Uprchlický problém by pomohla vyřešit výstavba „hladových zdí“

Evropě ploty nepomohou. A nejen proto, že každý plot lze přelézt nebo podlézt. Evropa by potřebovala dát uprchlíkům práci a mzdu, z níž by jí mohli její štědrost malým, ale významným dílem oplatit. Kde ale takovou práci vzít? Vzorem by se mohl stát císař Karel IV.

Úspěšný snímek z World Press Photo: uprchlíci mířící do Evropy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Úspěšný snímek z World Press Photo: uprchlíci mířící do Evropy. | foto: ČTK
Úspěšný snímek z World Press Photo: uprchlíci mířící do Evropy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

O uprchlících už toho bylo napsáno a řečeno tolik, že se to přibližuje sekundární literatuře o díle Richarda Wagnera. To zaráží, píše-li si o Wagnerovi 150 let, zatímco o uprchlících zhruba rok. Odpovídá to však tomu, že Evropa především hodně mluví. Například v Itálii, jež příliv uprchlíků pociťuje z první ruky, je toto téma součástí veřejné diskuse už několik let.

Téměř se o něm nemluvilo, ale loni Italové jásali, když se z hibernace probudil i zbytek Evropy, v což se na Apeninském poloostrově ani nedoufalo. U ostrova Lampedusa se téměř každý den potápěly lodě a topili lidé a Italové, jejichž poslanci interpelovali v Evropském parlamentu s groteskními výsledky, už byli přesvědčeni, že vše zůstane jen na nich.

Současně se však s uprchlickým problémem potýkali dost „po italsku“. Takřka všechny uprchlíky, kteří byli ochotní odejít, posílali přes Rakousko na sever. Názorný příklad, nakolik neprodyšné jsou vnější hranice Evropské unie. V podstatě identická byla a je situace v Řecku.

Turecko a Rusko

Dokonce ani aparát Evropské unie se už na to nemohl dívat a před dvěma měsíci se rozhodl zřídit evropskou hraniční a pobřežní stráž (European Border and Coast Guard). Projekt možná až přehnaně zviditelnil britský deník The Financial Times, ale je třeba přiznat, že pokud se Evropě loni podařilo něco opravdu udělat, pak je to tato instituce. Každý, kdo si o transportech uprchlíků něco přečetl nebo se v nárazníkových oblastech pohyboval, ví, že i kdyby byla složená ze samých Mitchů Buchannonů, nebude mít lehkou práci.

Za evropský neúspěch lze považovat dosavadní spolupráci s Tureckem, od níž si Evropa mnoho slibovala. Nemůže za to pouze italský premiér Matteo Renzi.

Za evropský neúspěch lze považovat dosavadní spolupráci s Tureckem, od níž si Evropa mnoho slibovala. Nemůže za to pouze italský premiér Matteo Renzi, který se rozhodl zdržovat vyplacení peněz Turecku v ne zcela šťastnou chvíli, ale pošetilost projektu. Turecko má se syrskými běženci dost vlastních problémů, a proto se pomoc Evropě, když odsun uprchlíků do ní toto břímě setřásá z jeho prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, jeví z říše snů.

Není třeba připomínat, kolik radosti přinášejí tito uprchlíci Kremlu. Ideální je situaci podpořit například intenzivním bombardováním v Sýrii, aby do Evropy proudilo ještě více lidí. A když se nasype ještě víc peněz euroskeptikům, záměr má velkou šanci uspět. Bude spousta pochodů a potyček, občas poletí i zápalná lahev. Zaplatí se i spousta internetových trollů, kteří budou otravovat diskuse geniálními postřehy.

Ruský prezident Vladimír Putin ví, co dělá – a dělá to dobře. Ostatně nevyrůstal ve skautu nebo v jiné nevinné organizaci, ale v KGB.

