Uplynulých 30 let polských dějin: Paradox kultu prokletých vojáků

Poláci narození po roce 1989 nevyrostli na rozdíl od svých předků v „kultuře přežití“, ale v „kultuře seberealizace“. A v této, po stovkách let první nezávislé generaci, se paradoxně zrodil kult členů protikomunistických partyzánských oddílů.

Výročí slavili i příslušníci polské armády. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Výročí slavili i příslušníci polské armády. | foto: Tomáš VlachMAFRA
Výročí slavili i příslušníci polské armády.

V závěru filmu Andrzeje WajdyKanály se dva účastníci Varšavského povstání, pokusu postavit se německé okupaci s tragickými následky, konečně dostanou ven z podzemí. Kanál pro ně představoval jedinou únikovou cestu i naději na záchranu. První z nich se vydrápe na povrch a obrátí se na druhého: „Zavři oči, je tu hrozně silné světlo.“

Onu scénu můžeme chápat jako metaforu polského potýkání se s novodobými dějinami. A možná nejen polského. Téměř všechny žhavé spory, které se po roce 1989 v Polsku odehrály, se týkají historie. Je tomu opravdu tak, že poté, co nás dějiny propustily z kanálu, do nějž jsme byli ve 20. století zahnáni, musíme zavírat oči, protože znovuzískaná svoboda svítí až příliš?

Potýkání se s každodenností

Před několika měsíci v Polsku v rámci oslav 100. výročí nezávislosti vyšla kniha Koniec pokoleń podległości (Konec generací podřízenosti) liberálního publicisty Jarosława Kuisze. Představuje v ní tezi, či spíše konstatuje fakt, že v Polsku nyní poprvé od 18. století dospěla generace, která se narodila ve svobodném, suverénním státu. Existence Polska pro ni není krátkou mezihrou mezi dalšími dějstvími katastrof jako pro bezmála 20 předchozích generací, ale samozřejmostí.

Příběh prokletých vojáků je spíše příkladem „kultury katastrofy“ než „kultury přežití“. Právě tento příběh se však stal obsahem subkultury, která se mezi mladými Poláky rozvíjí nejbujněji. Objevuje se na tričkách, v textech písní, na plátnech kin. Možná si Poláci nedokážou zvyknout na reálie historické normality. Možná je minulost klíčem, který umožňuje pochopit a osvojit si každodennost, s níž se generace nezávislosti musí potýkat.

Poláci narození po roce 1989 nevyrostli na rozdíl od svých rodičů, prarodičů a ostatních předků v „kultuře přežití“, odporu proti cizí agresi, ale v „kultuře seberealizace“. Právě v této, po stovkách let první nezávislé generaci, se však paradoxně zrodil kult takzvaných prokletých vojáků – členů protikomunistických partyzánských oddílů, jimiž v prvních letech po druhé světové válce prošlo několik set tisíc Poláků. Sváděli beznadějný boj proti sovětským okupantům bez šance na vítězství.

Opustili je nejen západní velmoci, ale i většina jejich spoluobčanů, kteří se soustředili spíše na to, jak si najít místo v poválečné realitě, než jak vést prohraný boj s řádem zaváděným pod diktátem Sovětského svazu. Příběh prokletých vojáků je dokonce spíše příkladem „kultury katastrofy“ než „kultury přežití“. Právě tento příběh se však stal obsahem subkultury, která se mezi mladými Poláky rozvíjí nejbujněji. Objevuje se na tričkách, v textech písní, na plátnech kin.

Generace narozená a dospívající ve svobodném Polsku je zamilovaná do hrdinů svádějících boj, v němž byla v sázce toliko důstojná smrt, a nechává se okouzlovat krásou prohry. O co v tom všem běží? Možná si Poláci nedokážou zvyknout na reálie historické normality. A možná je to naopak, možná je minulost klíčem, který umožňuje pochopit a osvojit si každodennost, s níž se generace nezávislosti musí potýkat. Jedno je jisté – paradox kultu prokletých vojáků je cestou k pochopení uplynulých 30 let polských dějin.

