Úskalí volby rektora Univerzity Karlovy: Kandidáti z vlastní stáje

Dokud se zásadně nezmění současná praxe, kdy se adepti na rektora musejí zavděčit hlavně studentům, může UK o evropské špičce jen snít.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

V nedávném článku na ČESKÉ POZICI Jak se nestat rektorem Univerzity Karlovy Daniel Münich rozebírá roli a význam naší největší a nejstarší vysoké školy v naší společnosti, a to v kontextu nadcházející volby jejího nového rektora, která proběhne současně s volbami do Poslanecké sněmovny. Poukazuje přitom na to, že ve všech existujících žebříčcích se Karlova univerzita pohybuje v třetí až čtvrté stovce nejlepších univerzit.

„S jeho kritickým pohledem souhlasím, stejně jako s jeho deseti zásadami, které by měl nový rektor Univerzity Karlovy prosazovat, aby se tento nepříliš povzbudivý stav změnil. Jen bych ještě jednu přidal a jednu z jeho zásad rozvedl,“ píše Jiří Chýla.

Jak se špičce zaručeně (ne)přiblížit

To, co v Münichových zásadách chybí, je změna způsobu výběru rektorů (a samozřejmě i děkanů), neboť ten současný, daný zákonem o vysokých školách, je brzdou rozvoje vysokých škol směrem aspoň k evropské špičce. V konkrétním provedení Univerzity Karlovy to znamená, že rektora volí (přesněji řečeno výsledkem volby Senátu je návrh na jmenování rektora) složený z 34 studentů a 36 zaměstnanců, přičemž každá ze 17 fakult UK má čtyři zástupce (dva studenty a dva pedagogy) a dva senátoři jsou z rektorátu.

Je smutnou skutečností, že jinak revoluční studenti jsou v této záležitosti bdělí strážci zavedených pořádků...Tato absurdní pseudodemokracie v zastoupení fakult znamená, že každá ze tří bohosloveckých fakult má při volbě rektora stejný hlas jako Matfyz, Přírodovědecká či 1. lékařská fakulta, tři fakulty, které jsou z hlediska významu a vědeckého výkonu v UK dominantní. Na rektora není vypsáno výběrové řízení a návrhy mohou podávat je členové akademické obce, tedy pedagogové a studenti. Zatímco kvalitní univerzity ve světě aktivně hledají rektory zvnějšku, Karlovka a stejně tak ostatní naše vysoké školy si je pěstují ve vlastní stáji. Doposud známí kandidáti na rektora UK, jeden ze současných prorektorů (Stanislav Štech), současný děkan filozofické fakulty (Michal Stehlík) a bývalý děkan 1. lékařské fakulty (Tomáš Zima), tento stav dobře ilustrují.

A protože v případě UK mají studenti v senátu téměř polovinu hlasů, musejí se kandidáti zavděčit především jim. Dokud se tohle zásadně nezmění, Karlova univerzita může o evropské špičce jen snít. Je smutnou skutečností, že jinak revoluční studenti jsou v této záležitosti bdělí strážci zavedených pořádků.

Čo bude, to bude, odterazky som profesórom

Pátá z Münichových rozumných zásad, kterou považuji rovněž velmi důležitou a kterou bych chtěl trochu rozvést, se týká postavení a ustanovování profesorů, kteří jsou všude ve světě klíčovými akademickými pracovníky. Münich píše: „Profesury se začnou udělovat podle mezinárodních oborových standardů a postupů, podle kterých se udělují definitivy na solidních světových univerzitách.“

Na tomto místě je vhodné připomenout, jak je postavení a procedura ustanovování profesorů definováno v zákonu 111/1998 Sb. o vysokých školách v dosud platném znění:

§ 73
Jmenování profesorem
Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.

