Ukrajina dnes jako včera: Mocenské přetlačovaní

Na Ukrajině nejde o zájmy jejích téměř 46 milionů obyvatel, ale o více než tisíciletý souboj o vliv, tentokrát mezi Ruskem a Evropskou unií.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ReutersČeská pozice

KOMENTÁŘ Bohumila Studýnky / Na přelomu roku 2013 a 2014 pozornost mezinárodní scény poutají události na Ukrajině. Málokoho však zajímají potřeby, možnosti a zájmy Ukrajinců, které nejsou ani jednoduché, ani jednoznačné.

Na jedinečnosti Ukrajiny a její historii od 9. století se totiž ukazuje vývoj rovnováhy sil Evropy a Asie, a ani současné události v ní nehrají okrajovou roli, jak by se mohlo zdát z významu jejího názvu – „země na okraji neboli okrajina“, hraniční území Kyjevské Rusi. A tak mu zřejmě i v současnosti rozumějí i sousední, historicky si konkurující regionální mocnosti Polsko a Rusko.

Žádný okraj

Území dnešní Ukrajiny rozhodně žádným okrajem velmocenských zájmů není – už před vznikem Kyjevské Rusi bylo zlomovou a strategickou brázdou pro mocenské přetahování v Eurasii. V této oblasti se například odehrávala stěhování, posuny i vynucené přesuny národů. V dněperském údolí – v této hraniční a většinou krvavé civilizační oblasti – se v současnosti neřeší zájmy místních obyvatel, ale více než tisíciletý souboj o vliv, tentokrát mezi Ruskem a Evropou, respektive Evropskou unií.

Území dnešní Ukrajiny rozhodně žádným okrajem velmocenských zájmů není

Prvnímu dominantnímu středověkému státnímu útvaru na tomto území – Kyjevské Rusi – jméno a charakter nedali dnešní Rusové, ale vikingské kmeny skandinávského původu zvané Varjagové. Dle ruské kroniky z roku 1113 se Rusové přemístili z baltické oblasti, z moře. Až z Kyjevské Rusi vznikla ruská a poté ukrajinská státnost.

Tato oblast byla od počátku dějištěm nájezdů kočovných národů a jejich expanzivních říší z východu na západ. Ten mongolské Zlaté hordy ve 13. století otevřel Asii evropskou bránu. A nezabránila tomu ani statečnost malopolské a slezské šlechty v bitvě u Lehnice 9. dubna 1241, v níž byla křesťanská vojska poražena a padl v ní jejich velitel, kníže Jindřich II. Pobožný.

Situace okolo této bitvy se podobala té dnešní, pokud jde o ukrajinský konflikt. Tehdejší „Západ“ morálně a zpovzdálí – nikoliv však svými finančními prostředky ani lidskými zdroji – podporoval a povzbuzoval Poláky k boji s ohrožením z východu. A počkal si, až jak dopadne.

Civilizační konflikt

Od poklesu vlivu mongolské Zlaté hordy byla ukrajinská státnost, autonomie a osud vždy záležitostí sousedních „bratrských“ velmocí – středověkého polského a polsko-litevského státu a vznikajícího ruského impéria. V kontextu přelévání ruského a polského vlivu pak jde vlastně o střet východní a západní civilizace – v obou případech sice evropských, ale odlišných.

Konflikt na území Ukrajiny je civilizační – téměř od samého počátku Kyjevské Rusi až po dnešek

Konflikt na území Ukrajiny je civilizační – téměř od samého počátku Kyjevské Rusi až po dnešek. A spíše jde o hranici náboženskou mezi východním pravoslavím a západním křesťanstvím, jež více než tisíc let rozdělovala i sféry vlivu – zejména od roku 1054, kdy nastal církevní rozkol mezi křesťanským Východem a Západem, a to ideologický i mocenský.

Zesnulý americký politolog Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací odlišuje západní křesťanskou civilizaci od východoevropské pravoslavné a jejich hranici dle něho tvoří Curzonova linie (vytyčená v roce 1919, zhruba dnešní východní hranice Polska) prodloužená jihovýchodním směrem na Terst. Vlivové překračování této hranice považuje za neudržitelné a dle něho vede ke konfliktům.

