Ukřižování jako dobrovolné a svobodné jednání

Kříž, popravčí nástroj pohanských Římanů, se Ježíšovou smrtí stává v křesťanském podání symbolem vítězství nad lidskou zlobou a smrtí. Kristova oběť na kříži je svědectvím o nezměrné Boží lásce.

Ježíš Kristus a ukřižování. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ježíš Kristus a ukřižování. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Ježíš Kristus a ukřižování. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Letos to bylo od roku 1951 poprvé, co jsme na Velký pátek, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus, nemuseli do práce. Na toto politické gesto vůči křesťanům si nestěžoval s výjimkou militantních ateistů či podobně nesnesitelných workoholiků, snad téměř nikdo. Žádné velké pochopení si však odpůrci velkopátečního volna nezasloužili, vždyť jim je stát nakloněn po zbytek roku.

Zatímco bezvěrci Velký pátek využívají k rozmnožení svých víkendových p(r)ožitků, postící se věřící zamířili do chrámů za pobožností křížové cesty a velkopáteční bohoslužbou. Uctili při ní kříž, „na němž zemřel Spasitel světa“. Zdá se vám to morbidní?

Přelomové páteční odpoledne

Historické události Velkého Pátku před nás staví jeden z mnoha křesťanských paradoxů. Kříž, tento brutální popravčí nástroj pohanských Římanů, se Ježíšovou smrtí stává v křesťanském podání symbolem vítězství nad lidskou zlobou a smrtí. Jak je to možné?

Co se to v ono přelomové páteční jeruzalémské odpoledne odehrálo, že je i v naší postkřesťanské společnosti stále běžné, zdobí-li se ženy křížkem?

Nemělo by Ježíšovo utrpení na kříži být chápáno spíše jako tragická tečka za jeho tříletým kazatelským působením, během něhož si většina jeho blízkých učedníků i vzdálených posluchačů dělala naděje na triumfální osvobození Izraele z římského područí, než jako předmět naší úcty? Vždyť co je to za Boha, jenž se nechá tak hluboce ponížit svými tvory?

Řekněme, že si náš soucit trpící Ježíš zaslouží, neusvědčuje ho však jeho zdánlivá prohra z podlehnutí přeludu ohledně svého údajného božství? Co se to v ono přelomové páteční jeruzalémské odpoledne odehrálo, že je i v naší postkřesťanské společnosti stále běžné, zdobí-li se ženy křížkem? Proč v mnoha domácnostech dosud na čestném a vyvýšeném místě visí místo čehokoli jiného právě onen popravčí nástroj z Golgoty?

Zmrtvýchvstání jako důkaz

Sekularizovaný Evropan není sám, kdo si nad tímto paradoxem láme hlavu. Z poněkud jiného důvodu je kříž nepochopitelný vyznavačům islámu, kteří, ač Kristovo božství popírají, přiznávají osobě Ježíšově postavení Božího proroka. I při takto zeslabeném vnímání Ježíšovy identity je pro ně nepředstavitelné, aby kteréhokoli z Božích poslů potkal osud, který je zaznamenán v evangeliích.

Svým zmrtvýchvstáním nám Ježíš podal důkaz, že na své křížové cestě nebyl pasivním objektem lidské zloby, ale aktivním činitelem našeho vykoupení

Výrazem Boží vyvolenosti je přece síla a převaha nad ostatními, nikoli bezbranná vydanost do jejich rukou, tvrdí stoupenci bojovně laděného a především vždy vítězícího Mohameda. I proto tvrdí, že na kříži netrpěl Ježíš, ale někdo, kdo se mu pouze podobal.

Na tyto otázky a pochybnosti nelze nalézt uspokojivou odpověď, aniž přijmeme za pravdivé i události, jež křesťané slaví o velikonoční neděli. Utrpením a smrtí na kříži Ježíšův příběh totiž ani v nejmenším nekončí. Svým zmrtvýchvstáním nám podal důkaz, že na své křížové cestě nebyl pasivním objektem lidské zloby, ale aktivním činitelem našeho vykoupení.

Nezměrné utrpení

Ježíš v rozhovoru s členem židovské velerady Nikodémem říká: „Tak jako Mojžíš na poušti vztyčil hada, musí být Syn člověka vyzdvižen, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Ježíšovo jednání, počínaje zatčením v Getsemanské zahradě a konče posledním vydechnutím na kříži, bylo zcela svobodné a dobrovolné.Kdyby chtěl, mohl z kříže kdykoli sestoupit. Co ho tedy vedlo, že toto nezměrné utrpení podstoupil?

Kdyby Ježíš chtěl, mohl z kříže kdykoli sestoupit. Co ho tedy vedlo, že toto nezměrné utrpení podstoupil?

Zde se musíme vrátit na samotný počátek lidských dějin. Neposlušnost prvního člověka vnesla rozkol do Božího stvoření. Adam s Evou přišli o původní nevinnost zajišťující jim i jejich potomkům trvalé štěstí. Nebeská blaženost, konečný cíl naší pozemské pouti, se po Adamově pádu stala nedostižnou.

