Úkol pro Evropu: Prosadit islám jako osobní náboženství

Je třeba se zamyslet nad rolí islámu ve třech výzvách Evropě – terorismu, integraci muslimských komunit a migraci. Nezačnou-li muslimové považovat islám za soukromou záležitost, Evropu čeká spíše osud Bosny či Libanonu než amerického tavícího kotle.

Protest organizoval Blok proti islámu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Protest organizoval Blok proti islámu. | foto: Iveta LhotskáMAFRA
Protest organizoval Blok proti islámu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Levicově liberální konsensus dominující Západu dlouhodobě popírá, že specifické kultury a náboženství hrají roli ve formování skupinových identit, a tudíž i jednotlivce. Tento postoj způsobil Západu po studené válce nejeden problém – od vývozu demokracie do Iráku až po podporu arabského jara. Nejnověji pak Evropě brání vidět islám jako společný jmenovatel islámského terorismu a problémů spojených s integrací muslimských komunit i jako příčinu obav z migrace.

Každý muslim sice není terorista, ale je třeba se zamyslet nad rolí, již hraje islám ve třech výzvách, jimž Evropa čelí – terorismu, integraci muslimských komunit a migraci. Co když pařížské útoky nebyly útokem na západní civilizaci, ale extrémním projevem střetu civilizací?

Chudoba, sociální vyloučení a terorismus

Terorismus je metoda pro vedení boje. Byl, je a bude využíván různými skupinami a není muslimskou doménou – jako metoda se nedá vymýtit, teroristickým útokům lze pouze předcházet. V tomto smyslu jde zcela o bezpečnostní otázku bez ohledu na motivace teroristů. Příčiny radikalizaci, jež vedou muslimy k terorismu a které se obvykle vysvětlují socioekonomicky, však hrají důležitější roli než bezpečnost.

Pokud by byla chudoba a sociální vyloučení skutečnými příčinani terorismu, pak by bylo na světě několik miliard teroristů. Islámský radikalismus se však v Evropě rozvíjí navzdory historicky bezprecedentnímu sociálnímu systému a dostupnosti vzdělání.

Podle levicového vysvětlení chudoba a sociální vyloučení vyvolávají zoufalství, jehož důsledkem je radikalizace a nenávist. A více či méně otevřeně z toho viní většinovou společnost. Používání těchto příčin je však zoufalou snahou vyhnout se přiznání, že řešení islámského terorismu se netýká jen peněz a že má něco společného s islámem.

Pokud by byla chudoba a sociální vyloučení skutečnými příčinani terorismu, pak by bylo na světě několik miliard teroristů. Islámský radikalismus se však v Evropě rozvíjí navzdory historicky bezprecedentnímu sociálnímu systému a dostupnosti vzdělání.

Řada pachatelů teroristických útoků na Západě pochází ze střední třídy, často vystudovali vysokou školu a na první pohled se zdají integrovanými potomky druhé a třetí generace přistěhovalců. Navzdory tomu se obracejí k radikální, zjednodušené verzi islámu. Nejde však pouze o náboženství – islám s sebou nese představu společenského uspořádání, což těmto teroristům dává pocit identity.

Problém identity

Také v případě nepokojů na předměstích evropských měst osídlených muslimy jde stejně jako u terorismu o hlubší problém než socioekonomický. Jak napsal francouzský filozof Alain Finkielkraut: „Islám nehraje zásadní roli jako náboženství, ale jako identita.“ Mladíci volající Allahu Akbar poté, co zapálili auto či zdemolovali zastávku, možná nejsou pravověrnými muslimy, ale islám považují za svou identitu, již dávají do protikladu k Evropě.

Pro mnoho muslimů představuje islám identitu ke vzdor vůči Západu a k hodnotám liberálních demokracií. Není průvodním jevem jejich radikalizace, ale její příčinou.

Pro mnoho muslimů představuje islám identitu ke vzdor vůči Západu a k hodnotám liberálních demokracií. Není průvodním jevem jejich radikalizace, ale její příčinou. A není ani pouze náboženstvím – poskytuje pocit sounáležitosti a hrdosti na velkou minulost. Korán pak tvoří základ k násilnému a nenávistnému jednání ve jménu islámu. Salafismus, jenž hlásá návrat ke kořenům islámu – fundamentalismus odmítající jakoukoliv interpretaci Koránu –, je navíc celosvětově na vzestupu.

Z tohoto podloží se rodí islámský terorismus i nepokoje na předměstích. A je lhostejné, že existují nenásilné verze islámu a řada muslimů odsuzuje násilí. Souvislost mezi islámským terorismem a islámem nelze popřít – teroristé jsou muslimové vyznávající radikální verzi islámu, stále to však je islám.

