Úpadek a pád francouzské zahraniční politiky

Francouzská zahraniční politika v uplynulých deseti let nebyla dobrá. Prezidenti Nicolas Sarkozy a François Hollande oslabili národní zájmy ve prospěch EU, NATO, USA a velkých korporací. Proto by se měla francouzská politika vrátit k ideálům páté republiky.

Hadrien Desuin, La France atlantiste: Ou le naufrage de la diplomatie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hadrien Desuin, La France atlantiste: Ou le naufrage de la diplomatie. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Hadrien Desuin, La France atlantiste: Ou le naufrage de la diplomatie.

Odborník na francouzskou moderní diplomacii Hadrien Desuin ve své knize La France atlantiste: Ou le naufrage de la diplomatie (Atlantické směřování Francie. Cesta ke krachu diplomacie) ukazuje její úpadek, zejména za bývalých prezidentů Nicolase Sarkozyho a Françoise Hollanda, přičemž hlavní příčinou je jejich rezignace na vlastní zahraniční politiku.

Francie se snažila zalíbit Washingtonu, což umožňuje pochopit její současnou zahraniční politiku, a důsledky toho, co pro Francii i Evropu znamená volba Donalda Trumpa prezidentem USA. Zaměřuje se totiž na svou zemi a nemá ambice řídit i evropskou politiku jako jeho předchůdce Barack Obama.

Ideologie lidských práv

Pro současnou francouzskou zahraniční politiku je typická ideologie lidských práv, z níž se stalo téměř dogma, čímž zanikl rozdíl mezi etikou a zahraniční politikou nezbytný pro kvalitní diplomacii. A tato ideologie škodí i vztahům dvou tahounů evropské politiky – Německa a Francie –, protože je zneschopňuje neustálé zdůrazňování holokaustu a dekolonizace, v důsledku čehož nedokážou prosazovat své národní zájmy.

Pro současnou francouzskou zahraniční politiku je typická ideologie lidských práv, z níž se stalo téměř dogma, čímž zanikl rozdíl mezi etikou a zahraniční politikou nezbytný pro kvalitní diplomacii

Navíc se francouzská politická elita schovává svá chybná rozhodnutí, jako byl zásah v Libyi, za morální a humanistické gesta. Zahraniční politika by však měla být i pragmatická. Zlom nastal za prezidenta Jacquese Chiraka v letech 1995 až 2007, který na začátku své politické kariéry působil ve vládě prezidenta Charlese de Gaulla a jenž se ocitl mezi gaullismem a liberálním postkolonialismem.

Toto jeho dilema se projevilo schválením bombardování v Kosovu v roce 1999 a odmítnutím účasti Francie ve válce v Iráku v roce 2003. Vnímal francouzskou zahraniční politiku v historických souvislostech, a proto věděl, že americká intervence nepřinese dlouhodobý mír. To se změnilo s příchodem Sarkozyho, který obdivoval amerického prezidenta George W. Bushe. Sarkozyho zahraniční politika se řídila neokonzervatismem, který nerozlišuje mezi domácí a zahraniční politikou a prosazuje zásahy v zemích, které nedodržují lidská práva.

Neslučitelné humanitární mesianismy

Tuto změnu představoval ministr zahraničí Bernard Kouchner, zakladatel neziskové organizace Lékaři bez hranic. Jako humanitární pracovník se zúčastnil války v Somálsku a na základě této zkušenosti začal používat pojem „humanitární válka“ neboli vojenská intervence a humanitární pomoc neziskových organizací. Kouchner může být i příkladem obsazování francouzských státních institucí neokonzervativci.

Francouzský a americký humanitární mesianismus jsou v podstatě neslučitelné, ale Francie se rozhodla podpořit americký, a proto její diplomacie upadá

Na začátku, v roce 1993, bylo založení think tanku Nadace pro strategický výzkum (Fondation pour la recherche stratégique, FRS), který zveřejnil studie o nukleárních zbraních Iráku a Íránu. Neokonzervativních think tanků však ve Francii působí několik a v současnosti mají blízko k americké Demokratické straně.