§ 74
Řízení ke jmenování profesorem

(1) V řízení ke jmenování profesorem se prokazuje pedagogická a vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče, který je význačnou a uznávanou vědeckou nebo uměleckou osobností ve svém oboru. Předpokladem k zahájení řízení je předchozí jmenování docentem na základě habilitačního řízení, pokud jeho součástí bylo předložení habilitační práce.
(2) Řízení ke jmenování profesorem se zahajuje na návrh uchazeče podpořený alespoň dvěma písemnými stanovisky profesorů téhož nebo příbuzného oboru nebo na návrh děkana nebo rektora podaný vědecké radě fakulty, která má akreditaci pro uvedený obor jmenování, nebo vědecké radě vysoké školy, má-li akreditaci pro navrhovaný obor vysoká škola. Řízení může zahájit z vlastního podnětu i vědecká rada fakulty nebo vysoké školy.

Z odstavce (1) plyne, že jmenováním profesorem se prokazuje vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče. Prakticky to samé se prokazuje ovšem již v habilitačním řízení, jež předchází jmenování docentem a jež se zahajuje rovněž na návrh uchazeče:

§ 72
Habilitační řízení
(1) V habilitačním řízení se ověřuje vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče, a to zejména na základě habilitační práce a její obhajoby a dalších vědeckých, odborných nebo uměleckých prací, a jeho pedagogická způsobilost na základě hodnocení habilitační přednášky a předcházející pedagogické praxe.

A aby toho nebylo málo, v zásadě to samé je podmínkou i pro získání titulu Ph.D:

§ 47
Doktorský studijní program
(4) Studium se řádně ukončuje státní doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce, kterými se prokazuje schopnost a připravenost k samostatné činnosti v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo k samostatné teoretické a tvůrčí umělecké činnosti. Disertační práce musí obsahovat původní a uveřejněné výsledky nebo výsledky přijaté k uveřejnění.

Před listopadem 1989 jsme měli dvě úrovně sportovců a umělců: Mistry sportu a Zasloužilé mistry sportu, respektive Zasloužilé umělce a Národní umělce. V dnešním pojetí docentur a profesur jsou tyto tituly, respektive hodnosti podobně jen vyššími stupni téhož: kvalifikace člověka provádět vědeckou práci. Při tomto pojetí profesur se ovšem otevírá úžasná možnost obohatit odborné pojmosloví podobně jako v případě „superhrubé mzdy“ a zavést i další stupeň „ověřování vědecké kvalifikace“, jehož nositelé by byli „superprofesoři“.

Vědecká hodnost psaná za jménem, sice znamená, že nositel prokázal schopnost samostatné vědecké práce, ale nikoliv, že se vědou dále živíZ výše citovaného odstavce (2) § 74 zákona o vysokých školách dále plyne, že jmenování profesorem nevyžaduje, aby uchazeč byl v pracovním vztahu s vysokou školou, na níž profesorské řízení proběhlo, nebo aby o takový vztah usiloval. Toto ustanovení dokonce ani nedává vysoké škole právo odmítnout profesorské řízení zahájit, respektive regulovat počet profesorských řízení. Tato velkorysost v kombinaci s obsahem pojmu „profesor“ i procedurou jeho jmenování mají ovšem z hlediska snahy zvýšit úroveň našich vysokých škol ve srovnání se světem velmi negativní důsledky.

Každý chápe, že titul před jménem, tj. v dnešním pojmosloví Ing. či Mgr., je informace o tom, že dotyčný dokončil nějakou vysokou školu, ale vůbec neznamená, že v oboru, který vystudoval, skutečně pracuje. Podobně vědecká hodnost dříve CSc. nebo dnes Ph.D, psaná za jménem, sice znamená, že nositel prokázal schopnost samostatné vědecké práce, ale nikoliv, že se vědou dále živí. Ve světě je běžné, že absolventi doktorského studia odcházejí do bank, průmyslu či státní správy, kde jsou vítáni pro své schopnosti řešit problémy, ale vědou se dále nezabývají. Při našem pojetí profesur, platí to samé i o nich: profesorem se člověk stane na doživotí, bez ohledu na to, co, respektive zda vůbec, po jeho získání dělá.

