všech vnitropolitických problémů konfrontovaná s krizovým stavem euroatlantické civilizace. Když pak odborový předák Zavadil řekl, že Nečasova vláda je nejhorší od roku 1948, tak to sice bylo víc než přehnané, ale v jistém smyslu pravdu měl. To, co dnes u nás zažíváme, je opravdu něco nevídaného. Ve vládní koalici bojuje každý s každým, ministři se střídají v řádu měsíců, snad každý týden vypukne „vládní krize“, aby se za pár dní opět „řešila“ jakousi dohodou, na základě které všichni účastníci zůstanou na svých místech, a pokud ne, najde se pro ně ihned teplý a finančně výhodný pelíšek.

ČESKÁ POZICE: Nebylo by lepší, kdyby si lidé zvykli na to, že máme určité volební systémy? Nebo je současný volební systém tak špatný, že se nutně musí měnit?

GRONSKÝ: Systém poměrného zastoupení nevylučuji, ale ten náš by se asi měl revidovat či modifikovat. Například tak, že by mohly kandidovat nikoli jen politické strany a hnutí, nýbrž i strany volební, což známe z voleb do samospráv. Dále si myslím, že by měla být pečlivěji dodržovaná uzavírací klauzule. Do sněmovny by se měla dostat každá strana, jež v příslušném volebním kraji získá nejméně pět procent hlasů. Uznávám ale, že variant existuje více.

„Potíž s poměrným systémem je, že naše strany jsou pidistrany, v podstatě party lidí, kde často platí co člen, to funkcionář.“

ČESKÁ POZICE: Ať už by byla jakákoli změna volebního systému, musíme vědět, s jakým materiálem pracujeme.

GRONSKÝ: Potíž s poměrným systémem je, že naše strany jsou pidistrany, v podstatě party lidí, kde často platí co člen, to funkcionář nebo alespoň někdo, kdo je na takovém funkcionáři závislý. Nemělo by se stávat, aby v okrese XY podnikatel Vomáčka založil okresní organizaci už existující politické strany, naverboval tam pracovníky vlastní firmy a byl zvolen do nějaké veřejné funkce. Vždyť na ovládnutí okresní organizace opravdu stačí pár zaměstnanců.

ČESKÁ POZICE: Je však chyba ve volebním systému? Jinak řečeno, mohl by většinový systém něco zachránit vzhledem k české politické kultuře? Vždyť řada lidí vyzývá, ať nevolíme velké strany a většinový systém malé strany znevýhodňuje.

GRONSKÝ: Problémem je, že už dnes není pravdivá pravolevá polarizace politického spektra. Všechny strany totiž v podstatě prosazují totéž, jen v různých nuancích.

Chybí nám noblesa

ČESKÁ POZICE: Existuje úvaha o tom, že nové generace lidských práv fakticky zmenšují prostor pro politiku. Když přiznáme volební právo jako právo základní, přestává být politickým tématem – jaksi se ústavně petrifikuje. Dnes je tomu tak se sociálními právy. Již by si nikdo nedovolil zpochybnit podporu v nezaměstnanosti...

GRONSKÝ: Sociální práva už z Listiny základních práv a svobod nikdo nevymaže, ale konkrétní forma sociálního státu je otázkou společné úvahy všech, co si lze a nelze dovolit. My bychom ale Listinu ani nepotřebovali, kdybychom respektovali vrcholné právo všech práv: „Každý člověk na území České republiky má právo na důstojný život“. Tečka. Napadá vás jediná věc, kterou do toho nelze zahrnout?

„Jsem sice znám svými levicovými názory, ale vždyť my si materiálně žijeme neuvěřitelně dobře!“

Já jsem sice znám svými levicovými názory, ale oni ti lidé, kteří fňukají, jak jsou chudí – oni také mají televizor, pračku, mikrovlnnou troubu, možná i starší auto. Vždyť my si materiálně žijeme neuvěřitelně dobře! Stačí srovnání s první republikou. Jak žili lidé na Podkarpatské Rusi či většinou i na Slovensku? My nyní v míru prožíváme asi nejlepší období v historii naší kotliny. Nepochybně jsme však mohli být dále. Obohacení českého jazyka o slovo „tunelování“ mluví za vše. Největší problém naší společnosti tkví v hrozivém úpadku duchovních hodnot, noblesy společenských vztahů. Byl jsem na olympijských hrách v Londýně. Na co nikdy nezapomenu, to nejsou obdivuhodné sportovní výkony, ale noblesa Britů. To se nedá popsat, to se musí zažít. A to nám chybí.

ČESKÁ POZICE: Návrhy na změnu ústavy představují jen větší či menší, ale vždy dílčí změny. Je to vhodné řešení?

GRONSKÝ: Jednoznačně ne. Říkám tomu flikování ústavy a nemá to význam. Buď se musíme rozhodnout, že budeme jako kulturní lidé a kultivovaní politici žít v rámci tohoto ústavního pořádku s tím, že každodenní činností, vzájemnými vztahy, porozuměním a dodržováním principů ústavního státu zabráníme excesům, anebo zjistíme, že toho schopni nejsme. Pak můžeme hledat východisko v nové ústavě, která může být formálně podstatně lepší. Ale když nebudeme lepší my, tak budeme ve stejném srabu jako nyní. Podstata není v ústavě, nýbrž v tom, jak s ústavou zacházíme.

Jakého prezidenta by Češi vlastně chtěli

ČESKÁ POZICE: Co se týče poslední ústavní novely, jež se týká přímé volby prezidenta, co může přinést? Dlouho se o jejím zavedení spekulovalo, odborná veřejnost takovou ideu spíše kritizovala.