Bývalý ředitel FRS Camille Grand prohlásil před svým jmenováním do NATO, že jeho cílem je diplomacie odlišná od gaullismu-mitterrandismu – Francie by měla rezignovat na vlastní diplomacii a své kroky v zahraniční politice konzultovat s Washingtonem. Druhým důsledkem podřízení Francie USA bylo opomíjení jejího bývalého prvního spojence Velkou Británii.

Desuin si všímá rozdílu v prosazování lidských práv ve světě Američany a Francouzi. Francouzský humanitární mesianismus je založen na koncepci lidských práv, jež vznikla po Francouzské revoluci, a chápe člověka bez identity – národ se rozpouští v humanismu. Americký humanitární mesianismus je založen na víře, že USA mají ve světě chránit slabé, za což je má lidstvo následovat. Oba mesianismy jsou v podstatě neslučitelné, ale Francie se rozhodla podpořit americký, a proto její diplomacie upadá.

Bernard-Henri Lévy

Desuin se také věnuje francouzskému filozofovi Bernardu-Henrimu Lévymu neboli BHL, který sice nikdy nezastával volený post, ale výrazně ovlivňoval francouzskou zahraniční politiku – v letech 2007 až 2017 byl v podstatě ministrem zahraničí. Podílel se na svržení Kaddáfího v Libyi, když se setkal s představiteli opozice a zařídil jejich setkání s prezidentem Sarkozym, na němž dohodli změnu režimu. Ukrajinské politiky, současného prezidenta Petra Porošenka a Vitalije Klička, pak přivedl do Elysejského paláce k Hollandovi, když v Ukrajině vrcholila krize.

Francouzský filozof Bernard-Henri Lévy neboli BHL sice nikdy nezastával volený post, ale výrazně ovlivňoval francouzskou zahraniční politiku – v letech 2007 až 2017 byl v podstatě ministrem zahraničí a podílel se na svržení Kaddáfího v Libyi.

Libyjská ani ukrajinská intervence neskončily pro Francii úspěšně – nepřinesly mír a rozvoj, ani nevyřešily problémy obou zemí. BHL je také aktivní v Sýrii. Patří k těm, kteří žádají smrt prezidenta Bašára Asada, a zároveň lobbuje pro Kurdy. Považuje svět za globální vesnici, v níž darebáci žijí na okraji a hlavními zly jsou nacionalismus a státní suverenita.

Nejen aktivismus BHL, ale i způsob komunikace ministerstva zahraničí ukazují změnu francouzské zahraniční politiky – namísto jednávání v utajení se zaměřuje na akce sledované médii, jako byla Klimatická konference v Paříži v roce 2015. Tehdejší ministr zahraničí Laurent Fabius neustále zdůrazňoval její význam a úsilí francouzské diplomacie zapojit všechny hlavy států a mocné. Zvolením Donalda Trumpa a odstoupením USA od dohody se však konference stala v podstatě bezvýznamnou.

Ztráta státní suverenity

Diplomacie spočívá ve schopnosti vést tajná jednání diskrétně, a především nepředvídatelně. Z tohoto hlediska s ní neměla klimatická konference nic společného. Šlo spíše o nepovedenou PR akci francouzského ministra zahraničí Fabiuse. Zahraniční politika by měla být suverénní, a proto Desuin nechápe jeho výrok z května 2014, že francouzskou politiku chválí Washington – především by měla prosazovat zájmy národní a spojenců.

Ztráta státní suverenity degraduje francouzskou diplomacii, protože potenciálním partnerům říká, že je pro ně lepší domluvit se s USA, neboť Francie je bude následovat. O to víc zaráží, že Francie nedokázala ze spojenectví s USA za prezidentů Bushe a Obamy pro sebe nic vytěžit.

Nebezpečí pro francouzskou politiku, řídí-li se podle USA, ukazují události okolo Íránu. Francie dlouhou dobu tvořila blok s Izraelem a Saúdskou Arábií proti němu. Pak však americký prezident Obama uzavřel s Íránem dohodu, již podepsala i Francie. Otázkou je, jak Íránci vnímali Francouze, když ještě pár měsíců před podepsáním dohody patřili mezi hlavní nepřátele jejich režimu.

