Ukrajina jako arabské jaro: Ani globalizace, ani internet, ale geopolitika

Česko by si mělo ujasnit, stane-li se v případě krize nezávislé, zůstane-li v zájmové sféře Německa či zakotví-li v postsovětském prostoru.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto Eugen KuklaČeská pozice

Po pádu komunismu na začátku devadesátých let 20. století se zdálo, že studenoválečná geopolitika po více než 40 letech dosloužila. V kulturně intelektuálním prostředí se pak po článku Konec dějin? amerického politického vědce Francise Fukuyamy z roku 1989 a následně jeho knize z roku 1992 Konec dějin a poslední člověk (česky 2002) rozproudila diskuse, co studenoválečnou geopolitiku nahradí. Z této diskuse se postupně vyvinula dvě pojetí její náhrady – ekonomické a informační.

Dle ekonomického pojetí, jehož stoupencem je například komentátor deníku The New York Times Thomas Friedman, nahradila studenoválečnou geopolitiku globalizace – globální hospodářská spolupráce. Ta měla zajistit růst blahobytu několika miliard chudých lidí v rozvojových zemích a nakonec zlepšit životní úroveň na celém světě. A navíc snížit riziko válečných konfliktů, protože dle Friedmana dvě země, v nichž řetězec rychlého občerstvení McDonald’s prodává své hamburgery, spolu nikdy neválčí.

Globalizace riziko válečného konfliktu nesnižuje. Naopak, zajištění surovin důležitých pro ekonomiku dané země ho může zvyšovat.Dle informačního pojetí díky vývoji digitálních technologií nahradil studenoválečnou geopolitiku internet a s ním spojená představa, že svobodné šíření informací může vést k nové emancipaci vlády zdola – bez kontroly státem. Sociální sítě měly pomoci zorganizovat široké vrstvy obyvatel proti zkorumpovaným vládním elitám a umožnit informovat zbytek světa. Dnešní situace na Ukrajině však ukazuje, že ani internet, ani globalizace události v této zemi pochopit nepomáhají a že je třeba se vrátit k tradiční geopolitice.

Politické vydírání

Globalizace ztrácí lesk již delší dobu. V průmyslově vyspělých západních státech přichází střední třída každodenně o tisíce pracovních míst a katastrofální pracovní podmínky v asijských podnicích nenasvědčují tomu, že by se v těchto zemích s výjimkou zkorumpovaných elit výrazně zlepšovala životní úroveň obyčejných lidí.

Pokud jde o pokles rizika válečného konfliktu, hospodářská spolupráce Evropy s Ruskou federací je založená především na dodávkách energií. Evropské země v průměru pokrývají svou spotřebu ropy z 30 procent a plynu ze 40 procent z Ruska (některé v případě plynu téměř stoprocentně). Během krize je tudíž lze kvůli této jejich závislosti politicky vydírat.

Evropané nechtějí vidět geopolitickou realitu, jejíž součástí jsou ambice starých i nových mocnostíGlobalizace tedy riziko válečného konfliktu nesnižuje. Naopak, zajištění surovin důležitých pro ekonomiku dané země jej může zvyšovat, přestože McDonald’s například v Rusku i na Ukrajině hamburgery prodává – v Kyjevě nedaleko Majdanu.

Protesty na Majdanu vyústily v ozbrojený střet opozičních demonstrantů s represivními složkami režimu a jen málokdo si jej spojoval se svobodným šířením informací na internetu. Stejně jako v případě arabského jara i na Ukrajině však digitální technologie a internet sloužily pouze k rychlejšímu dorozumění, nikoli k osvobození, ani k odporu vůči autoritativnímu režimu.

Ambice starých a nových mocností

V knize Return of History and the End of Dreams (Návrat dějin a konec snění) z roku 2008 se americký zahraničněpolitický expert Robert Kagan věnuje globální realpolitice a budoucím vztahům autokratických států na vzestupu a demokratického světa. Po pádu berlínské zdi a komunistických režimů ve východní Evropě a konci studené války zavládla na Západě euforie z toho, že touha po svobodě a demokracii je univerzální, ekonomický růst a volný obchod vedou k politickému uvolnění a že idea národního státu je překonaná.