Hospodin však nad člověkem hůl nezlomil. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nebyl zatracen, ale měl život věčný“ (Jan 3, 16). Musel to být sám Bůh, kdo prvotní Adamův hřích odčinil. Důvod? Není v moci pouhého tvora odčinit vinu vůči nekonečnému Stvořiteli. Proto se Bůh stal člověkem, aby v tajuplném spojení obou přirozeností, lidské i božské, přinesl výkupnou oběť, aby lidem opět umožnil dosáhnout cíl, pro nějž byli stvořeni.

Bylo však nutné, aby zadostiučinění, jež Ježíš přinesl, bylo spojeno s tolika bolestmi a natolik velkým utrpením? Aniž bychom předstírali, že jsme schopní bezezbytku nahlédnout do všech zákoutí tajemných Božích úradků, lze na tuto otázku odpovědět přinejmenším v trojím smyslu.

Důvod k zamyšlení

Kristova oběť na kříži je předně svědectvím o nezměrné Boží lásce. Krásně to vyjádřila velká italská světice Kateřina Sienská: „Nikoliv hřeby, ale jenom láska držela Krista na kříži.“ Ostatně jaká by to byla láska, kdyby byla bez oběti? „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele,“ čteme v evangeliu svatého Jana.

Kristova oběť na kříži má vést k zamyšlení, zda i my jsme ochotní přinést pro své bližní nějakou tu oběť, byť sebemenší. Dáváme v dostatečné míře přednost své rodině před svými koníčky a kamarády? Dětem před svojí kariérou? Jaký mají smysl pro oběť – a tedy i opravdovou lásku – lidé, kteří si dobrovolně zvolí život ve stylu celoživotního „single“?

Kristova oběť na kříži má vést k zamyšlení, zda i my jsme ochotní přinést pro své bližní nějakou tu oběť, byť sebemenší. Dáváme v dostatečné míře přednost své rodině před svými koníčky a kamarády? Dětem před svojí kariérou?

Neochota mít děti a řádně je vychovávat k dobrému a zodpovědnému životu není něčím, nad čím bychom mohli s odvoláním se na jinak nezpochybnitelnou svobodu jedince jen tak mávnout rukou. Bude-li se totiž „singlířské“ mentalitě mezi lidmi dařit, projeví se to negativně nejen v jejich osobních životech, ale jejich prostřednictvím i v životě celé naší společnosti.

Nebudeme se pak moci divit, že se v ní nevyskytne dostatečné odhodlání bránit svůj národ a zem, až se ocitnou v ohrožení. A že takové situace mohou v nejbližší době nastat, o tom snad tváří v tvář geopolitickým otřesům naší doby pochybuje snad jen málokdo.

Relativní morálka

Druhé „poučení“ z rozjímání nad nezměrným utrpením Krista na kříži se vztahuje k lidskému hříchu a jeho zlobě. Kdo viděl krátery po podmořských zkouškách jaderných bomb, jistě si uvědomil, jak ničivý potenciál v sobě tyto zbraně mají. Když vidíme zmučenou nevinnost Ježíšovu, co vypovídá o zlobě lidského hříchu? Jak děsivě závažná musí být příčina tak strašlivého účinku!

Morálka je relativní, zní z postmoderních tlampačů soudobých intelektuálních elit. Tak proč si lámat hlavu něčím tak staromódním a dobově překonaným, jako je hřích?

Každý náš těžký hřích, kterým vědomě a dobrovolně přestupujeme ve vážné věci mravní zákon, není totiž ničím jiným, než pokusem o bohovraždu, snahou tvora, jakkoli směšným, zbavit se svého Stvořitele. Kdo dnes však chce ještě něco slyšet o hříchu? Žijeme přece v době, kdy máme na vše, na co si vzpomeneme, nezcizitelné lidské právo.

Chceš žít na hromádce, střídat milenky jako ponožky či uzavřít sňatek s osobou téhož pohlaví? Prosím, posluž si. Dokud žiješ, užívej si! Morálka je relativní, zní z postmoderních tlampačů soudobých intelektuálních elit. Tak proč si lámat hlavu něčím tak staromódním a dobově překonaným, jako je hřích?

Člověk místo Boha

Ani v tomto případě se však nemůžeme divit, promítne-li se tento postoj negativně do života celé společnosti. Čím méně zpovědnic, tím více psychofarmak. Moderní ideologie, od liberalismu po komunismus, sesadily Boha z trůnu a na jeho místo dosadily člověka. Plně v intencích starověkého sofisty Prótagora: „Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“

Moderní ideologie, od liberalismu po komunismus, sesadily Boha z trůnu a na jeho místo dosadily člověka. Plně v intencích starověkého sofisty Prótagora: „Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“

Je-li člověk tím, kdo stanovuje co je dobré a co zlé, nemělo by nás překvapit, že chce určovat i to, v čem spočívá hodnota lidského života. A co činí člověka člověkem. Je počaté dítě hodno ochrany? „Bezhříšný“ svět má jasno – není. Je-li proměnlivý mravní řád, pak totéž platí i pro identitu lidství. O tom, kdy začíná lidský život, nerozhoduje již zákonodárce božský, ale lidský. Pak ovšem není důvod vylučovat z nároku na lidství jen bytost v prenatálním stádiu.