Svět je zcela jinde

Ve vyspělém světě je to jinak. Tam jsou profesoři klíčové osoby vysokých škol a na jejich vědecké a pedagogické kvalitě závisí i úroveň a prestiž vysoké školy. Profesor je tam ovšem nikoliv titul, který si člověk vezme do hrobu, ale pracovní funkce, spojená s odpovědností za určitou oblast výzkumu a samozřejmě i přednáškovou činnost. S tím se pojí náležité personální a finanční zabezpečení, nejen jeho, ale i jeho spolupracovníků. Profesorská místa zřizuje ten, komu vysoká škola „patří“, respektive kdo ji zřídil, a profesory do funkcí ustanovuje vysoká škola sama. Skutečnost, že po odchodu z funkce profesora na univerzitě XY již dotyčný není profesorem, každý chápe a nikdo to nepovažuje za ztrátu prestiže.

Profesor je tam nikoliv titul, který si člověk vezme do hrobu, ale pracovní funkce, spojená s odpovědností za určitou oblast výzkumu a přednáškovou činnostKaždý asi zná Stephena Hawkinga, jednu z největších postav současné teoretické fyziky a veleúspěšného popularizátora. Stephen Hawking byl od roku 1979 po 30 let Lucasian Professor matematiky na univerzitě v Cambridge, což je prestižní místo, jehož prvním držitelem byl Isaac Newton a po něm řada dalších skvělých fyziků, mezi nimi například Paul Dirac. V roce 2009 v souladu s pravidly Cambridgeské univerzity Hawking tuto profesuru opustil a na jeho místo nastoupil Michael Geene, jeden ze zakladatelů teorie strun, ale to na Hawkingově věhlasu nic nezměnilo, neboť za každého z nás mluví v první řadě jméno, a ne tituly.

Toto diametrálně odlišné pojetí profesur má několik důležitých a ve srovnání s naším pojetím vesměs kladných důsledků:

  1. Neotravuje se prezident, jenž má na práci důležitější věci, a nemůže pak také vzniknout „problém Putna“.
  2. Profesura je spojena s konkrétní vysokou školou, a má tedy smysl říkat například „profesor Univerzity v Cambridge“, zatímco žádní „profesoři Karlovy univerzity“ neexistují. Právě tímto spojením pojmu „profesor“ s funkčním místem získává, respektive může získat jeho nositel prestiž. Každý totiž ví, že jestliže je někdo profesorem v Cambridge, musí to být borec, protože průměrný vědec tam profesuru nezíská. Může ji ovšem získat třeba v Horní Dolní, ale i toto o něm něco vypovídá.
  3. Vysoké školy jsou při jmenování profesorů náročné a profesorské místo vytvářejí jen tehdy, když potřebují nějaký obor či směr obor otevřít či posílit, protože to něco stojí. U nás profesoři danou vysokou školu nic nestojí a ta k nim nemá žádné závazky, a proto jsou profesorská řízení často velmi benevolentní. V čem jsme ovšem zřejmě smutnou světovou raritou, je skutečnost, že profesorská řízení probíhají i s lidmi v důchodovém věku, a to nejen lidmi stojícími mimo vysoké školy, ale s i jejich zaměstnanci. Mluvím z vlastní zkušenosti dvanáctiletého členství ve Vědecké radě Matfyzu.
  4. Vytvářením (ale také rušením) profesorských míst získává vedení vysoké školy nástroj, jak ovlivňovat její vědecký program a reagovat na vývoj ve světě nebo potřeby společnosti. O to naše vysoké školy zjevně nestojí, protože by to znamenalo učinit často i nepopulární opatření. Ilustrativním příkladem, jak funguje vytváření profesorských míst jako efektivní nástroj pro přilákání vědecké elity, je nedávno zřízený Institute of Science and Technology (IST) v Klosteneuburgu u Vídně, jehož Výroční zpráva za rok 2012 je zde. Z ní se čtenář dozví, že dvě z 28 nově vytvořených profesorských míst obsadili Češi – Eva Benková-Frimlová a Jiří Friml –, kteří ovšem do IST přišli z univerzity v Ghentu.
  5. Profesorské řízení se výrazně zkrátí. Dnes je minimální doba od podání žádosti do jmenování profesorem rok (zhruba půl roku na proceduru na fakultě a další půl roku na jednání před Vědeckou radou vysoké školy a následné putování návrhu k prezidentovi přes ministra k rozhodnutí a do Strakovky k spolupodpisu předsedou vlády), ale často trvá profesorské řízení podstatně déle. To je nejlepší způsob, jak zájemce z ciziny odradit.