Symboly západního vkusu a funkčnosti

Na světě určitě nebylo mnoho míst, kde by příslib konce dějin přivítali s takovou obrovskou úlevou jako v Polsku v roce 1989. Úlevou, která se dožadovala odpovědí. Když už historie zavřela oči a osvobodila nás od svého nenávistného pohledu, bylo konečně možné věnovat plnou pozornost tomu, co roky zůstávalo v jejím stínu – každodennost a obyčejný život. Jako mávnutím kouzelného proutku se změnila kritéria, podle nichž společnost rozděluje své členy na úctyhodné a úspěšné a ty, kteří v procesu transformace skončili poražení.

Ti, jejichž myšlení nestačilo držet krok s během dějin, byli na počátku devadesátých let některými publicisty označováni za „sirotky po socialismu“. Jedním slovem – v této době byla klíčem „normalita“. Kritériem, podle nějž docházelo k nejhlubšímu rozdělení společnosti, podle nějž jedni získávali a druzí ztráceli úctu, bylo přizpůsobení se pomyslnému vzorci západního životního stylu. Nešlo o normalitu, jak ji definuje slovník, tedy „to, co je všeobecně rozšířené“. Naopak, svět kolem nás byl nenormální, protože neodpovídal vzoru správné, očekávané, na Západě panující normalitě.

Entusiasmus a emoce, které doprovázely otevření prvního McDonaldu nebo prvního domu IKEA v Polsku, lze pochopit, jen pokud pochopíme dějinný smysl těchto událostí. Zde přichází Západ, normalita dobývá první bašty v naší zemi. Konečně bylo možné okusit její chuť (chuť Big Macu a hranolků) a obklopit se symboly západního vkusu a funkčnosti.

Té, o níž bylo možné číst v lifestylových magazínech, jež tehdy začaly vycházet, kterou bylo možné sledovat na kanálech čerstvě zavedené satelitní televize a kterou jsme mohli díky otevření hranic vidět na vlastní oči. Všechny ty „úniky informací“ z normálního světa jsme sledovali s horlivostí chudého žáka, jemuž se zázračnou shodou okolností podařilo vyjet studovat do velkého města. Žáka, který se musí snažit více než ostatní, který nic nedostane automaticky a zadarmo a který hltá svět kolem sebe a začíná pohrdat těmi, jež nechal za sebou. Nikdo neumí pohrdat stejně urputně jako parvenu.

Entusiasmus a emoce, které doprovázely otevření prvního McDonaldu nebo prvního domu IKEA v Polsku, lze pochopit (a omluvit, protože dnes je těžké dívat se na záznamy z oněch akcí bez pocitů trapnosti), jen pokud pochopíme dějinný smysl těchto událostí. Zde přichází Západ, normalita dobývá první bašty v naší zemi. Konečně bylo možné okusit její chuť (chuť Big Macu a hranolků) a obklopit se symboly západního vkusu a funkčnosti.

Kdo si je nemohl dovolit, ten, v jehož domácnosti švédské výrobky ještě nenahradily zavalité socialistické nábytkové stěny, mohl doufat maximálně v soucit. Ale jen odsud posud; s těmi, kdo zaostávají ve velkém, historickém pochodu z Východu na Západ, nemá smysl příliš ztrácet čas.

Nepojmenované rozdělení

To, co se v prvních letech po pádu komunismu odehrálo, nelze pochopit bez nálady konce dějin. Inkriminovanou práci Francise Fukuyamy si v Polsku přečetla jen hrstka intelektuálů; působení myšlenky, intelektuální konstrukce amerického myslitele však nebylo klíčové. Hodnota Konce dějin spočívá v něčem jiném; tato kniha je především záznamem a zprávou, jaká atmosféra všeobecně vládla počátkem devadesátých let. Byla to hrdost a úleva vyplývající z definitivního – jak se po pádu železné opony mohlo všem zdát – vyřešení dramatu pohánějícího kolo dějin. Dramatu boje o důstojnost.

Nejhlubší rozdělení, které se objevilo mezi Poláky, nebylo možné pojmenovat. Hranice mezi těmi, kdo v nové skutečnosti uspěli, a jejich spoluobčany, kteří měli méně štěstí nebo dovedností užitečných v novém systému, se v realitě konce dějin nedala vyjádřit. Hluboké pohrdání, jež panovalo v polské společnosti, ji rozdělilo na dvě skupiny, které si nemohly porozumět; v systému, který měl přece podobné pocity definitivně vymazat, se však nedalo odít do slov.