Ekonomičtí migranti

Lidé se stěhovali odpradávna. V dějinách se dokonce několikrát odehrály masové migrace, například takzvaných mořských národů známých z bible nebo velké stěhování národů ve 4. a 5. století našeho letopočtu. Dnešní migrace je oproti nim výrazně méně nebezpečná.

V uprchlických táborech je i mnoho ekonomických migrantů a jejich vykázání a vrácení do rodné země je jedním z klíčových úkolů, na nějž by se měla Evropa soustředit a ve kterém zatím často selhávala

Nedávno zesnulý italský spisovatel Umberto Eco mylně současnou situaci přirovnává k té před pádem Římské říše. Především proto, že dnes nemigrují politické elity – entity zamýšlející zničit cizí státní uskupení a utvářet vlastní –, ale především obyčejní lidé poznamenaní válkou.

Proti oblíbenému strašáku v podobě bojovníků Islámského státu maskujících se za uprchlíky argumentují bystřejší mozky, jako je David L. Aaron, poradce několika amerických prezidentů, například Jimmyho Cartera, že teroristé napojení na organizovaný zločin mají pohodlnější cesty, jak se dostat do Evropy.

V uprchlických táborech je i mnoho ekonomických migrantů a jejich vykázání a vrácení do rodné země je jedním z klíčových úkolů, na nějž by se měla Evropa soustředit a ve kterém zatím často selhávala. Dá-li se v současné krizi něco reálného udělat – tedy jednat tak, abychom nebyli pouze jejími svědky a objekty, ale koordinátory –, pak zaměřit se na tento úkol.

Neprozřetelnost Angely Merkelové

To si celou dobu uvědomují snad všichni, kdo se migrační krizí zabývají – včetně německé kancléřky Angely Merkelové, která tento úkol několikrát zdůraznila ve svých prohlášeních. Problém je v tom, že výsledky zatím byly mizivé. To se snad nyní začíná pomalu a těžkopádně měnit k lepšímu.

Angela Merkelová za svou neprozřetelnost draze platí poklesem popularity ve své zemi, a dokonce uvnitř vlastní strany CDU

Navzdory tomu lze Angelu Merkelovou sotva považovat za hrdinku, jak tvrdí Peter Sutherland, šéf pro migraci generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna. Jak mohla tato zkušená a oslavovaná státnice netušit, co svým „Willkommen in Deutschland“ (Vítejte v Německu) způsobí? Netušit, že svým gestem zažehne lavinu odchodů lidí z Afriky či z Blízkého východu nespokojených z různých důvodů s životem ve své zemi.

Do Evropy už předtím proudilo mnoho lidí – většinou skutečně těch, kterým nic jiného než odchod nezbýval –, ale od té chvíle jich několikanásobně přibylo. Nejde však jen o čísla – mezi uprchlíky se vmísilo několikrát více ekonomických migrantů, před kterými Evropa podle všech indícií musí zavřít dveře. Jak mohla Merkelová natolik zásadně špatně vyhodnotit situaci?

Z hlediska Německa její slepota připomíná snad jen naději německého císaře Viléma II. na návrat své dynastie na trůn, již si po nástupu nacistů k moci spojoval s Hitlerem. Merkelová za svou neprozřetelnost draze platí poklesem popularity ve své zemi, a dokonce uvnitř vlastní strany CDU.

Ekonomické hledisko

Vezmeme-li v úvahu jen oba extrémy a pomineme-li velkou vrstvu lidí bez názoru, evropská společnost se v zásadě rozdělila na dvě skupiny – na „sluníčkáře“ a „fašisty“, jak se vzájemně označují. Rozdělení je celkem průhledné – k jednoznačné pomoci a solidaritě vyzývají levicoví občané, z nichž podstatnou většinu tvoří studenti, proti nim jsou pravicové až ultrapravicové bloky.

