Uprchlíci mají právo na azyl – kvůli porušování lidských práv

Ospravedlňování nároku na azyl politickou perzekucí státní mocí se z hlediska dnešních humanitárních katastrof přežilo. Současní uprchlíci utíkají před následky vnitrostátních konfliktů, terorismu, organizovaného zločinu a neschopností států potlačit násilí a vytvořit ekonomický a sociální rozvoj.

Uprchlíci se připravují na vylodění v Sicílii | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Uprchlíci se připravují na vylodění v Sicílii | foto: Reuters
Uprchlíci se připravují na vylodění v Sicílii | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) přesáhl v roce 2013 počet lidí prchajících ze svých domovů před válkou, násilím a represí poprvé od druhé světové války 50 milionů. Dnešní masová migrace do Evropy není žádným novodobým stěhováním národů, ale důsledkem humanitárních katastrof a porušování základních lidských práv v zemích, odkud uprchlíci utíkají.

Porušování lidských práv na život, bezpečí a na ochranu před nehumánním zacházením v minulých desetiletích je pro mnoho zemí současného světa typické. Mnohem méně souvisí s represemi, perzekucemi a nesvobodou jako v případě diktatur a totalitních režimů 20. století, ale stále více se selháním států a jejich neschopností zabránit násilí na vlastním civilním obyvatelstvu, jehož se dopouštějí náboženští fanatici, teroristé a organizovaný zločin nebo je důsledkem občanské války.

Odpovědí rozvinutých zemí demokratického Západu na lidi utíkající z tohoto prostředí k jejich hranicím je eliminace legálních možností azylu nebo jiného imigračního statusu, uzavírání hranic, zatýkání a deportace. Tato reakce, typická zejména pro současnou Evropu, je důsledkem nedostatečného pochopení humanitárních katastrof a neochoty mezinárodního společenství přijmout odpovědnost za ochranu těchto lidí. Z ní pak vyplývá neschopnost uznat, že tito uprchlíci mají nárok na mezinárodní ochranu a azyl.

Příčina migrace do Evropy

Současná migrace do Evropy je z velké části důsledkem občanské války v Sýrii a neadekvátní reakce mezinárodního společenství na humanitární katastrofu, která jen v této zemi vyhnala z domovů devět milionů lidí. V roce 2013 podalo podle Eurostatu žádost o azyl v Evropské unii 431 tisíc, loni pak 626 tisíc lidí – z toho 20 procent bylo ze Sýrie, sedm z Afghánistánu, po šesti z Kosova a Eritreje, pět ze Srbska, 3,5 procenta z Pákistánu, 3,4 z Iráku a 3,2 z Nigérie. Více než deset tisíc žadatelů o azyl pocházelo ze zemí, jako je Rusko, Albánie, Somálsko, Ukrajina, Mali, Bangladéš, Gambie, Írán, Bosna a Hercegovina a Makedonie.

Současná migrace do Evropy je z velké části důsledkem občanské války v Sýrii a neadekvátní reakce mezinárodního společenství na humanitární katastrofu, která jen v této zemi vyhnala z domovů devět milionů lidí

Ne všechny tyto země jsou zasažené humanitární katastrofou. V některých se ale odehrává občanská válka (Sýrie), v jiných masově odcházejí její obyvatelé kvůli válce v důsledku agrese jiného státu (Ukrajina) a další jsou postižené brutálním islámským terorismem (Nigérie a Irák). Podle organizace Genocide Watch Somálsko, Nigérii, Irák, Středoafrickou republiku a Myanmar ohrožuje genocida a jsou v nich nedostatečně chráněna základní lidská práva na život a bezpečí, která zapovídají masakry, genocidu, mučení, sexuální násilí, únosy a otroctví.

V Eritreji, ze které pochází druhá nejpočetnější skupina uprchlíků do Evropy, vládne jeden z nejrepresivnějších režimů na světě vyznačující se politickou zvůlí, naprostou absencí politických a občanských svobod, nucenými pracemi a neomezenou vojenskou službou. Podle organizací Human Rights Watch a Freedom House se lidská práva nedodržují ani v Afghánistánu a Pákistánu, zejména v důsledku absence práv žen, násilí na civilistech a represí bezpečnostních sil.