Ukončit ho měl duet liberální demokracie a kapitalistického hospodářství. Dějiny světa před nástupem liberální demokracie se odehrávaly v rytmu hněvu. Hněvu, který pohrdaní směřovali proti pohrdajícím, již jim upírali stejná práva, pozice a význam, jaký měli sami. Revoluce propukaly a feudalismy, teokracie a totalitarismy upadaly, protože tyto režimy nedokázaly uspokojit všem lidem vrozenou potřebu úcty a uznání. Teprve liberální demokracie uznala stejnou hodnotu všech obyvatel bez ohledu náboženské nebo jiné přesvědčení. Pojistkou namontovanou do tohoto systému byl kapitalismus.

Ničil dávné třídní bariéry a zaváděl všeobecnou rovnost šancí. Díky němu mohl každý získat tolik uznání, kolik dokázal, a tedy kolik si zasloužil. Jeho cit pro spravedlnost byl uspokojen – každý osobní neúspěch bylo možné vysvětlit jen vlastní neschopností, nedostatkem ambicí nebo dovedností. Prohry mohl každý vyčítat jen sám sobě. Liberální demokracie neslibuje všeobecné štěstí (tím se liší od utopií minulosti), ale všeobecný pocit spravedlnosti – toho, že moje důstojnost je druhými uznávána do té míry, do jaké si to zasloužím.

Ono nejhlubší rozdělení, které se objevilo mezi Poláky, nebylo možné pojmenovat. Hranice mezi těmi, kdo v nové skutečnosti uspěli, a jejich spoluobčany, kteří měli méně štěstí nebo dovedností užitečných v novém systému, se v realitě konce dějin nedala vyjádřit. Hluboké pohrdání, jež panovalo v polské společnosti, ji rozdělilo na dvě skupiny, které si nemohly porozumět; v systému, který měl přece podobné pocity definitivně vymazat, se však nedalo odít do slov.

Nikoli minulost, ale důstojnost

Hněv a nepřátelství však musely někudy uniknout. Nejrychleji a nejprudčeji je uvolňovaly symboly, a proto se v devadesátých letech polská společnost hádala především o otázky spojené se svou minulostí – lustraci a dekomunizaci, tedy rozsah a způsob vypořádání se s komunistickou minulostí. Když se však na dělicí linie, které tyto otázky vyvolávaly, podíváme blíže, ukáže se, že běžely téměř přesně podél neviditelné zdi oddělující vyvolené procesu transformace od těch, kterým se tak dobře nevedlo. Spor o minulost se stal ideální náhražkou boje o důstojnost.

Pohrdaným umožňoval vysvětlit úspěch „těch druhých“ nerovným startem, jejich privilegovaností vyplývající ze zapojení do bývalého systému. Pohrdající naopak získali další argument dokazující neschopnost jejich protivníků přizpůsobit se realitě nového systému. „Sirotci po socialismu“ byli ještě myšlenkově natolik silně zakotveni v dobách Polské lidové republiky, že jim všechno připomínalo spiknutí, tajné agenty a neformální vazby. To, nakolik má jedna či druhá strana pravdu, bylo postupem času čím dál méně podstatné.

K faktickému vypořádání s minulostí ve skutečnosti nikdy nedošlo a sám spor se každý rok více a více ritualizoval. Nešlo v něm totiž o minulost, nýbrž o důstojnost. Kritici teze o konci dějin nejčastěji tvrdí, že ji do starého železa odeslala válka v bývalé Jugoslávii, útoky z 11. září nebo naposledy uprchlická krize. Nejsilnější úder, poslední rozloučení se snem o rozvázání uzlu historie, který se nám vždy jednou za čas utáhne na šíji, měl však přijít po roce 2008.

K faktickému vypořádání s minulostí ve skutečnosti nikdy nedošlo a sám spor se každý rok více a více ritualizoval. Nešlo v něm totiž o minulost, nýbrž o důstojnost. Kritici teze o konci dějin nejčastěji tvrdí, že ji do starého železa odeslala válka v bývalé Jugoslávii, útoky z 11. září nebo naposledy uprchlická krize. Nejsilnější úder, poslední rozloučení se snem o rozvázání uzlu historie, který se nám vždy jednou za čas utáhne na šíji, měl však přijít po roce 2008.