Celosvětově známý australský „etik“ Peter Singer proto zcela vážně navrhuje, aby zákon umožnil „přerušit“ život dětem, dokud nejsou schopné samostatného života. Jaký to má dopad i na druhý pól životní pouti člověka, netřeba dodávat. Ostatně počet zemí, v níž se prosazuje požadavek na legální usmrcování starých a nemocných lidi, rok od roku narůstá. Když k tomu přidáme nástup frankensteinovsky pojatého genetického inženýrství, nelze nemít o budoucí osud lidstva vážné obavy. Hra na Boha není bez následků.

Dobro a zlo

Křesťanské mravní poselství vyjádřené i velikonočními obřady jde proti tomuto proudu: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ (Izajáš 5, 20).

Nejsou-li dobro a zlo kategoriemi všeobecně platného a závazného mravního řádu, pak nedávají smysl ani pojmy, jako je lítost, odpuštění

Morální relativismus však neodporuje jen biblickému podání, příčí se samotnému rozumu. Proč vadí vyznavačům relativismu objektivistické mravní nároky? Považují je za nemorální! Důsledky jejich vnitřně rozporné sofistiky jsou nedozírné.

Nejsou-li dobro a zlo kategoriemi všeobecně platného a závazného mravního řádu, pak nedávají smysl ani pojmy, jako je lítost, odpuštění. Ba co víc, extrémní vyznavači relativisticky založené svobody si nemohou činit nárok ani na to, že svoboda je univerzální hodnota, jež má přednost před nesvobodou.

Láska k nepřátelům

Třetí aspekt Kristovy oběti s mravním řádem lidského života také souvisí. Kříž je v jistém ohledu nejdokonalejší školou pro důstojný lidský život nezbytných ctností – dokonalé obětavosti, odvahy, vnitřního pokoje, mírnosti a také trpělivosti s námi hříšníky.

Láska k nepřátelům není projevem slabosti, ale ohromné vnitřní síly. A právě takto jedná Bůh, připravený odpustit i ten sebeodpornější hřích, je-li upřímně litován.

Namísto spílání a výčitek vznesených proti popravčí četě a všem, kteří se na Ježíšově nespravedlivém odsouzení a následném mučení podíleli, pronáší Kristus z kříže prosebnou modlitbu: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“.

Ježíš neproklíná své soudce, nehájí se, neprosí o sejmutí z kříže. Nevolá po odplatě. Jako nejvyšší velekněz vyprošuje u svého Otce odpuštění pro všechny hříšníky a sám toto odpuštění svou krvavou obětí působí. Z jeho probodeného srdce tryská mocný proud milosrdenství, přemáhá zlo dobrem. Jaký to rozdíl oproti žárlivým a mstivým pohanským bohům či od člověka a jeho bídy nekonečně odvráceného boha islámu!

Milovat své nepřátele je snadné. Ovšem milovat ty, již nás pronásledují, dovede jen málokdo.Láska k nepřátelům není projevem slabosti, ale ohromné vnitřní síly. A právě takto jedná Bůh, připravený odpustit i ten sebeodpornější hřích, je-li upřímně litován. Svatý Dismas, jinak též lotr po pravici, který se ještě krátce před svým ukřižováním Ježíši rouhal, o tom ví své.

Příklad

Kristus na kříži ukazuje, jak bychom měli jednat i my. Jsme připraveni odpustit těm, již se vůči nám jakkoli provinili? Dokážeme na zlo odpovědět dobrem? Ježíš je příkladem i v tom, jak máme nést vlastní životní kříže. Stejně jako on, v plné odevzdanosti do vůle nebeského Otce. Nesnadné, jistě – ale ne nemožné, kráčíme-li tímto slzavým údolím spolu s trpícím Kristem.

Kristus na kříži ukazuje, jak bychom měli jednat i my. Jsme připraveni odpustit těm, již se vůči nám jakkoli provinili? Dokážeme na zlo odpovědět dobrem?

Chceme-li mít z velkopáteční oběti co nejvíce užitku, měli bychom si pro rozjímání kalvárské oběti vyhradit více než tento jediný den v roce. Jen tak pronikneme hlouběji do tajemství paradoxu, obsaženého v Ježíšově výroku: „Neboť kdo by chtěl život svůj zachovat, ztratí jej; kdo by však ztratil život svůj pro mne, nalezne jej.“

Kdo chce mít podíl na Kristově vzkříšení, musí s ním vystoupat na Kalvárii. „Chce-li kdo za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Vstříc nedělnímu ránu a radosti ze vzkříšení. Jeho i nás samých.