Podobně jako v případě výběru rektorů i zde platí, že pokud se nezmění obsah pojmu profesor a způsob jeho ustanovení tak, aby odpovídal standardu ve vyspělém světě, Karlova univerzita a další naše vysoké školy budou dál tam, kde jsou, a k evropské špičce se nepřiblíží.

Dobešovo dědictví

Na slovy Václava Klause „nejlepšího polistopadového ministra školství“ asi mnoho lidí v dobrém nevzpomíná, ale je třeba přiznat, že právě za jeho ministrování na MŠMT vznikl, možná bez jeho přičinění, Věcný záměr zákona o vysokých školách (VZZVŠ), který obsahoval řadu potřebných změn, a mezi nimi i změnu způsobu výběru rektorů a jmenování profesorů, o nichž byla výše řeč a s nimiž vesměs souhlasím (viz můj text na ČESKÉ POZICI Vysokoškolská reforma: Jaképak omezování svobod a nezávislosti?).

Tento věcný záměr však narazil na tvrdý odpor pedagogů i studentů vysokých škol, a to nejen ve věci způsobu jmenování rektorů, ale také pokud jde o změnu postavení a jmenování profesorů. Ve zmíněním VZZVŠ z ledna roku 2012 jsou pro tuto změnu stanoveny tyto rozumné zásady:

Akademický pracovník bude vymezen jako zaměstnanec vysoké školy, který na vysoké škole vykonává jak vzdělávací činnosti, tak činnosti tvůrčí. Stanovení pracovních funkcí akademických pracovníků a požadavků na výkon práce akademického pracovníka bude v působnosti vysoké školy. Zákon upraví pracovní funkce docenta a profesora, s nimiž spojí oprávnění být garantem studijního programu. Zákon stanoví zásadu, že pracovní funkce akademického pracovníka může být obsazena pouze na základě výběrového řízení (...).

Obecnou podmínkou ustanovení do pracovní funkce docenta nebo profesora bude předchozí habilitace (...).

Pojetí habilitace se navrátí ke zvyklostem panujícím ve středoevropském prostoru a bude konstruováno jako druhé ověření způsobilosti konat samostatně tvůrčí činnosti a vysokoškolskou výuku.

Po Dobešově rezignaci v březnu 2012 a nástupu Petra Fialy tlak vysokých škol na odmítnutí VZZVŠ ještě vzrostl a nový ministr se během krátké doby rozhodl nepředkládat nový zákon o vysokých školách, ale pouze novelu zákona 111/1998 Sb. Do ní byla zpočátku zapracována řada změn z původního VZZVŠ, ale jak čas plynul a odpor vysokých škol pokračoval, ministerstvo tomuto tlaku stále více ustupovalo. Jako poslední zásadní změna zůstala v takzvaném „katalogu“ novely právě změna pojímání profesur. Ještě 29. ledna tohoto roku v něm bylo uvedeno:

  • Obsazování funkčních míst profesorů (z osob již habilitovaných) a požadavky na tato funkční místa si stanoví VŠ sama. Bude rozšířena možnost povolat profesora, který není habilitován, na osoby, jejichž odborný profil je habilitaci ekvivalentní
  • V souladu se středoevropskou tradicí je smyslem habilitace fyzické osoby další ověření její schopnosti samostatné výukové a tvůrčí práce. Samotné habilitační řízení může, ale nemusí, souviset s obsazováním pracovní pozice na dané instituci.
  • Naopak jmenovací řízení profesorů nová úprava deetatizuje (tj. ponechá je plně v pravomoci jednotlivých vysokých škol). Zachová stávající pracovní pozice profesorů vázané na požadavek předchozí habilitace pro jejich obsazování.
  • Profesora na funkční místo ustanovuje rektor a jeho postavení je určeno pracovně-právním vztahem k dané instituci. Předpokládá se úprava postavení emeritního profesora ve vnitřních předpisech vysoké školy.