Může to znít v otázce potenciální humanitární katastrofy kacířsky, ale je nutné brát v úvahu ekonomické hledisko – o peníze jde přece vždy až na prvním místě

Ani jeden z obou postojů není ideální. Těžko říct, bude-li muset „téct hodně krve“, jak tvrdí Umberto Eco, doufejme, že nikoliv, ale je zřejmé, že integrace takové masy lidí se nemůže odehrát bez problémů. Kdo tvrdí opak, lže si. Prvními náznaky byly silvestrovské sexuální útoky v německém Kolíně. Vytváření „pevnosti Evropa“ se však jeví nesmyslné, směšné a v neposlední řadě neproveditelné.

Uprchlíci přicházejí a budou přicházet. Izolace Evropy je mimo diskusi. Jako v každé krizi je třeba se oprostit od emocí a uvažovat pragmaticky. Může to znít v otázce potenciální humanitární katastrofy kacířsky, ale je nutné brát v úvahu ekonomické hledisko – o peníze jde přece vždy až na prvním místě. V politice to platí dvojnásobně.

Stát není charitativní organizace

Měsíční náklady na jednoho uprchlíka se v Německu vyčíslují na tisíc eur a není žádným tajemstvím, že uprchlíků jen za loňský rok přišlo do Evropy více než milion. A jejich počet neklesá, ale roste. Za šest týdnů do poloviny února jich do Evropy podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) připlulo více než 76 tisíc, desetinásobek oproti stejnému období roku 2015.

Stát nemůže fungovat jako charitativní organizace, a i kdyby chtěl, není na to vybaven. Je to možné u několika stovek jedinců, ale u takové masové migrační vlny stěží. Evropští daňoví poplatníci jsou proto znepokojení oprávněně.

Německý ekonom Bernd Raffelhüschen spočítal pravděpodobné celkové německé náklady na pomoc uprchlíkům. V horizontu šesti let dospěl k částce bilion eur, což je zhruba třetina ročního německého HDP, přičemž Německo je zdaleka nejvýkonnější zemí eurozóny. Raffelhüschen není žádným hospodským mudrcem, ale profesorem Freiburské univerzity a ředitelem jejího výzkumného centra. Je otázka, kdo tento bilion zaplatí, příliš rouhačská?

Stát nemůže fungovat jako charitativní organizace, a i kdyby chtěl, není na to vybaven. Je to možné u několika stovek jedinců, ale u takové masové migrační vlny stěží. Evropští daňoví poplatníci jsou proto znepokojení oprávněně. Ale nejde jen o čísla.

Nyní řeknu zřejmě něco, na co evropská liberální společnost není zvyklá – jedna věc je liberalismus a druhá realismus a první by neměl druhého oslepovat. Neměli bychom zapomínat na italského filozofa Niccolu Machiavelliho (1469–1527), byť některé jeho názory a postřehy jsou pro současnou Evropu irelevantní.

Dávat a brát

Vrcholný státní úředník Machiavelli věděl, jak funguje politika, a především viděl lidem do duše – byl snad prvním geniálním psychologem v dějinách. Dávat a nic si za to nebrat, byť symbolickou částku, není dobré v politice ani v žádném jiném odvětví – a ani v životě. Takové jednání totiž neplodí vděk, ale nevděk. Které dítě je vděčné svým každodenně se obětujícím rodičům?

Dávat a nic si za to nebrat, byť symbolickou částku, není dobré v politice ani v žádném jiném odvětví – a ani v životě. Takové jednání totiž neplodí vděk, ale nevděk.

Uprchlíci by měli Evropě aspoň minimálními prostředky její obětavost splácet a její velkorysost v rámci svých možností oplácet. Takové opatření by přinášelo mnoho praktických výhody a alespoň částečně by snad potlačilo hysterii takzvaných vlastenců. V tomto svém závěru se shoduji i s některými migranty, kteří tvrdí: „Chceme Německu splácet.“ Co by ale uprchlíci měli Evropě dávat, respektive co jí mohou dát? Je pošetilé uvažovat o přechodné „uprchlické dani“ z příjmu?