Globální ekonomická krize, její příčiny a v ještě větší míře následky rozmetaly naděje, které Fukuyama s kapitalismem spojoval, či přesněji které Fukuyama pojmenoval a s kapitalismem spojoval celý západní svět. Konstatování, že kapitalismus zaručuje všeobecnou rovnost šancí a dává všem účastníkům trhu stejné možnosti v boji o majetek a úctu, vypadá v kontextu praktik představitelů bankovního odvětví jako žalostný vtip.

Takzvané predátorské úvěry přenášející celé potenciální riziko z věřitele na dlužníky umožňovaly bankám dosahovat dosud nevídaných zisků a staly se mnohem solidnějším hřebíkem do rakve, v níž byl pohřben sen o konci dějin než letadla narážející do věží Světového obchodního centra – 11. září bylo úderem, který kapitalismus a demokracii zasáhl zvenčí. Krize roku 2008 byla jejich vnitřní nemocí. Právě od jejího vypuknutí se začalo stále častěji a hlasitěji mluvit o tom, že žijeme v období pozdního kapitalismu. A je-li něco pozdní, nemůže to být věčné. Mění se to, stárne a jednou dozajista zemře.

Mhouření očí

Jedním z jevů typických pro období pozdního kapitalismu je vznik třídy nazývané prekariát. Třídy pozdě narozených, kteří nestačili využít hvězdného období kapitalismu devadesátých let. Životopisy prekarizovaných jsou hořký epitaf snů o konci dějin. Všechno, co se generaci jejich rodičů zdálo splněním snu o spravedlivém kapitalismu, který dává každému tolik, kolik si zaslouží, pro ně je jen otřepanou, realitě vzdálenou frází.

V průběhu uplynulých 30 let nepředstavovala minulost pro Poláky útěk, ale klíč, který jim umožňoval pojmenovat nejdůležitější emoce a problémy našeho společenství. Museli jsme mhouřit oči, aby nás neoslepilo falešné světlo konce dějin.

Vybavení nepříliš cennými diplomy z vysokých škol, zaměstnaní bez pracovní smlouvy, odsouzení k životu v podnájmu nebo k minimálně 30leté svazující hypotéce na nákup vlastního bydlení. Ekonomická nejistota se promítá do všeobecného obrazu světa. „Prekariát spojuje všechny ty, kdo mají pocit, že jejich život je slepenec chaotických úlomků, na nichž není možné vybudovat kariéru,“ píše ve své knize Prekariát: Nová nebezpečná třída britský profesor na Londýnské univerzitě Guy Standing, který tento pojem prosadil.

Právě v první generaci polského prekariátu se zrodil kult prokletých vojáků. Jeho subkulturní, pro mnohé pozorovatele dráždivě přepjatý a povrchní charakter vychází z toho, že protikomunističtí partyzáni se ideálně hodili jako symbol zmírňující obavy a ponížení prekarizovaných. Každá subkultura obsahuje prvek odporu vůči realitě a pocit důstojnosti vyplývající z příslušnosti ke skupině, jež se odlišuje od nenáviděného světa.

Příběhy o prokletých vojácích postavených ke zdi historie, kteří navzdory tomu bojovali až do konce o zachování osobní důstojnosti, umožňuje poskládat kusy chaotických úlomků vlastního životopisu mladým příslušníkům prekariátu postavených ke zdi pozdního kapitalismu. V průběhu uplynulých 30 let nepředstavovala minulost pro Poláky útěk, ale klíč, který jim umožňoval pojmenovat nejdůležitější emoce a problémy našeho společenství. Museli jsme mhouřit oči, aby nás neoslepilo falešné světlo konce dějin.

Článek vyšel v rámci projektu Polského institutu v Praze Češi a Poláci 30 let poté.

J. Křivan Přes projevenou snahu jsem to nedočetl. 11:35 11.5.2019

Počet příspěvků: 1, poslední 11.5.2019 11:35 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.