Morální nárok

Lidé z těchto zemí jsou podle mezinárodní definice uprchlíci – museli opustit svou zemi kvůli válce, násilí, genocidě, zločinům proti lidskosti nebo z obavy před perzekucí z rasových, náboženských nebo politických příčin. To jsou důvody, proč lidé opouštějí své země, a které současně zakládají morální nárok v takovém prostředí nezůstávat a usilovat o mezinárodní ochranu, materiální pomoc a o azyl.

EU poskytla v roce 2014 azyl nebo jiný ochranný imigrační status třetině žadatelů – 185 tisícům, z nichž 37 procent tvořili Syřané, osm Eritrejci a Afghánci a pět procent Iráčané. Dvě třetiny těchto ochranných imigračních statusů celkově udělily pouze čtyři země – Německo, Švédsko, Francie a Itálie –, méně než 50 žadatelům pak vyhovělo Estonsko, Lotyšsko, Chorvatsko, Island a Slovensko.

EU poskytla v roce 2014 azyl nebo jiný ochranný imigrační status třetině žadatelů – 185 tisícům, z nichž 37 procent tvořili Syřané, osm Eritrejci a Afghánci a pět procent Iráčané

Tato čísla nejsou oslnivá. Syřanů, kteří získali nějaký legální imigrační status v EU, bylo v roce 2014 68 tisíc – necelá dvě procenta z odhadovaných čtyř milionů, kteří opustili Sýrii od roku 2011. Většina z nich žije v Turecku, Libanonu a v Jordánsku.

Pouštní země Jordánsko s nedostatkem vody a nerostných surovin, vysokou nezaměstnaností, chudobou a s šesti miliony obyvatel, z nichž dvě třetiny tvoří palestinští uprchlíci, poskytla v uplynulých letech azyl 800 tisícům lidí – tři čtvrtě milionu Syřanů, zhruba 30 tisícům Iráčanů a po pěti tisících Somálců a Súdánců, těm navíc přistup k řadě služeb, jako je zdravotní péče, a ke vzdělání prostřednictvím hostitelských rodin a komunit.

Úpadek statusu uprchlíka

Lidé prchající před válkou, násilím a represí čelí úpadku statusu uprchlíka, jenž je důsledkem kriminalizace migračních tras a postoje k migraci jako k ekonomickému nebo bezpečnostnímu riziku typického pro západní společnosti. Odpor k imigrantům je zdůvodňován ekonomicky – neúměrnou zátěží pro sociální systémy, poklesem mezd, neplacením daní a příspěvků do penzijního systému –, a negativními dopady, jako je chudoba, sociální vyloučení, kriminalita a terorismus. Nacionalisté také varují před oslabováním národní identity.

Úpadek statusu uprchlíka souvisí i s jeho úzkým vymezením v mezinárodním právu a právních systémech většiny zemí, protože nereflektuje současnou situaci, kdy selhávající státy nejsou schopné chránit své obyvatele před násilím

Tento úpadek statusu uprchlíka souvisí i s jeho úzkým vymezením v mezinárodním právu a právních systémech většiny zemí, které nereflektuje současnou situaci, kdy selhávající státy nejsou schopné chránit své obyvatele před násilím. Systém mezinárodní ochrany uprchlíků a institut azylu vznikly na počátku padesátých let 20. století, kdy byl ve světě zhruba milion uprchlíků, většinou Evropanů z totalitních režimů.

Uprchlík byl definován politickou perzekucí kvůli ideologicky nepřijatelnému politickému názoru nebo třídní a sociální příslušností. Většinou šlo o intelektuály, umělce nebo disidenty, kteří přicházeli sami a s morálním kreditem pronásledování státní mocí. Jejich přijetí bylo záležitostí prestiže a důsledkem studené války.

