UNESCO jako sériový vrah měst

Meč UNESCO má dvě ostří. Jedním je záchrana kamenné minulosti. Druhým zabitá budoucnost center starobylých měst. Kdyby třeba v roce 450 před naším letopočtem byla stavební uzávěra na aténskou Akropoli, nikdy by nevznikly Propyleje ani Parthenón.

Archeologické naleziště Medina Azahara na jihu Španělska. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Archeologické naleziště Medina Azahara na jihu Španělska. | foto: UNESCO
Archeologické naleziště Medina Azahara na jihu Španělska.

V severním Laosu leží pětapadesátitisícové město Luang Prabang. V jeho historickém centru spolu unikátním způsobem koexistují francouzské koloniální vily a buddhistické chrámy, které se starají o jedinečnou atmosféru místa. V roce 1995 si město vysloužilo status mezinárodně chráněné kulturní památky na seznamu UNESCO.

A začaly se dít věci. Ceny začaly šplhat nahoru a náklady na život se v exponovaném místě staly pro místní obyvatele neúnosné. Pozemek, jenž před rokem 1995 vyšel na osm tisíc dolarů, stál najednou 120 tisíc. A tak se místní začali stěhovat pryč. „Když otevřete dveře, do místnosti se dostane čerstvý vzduch, ale taky komáři,“ komentoval situaci lakonicky princ Nithakhong Tiaoksomsanith, jenž stojí v čele snahy o zachování uměleckého dědictví Luang Prabangu.

V centru Luang Prabangu byste dnes jen stěží našli jediný normální dům nebo obchůdek. Všechny se postupně přeměnily v penziony, kavárny, bary nebo cestovní agentury. Dokonce i z bývalého vězení je dneska pětihvězdičkový hotel, jeden z mnoha z mezinárodní sítě Sofitel. „Zachránili jsme luangprabangské budovy, ale přišli jsme o jejich duši,“ posteskl si v roce 2016 bývalý konzultant UNESCO Francis Engelmann, jenž v Laosu dlouho žil.

Na seznamu kulturních a historických památek, jejichž zachování by mělo být prioritou nejen země, na jejímž území se nachází, ale i celého lidstva, a který organizaci OSN pro vzdělání a kulturu sestavila, je momentálně zapsáno 1092 lokalit. S každým rokem se seznam zvětšuje a jen letos na něj přibylo dvacet nových míst, o kterých jste dosud nejspíš nikdy neslyšeli. Pozornost a péče památkám, odkazu minulosti pro budoucnost, je samozřejmě záslužná a nezbytná. Ale skutečně to samotným místům vždy prospívá? A co lidem, kteří kolem nebo přímo v nich žijí?

Sériový vrah

Italský novinář Marco D’Eramo ve svém článku v architektonickém časopise Domus označil UNESCO za sériového vraha měst, jenž se volně potuluje po planetě a jeho smrtící zbraň nese značku „světová památka“ a „s ní vysává život z překrásných vesnic a starověkých metropolí a pod svou hlavičkou je balzamuje v časové diskontinuitě“. Argumentuje navíc tím, že bychom si měli dávat dobrý pozor na to, abychom konzervováním starého nebránili vzniku nového. Kdybychom totiž dali v třeba v takovém roce 450 před naším letopočtem stavební uzávěru na athénskou Akropoli, nikdy by na ní nevyrostly ani Propyleje, ani Parthenón.

Pochopitelně existují památky, které žádnou nálepku UNESCO nepotřebují, které si na sebe vydělají samy a které přitahovaly davy turistů dávno předtím, než vůbec nějaké OSN vzniklo (z těch nejslavnějších třeba pyramidy v Gíze, Velká čínská zeď nebo Plitvická jezera). Na druhou stranu je také fakt, že především v rozvojových zemích vede masový příliv turistů k tomu, že se o místní památky nestarají ti, kteří jsou skutečnými majiteli historického dědictví dané oblasti, ale cizinci. „Mění se to v soupeření mocných s bezmocnými,“ konstatuje Dallen Timothy z Arizonské univerzity.

Podle Jo Caustové z Melbournské univerzity se vlády často snaží o zápis jen proto, že v něm vidí dokonalou dojnou krávu. Příliv turistů může danou oblast revitalizovat, jenže bez adekvátního řízení nevyhnutelně vede v delším časovém horizontu jen ke zničení památky.

Zmiňovaný Luang Prabang navštívilo podle odhadů UNESCO v letošním roce 700 tisíc turistů, tedy něco přes 1,9 tisíce lidí denně. Podle Mechtilde Rösslerové, ředitelky Centra světového dědictví UNESCO, narostl počet návštěvníků například v přádelně hedvábí v japonské Tomioce za první dva roky od jejího jmenování památkou UNESCO v roce 2014 o 400 procent. Problém s náporem turistů a nevítanou transformací města vnímají i v Českém Krumlově, který ročně navštíví milion a půl turistů.