Čína nehodlá opustit systém centrální vlády tvrdé ruky kvůli své historické zkušenosti i současnému ekonomickému úspěchuUž ve svých předchozích knihách Kagan ukazoval stále zřetelnější rozdíly mezi Evropou a USA. Washington dává v mezinárodní politice přednost tvrdé moci (hard power) – použití vojenských a ekonomických nástrojů k prosazení svého vlivu –, zatímco v Evropě převládla představa, že její základ tvoří dialog – měkká moc (soft power). Kagan se domnívá, že Evropané nechtějí vidět geopolitickou realitu, jejíž součástí jsou ambice starých i nových mocností.

Po zkušenosti se dvěma světovými válkami Evropa zavrhla konfrontační politiku a nejraději by jen harmonizovala hospodářskou spolupráci a vedla dialog. Začínají se však objevovat ekonomicky silné státy, které neskrývají, že chtějí své geopolitické nároky prosazovat silou. Dle Kagana mezi ně patří Rusko, Čína, Japonsko, Indie, Írán a USA.

Pohnutky silných států

Evropa se vytvořením nadnárodních institucí posunula do 21. století a nejvíce se obává návratu dvacátých a třicátých let 20. století. Oproti tomu pro ruskou autokracii, která se hospodářsky zotavila díky přírodnímu bohatství, představuje trauma politický chaos a ekonomický úpadek v devadesátých letech 20. století a pevně se drží ideje silného národního státu z 19. století.

Putinovo Rusko se označuje za suverénní demokracii, v níž se vláda ptá lidu, naslouchá mu, snaží se uspokojit jeho potřeby, přičemž volby jsou jen vyjádřením podpory vládě. Ta na rozdíl od komunistického režimu nezasahuje do soukromého života svých občanů, pokud se nevměšují do politiky. Ani Čína nehodlá opustit systém centrální vlády tvrdé ruky kvůli své historické zkušenosti, kdy politická roztříštěnost a vnitřní nejednota způsobily zásah zvnějšku a hospodářské drancování země, i současnému ekonomickému úspěchu.

Tradičním soupeřem Číny je Japonsko, které si v důsledku vývoje v uplynulých deseti letech uvědomilo, že po hospodářském úspěchu, díky němuž se jeho ekonomika celosvětově ocitla hned za USA, nemůže pouze přihlížet, jak ho z této pozice vytlačila stále sebevědomější Říše středu. Írán a Indie pak vsadily – každá země z jiných pohnutek – na atomovou kartu a dialog odsunuly na druhé místo. Obzvlášť v případě Indie – „největší demokracie“ na světě – by to měl být pro evropské stoupence nadnárodního světového řádu důvod k zamyšlení.

Dialog versus ekonomická a vojenská síla

S nárůstem objemu mezinárodního obchodu se zvyšuje konkurenční tlak. Proto státy, které se věnovaly mezinárodnímu obchodu, vždy dbaly na to, aby zajistily jeho nerušený chod. Benátky, Španělsko, Portugalsko, Velká Británie i USA se zvyšující se ekonomickou aktivitou budovaly vojenské loďstvo, které bylo v případě nutnosti schopné hájit jejich ekonomické zájmy.

Nárůst vojenské a ekonomické síly narušuje politický dialog, což ukazuje například konflikt Západu s Íránem

Nárůst vojenské a ekonomické síly však narušuje politický dialog, což ukazuje například konflikt Západu s Íránem, pokud jde o íránský jaderný program. Evropské a americké politické elity stále častěji čelí ekonomicky silnějšímu Rusku, které jim v řadě otázek – od energetické závislosti až po íránskou ropnou teokracii – buď může vyjít vstříc, anebo ztrpčovat život.