Zoufalý pokus

Propojení politické perzekuce státní mocí s legitimním nárokem na azyl se z hlediska současných humanitárních katastrof přežilo. Dnešní uprchlíci utíkají před následky vnitrostátních válečných konfliktů, terorismu, organizovaného zločinu, korupce a před neschopností svých států potlačit násilí a vytvořit prostředí pro ekonomický a sociální rozvoj. Jejich volba útěku doprovázeného ekonomickým vydíráním a pašeráctvím, otřesných podmínek a rizika nepřežití je zoufalým pokusem uprchlíků o únik z absence základních lidských práv na život, jež si oprávněně nárokují.

Volba útěku doprovázeného ekonomickým vydíráním a pašeráctvím, otřesných podmínek a rizika nepřežití je zoufalým pokusem uprchlíků o únik z absence základních lidských práv na život, jež si oprávněně nárokují

Současný mezinárodní systém lidských práv, který se orientuje na jejich prosazování, minimálně od devadesátých let 20. století uznává kolektivní odpovědnost jednat, pokud státy nejsou schopné ochránit vlastní občany před humanitárními katastrofami a porušováním základních lidských práv, která zapovídají genocidu, etnické čistky a jiné formy masového násilí.

V té době se v reakci na Rwandu, Somálsko, srebrenický masakr a Kosovo diskutovalo o legitimitě a legalitě humanitární intervence. V uplynulých deseti letech se pak nekladl důraz na přímý, a dokonce vojenský zásah, ale na kolektivní mezinárodní odpovědnost chránit lidi před porušováním lidských práv, pokud jejich státy toho nejsou schopné nebo se na něm podílejí. Doktrína Responsibility to Protect (odpovědnost chránit, R2P) se v mezinárodních vztazích postupně etabluje a je obtížně představitelné, že by nově definovaný status uprchlictví a rozšířená ochrana uprchlíků nebyly její přímou, či nepřímou součástí.

Protiprávnost imigrace

Despekt vůči univerzálnímu lidsko-právnímu nároku uprchlíků na mezinárodní ochranu se možná nelépe ukazuje na důrazu, který EU a všechny její organizace a členské státy kladou na protiprávnost imigrace. Rychlé rozšíření pojmu „ilegality“ je částečně důsledkem nejednoznačnosti práva na azyl v mezinárodním právu a faktu, že uprchlické právo se vyvinulo mimo systém lidských práv.

Despekt vůči univerzálnímu lidsko-právnímu nároku uprchlíků na mezinárodní ochranu se možná nelépe ukazuje na důrazu, který EU a všechny její organizace a členské státy kladou na protiprávnost imigrace

Právo vyhledat útočiště před pronásledováním v jiných zemích a dostat azyl je zakotvené v článku 14 nezávazné Všeobecné deklarace lidských práv. Mezinárodní uprchlické právo nicméně vychází z Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a z Protokolu k ní z roku 1967, jež právo uprchlíků na azyl a povinnost států jej udělit nedefinují. Jednoznačně však stanovují princip nenavracení (non-refoulement), podle nějž nesmí být uprchlík vrácen do země, kde mu hrozí pronásledování. Jde o takzvanou jus cogens (kogentní) normu mezinárodního práva, od které se nelze odchýlit, ani se z ní vyvázat dohodou.

Mezinárodní uprchlické právo sice přesně nestanovuje právo na azyl ani povinnost států jej za určitých podmínek udělit, ale praxe států ve druhé polovině 20. století překonala tyto úzce vymezené mezinárodněprávní závazky k uprchlíkům – státy vytvořily systém žádostí o azyl a přijaly povinnost zpracovat žádosti podané na jejich území nebo v tranzitních zónách, a úspěšným žadatelům poskytovaly ochranu a práva.

Otázka „legálního“ vstupu

Princip nenavracení, který byl a je považovaný za základ mezinárodní ochrany uprchlíků, je zakotven v právu EU. Listina základních práv EU – součást Lisabonské smlouvy – stanoví právo na azyl v článku 18 a v článku 19 zakazuje návrat, pokud uprchlíkovi hrozí stíhání nebo nelidské zacházení. Článek 3 evropské Úmluvy o lidských právech pak neumožňuje odmítnout osobu, jejíž život je ohrožen nebo může být vystavena mučení, nelidskému zacházení či trestnímu stíhání.