Veřejný prostor

Tím se dostáváme k otázce islámu jako společenského systému a jeho kompatibilitě s evropskými hodnotami, jež značně přesahuje hrozbu terorismu. Islám není pouze náboženství, podobně jako křesťanství spoluvytvářel identitu svých společenství, tvoří základ jejich hodnot a do značné míry ovlivňoval formování základních společenských, politických a kulturních institucí.

Křesťanství ovlivňuje veřejný prostor apelem na morální jednání lidí, islám si na něj činí nárok – neuznává žádné autonomní instituce mimo něj

Navzdory agnostické smyšlence o bratrských abrahámovských náboženstvích zásadní rozdíl v podstatě křesťanství a islámu do značné míry vysvětluje odlišný vývoj i situaci evropské a islámské civilizace. Dle křesťanství je člověk stvořen k obrazu Božímu a obdařen rozumem a svobodnou vůlí. Liberální demokracie odráží tuto premisu a není náhodou, že se zrodila na křesťanském Západě. Vztah státu a náboženství určují Ježíšovy výroky „Mé království není z tohoto světa“ a „Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“.

Islámu je svobodná vůle i odlišení sféry náboženské od společenské naprosto cizí – veřejný prostor je mu podřízen a absolutně mu dominuje. Křesťanství ovlivňuje veřejný prostor apelem na morální jednání lidí, islám si na něj činí nárok – neuznává žádné autonomní instituce mimo něj.

Dva odlišní zakladatelé

Křesťanství si prostřednictvím katolické církve mnoho století činilo nárok na politickou dominanci, přičemž na budování evropského pluralismu se podílela řada událostí, například reformace či osvícenství. Svou podstatou však nebylo v opozici k vědeckému pokroku ani k politickým a společenským změnám vedoucím k liberální demokracii, právě naopak.

Zakladatelem křesťanství je morální kazatel vyzývající nastavit druhou tvář a po jeho smrti se mnoho století šířilo výhradně dobrovolnou konverzí. Zakladatelem islámu je válečník, jenž příležitostně velí utínat hlavy nevěřícím.

Křesťanství je náboženstvím svobodných společenství, o čemž byli přesvědčeni i američtí otcové-zakladatelé. V evropském novověku nejde o to, jak se vymanit z vlivu křesťanství, ale jak potlačit vliv katolické církve. Křesťanství nebránilo modernitě, islám ano. Odlišná kulturní, hospodářská, vědecká i politické vyspělost Západu a islámského světa o tom vypovídá dostatečně.

Dějiny křesťanství nebyly nekrvavé – byly, ale jako každé jiné. Jak si však všiml anglický filozof Roger Scruton, jádrem křesťanství je láska a milosrdenství, islámu podřízení se, jež sice může nést milosrdenství, ale není to jeho primárním motivem.

Zakladatelem křesťanství je morální kazatel vyzývající nastavit druhou tvář a po jeho smrti se mnoho století šířilo výhradně dobrovolnou konverzí. Zakladatelem islámu je válečník, jenž příležitostně velí utínat hlavy nevěřícím. Sto let po jeho smrti si islám podrobil mečem Arabský poloostrov, dvě třetiny tehdejšího křesťanského světa, Perskou říši a část Indie.

Antické dědictví

Islám i křesťanství jsou univerzalistická náboženství. Bible nehlásá podmanit si silou svět. Muslimové však v Koránu najdou dostatečné ospravedlnění k podrobení světa. O podstatě křesťanství a islámu svědčí i jejich postoj k antickému dědictví. Pro obě náboženství byl jeho polyteismus a dekadence nepřijatelný.

O podstatě křesťanství a islámu svědčí i jejich postoj k antickému dědictví. Evropa z antiky učinila společně s křesťanstvím a později osvícenstvím základ své identity, islám ji ale za součást své identity nepřijal.

Křesťanská Evropa však převzala římské právo a v období scholasticky smířila Aristotela s křesťanskou teologií. Z antiky učinila společně s křesťanstvím a později osvícenstvím základ své identity, což je jedinečná historická syntéza. Starořecký odkaz v podobě kritického myšlení se stal zdrojem nástupu vědy v Evropě a římské právo její právní kultury, v čemž se odráží, že křesťanství předpokládá racionálního člověka a instituce, které nepocházejí pouze od Boha.