Morální podpora nestačí

O ukrajinské území se vždy hrálo vabank, aniž by se bralo v úvahu místní obyvatelstvo. Dnešní Rusko, ať už na Ukrajině vládne jakýkoliv režim, nabývá pocitu ohrožení, jejž historicky získalo, pokud je na tuto zemi vytvářen silný zahraniční vliv a mocenský nátlak. Ukrajina však může o poctivých úmyslech Západu v rámci takzvaného Východního partnerství EU pochybovat. Jde totiž spíše o mocenskou hru.

Latentní bankrot Ukrajiny po jejím 20letém vlastním hospodaření neodstraní výhradně morální podpora EU

Západní Evropa sice usiluje o ovládnutí civilizačně zlomového území ukrajinské Haliče, Volyně a pravého břehu Dněpru, ale bez příliš velké vlastní účasti a jakoby zpovzdálí. Podobně se jeví z dlouhodobého hlediska i ruský zájem. Dnes nelze věřit v čistotu a ryzost ani lidsko-právních, ani bratrských slovanských zájmů velmocí, jako jsou EU a Rusko.

Latentní bankrot Ukrajiny po jejím 20letém vlastním hospodaření neodstraní výhradně morální podpora EU. Ta Ukrajině na přípravu ke vstupu do unie místo potřebných 160 miliard eur nabídla jen 1,6 miliardy. Oproti tomu Rusko láká Ukrajinu do své Eurasijské unie a tento zájem podpírá finančně i hmotně – nákupem ukrajinských dluhopisů za zhruba 15 miliard dolarů a slevou ceny ruského plynu.

Historické souvislosti a zájmy

Historické souvislosti a zájmy vnějších hráčů v dnešním vnitřním ukrajinském mocenském klání se občas projeví u některých bývalých i současných evropských politiků či politických aktivistů – přirozeně nejvíce u těch polských, nejen například u eurofederalistického prezidenta Alexandera Kwaśniewského, ale i u eurofobního Jarosława Kaczyńského, který najednou horuje pro „anšlus“ Ukrajiny EU.

Zájmy vnějších hráčů v dnešním vnitřním ukrajinském mocenském klání se občas projeví u některých bývalých i současných evropských politiků

Také v aktivitách ministra zahraničí Radosława Sikorského lze vidět zájem o bývalá polská území v Haliči i o Lvov. A ani jeho současná návštěva Kyjeva společně s německým šéfem diplomacie Frankem-Walterem Steinmeierem a francouzským Laurentem Fabiusem nepostrádala historické reminiscence. Zájem švédského ministra zahraničí Carla Bildta je rovněž přirozený – dnešní baltské státy sousedí s Ruskem a stále jsou v jeho sféře vlivu.

Reakce USA na ukrajinské události je zatím formálnější. Američané měli příležitost, čest a povinnost zachovat Evropu rozeštvanou a zničenou dvěma světovými válkami a také vyřešili napětí východní a západní Evropy ve válce studené. Nyní však svou vojenskou přítomnost v Evropě omezují. Nejde totiž jen o Ukrajinu, do pohybu by se mohla dostat oblast baltských států, ruská enkláva (nyní Kaliningrad) v bývalém Východním Prusku i Bělorusko.

Skleněná opona

Na ukrajinském, geopoliticky zlomovém území je dnes téměř 46 milionů Ukrajinců rukojmím mocenského přetlačování EU a Ruska. Nic víc a nic méně. Přitom není zcela jasné, zda by si členské státy EU skutečně přály nový světový válečný konflikt. Otázkou pak je ambice eurofederalistických ideologů a celoživotních politických představitelů unie. Jako by se levičáctví ruských bolševiků vracelo na východoevropské pláně v cestovních zavazadlech západních politiků.

Bývalá železná opona už neexistuje, „skleněná opona“ iluzí o Západě na Curzonově linii však ano

Bývalá železná opona už neexistuje, „skleněná opona“ iluzí o Západě na Curzonově linii však ano. Je sice přes ni selektivně vidět, nikoli však slyšet a svět za ní vypadá v hospodářsky a politicky chudých zanedbaných zemích jako na pestrobarevné televizní obrazovce – telenovely, soutěže, reality show a volby miss, konzum a zdánlivá bezstarostnost.

Tuto denní realitu většina obyvatel Západu nezná, za „skleněnou oponou“ se však taková může „zvenku jevit“. Krach Ukrajiny už ale nehrozí ve formě hladomoru, ale zhroucení celé státní struktury.