O týden později ministerstvo i v této záležitosti před tlakem vysokých škol na zachování současného stavu kapitulovalo a v katalogu se objevila zásada:

Návrh zachovává stávající praxi habilitačních řízení a řízení ke jmenování profesorem se spojením potřebné akreditace do jednoho aktu. Zároveň je ale zpřesňována role výběrových řízení na obsazení pracovních míst akademických pracovníků. Novinkou je možnost vysoké školy, aby pracovní pozice profesora byla obsazena osobou, která dosud úspěšně neprošla jmenovacím řízením. Pro takto obsazené pozice se zavádí označení mimořádný profesor.

Je užitečné připomenout, co vysokým školám, konkrétně její reprezentaci – Radě vysokých škol – na změně vadilo:

Navrhujeme zachovat stávající systém habilitačních a profesorských řízení. K funkčním místům byla uplatněna řada výhrad. Zrušení vazby titulu na osobu vyvolává dojem, že ztrátou funkce ztrácí osoba svou kvalifikační hodnotu. Funkční profesoři a docenti staví tyto funkce na úroveň středoškolských učitelů-profesorů, kteří tento titul používají také jako funkci.

Je konstatováno, že tituly získaly v našem prostoru značnou společenskou prestiž a možnost jejich získání je jedním z motivačních prvků pro mladé, kdy prestiž částečně kompenzuje nízké tarifní platy.

Stejný názor jako Rada vysokých škol vyjádřil v dokumentu Kritický průvodce reformou vysokých škol i kolektiv studentů a dalších členů akademické obce Univerzity Karlovy:

Současný systém funguje motivačně. Postupem v „akademické hierarchii“ a související prestiží se tak částečně nahrazuje mnohdy podprůměrné ohodnocení. Navrhovaný systém takovouto roli neplní, neboť iniciativa k ustanovení docentem či profesorem není v rukou samotného pracovníka, ale v rukou instituce. Návrh je tak naopak pro akademické pracovníky demotivující, neboť instituce nemusí být k ustanovování nových docentů či profesorů motivována (profesor a docent „stojí víc“), takže jakýkoli kariérní růst může být vázán na penzionování některého z již ustanovených docentů či profesorů.

Takže profesury mají v podstatě nahrazovat nízkou mzdu a pracovníci se o ně sami mohou hlásit. Tento pozoruhodný názor studentů nejlépe demonstruje propastný rozdíl mezi tím, co profesura znamená ve světě a co u nás.

Je pozoruhodné, že vysoké školy neustále zdůrazňují svou autonomii, ale když je jim nabízena možnost, aby nejdůležitější akademické činitele ustanovovaly zcela samy a podle vlastního uvážení, trvají na jejich pomazání panovníkem, které by ovšem mělo být jaksi automatické. To, co mělo racionální důvod za Rakouska-Uherska nebo první republiky, kdy byly profesoři státními zaměstnanci, je v případě veřejných vysokých školy beznadějným přežitkem.

Úslužní mistři

Koncem května, krátce po vypuknutí sporu Zeman versus Putna, odeslal ministr Fiala poměrně rozsáhlou novelu do meziresortního připomínkového řízení, které končilo v druhé polovině června. To ještě netušil, že v té době bude v demisi, ale do té doby ještě stačil vypracovat mininovelu zákona o vysokých školách, která v něm nahradila jen obsah výše citovaného § 73 takto:

Profesorem pro určitý obor jmenuje ministr toho, kdo byl vědeckou radou vysoké školy navržen na jmenování profesorem v řízení podle § 74.

