USA po volbách: Kompromis demokratů a republikánů?

Republikáni mají většinu v Kongresu. Prezident Obama nechce zakončit své druhé prezidentské období nedůstojně. V zájmu USA by byl kompromis moci výkonné a zákonodárné.

Miloš Calda 20.11.2014
Ve volbách do Kongresu USA – Sněmovny reprezentantů i Senátu – zvítězili... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ve volbách do Kongresu USA – Sněmovny reprezentantů i Senátu – zvítězili... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Ve volbách do Kongresu USA – Sněmovny reprezentantů i Senátu – zvítězili...

V USA se 4. listopadu konaly volby, v nichž se rozhodovalo o obsazení křesel v Kongresu a o osobách guvernérů, a také mnoho státních a místních referend. Volilo se všech 435 členů Sněmovny reprezentantů a třetina senátorů z celkového počtu sto. (Systém je podobný jako doplňování Senátu v České republice, která se USA inspirovala.)

Američané volili i guvernéry (šéfy státních exekutiv) v 36 státech z padesáti, v nichž působí celkem 99 legislativních orgánů – Senátů a Sněmoven reprezentantů. Letos se volilo do 87 z nich. Jaké byly výsledky?

Ve všech listopadových volbách se prosadili republikáni na úkor Obamových demokratů. Možná nejvýznamnější změnou je, že republikáni získali osm nových křesel, takže nyní mají 53 senátorů. V Louisianě, kde je takzvaný otevřený, fakticky dvoukolový systém, se bude 6. prosince konat druhé kolo, v němž je favoritem rovněž republikán Bill Cassidy. Pokud zvítězí, počet republikánských senátorů stoupne na padesát čtyři.

Postup současného Kongresu

V roce 2012 republikáni málem vyhráli senátní volby, ale někteří jejich kandidáti, stoupenci Tea Party, se tehdy znemožnili bizarními prohlášeními. Jeden z nich, Richard Mourdock, například tvrdil, že pokud je při znásilnění počato dítě, je to výsledek boží vůle. Teapartajníci kandidující za republikány v roce 2012 prohráli. Letos se republikánům podařilo kandidaturám takových politiků zabránit, čímž posílili své naděje na vítězství.

Bude zajímavé sledovat, jak bude postupovat Kongres v současném složení, které „to má za pár“ – zda se pokusí protlačit zákony, které by v novém složení neměly naději na úspěch

Vše se ale pro republikány nemusí vyvíjet hladce. Například k ukončení obstrukcí opozičních senátorů by většina potřebovala 60 senátorských hlasů či k překonání prezidentova veta je podle Ústavy USA třeba dvoutřetinové většiny hlasů v každé komoře Kongresu, tedy 67 hlasů v Senátu a 291 ve sněmovně.

V ní sice republikáni dosáhli nejvyššího počtu křesel od roku 1946 –  zatím 244 ze 435, přičemž hlasy ve třech obvodech nebyly k 19. listopadu ještě zcela sečteny a ve dvou obvodech v Louisianě se bude 6. prosince konat druhé kolo, ale republikáni dvoutřetinovou většinu potřebnou k překonání prezidentova veta nemají. Přehlasovat prezidentovo veto se v minulosti podařilo v necelých deseti procentech případů.

Kongres v novém složení – označovaný za sto čtrnáctý – se poprvé sejde 3. ledna 2015. Do té doby budou fungovat poslanci a senátoři zvolení do 113. Kongresu. Bude zajímavé sledovat, jak bude postupovat Kongres v současném složení, které „to má za pár“ (anglicky „lame Duck Congress“) – zda se pokusí protlačit zákony, které by v novém složení neměly naději na úspěch.

Paradoxní propad demokratů

Může působit paradoxně, že v době, kdy se USA daří překonávat důsledky finanční krize, očekává se růst hrubého domácího produktu a klesá počet nezaměstnaných, Demokratická strana, jež je u moci, natolik propadla.

Může působit paradoxně, že v době, kdy se USA daří překonávat důsledky finanční krize, Demokratická strana, jež je u moci, natolik propadla

Republikánům se zjevně podařilo prosadit svou interpretaci listopadových voleb jako lidového hlasování o stále nepopulárnějším prezidentu Baracku Obamovi, navzdory tomu, že se volilo do jiných částí ústavního systému brzd a protiváh. (Českou obdobou jsou volby do krajských zastupitelstev v roce 2008, kdy je sociální demokraté dokázali prodat jako hlasování o celostátní politice a po „oranžové smršti“ zvítězili ve všech krajích mimo Prahu, kde se nevolilo.)

Obamovo prezidentování se podle průzkumu Gallupova ústavu líbí jen zhruba 40 procentům Američanů. Tím se Obamova nepopularita přiblížila té Bushe mladšího z posledních měsíců v prezidentském postu či Trumanovu na počátku padesátých let 20. století. Proč je prezident Obama nepopulární?

Nepopulární prezident

V zahraniční politice by bylo možné uvést přehnaný idealismus v několika ohledech – v dobrovolném ústupu z postavení vedoucí světové velmoci, v podpoře „arabského jara“, tedy boje islamistických uskupení proti sekulárním diktaturám. Zdá se však, že největší fiasko Západ utrpěl v Libyi, která se de facto rozpadá.