Tato ztráta státní suverenity degraduje francouzskou diplomacii, protože potenciálním partnerům říká, že je pro ně lepší domluvit se s USA, neboť Francie je bude následovat. O to víc zaráží, že Francie nedokázala ze spojenectví s USA za prezidentů Bushe a Obamy pro sebe nic vytěžit. Příkladem je Afghánistán. Francouzská armáda do něj poslala elitní vojáky včetně cizinecké legie, přičemž jich padlo 90 a 300 bylo vážně zraněno, což však Francii nepřineslo téměř žádný užitek ani mír v tomto regionu.

Geopolitické oslabení

Francie ztrácí nezávislost i kvůli snižování výdajů na obranu, což začalo za Sarkozyho, po finanční krizi v roce 2008, pokračovalo za Hollanda a projevuje se ve zhoršené schopnosti francouzské armády zasahovat v zahraničních konfliktech i ve vnitřní bezpečnosti. Důsledkem je nárůst závislosti na NATO a oslabení Francie na geopolitické šachovnici.

Francie ztrácí nezávislost i kvůli snižování výdajů na obranu, což začalo za Sarkozyho, pokračovalo za Hollanda a projevuje se ve zhoršené schopnosti francouzské armády zasahovat v zahraničních konfliktech i ve vnitřní bezpečnosti. Důsledkem je nárůst závislosti na NATO a oslabení Francie na geopolitické šachovnici.

Nárůst státního dluhu a s ním spojené vyšší náklady na jeho obsluhu a nepříznivá bilance zahraničního obchodu negativně ovlivňují druhou největší diplomatickou síť na světě. Pokles její prestiže snižuje důvěryhodnost ministra zahraničí. Desuin ironicky uvádí, že v roce 2015 ministra zahraničí Fabiuse nezvolil mužem roku 2015 prestižní americký dvouměsíčník Foreign Affairs, ale Revue des Vins de France, protože nechával na recepcích servírovat dobré francouzské víno.

Úpadek francouzské diplomacie také potvrzuje neschopnost vlastní politiky vůči Rusku. Francie se nesnaží profitovat z jeho mezinárodní izolace, ale bezdůvodně ji prosazuje. Politika vůči Rusku je vedena spíše ideologickými a stranickými než ekonomickými zájmy Francie.

Například zakázka na loď Mistral byla zrušena, protože propagovala Sarkozyho politiku. Jeho rival a nastupující prezident Hollande tento kontrakt zrušil, aby dokázal, že se Sarkozy v zahraniční politice mýlil. Racionálnější postoj k Rusku zaujímal neúspěšný prezidentský kandidát François Fillon. Tvrdil, že je vůči Rusku obezřetný, ale snažil se ukázat, že z některých diskusí ho nelze vyloučit, například o budoucnost Sýrie. Jeho snahu však mainstreamová média považovala za proruskou, a tudíž řízenou Putinem.

Jen fotografie

Zatím poslední snahou Francie o vlastní politiku nezávislou na Evropské unie byl projekt Středomořské unie, který měl sdružit státy okolo Středozemního moře. Zůstala však z něj jen fotografie 43 hlav států ze společného setkání.

Zatím poslední snahou Francie o vlastní politiku nezávislou na Evropské unie byl projekt Středomořské unie, který měl sdružit státy okolo Středozemního moře. Sarkozy proto pozval na setkání 13. července 2008 43 hlav států, aby o něm diskutovali, přičemž mezi nimi byl například Husní Mubárak či Bašár Asad. Z projektu však zůstala jen jejich společná fotografie.

Francouzská zahraniční politika v uplynulých deseti let nebyla dobrá. Prezidenti Sarkozy a Hollande oslabili národní zájmy ve prospěch EU, NATO, USA a velkých korporací. Podle Desuina by se měla francouzská politika vrátit k ideálům páté republiky, tedy ke státní suverenitě, zejména v bezpečnosti a v diplomacii.

La France atlantiste: Ou le naufrage de la diplomatie

Atlantické směřování Francie. Cesta ke krachu diplomacie

AUTOR: Hadrien Desuin

VYDAL: Cerf 2017

ROZSAH: 192 stran

Počet příspěvků: 3, poslední 8.11.2018 11:26 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Autor

Matěj Široký

Matěj Široký, publicista. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Jak vládnout Číně

29.8.2018 - 15.49