Žádná evropská právní norma však neříká, jak má uprchlík „legálně“ vstoupit do EU a požádat o azyl

Žádná evropská právní norma však neříká, jak má uprchlík „legálně“ vstoupit do EU a požádat o azyl. Takzvaný Dublinský systém – evropský systém zpracování žádostí uprchlíků o mezinárodní ochranu – zavazuje členské země EU, aby posoudily žádosti o azyl, a stanovuje, aby žádost posoudila jen jedna z nich. Uplatňuje se však, až se uprchlík ocitne na hranici, v teritoriálních vodách či v tranzitních zónách dané země. K cestě do těchto míst jsou třeba víza, která ale kvůli poplatkům, pojištění, pozvání či údajům o financování a účelu cesty uprchlíci nemají šanci získat.

V kontextu nemožnosti dostat se k hranicím EU a podat žádost o azyl pak pojem „nelegální imigrant“ představuje kriminalizaci faktu, že lidé opustí své domovy například ve válkou zasažené zemi a pokoušejí se získat mezinárodní ochranu v jiném státě. Znelegálnění pokusu o mezinárodní ochranu a kriminalizace překročení hranic za účelem podání žádosti o azyl je popřením nejen lidských práv, ale i dosud platného uprchlického práva.

Plot z ostnatého drátu

Uprchlíci, kteří se pokusí „nelegálně“ dostat do EU, narazí buď na Frontex – „integrovaný systém řízení vnějších hranic EU“ –, který zajišťuje vojenskou ochranu před kriminalitou a ilegální imigrací, nebo na vysoký a střežený plot z ostnatého drátu. Ten uzavírá část bulharsko-turecké hranice, španělské enklávy Ceuta a Melilla v Maroku a zanedlouho bude uzavírat hranici mezi Maďarskem a Srbskem.

Takový plot v délce dvanácti kilometrů je také vybudován na řecko-turecké hranici, kde ji geograficky netvoří řeka Evros. Ta byla v letech 2008 až 2012 hlavní cestou do Evropy pro uprchlíky z Blízkého východu. Podle studie EU’s Dirty Hands (Špinavé ruce EU) organizace Human Rights Watch zatkl a zadržel na této hranici Frontex v součinnosti s řeckými vojenskými a policejními složkami minimálně dvanáct tisíc migrantů, kteří byli buď deportováni, nebo vystaveni nelidskému zacházení a otřesným podmínkám v internačních zařízeních, aniž by měli přístup k azylovému řízení.

Uprchlíci, kteří se pokusí „nelegálně“ dostat do EU, narazí buď na Frontex, který zajišťuje vojenskou ochranu před kriminalitou a ilegální imigrací, nebo na vysoký a střežený plot z ostnatého drátu

Tyto „push-back“ operace – vracení uprchlíků a migrantů s použitím nepřiměřené vojenské síly – byly a jsou typické i pro hranice například mezi Bulharskem a Tureckem a Řeckem a Tureckem v Egejském moři. Bulharská pohraniční stráž a řecké námořní hlídky společně s Frontexem vracejí uprchlíky do Turecka. Podle odhadů organizace PRO ASYL bylo od léta 2012 do léta 2013 vypovězeno z řeckých hranic na moři i na souši více než dva tisíce lidí – většina ze Sýrie, zbytek z Eritreje, Afghánistánu a Somálska.

Polsko, Slovensko a Maďarsko také odmítají uprchlíky, kteří se pokoušejí překročit východní hranice EU, aniž by dostali příležitost požádat o azyl, a vracejí je na Ukrajinu. Většina obětí tohoto odmítnutí a vykázání do třetích zemí, čímž je porušena norma mezinárodního práva nevracet uprchlíky a umožnit jim podat žádost o azyl, jsou Syřané, kteří se pokoušejí dostat do Evropy a spojit se se svými příbuznými v Německu, Švédsku a dalších zemích.

