Únava ze skandální demokracie

Demokracie je neustálým bojem proti proti snahám opírat se o moc, která je nelegitimní.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © foto Reuters, montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Tváří v tvář výbojům rebelující energie napříč světem se pro mladé protestující lidi vžil název „generace rozhořčených“. Poprvé byl použit pro demonstrující proti politice úspor v jižní Evropě. Označení bylo inspirováno biblí všech protestujících, za kterou je označován spis nedávno zesnulého Stéphana Hessela Rozhořčete se! (Indignez-vous, Montpellier, 2010). Za rozhořčené lze nicméně označit i ty, co rozpoutávají nepokoje mimo evropský prostor. Těchto nepokojů, které se i díky moderním technologiím šíří synchronně po celé Zemi – od jižní Evropy přes arabský prostor a Turecko až nově po Brazílii –, se totiž stáváme svědky stále častěji.

Jakkoliv jsou jednotlivá vznikající hnutí a protesty velmi odlišné – v závislosti na společnosti, do které promlouvají –, sdílejí přesvědčení, že i člověk, jenž není součástí vládnoucí třídy či nepatří k privilegovaným vrstvám, má mít větší možnost spoluurčovat správu veřejných věcí. Výbušnou směs vyvolává toto přesvědčení především v kombinaci s názorem, že současné politické elity dlouhodobě neodvádějí příliš dobrou práci.

Obava, že vládnoucí elity nejsou výkvětem dané společnosti a její spásou, ale naopak ji ohrožují, se postupně stává obecně sdíleným přesvědčením. Za všechny publikace, které na toto téma v současnosti vycházejí, zmiňme třeba knihu „Soumrak elit: Amerika po meritokracii“ novináře Christophera L. Hayese (Twilight of the Elites: America After Meritocracy, New York, 2012). Elity, jak je Hayes popisuje, prodělávají úpadek, protože si uvnitř sebe samých vytvořily struktury, které vynášejí do mocných pozic nikoliv lidi skutečně schopné a vyspělé, ale jejichž kariéra se opírá o znalosti politicky a ekonomicky mocných a o schopnosti stát se uzlovým bodem tohoto pletiva vztahů.

Vládu postoupit odborníkům!

Pozoruhodné nicméně je, že na problematičnost moderních elit upozornil již před 20 lety americký sociolog Christopher Lasch ve své knize Revolta elit a zrada demokracie (The Revolt of the Elites and the Betrayal of Democracy, 1995). Lasch se nezabývá pochybnými praktikami politiků, ale spíše si všímá postupně převládající představy, že demokratický stát mají spravovat dobří manažeři nebo technokrati. Ti se snaží přesvědčit občany, že pro správu společnosti je nezbytná odborná schopnost, kterou není každý člověk nadán. A protože nejsou všichni dost zralí či schopní vládnout, má být vláda postoupena zkušeným manažerům.

Postupně začíná převládat představa, že demokratický stát mají spravovat dobří manažeři nebo technokratiZasáhne-li nicméně do správy veřejných věcí tímto způsobem specializace – stane-li se z politiky odborná záležitost, které není práv každý dospělý člověk –, vytrhává se z rukou nejen řadovému občanovi, ale sama politika se uzavírá před většinovou společností do sebe, aby se následně stáhla za hradbu na první pohled podivných, ale pro politiku údajně nezbytných praktik. Odůvodnění pro toto oddělení je pak nasnadě: nejde to jinak. Politika je složitá věc a nemůže do ní kecat jen tak někdo.

Politika je pak chápaná jako něco, o co by se člověk ideálně neměl vůbec zajímat a k čemu by se neměl vyjadřovat, neboť k tomu postrádá jak informace, tak zkušenosti. Takové přesvědčení však pro Lasche představuje obrovský problém. Odhlédneme-li totiž od toho, že v „odborných“ politických praktikách jsou přerozdělovány peníze všech daňových poplatníků, mají se v politice bytostně řešit otázky dobrého života, spravedlnosti a lidské svobody, které jsou pro dospělého a svéprávného člověka – na rozdíl od zvířete – neodmyslitelně spjaté s bytím.