„Především asijských turistů je tu moc. V centru města mizejí obyčejné obchody, prodávají se tu cetky. Nedokážu přesně říci, jaké procento turistů míří do Krumlova, protože je v UNESCO, ale myslím, že většina. Třeba Číňané jedou ve střední Evropě přesně podle seznamu, v bedekru mají napsané, do které hospody zajdou na svíčkovou,“ svěřil se se svými zkušenostmi starosta Dalibor Carda.

Stejné zkušenosti mají i v malajsijském Pinangu, kde se na seznam památek dostala klanová mola. Dřevěná mola lemovaná chatrčemi představovala jednu z posledních nedotčených bašt malajsijského čínského osídlení. Každé molo neslo jméno jednoho čínského klanu, a přestože si jejich obyvatelé moc dobře uvědomují, že bez UNESCO by nejspíš jejich domovy už neexistovaly, zároveň si s přílivem turistů začali připadat jako ve výkladní skříni.

Lee Kah Lei má stánek se suvenýry na pravděpodobně nejznámějším molu Chew. „Ráda bych lidem připomněla, že nejsme opice a tohle není zoo,“ vzkázala přes reportéra listu Guardian. „Nebýt na seznamu UNESCO, už tu dneska nejsme,“ připouští další obyvatelka mola Siew Pheng, která si ještě moc dobře vzpomíná na proudy lidí, kteří se během jejího dětství vystěhovávali poté, co se jejich mola dostala do havarijního stavu. Další musela ustoupit výstavbě.

Podle Jo Caustové z Melbournské univerzity se vlády často snaží o zápis jen proto, že v něm vidí dokonalou dojnou krávu. Příliv turistů může danou oblast revitalizovat, jenže bez adekvátního řízení nevyhnutelně vede v delším časovém horizontu jen ke zničení památky. Otázkou tedy je, o co tu jde především – o větší zisky z turismu, nebo o ochranu kulturního dědictví?

Ropa přebíjí přímorožce

Ze zápisu na seznam kulturních památek samozřejmě těží primárně vlády jednotlivých zemí. Z ekonomického hlediska je jmenování památkou UNESCO požehnáním. Samozřejmě to s sebou nese i podstatně větší nároky na údržbu daného místa a to, že vás jednou památkou jmenují, navíc neznamená, že jí zůstanete navždy.

Své o tom ví třeba ománské útočiště přímorožce arabského, jež bylo na seznam zapsáno v roce 1994 a v roce 2007 bylo na žádost tamní vlády vyškrtnuto. Ta se rozhodla dát přednost těžbě ropy, jejíž ložisko bylo na ploše původně plánovaného národního parku objeveno. Oblast byla zmenšena o 90 procent, koneckonců nač tolik místa, když pytláci mezitím stihli přímorožce téměř vybít a v současné době údajně přežívají v divočině všehovšudy čtyři páry schopné reprodukce.

Otázka, jak skloubit moderní život a ochranu památek, trápí i Prahu. Protože nejen pro Vídeň nebo Jeruzalém může být v některých směrech zápis na seznamu UNESCO výhodou, ale i přítěží.

Druhým místem, jež si vytáhlo černého Petra, je osmnáct kilometrů dlouhé Labské údolí v Drážďanech. Se statusem světové památky se muselo rozloučit kvůli výstavbě mostu, jenž měl ulehčit dopravě v přetíženém drážďanském centru. V referendu pro most hlasovalo 68 procent obyvatel a podle ohlasů z Drážďan toho vůbec nelitují.

Předstupněm před vyřazením ze seznamu je přesun do kategorie „ohrožené památky“. Těch je v současné době 54 a najdete mezi nimi například bolivijské Potosí, kde se kdysi nacházel největší stříbrný důl na světě a kde se dál nekontrolovaně těží, anebo konžskou rezervaci Okapi, kterou pro změnu rabují polovojenské jednotky. Jenže vedle nich jsou i místa, do nichž byste to neřekli – třeba takové Staré město v Jeruzalémě – to kvůli nadměrnému turistickému ruchu a okolní výstavbě – nebo Vídeň. Ta si „degradaci“ na ohroženou památku vysloužila tím, že „... chce na rozhraní chráněného jádra a ochranného pásma nechat investora rekonstruovat a dostavět budovu pro hotel InterContinental do výšky 66 metrů.

Investor by měl na oplátku revitalizovat okolí, které je jedním z nejošklivějších míst města na Dunaji,“ píše Hana Boříková v týdeníku Euro. Náš soused, jenž se o své památky jinak stará naprosto vzorně, požadavkům UNESCO ustoupil a plánované věže snížil. Jenže ani to nestačilo a Vídni dál hrozí vyřazení ze seznamu. Ovšem Vídeň už dál ustupovat nehodlá.