Středomořská cesta

Absence legálních způsobů, jak se dostat do evropských zemí, a utěsnění pozemních hranic způsobují, že uprchlíci riskují cesty na rybářských lodích či nafukovacích člunech, jež organizují pašerácké gangy, v naději, že povinnost zachránit plavidlo v nouzi a dopravit ztroskotance do bezpečí jim zajistí transport k břehům EU.

Nejfrekventovanější „nelegální“ migrační cesta do Evropy, takzvaná středomořská, jíž momentálně přicházejí do Evropy dvě třetiny uprchlíků, je současně nejriskantnější na světě. Podle UNHCR na ní letos zahynulo již 1750 lidí a 1700 se pohřešuje (loni zhruba 3200). Osmdesát procent umrtí uprchlíků na světě se stalo ve Středozemním moři – oproti čtyřem procentům na hranici Mexika a USA či třem procentům v Bengálském zálivu, kde se desetitisíce lidí převážně z Bangladéše pokouší doplavit například do Malajsie nebo Thajska.

Nejfrekventovanější „nelegální“ migrační cesta do Evropy, takzvaná středomořská, jíž momentálně přicházejí do Evropy dvě třetiny uprchlíků, je současně nejriskantnější na světě

Mezinárodní pašování lidí je považované za nejrychleji rostoucí kriminální činnost a doprovází ho kriminalita, jako je zadržování rukojmí, otroctví či vydíraní, a vystavování lidí drastickým podmínkám a neúměrnému nebezpečí a ohrožení života. EU zareagovala na narůstající počet těchto plaveb ve Středozemním moři vojenskou operací, v jejímž rámci se s pomocí námořnictva, dronů, helikoptér, ozbrojených sil a sledovací techniky snaží zabránit pašování lidí a nelegální imigraci pod zástěrkou boje s organizovaným zločinem.

Humanitární akce ve Středozemním moři se tak spíše podobá vojenské operaci. Mnohem menší pozornost se věnuje pomoci plavidlům v nouzi, záchraně lidských životů a transportu zachráněných na moři na bezpečné místo, kde mohou legitimně požádat o azyl, což jsou základní principy nejen uprchlického, ale i mezinárodního mořského práva.

Rámec pro kritiku

Evropskou uprchlickou krizi symbolizuje nehoda z letošního dubnu, kdy se asi 30 kilometrů od břehů Libye převrátila 20metrová rybářská loď se zhruba 800 „nelegálními“ uprchlíky převážně z afrických a blízkovýchodních zemí zmítaných válkou, násilím a represí, kteří podle odhadů jen za plavbu z Libye k italským břehům zaplatili pašerákům jeden až dva tisíce eur za osobu.

Obrana lidských práv a odpovědnost mezinárodního společenství za ochranu lidí, čehož jejich státy nejsou schopné, by měly být rámcem pro kritiku současné evropské uprchlické krize

Evropští politici se rozhořčovali nad pašováním lidí, dohadovali se o odpovědnosti za chaos v Libyi a stěžovali si na nedostatečnou kontrolu Středozemního moře před pašeráky s ilegálními migranty. Někteří poukazovali na kritický humanitární rozměr tohoto organizovaného zločinu a ojediněle i na nedostatek solidarity a soucitu s trpícími. Tyto výzvy ale nenacházejí u Evropanů odezvu.

Obrana lidských práv a odpovědnost mezinárodního společenství za ochranu lidí, čehož jejich státy nejsou schopné, by měly být rámcem pro kritiku současné evropské uprchlické krize. Nejen proto, že její příčinou je absence lidských práv, ale i proto, že umožňují na základě mezinárodního práva ustavit soubor principů a právních závazků pro všechny účastníky. Dokud se mezinárodní společenství nedohodne, jak bude zasahovat ve státech, kde se odehrávají humanitární katastrofy, mohlo by své odpovědnosti dostát tak, že bude zachraňovat životy uprchlíků.

J. Poděbradský Re: Příčiny humanitárních krizí ŽUMPA 18:33 28.6.2015
Tatana Kolik imigrantů tu už máme? 10:21 28.6.2015

Počet příspěvků: 27, poslední 1.7.2015 09:43 Zobrazuji posledních 27 příspěvků.