Čína je již dlouhou dobu rovnocenným partnerem a nenechává si od Západu vnucovat diskusi o univerzálních hodnotách. Naopak se ptá, proč se USA nevzdají své mocenské politiky. Všechny zmíněné mocnosti jsou díky hospodářskému růstu sebevědomější a nehodlají se vzdát svých ambicí, naopak své posílení používají k prosazování vlastních zájmů.

Opuštění principu nevměšování

Čína navíc tvrdí, že autokracie a ekonomický růst, tedy čínský model, jsou kompatibilní. S tím je spojená kritika nevládních organizací (NGO) autoritativními státy. V Rusku a Číně jsou považované za trojské koně Západu, který je nejen financuje, ale i používá k vměšování do vnitřních záležitostí těchto zemí.

Západ po třech stech letech opustil princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí

Západ skutečně po třech stech letech opustil princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí – poprvé v roce 1999 v Kosovu – a začal vynucovat lidská práva. Opuštění principu nevměšování kritizují nejen autoritativní režimy, ale i bývalý americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger. Ten se také obává chaosu, který by mohl nastat ve „světě konkurujících si pravd“.

Kagan proto vyzývá Západ, aby překonal své transatlantické neshody a intenzivněji spolupracoval s dalšími demokratickými zeměmi, jako je Japonsko, a nazývá to koncertem demokracií. Kaganova kniha byla sice zveřejněna v roce 2008 a Vladimir Putin mezitím stačil být čtyři roky ministerským předsedou a poté se nechat znovu zvolit prezidentem, ale její východiska lze použít i dnes.

Z práva na sebeurčení, které Rusko v souvislosti se světovým řádem v minulosti odmítalo, se stává bumerang, který se vrací do Bruselu. Navíc v důsledku Kosova lze Rusům na Krymu jen obtížně vysvětlit, že pro ně právo na sebeurčení neplatí. Navíc jako obvykle není Západ schopný najít společnou řeč.

Velká Británie, Francie nebo USA zaujímají vůči Ukrajině odlišný postoj. Německo zdůrazňuje dialog s Ruskem, přičemž se v něm vede diskuse, která situaci na Ukrajině neustále relativizuje účastí banderovců, Pravého sektoru a fašistických radikálů v demonstracích. Jejím účelem je rozmělnit požadavek tvrdých hospodářských a politických sankcí vůči Rusku. Z těch má Berlín strach, protože pro německý export představuje důležitý trh a současně třetina importovaných energií do Německa je z Ruska.

Revize porážky

Zanedbatelný není ani problém menšin, jejichž příslušníkům jsou často poskytované ruské pasy a občanství, čímž na území zahraničních států vznikají skupiny ruských občanů. V Estonsku tvoří podle CIA World Factbook Rusové 24,8, v Lotyšsku 26,2 a v Litvě 5,8 procenta obyvatel, což je více než milion Rusů přímo v EU. A ti se mohou stát, až to Moskva bude potřebovat, oběťmi útlaku.

Vladimir Putin považuje stažení ruského impéria ze střední Evropy za osobní porážku, kterou je třeba revidovat

Navíc není žádným tajemstvím, že Putin považuje stažení ruského impéria ze střední Evropy za osobní porážku, kterou je třeba revidovat. Pro 28 členských zemí EU z toho vyplývají dvě otázky k řešení. Za prvé jakým způsobem chtějí v budoucnu řešit politické krize a válečné konflikty na svých hranicích. Za druhé, jaká má být energetická koncepce, jež by snížila závislost na plynu a ropě z Ruska.

Česká republika by si pak měla ujasnit své spojence, a zda jsou její politické elity schopné najít společnou řeč. A také si říct, stane-li se v případě krize nezávislou, zůstane coby důležitý dodavatel pro německý export v zájmové sféře Německa nebo ekonomicky zakotví v postsovětském prostoru.

Josef Novak Náš? Váš? Náš? Váš? 20:53 23.3.2014

Počet příspěvků: 17, poslední 28.4.2014 12:57 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.