Prezidentu Obamovi je – právem, či neprávem – vyčítána naivní představa, že potenciální protivník bude opětovat dobráctví

Prezidentu Obamovi je – právem, či neprávem – vyčítána naivní představa, že potenciální protivník bude opětovat dobráctví – například snahy o zlepšení vztahů s Íránem či takzvaný „restart“ s Ruskem v roce 2009, kdy tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová a její ruský protějšek Sergej Lavrov před kamerami stiskli symbolický, ale rusky nesprávně označený knoflík, kterým měla být zahájena nová, harmoničtější epocha ve vztazích USA a Ruska.

Jak upřímně byl restart míněn, ukázala letošní ukrajinská krize. Dle mne pokud bude Clintonová v roce 2016 kandidovat na prezidentku, může ji fotografie onoho stisku připomínající hollywoodský showbyznys přijít draho.

Psychologický aspekt

Obamovu renomé neprospěla ani nenaplněná pohrůžka syrskému režimu, že použije-li chemické zbraně hromadného ničení, překročí tím „červenou čáru“, což byl eufemismus pro americkou intervenci. Chemické zbraně syrský režim použil, ale americká vláda nic neudělala.

Navzdory úspěšnému hospodářskému vývoji a poklesu nezaměstnanosti, které by Evropa mohla USA závidět, počáteční nadšení z prezidenta Obamy vyprchalo

Ohledně Afghánistánu je Obamovi vyčítáno, že bez ohledu na budoucí vývoj situace stanovil závazný termín odchodu amerických jednotek. A konečně je to vznik a expanze „Islámského státu“ na území Iráku a Sýrie, které se pro mnoho Američanů jeví jako promarnění životů amerických vojáků i prostředků, které byly do intervence v Iráku vloženy.

Zahraniční politika však americké voliče zpravidla ani zdaleka tolik nezajímá jako domácí. Veřejnost polarizovala reforma zdravotnictví, zejména její nepodařené zahájení, při kterém zůstaly dlouho nedostupné webové stránky, na nichž se měli Američané k programu přihlašovat, a rostoucí výdaje, které budou pojištěnci muset platit.

A je tu i psychologický aspekt – navzdory úspěšnému hospodářskému vývoji a poklesu nezaměstnanosti, které by Evropa mohla USA závidět, počáteční nadšení z prezidenta Obamy vyprchalo.

Naděje ve změnu

Je obtížné najít nějaké centrální volební téma. Republikáni kritizovali Obamovy reformy zdravotnictví, zatímco demokraté značné rozdíly v příjmech bohatých a chudých. V popředí zájmu je trvale problematika imigrace, k níž se prezident Obama staví pozitivněji než republikáni. Mnohé pak překvapilo, že stranou pozornosti zůstala ekologická témata.

Je nepochybné, že po letech demokratické exekutivy mnozí voliči vkládají naděje ve změnu

Je nepochybné, že po letech demokratické exekutivy mnozí voliči vkládají naděje ve změnu, stejně jako zvolili demokraty po třech republikánských prezidentech – Warren G. Harding, Calvin Coolidge, Herbert Hoover – v roce 1932 či po Ronaldu Reaganovi a Georgi Bushovi v roce 1992, kdy zvolili Billa Clintona.

Již historik Arthur M. Schlesinger mladší, sympatizant Franklina D. Roosevelta a demokratů, psal o cyklickém vývoji americké politiky, jímž mimo jiné vysvětloval Rooseveltovo vítězství ve volbách v roce 1932, které přišlo po dvanácti letech republikánských vlád. Toto politické „kyvadlo“ zjevně zapůsobilo i při volbách v roce 2014. Působí ostatně téměř vždy při takzvaných volbách uprostřed volebního období prezidenta (midterm elections), které se konaly letos.

Zatím jen výhrůžka

Pro demokraty je poněkud nešťastné, že právě letos museli své křeslo obhajovat mnozí demokratičtí senátoři, kteří před šesti lety zvítězili i v obvodech, v nichž tradičně mívají převahu republikáni. V roce 2008 hrála velkou roli značná neoblíbenost prezidenta George W. Bushe. V letošní společensko-politické atmosféře, kterou již necharakterizují přehnané naděje a optimistická očekávání od nové garnitury, mnozí demokratičtí senátoři své posty neobhájili.

Prezident Obama naznačil, že může sáhnout k exekutivním výnosům, které nepotřebují schválení legislativou, ale mohou je zrušit soudy. To lze zatím považovat jen za výhrůžku, za součást politické hry.

Co bude dál? Jaké bude soužití Kongresu s republikánskou většinou a demokratického prezidenta? Z nedávné minulosti jsou známé ostré spory, které několikrát paralyzovaly federální instituce. Republikáni mají většinu ve Sněmovně reprezentantů již od roku 2010, a právě tato komora Kongresu rozhoduje o federálním rozpočtu a dalších výdajích. Dokážou oba tábory najít kompromisní řešení?

Na volební debakl demokratů reagovali republikáni vcelku smířlivě, a podobně i prezident Obama. Ten však naznačil, že může sáhnout k exekutivním výnosům, které nepotřebují schválení legislativou, ale mohou je zrušit soudy. To lze zatím považovat jen za výhrůžku, za součást politické hry.

Prezident Obama určitě nechce zakončit své osmileté prezidentské období nedůstojně – v postu zůstane do 20. ledna 2017 –, ani paralyzovat federální instituce. A republikánům by se mohlo přihodit, že by za přílišnou neústupnost mohli zaplatit prudkým poklesem podpory a prohrou v prezidentských volbách v roce 2016. V zájmu USA (a nejen jejich) by byl produktivní kompromis mezi mocí výkonnou a zákonodárnou. 

Počet příspěvků: 3, poslední 21.11.2014 02:06 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.