V islámském světě, se nic takového neodehrálo, přestože byl s antickým dědictvím mnohem více v kontaktu. Islám sice materialisticky čerpal z poznatků a objevů na porobených územích, ale za součást své identity antiku nepřijal. Naopak časem její odkaz úplně vytěsnil. Islámský a křesťanský svět se rozešly v základních hodnotách, jako je tradice kritického myšlení a lidmi stvořené právo.

Islám i křesťanství obdarovaly svá společenství kulturou a dispozicí ke společenskému uspořádání. Požadavky islámu na roli ve veřejném prostoru – od práva šaría přes nerovnost pohlaví až po odlišné chápání svobody – však jsou v rozporu s evropskými hodnotami a zvyky. Islám je s nimi slučitelný pouze jako osobní náboženství – jako společenský systém, kultura a civilizace však nikoliv.

Umírněná většina

Proto je legitimní otázka, nakolik je islám schopný se přizpůsobit pluralitní, svobodné a demokratické společnosti, nakolik jsou tomu muslimové nakloněni a nakolik to Evropa vynucuje. Všichni muslimové sice nejsou stejní, ale islám jako kultura je do jisté míry ovlivňuje a formuje podobně, jako evropské hodnoty formují nás. Západ se sice oddává představě, že skupinové identity neexistují či že jsou libovolně volitelné a měnitelné, ale opak je pravdou.

Je třeba prověřit mnohokrát opakované tvrzení o radikální menšině a umírněné většině muslimů. Otázkou proto je počet umírněných muslimů a co tato umírněnost znamená.

V tomto kontextu je třeba prověřit mnohokrát opakované tvrzení o radikální menšině a umírněné většině muslimů. Ten, kdo je v kontaktu s realitou a uvažuje racionálně, ví, že každý muslim není terorista. Fakt, že všichni muslimové nejsou ochotní páchat teroristické útoky, je však relativně nedostatečným předpokladem pro jejich soužití s Evropany. Otázkou proto je počet umírněných muslimů a co tato umírněnost znamená, přičemž existují dva problémy s umírněnou většinou.

Za prvé z historie nevyplývá velký optimismus, pokud jde o schopnost umírněné mlčící většiny přetlačit radikální menšinu. Existuje totiž mnoho příkladů, kdy radikální menšina ovládla většinu. Počet umírněných nerozhoduje, pokud agendu určují radikálové. Irelevantní také je, že většina muslimů jsou slušní lidé. To byla i většina Němců ve třicátých letech a Rusů celé 20. století. Slušnost málokdy ovlivňuje nadosobní dějinné procesy.

Za druhé, pokud jde o postoje umírněné většiny, je otázkou jejich umírněnost. Řada výzkumů a studií v celé západní Evropě je totiž alarmujících v případě ztotožnění muslimů s evropskými hodnotami. Často touží po zavedení práva šaría, odmítají rovnoprávnost pohlaví a sexuálních menšin a vyznávají antisemitismus či nadřazují loajalitu k islámu nad tu ke svému státu.

Islamizace jako přizpůsobování

Mnoho evropských muslimů má problém s řadou aspektů běžného života – od každodenních situací až po základní identifikaci a loajalitu – a hodnotově se liší od většinové společnosti. Značná část těchto muslimů by si přála islamizaci, již není třeba chápat jako apokalyptickou změnu, ale jako postupné přizpůsobování se veřejného prostoru islámu. Většina muslimů je nepochybně umírněná, pokud jde o odmítání násilí na civilistech, ale v případě společensko-politického přesvědčení je jejich umírněnost relativní.

Značná část evropských muslimů by si přála islamizaci, již není třeba chápat jako apokalyptickou změnu, ale jako postupné přizpůsobování se veřejného prostoru islámu

Ukazuje to případ Charlie Hebdo. Minimum muslimů by sice šlo vystřílet redakci tohoto satirického časopisu, ale zřejmě mnoho by jich hlasovalo pro zákaz zobrazování Proroka a trestní postih těch, kdo to učiní. Pokud by mohli, změnili by evropskou společnost spíše mírumilovně a nenásilně než teroristickými útoky.

Islámský radikalismus v podobě terorismu, byť je momentálně akutní, není hlavním problémem Evropy. Je jím nárok islámu na veřejný prostor a značná část muslimů, kteří jej podporují. V Evropě je mnoho na první pohled integrovaných muslimů – mají práci, umějí jazyk, jejich děti chodí do školy –, ale ve skutečnosti vytvářejí paralelní společenství. Z tohoto hlediska je druhotné, zda tento nárok muslimové prosazují umírněně, demokraticky, nebo násilím.