Splnil tak slib, který byl součástí dohody se Zemanem o způsobu řešení případu Putna a jenž vyhověl pochopitelnému přání prezidenta, aby ho s automatickým podepisováním jmenovacích dekretů neotravovali, obzvláště pokud by měl fungovat, slovy předsedkyně Akreditační komise MŠMT Vladimíry Dvořákové, jen jako „notář“. Tato změna narazila na zásadní odpor vysokých škol i jiných připomínkových míst, protože problém neřeší, pouze přehazuje horký brambor na někoho jiného, a to ještě méně vhodného, než je prezident.

Jsem zvědav, zda Senát takovou „nesystémovou“, či lépe nesmyslnou změnu schválí...Po Fialovi nastoupivší „letní“ ministr Dalibor Štys projevil pro přání pana prezidenta stejné pochopení jako jeho předchůdce a v rozhovoru pro Právo 30. srpna na otázku o osudu této novely upřímně odpověděl: „Pan prezident by si tuto novelu pořád moc přál,“ a v odpovědi na další otázku ohledně průchodnosti novely Senátem dodal: „A profesorskou novelu jsem připraven předložit, protože je to slib mého předchůdce. Řekl jsem panu Zemanovi, že to prostě předložím a zdůvodním, a zbytek necháme oba dva na vůli Senátu.“

Jsem zvědav, zda Senát takovou, jak je módní říkat, „nesystémovou“, či lépe nesmyslnou změnu schválí, nebo v něm převáží názor, že prezidentovu pochopitelnému přání je třeba vyhovět, ale v rámci zásadní změny pojetí profesur po vzoru vyspělých západních zemí.

A kandidáti na rektora?

Po Münichově článku vyšly na ČESKÉ POZICI rozhovory se všemi třemi pretendenty na rektora UK, děkanem filosofické fakulty Michalem Stehlíkem, prorektorem UK Stanislavem Štechem a bývalým děkanem 1. lékařské fakulty Tomášem Zimou. Je zajímavé srovnat jejich pohled na stav a budoucnost Karlovy univerzity s kritickým pohledem Daniela Münicha.

Na závěr rozhovoru dostali všichni kandidáti stejnou otázku: v pár slovech říci, jakou mají vizi Univerzity Karlovy v 21. století. Jejich odpovědi:

STEHLÍK: Svobodná, sebevědomá, výzkumně kvalitní s přinejmenším evropským přesahem a zároveň skutečně moderní univerzita – tedy společenství studentů a pedagogů založené na principu kolegiality.

ŠTECH: Univerzita, která i nadále vzbuzuje úctu a respekt a současně je atraktivní pro mladé lidi.

ZIMA: Svobodná, prestižní, sebevědomá, moderní, inspirativní, přátelská.

Nevím, u koho a proč vzbuzuje Univerzita Karlova úctu, ale pokud je zachování tohoto stavu vizí její budoucnosti, je to vize velmi skromnáNevím, jak poznám, že UK nebo Harvardova univerzita jsou, nebo nejsou sebevědomé, ani mne to příliš nezajímá, ani mi není jasné, co znamená výraz „evropský přesah“, ale co všichni víme, je, že Harvard je nejlepší univerzita na světě a Karlova univerzita evropský průměr (v redukovaném pořadí žebříčku evropských univerzit ARWU je UK ve skupině začínající pořadím 72).

Stejně tak nevím, u koho a proč vzbuzuje UK úctu, ale pokud je zachování tohoto stavu vizí její budoucnosti, je to vize velmi skromná. A chce-li být UK skutečně moderní a prestižní, měla by se změnit v těch aspektech své činnosti, které jí v tom brání a které rozebírá Daniel Münich ve svém textu a já v tomto.

Jiri Janecek No jo... A ja uz ji jsem chtel psat...Dik... 10:56 27.9.2013
ctenarCP FEL? Tohle je... 14:37 27.9.2013
Petr Svoboda ... ... vy zase mlatite cernochy! 16:17 24.9.2013

Počet příspěvků: 77, poslední 29.9.2013 09:21 Zobrazuji posledních 77 příspěvků.