GRONSKÝ: Samotnou právní úpravu považuji za legislativní potrat. Už ústavní zákon svou strukturou a zejména zavedením systému faktické nepostihnutelnosti prezidenta je nedomyšlený. Prováděcí zákon nechť zhodnotí – pokud by k tomu mělo dojít – Ústavní soud ČR.

Podstatné ovšem je, že zavedení přímé volby prezidenta považuji za zbytečné a nesystémové. Jistě to ovlivnila ostudná podoba poslední prezidentské volby. Nic to však neřeší a je to v rozporu s povahou českého národa. Češi nejsou pouliční křiklouni, nejsou to lidé pouličních manifestací. Politik, který za sebe začne bojovat v českých podmínkách, krásně charakterizovaných Švejkem, Cimrmanem, Spejblem a broukem Pytlíkem, je pro mě trapný. Prezidentský kandidát řečnící na náměstí v Horní Dolní pár lidem o tom, jak bude bojovat za jejich světlou budoucnost a prosící o jejich hlasy, je svým způsobem v ponižující situaci.

„Když se Václav Havel a rovněž Václav Klaus do něčeho opřeli, mělo to určitou váhu.“

ČESKÁ POZICE: Sami prezidentští kandidáti mají problém, že v zásadě nemají mnoho co nabídnout, co slíbit. Může být prezidentská volba přechodem k více prezidentskému systému?

GRONSKÝ: Přímá volba existuje u sousedů v Rakousku, na Slovensku či v Polsku. Předzvěst prezidentského systému to nutně být nemusí, ale v našich podmínkách to může mít svůj význam. A to tehdy, kdyby se prezidentem stal člověk s tak vysokou autoritou, že by byl schopný ovlivňovat společenské ovzduší a metody vládnutí. O to se zprvu snažil Havel, ale pak toho dost pokazil, hlavně ve vztahu ke Slovensku. Když se však on a rovněž prezident Klaus do něčeho opřeli, mělo to určitou váhu. U Václava Klause navíc vidím určitou noblesu vystupování, byť velmi sebestřednou. Toho se trochu bojím u Miloše Zemana…

ČESKÁ POZICE: Jakého prezidenta by vlastně Češi chtěli?

GRONSKÝ: Masaryka!

ČESKÁ POZICE: Občas se totiž zdá, že pro Čechy je ideální prezident někdo mezi Pánem Bohem a Panem králem…

GRONSKÝ: Češi chtějí člověka, kterého považují za osobnost. Konec konců i ten Klement Gottwald byl po válce považován za osobnost. Je svým způsobem pozoruhodné, jak za vydatné pomoci nekomunistických stran a se Sovětským svazem za zády dosáhl všeho, čeho chtěl. Po Únoru však byl už jen mužem, který pomáhal jako sovětský pohůnek zavádět v Československu zločinný systém.

„Síla a autorita prezidenta není v šíři jeho ústavních pravomocí, ale v jeho lidských kvalitách.“

ČESKÁ POZICE: Zdá se však, že opravdu výrazný kandidát se jaksi neobjevil. Čím to je, že „hrdinou naší doby“ je kariérní normalizační komunista a zasloužilý úředník?

GRONSKÝ: Všichni bychom na Hradě rádi viděli někoho, kdo je důstojným pokračovatelem tradice Masarykova prezidentství. Vždyť já jsem seděl ve třídě, kde na stěně visel Švabinského obraz T. G. Masaryka! Ten pro nás byl – jak jsme zpívali – „našich srdcí pán“. To byl svým způsobem i Beneš, zejména v souvislosti s exilovým státním zřízením v Londýně. Vždyť VIII. sjezd KSČ v roce 1946 probíhal pod obrazy Beneše a Stalina a každý politický projev končil zvoláním: „Ať žije maršál Stalin! Ať žije prezident Beneš! Ať žije Sovětský svaz! Ať žije Československá republika!“ Síla a autorita prezidenta není v šíři jeho ústavních pravomocí, ale v jeho lidských kvalitách.

ČESKÁ POZICE: Kdyby na Hrad usedla silná osobnost, jež by do politiky zasahovala podobně jako Václav Klaus, jenže zvolená přímo, mohla by se z České republiky stát více prezidentská republika?

GRONSKÝ: To ne. Ústava vytváří určité mantinely, které nejsou překročitelné. V rámci tohoto systému určitě nemůže dojít k přechodu na prezidentský systém. To by se musela napsat nová ústava a muselo by se změnit opravdu úplně všechno. Nám nezbývá než doufat, že nově zvolený prezident překvapí činy, které vzbudí všeobecný souhlas, obdiv, sympatie a zajistí mu potřebnou autoritu. Podívejte se do Německa. Současný prezident Joachim Gauck – to je osobnost!

ČESKÁ POZICE: Přitom dosud byl prototypem německého prezidenta druhořadý stranický kádr…

GRONSKÝ: Zprvu tomu tak přitom nebylo. Takoví Heuss a Lübke, to byly velké osobnosti. Potom to začalo upadat a skončilo to dosti neslavně… a teď najednou Gauck! Kéž bychom i my měli takového člověka.

Ján Gronský (1928)

Na Právnické fakultě UK pedagogicky působí na katedře ústavního práva od roku 1952. Přednášel také na zahraničních vysokých školách. Předmětem jeho odborného zájmu bylo nejprve srovnávací ústavní právo a dějiny ústavního práva, později také státověda a politologie. Svůj životní příběh vyložil v rámci projektu Příběhy 20. století, kde je možné nalézt také záznam pořadu.