Hyperdemokracie

Spíláme-li nyní vládnoucím elitám, je dobré vztáhnout Laschovu dnes již klasickou monografii k jinému slavnému příspěvku na téma demokracie a elity. Lasch totiž názvem knihy přímo odkazuje na španělského filozofa Ortegu y Gasseta a jeho knihu Vzpoura davů (La rebelión de las masas, Madrid 1930). Gasset popisuje problém alespoň na první pohled opačný. Analyzuje totiž fenomén uchvácení moci průměrným, masovým člověkem, takzvaným spokojeným seňorem, který ve své osobě pohřbívá vše, co může navozovat dojem elitářství.

Převládající typ spokojeného seňora se od masy nechce, a ani nemůže osvobodit. Masa je mu totiž vším.Problémem společnosti první poloviny 20. století není dle Gasseta vláda elit, ale vláda masy, respektive zmasovění celého veřejného prostoru a spolu s ním i celé společnosti. Přeplněnost moderního světa je přitom pro Gasseta fyzickou i vizuální skutečností – lidé jsou prostě všude. Kniha proto začíná analýzou „fyzické přeplněnosti“ a pocitu stísněnosti, aby přešla k problému „duchovní přeplněnosti“. Klíčový problém totiž dle Gasseta spočívá v tom, že jsme masami utlačováni i tam, kde bychom měli být sami. Individualita, výjimečnost, zkrátka vše, co Gasset spojuje s elitářstvím, se totiž vyvíjí, jen jsme-li dostatečně často sevřeni samotou.

První polovina 20. století nicméně stvořila dle Gasseta člověka, který již nemyslí sám, ani když je sám. Přemýšlivost, pochyby, schopnost zastavit se jsou výsady, kterými se vyznačuje vymírající elitářský individualista, zatímco převládající typ spokojeného seňora se od masy nechce, a ani nemůže osvobodit. Masa je mu totiž vším – masa v něm myslí, aniž by on sám k vlastním myšlenkovým pochodům aktivně přispíval.

Vítězstvím masy vzniká to, co Ortega y Gasset nazývá hyperdemokracií, ve které vládne pro masu charakteristický rys: neschopnost poznat, že více neznamená vždy lépe. Bezuzdnost, co se týče touhy naplňovat (či „přeplňovat“) vlastní touhy, pak vládne veřejnému životu, a zároveň představuje klíčovou vlastnost spokojeného seňora. Jeho ideálem a životním cílem je dosáhnout stavu nadšení ze své průměrnosti.

S tímto životním nastavením, ale i se státním zřízením se pak pojí odmítání pravdy jako hodnoty, která by měla výrazněji zasahovat do dění. Masový člověk hyperdemokratického zřízení si naopak osobuje sofistické právo nemuset mít pravdu, ale přesto dostat za pravdu. Nejde totiž o to stát na pravdivé straně, ale získat výhody z vyhraného boje.

Ikony průměrnosti

Postavíme-li obě knihy, které si na první pohled protiřečí, vedle sebe, je zřjmé, že spíše reflektují z odlišného stanoviska tentýž problém – úpadek veřejného prostoru. Oba autoři – Lasch i Gasset – si všímají neschopnosti vnímat jiné než masové hodnoty materiálního zajištění a moci nad druhými.

Duchovní a zároveň vládnoucí elity nemáme. Jaká je tedy ona specifická elita, která se navzdory tomu ocitla  v centru mnoha demokratických společností?

Rozdíl obou knih tkví v tom, že Ortega y Gasset vyhrazuje označení elity i aristokracie pro duchovně vyspělé jedince, kteří by jediní měli spravovat společnost. Naopak Lasch si všímá toho, že demokracie může v samém svém jádru stvořit elity, které se nevyznačují žádnou duchovní autoritou, ale pouze schopností vytrhnout vládu lidu, a přitom se tvářit, že pro samotný lid učinily nejlepší, co bylo v jejich silách.

Položíme-li vedle sebe oba názory, dospějeme nicméně k nepěknému obrázku, v němž se naplňují obavy obou myslitelů a který není současnosti nijak nepodobný. Duchovní a zároveň vládnoucí elity, po nichž volal Gasset, sice nemáme, v centru mnoha demokratických společností se však navzdory tomu určitá elita ocitla. Ta je ale v Gassetově slovníku zvláštním způsobem demokratizovaná či „zmasovělá“ – nepovažuje za hodnoty vzdělanost či lidskou vyzrálost. Elitní je naplňování průměrných, obecně sdílených tužeb dokonalejším způsobem, než jakým to svede většinová společnost. Proto se vládnoucí elity tak rády zdobí krásnými auty, jachtami nebo mladými ženami.