Proměna společností

Dokument německé veřejnoprávní televizní stanice ZDF Jeden stát – dva světy? ukazuje, že němečtí muslimové nepovažují ústavní a společenské hodnoty za závazné pro sebe. Respektují je, ale neztotožňují se s nimi. Zajímavá je i zkušenost Teuna Voetena, který pro webový časopis Politico popsal svůj desetiletý pobyt v bruselské čtvrti Molenbeek.

Švýcarský muslimský teolog a intelektuál Tariq Ramadan nechce, aby si muslimové zachovávali identitu v izolaci, ale proměnou společností, v nichž žijí

Stěhoval se do ní s optimistickou vidinou života v multikulturní čtvrti, kde se kultury prolínají a obohacují. Objevil však nepřátelskou muslimskou komunitu, která čtvrť přetvořila k obrazu svému, a nárůst fundamentalismu.

Mnohoznačnost pojmu umírněný muslim ztělesňuje i přední švýcarský muslimský teolog a intelektuál Tariq Ramadan, jehož někteří považují za autora konceptu euroislámu, jiní však zatracují jako skrytého radikála. Ramadan odmítá terorismus, salafismus i paralelní muslimská společenství a označuje se za salafistického reformátora.

Vyzývá, aby si muslimové zachovali svou identitu a své hodnoty prosazovali v rámci vlastních společností. Nechce, aby si muslimové zachovávali identitu v izolaci, ale proměnou společností, v nichž žijí.

Multikulturalismus

Evropa čelí společenskému systému, jenž je v mnoha ohledech neslučitelný s jejím způsobem života, a lidem, kteří si přejí, aby tento systém převážil, což si však odmítá přiznat. Nechce vidět nejen souvislost mezi islámským terorismem s islámem, ale ani že není pouze osobním náboženstvím, nýbrž systémem, jenž má společenské ambice.

Multikulturalismus podporuje islám jako kulturu a společenský systém, umožňuje vznik paralelních společností, které nesdílejí evropské hodnoty, a rezignuje na snahu tlačit islám do podoby soukromého náboženství

Svou politikou multikulturalismu pak Evropa umožňuje uzavírání muslimských komunit do sebe i pomáhá pěstovat pocit islámské nadřazenosti. Multikulturalismus totiž podporuje islám jako kulturu a společenský systém, umožňuje vznik paralelních společností, které nesdílejí evropské hodnoty, a rezignuje na snahu tlačit islám do podoby soukromého náboženství.

Evropa často reaguje na střety mezi evropskými hodnotami a asertivním islámem ústupky muslimům a zbavováním jich viny, hledá chyby ve většinové společnosti a v nedostatečné toleranci. Namísto vynucování evropských hodnot, pravidel a způsobu života, slibuje specifické zacházení a práva. Prosadila se představa, že islám se nejlépe integruje, bude-li mít zvláštní postavení.

Vyprázdnění pojmu integrace

Evropa dlouhou dobu tolerovala nenávistná kázání imámů vyzývající k radikalizaci, poskytovala privilegia muslimům, podbízela se muslimům pěstujícím si status oběti či umožnila vznik oblastí, kde státní moc nemá vše pod kontrolou a je každodenně ohrožovaná. Laxnost a obava z nařčení z islamofobie byly příčinou vzniku podhoubí nejen pro terorismus, ale i situace, kdy druhá a třetí generace potomků imigrantů z muslimského světa jsou méně hodnotově integrované než jejich otcové a dědové.

Evropa se bojí střetu, a proto vyprázdnila pojem integrace, jež tradičně představovala asimilaci, a dala jí nový smysl

Evropa zvolila strategii ústupků, pokud narazila na muslimský odpor. A ten, kdo vystoupil proti pronikání islámu do veřejného prostoru – například proti nošení burek či výstavbě minaretů – byl obviněn z nerespektování evropských hodnot. Evropa je přesvědčena, že opatrným našlapováním okolo islámu, se otupí jeho ostrost, zmírní se a postupně rozplyne v relativismu.

Evropa se bojí střetu, a proto vyprázdnila pojem integrace, jež tradičně představovala asimilaci, a dala jí nový smysl. USA zvládly imigraci desítek milionů Evropanů tím, že je asimilovaly. Ti si možná zachovali svá náboženství a tradice, ale nepředkládají žádné společensko-politické požadavky, jak dnes činí muslimské komunity v Evropě.