Nejsem ekonom, ale vím, že kdo dává a nebere, nekončívá dobře. Proti tomu je názor, že uprchlíky je třeba co nejlépe začlenit do společnosti, a nikoli ještě více „vykořisťovat“, protože to by mohlo vést k mnoha nespokojeným a frustrovaným lidem uvnitř Evropy. A takové komunity se snadno mění v sílu vůči ní otevřeně nepřátelskou. To je pravda, a proto také, že hlavním cílem je uprchlíky rychle a bezproblémově zapojit do pracovního procesu. To se však hezky říká, ale hůř provádí.

Geniální státnický čin

V tomto kontextu se mi vybavuje Karel IV. – skoro symbolicky, poněvadž letos si Evropa připomíná 700 let od jeho narození. Nevybavuje se mi však jeho nepochybně monumentální státnické dílo, nýbrž celkem nenápadný čin – hladová zeď. Praha se během hladomoru hemžila strádajícími chudáky. Karel IV. proto nechal budovat zeď, která by posílila pražské opevnění a jež se už stejně dlouho musela postavit.

Karel IV. zabil dvě mouchy jednou ranou – dal lidem práci i mzdu. Není to příběh o idealistické lásce moudrého panovníka k poddaným, spíš o geniálním státnickém činu.

Realita byla jiná, než ji líčí pověsti (zeď se začala stavět ještě před vypuknutím hladomoru a Karel IV. asi sotva „oblékna haleny dělnické sám při stavbě pracoval po několik hodin denně“, jak tvrdí Bohuslav Balbín), ale Karel IV. tehdy zabil dvě mouchy jednou ranou – dal lidem práci i mzdu. Není to příběh o idealistické lásce moudrého panovníka k poddaným, spíš o geniálním státnickém činu – a přitom prostém.

Není pochyb, že něco podobného by v současnosti potřebovala i Evropa – dát uprchlíkům práci a mzdu, z níž by jí mohli její štědrost malým, ale významným dílem oplatit. Kde ale takovou práci vzít? Co by měli azylanti dělat? Nejsem sice ekonom, ale ať mi nikdo netvrdí, že v Evropě neexistují projekty, které je třeba provést a jež potřebují mnoho málo kvalifikovaných pracovních sil.

Český premiér Bohuslav Sobotka v této otázce nezaujal právě duchaplný postoj, když prohlásil, že potřebuje práci především pro Čechy a Ukrajince. Z Německa pozitivní signály přicházejí, ale jde spíše o jednotlivé akce než o koncepční opatření. A nezaměstnaných azylantů je mnoho.

Pouze slogany

Můj návrh je určitě napadnutelný, ale každé praktické řešení je v současné situaci mnohem cennější než obecné fráze evropských politických elit. Řečeno jinak, tento můj konkrétní návrh „uprchlické daně“ vychází především ze znepokojení, že evropští politici o řešeních uprchlické krize pouze mluví – hodně a často, ale především ve sloganech, jako je jednotná azylová politika, posila vnějších hranic či hra podle stejných pravidel. A český premiér Sobotka mezi ně patří.

Evropští politici o řešeních uprchlické krize pouze mluví – hodně a často, ale především ve sloganech

Toto stále dokola totéž už trvá příliš dlouho a po činech nikde ani památka. A není třeba připomínat, jak tato nijakost a nerozhodnost k činům nahrává extremistickým a populistickým hnutím, jako je Islám v ČR nechceme. Každopádně Evropě ploty nepomohou. A nejen proto, že každý plot lze přelézt nebo podlézt. Hladové zdi by však pomoci mohly.

Tatana Evropa zapomněla na své tradice? 11:12 28.2.2016

Počet příspěvků: 55, poslední 4.3.2016 09:42 Zobrazuji posledních 55 příspěvků.