Prvním velkým problémem je vylidnění centra města, z něhož se stávají jen historické kulisy pro turisty, kteří si v něm mohou na každém rohu nakoupit matrjošky a zaručeně pravý český křišťál.

Otázka, jak skloubit moderní život a ochranu památek, trápí i Prahu. Protože nejen pro Vídeň nebo Jeruzalém může být v některých směrech zápis na seznamu UNESCO výhodou, ale i přítěží. „Je skvělé, že je naše metropole v elitním spolku, z čehož jí plynou obrovské zisky, zároveň to ale přitahuje do města množství turistů, které začíná být neudržitelné. V posledním roce sem přijelo osm milionů lidí,“ řekl na loňské prosincové konferenci Praha světová, která se konala u příležitosti 25. výročí zápisu Prahy na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO, Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR).

Prvním velkým problémem je vylidnění centra města, z něhož se stávají jen historické kulisy pro turisty, kteří si v něm mohou na každém rohu nakoupit matrjošky a zaručeně pravý český křišťál. Druhým je Damoklův meč v podobě hrozby vyškrtnutí ze seznamu – ta přišla na přetřes ve chvíli, kdy na Pankrácké pláni měly vyrůst tři nové výškové budovy, jež by údajně narušily panoráma města.

Komu to škodí

A teď: opravdu vyškrtnutí ze seznamu památek UNESCO místům, jako je právě Vídeň, Jeruzalém nebo Praha, uškodí? Podle zkušeností drážďanské radnice tento krok neměl na turistický ruch vůbec žádný vliv a podle vídeňského Klubu turistů by se nic zásadního nezměnilo ani u nich. To jsme ale stále na poli byrokratických dohadů o mosty a výšku nových budov. Něco jiného je cílená devastace památek.

Prvenství na poli odsouzených drží bývalý vojenský velitel Miodrag Jokić. V roce 2004 byl díky spolupráci UNESCO s Mezinárodním trestním tribunálem první člověk odsouzen za úmyslné ničení kulturního dědictví. Mezi začátkem října a koncem prosince roku 1991 totiž nechal ostřelovat Dubrovník, jenž se ve stejném roce ocitl na seznamu ohrožených památek.

V roce 1954 a 1999 byly podepsány dva protokoly Haagské úmluvy o ochraně kulturního dědictví, jež stanovují, že „škoda spáchaná na kulturních statcích kohokoliv“ je mezinárodně považována za „škodu na kulturním dědictví celého lidstva“. Co to znamená v praxi? Že za cílené a úmyslné ničení památek můžete jít hezky sedět.

Prvenství na poli odsouzených drží bývalý vojenský velitel Miodrag Jokić. V roce 2004 byl díky spolupráci UNESCO s Mezinárodním trestním tribunálem první člověk odsouzen za úmyslné ničení kulturního dědictví. Mezi začátkem října a koncem prosince roku 1991 totiž nechal ostřelovat Dubrovník, jenž se ve stejném roce ocitl na seznamu ohrožených památek. Stejně tak neprošlo ničení náboženských staveb v Timbuktu malijskému radikálovi z organizace Ansár ad-Dín Ahmadu al-Faqimu al-Mahdimu. V roce 2016 jej Mezinárodní trestní tribunál odsoudil k odnětí svobody na devět let. Rozsudek je to skutečně přelomový – bylo to poprvé, co bylo ničení kulturního dědictví uznáno jako válečný zločin.

Život v noclehárně

Zdá se, že – jako ve všech oblastech lidského působení – i v případě ochrany kulturního dědictví jde o rovnováhu. Tedy o tu mezi vytvářením nového a uchováváním starého. Marco D’Eramo hovoří v souvislosti s rostoucím počtem měst a vesnic, jež se na seznamu UNESCO ocitají, o hrozbě urbanicidy. V Itálii je dnes na seznamu 29 měst, mezi nimi i San Gimignano. Po třiceti letech od zápisu mezi kulturní památky nenajdete v centru jediného řezníka, zelináře ani pekaře. Poté, co zavřou bary, restaurace a obchody se suvenýry, tu na místní nenarazíte, odjeli do svých moderních bytů na okraji.

Měli bychom chtít žít ve městech, v nichž se nacházejí muzea a umělecká díla, ne v mauzoleích, k nimž jsou na předměstích přistavěné noclehárny. „Děsí nás představa, že se naše země změní v jedno obří muzeum, kde si budete muset koupit lístek, abyste se po ní mohli procházet, zatímco budete zoufale hledat cestu ven,“ píše D’Eramo. V centru Prahy se o tom ostatně můžeme každý den přesvědčit na vlastní kůži.

Počet příspěvků: 2, poslední 3.12.2018 03:58 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Autor

Jitka Jeníková

Další autorovy články