V pozici elit se proto objevili lidé, které můžeme označit za ikony průměrnosti – nepochybně jsou mimořádně podnikaví, ctižádostiví a vytrvalí, určitě jsou i schopní. Problémem je, že nikdo neví, v čem tato schopnost tkví a jak ji pojmenovat. Jejich umění je sice nedefinovatelné, přesto nám tvrdí, jak si všiml již Lasch, že jsou ti praví, neboť prostě nějak vědí, „jak na to“, a disponují tím, co se označuje záhadným souslovím „autentické názory“.

Přesvědčení, že člověk si umí vládnout sám

Jakkoliv můžeme tento obraz zahlédnout v hrubých obrysech i v českém prostředí, a přitom se tázat, zda lze podobný stav ještě nazvat demokracií, neměli bychom opomenout ani otázku, není-li tento proces zbytňování spolu s periodickým zděšením obyvatelstva a následným rozvolňováním spíše samotnou podstatou demokracie než jejím popřením. Demokracie je totiž státním zřízením, které se vyznačuje specifickou nezajištěností. Zakládá se na přesvědčení, že člověk si umí vládnout sám bez podpory nějakého vyššího – ať už filozofického nebo teologického – poznání.

Není proto bez zajímavosti zdůraznit, že jakkoliv chápeme demokracii jako řecký vynález, těžko bychom hledali mezi řeckými mysliteli někoho, kdo by se domníval, že by demokracii stálo za to podporovat. Odvoláváme-li se dnes na demokracii jako na řecký vynález, je třeba dodat, že relativně dlouho, tedy až do 19. století, platila demokracie mezi moderními mysliteli jako hanlivé označení pro špatnou vládu. Jak ukazuje třeba David Graeber v knize „Projekt demokracie: Dějiny, krize, hnutí“ (The Democracy Project: A History, a Crisis, a Movement, New York 2013), začala být demokracie považovaná za součást západního dědictví teprve po první světové válce.

Demokracie se zakládá na přesvědčení, že člověk si umí vládnout sám bez podpory nějakého vyššího poznáníMáme-li dnes tendenci chápat zmíněnou nezaloženost demokracie jako její silnou stránku, měli bychom zároveň pracovat s tím, že v té samé nezaloženosti tkví její výrazná slabina, což byl důvod, proč demokracii jako ideální zřízení myslitelé často odmítali. Tato slabina spočívá v tom, že vždy budou existovat snahy skupin nahrazovat chybějící základ mocí peněz, která se flexibilně přizpůsobuje každému prostředí a jež může simulovat moc poznání i osobních schopností.

Jsme-li proto dnes unaveni z demokracie, která je doprovázena jistou dávkou více či méně snesitelné skandálnosti, pak je možné, že tento únavný rys skandálnosti patří bytostně k demokracii. Ta je totiž tímto neustálým bojem proti vyvlastňování moci občanům a proti snahám opírat se o moc, která je nelegitimní, neboť nekotví v ničem jiném než ve finančním kapitálu nebo v kapitálu správných kontaktů. Demokracie se ale děje právě v tomto nekončícím boji, nikoli v jednou provždy správně nastaveném systému.


Pinkerton A je tady lidoop-politik 21:30 1.7.2013
MartiNN Demokracie není pouze jediná! 21:24 30.6.2013
ctenarCP Vstejte se. Nyts se fam nestane. 20:29 30.6.2013
Procházka Martin O KOŘÁNECH BYLINY ZLA, 12:48 30.6.2013
Lojza z paseky Za mého života 12:31 30.6.2013
slecna_katka za stav demokracie odpovídají občani 12:06 30.6.2013
MartiNN Zločinci jsou bez vinny? 22:01 30.6.2013
slecna_katka několik otázek 9:59 1.7.2013
PI pár neuctivých poznámek 10:11 30.6.2013
ctenarCP Díky. Zajímavé čtení. 7:23 30.6.2013
Hlinsky Názor 6:52 30.6.2013
deki Co je to kapitalismus? 8:15 30.6.2013
černoušek nesmyslný článek 6:34 30.6.2013
Animas Čím dřív demokracie skončí, 5:17 30.6.2013

Počet příspěvků: 22, poslední 1.7.2013 09:30 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.