Změna evropských měst

V současnosti integrace znamená v lepším případě přizpůsobování – u islámu veřejného prostoru. Odehrává se tedy postupná islamizace, nikoli zásadní proměna společnosti ze dne na den. V Evropě jde o pomalý a nenásilný proces, jenž představuje malé ústupky muslimským komunitám kvůli soužití a nezasahování do jejich záležitostí, větší toleranci jejich kulturních excesů, relativizaci evropských hodnot a ztrátu víry ve vlastní společnost a kulturu.

Muslimové mohou změnit charakter evropských měst bez jediného výstřelu – pouze tím, že budou dodržovat své zvyky a způsob života, v čemž je Evropa často podporuje

Tento proces je podporován nárůstem počtu muslimů, jejich věkové struktury a koncentrací na určitých místech, což zvyšuje váhu jejich požadavků. Je zavádějící relativizovat sílu muslimů tím, kolik jich je na tisíc Evropanů. Rozhodující je věková struktura, místní koncentrace a trvalý nárůst jejich počtu (například ve Velké Británii téměř o polovinu – na 2,7 milionu – za pouhých deset let).

Populace řady evropských měst je tvořena desítkami procent muslimů, čímž se jim postupně přizpůsobují. Muslimové mohou změnit charakter evropských měst bez jediného výstřelu – pouze tím, že budou dodržovat své zvyky a způsob života, v čemž je Evropa často podporuje.

Zpronevěra intelektuální tradici

To vše se děje pod záštitou evropských hodnot a tolerance. Multikulturalismus zabraňuje dříve přirozenému společenskému tlaku na asimilaci. Evropa sice považuje islám za osobní náboženství, ale podporuje jej jako společenský a hodnotový systém. Řeči o inkluzivitě a diverzitě nenahradí společenství se sdílenými hodnotami.

Evropa se zpronevěřuje vlastnímu dědictví a intelektuální tradici – diverzitou pro diverzitu a tolerancí pro toleranci nahrazuje svobodu slova a bádání

Evropa ustupuje islámu, čímž se mění. Z práva na odlišnost se stal požadavek na odlišná práva. Z náboženské svobody se stal požadavek na nekritizování islámu. Bezvýhradný respekt k cizím kulturám pomohl ustavit v Evropě kulturu, která ji odmítá. Evropa se zpronevěřuje vlastnímu dědictví a intelektuální tradici – diverzitou pro diverzitu a tolerancí pro toleranci nahrazuje svobodu slova a bádání.

Islám získává zvláštní status, na který jako společenský systém aspiruje. Jakýkoliv kritik islám je zastrašován radikálními muslimy a obviňován z urážek umírněnými muslimy, levicí a liberály. Otcové evropského liberalismu a osvícenství, jako jsou filozofové John Locke nebo Voltaire, by zřejmě neměli radost z opatrného našlapování dnešních intelektuálů a elit okolo islámu. Civilizační úpadek Evropy by je možná vyděsil.

Hrozby a útoky

Evropa svou rezignací na přizpůsobování se islámu a na jeho proměnu v osobní náboženství paradoxně opouští muslimy – ať už většinu či menšinu –, kteří se snaží islám modernizovat, reformovat a zbavit doslovné interpretace Koránu. A nejen ty, kdo by chtěli mít islám jako soukromé náboženství, protože nechtějí žít v islámské kultuře, ale i ty, kteří se snaží od islámu oprostit nebo se vzepřít tradicím muslimského společenství.

Skutečně umírnění muslimové, bývalí muslimové i kritici islámu jsou vystaveni nejen hrozbám radikálních muslimů, ale i útokům údajně pokrokové levice a liberálů

Tito lidé jsou vystaveni výhružkám smrti (trestem pro odpadlictví od víry je v islámu smrt) či zavraždění ze cti. Dostávají sice policejní ochranu, ale souvislost s islámem je přehlížena. To je pro civilizaci, jež si zakládá na náboženské svobodě, smutná vizitka a vypovídá o evropském přístupu k islámu – pokaždé jde o bezpečnostní, sociální čí ekonomický problém, ale nikdy o problém související s islámem.

Skutečně umírnění muslimové, bývalí muslimové i kritici islámu jsou vystaveni nejen hrozbám radikálních muslimů, ale i útokům údajně pokrokové levice a liberálů. Obrana těchto lidí, jež se odvolává na nepřijatelné rysy islámu, se nehodí. Levice si nechce nechat vzít svou představu multikulturalismu a islámu jako mírového náboženství.

Ayaan Hirsi Alíová, somálská muslimka, z níž se stala prominentní západní intelektuálka kritizující islám, je pro levici islamofobní extremistka. Podobně je kritizovaná belgická novinářka marockého původu Hind Fraihiová, která již před deseti zveřejnila reportáž o radikalizaci muslimů a o paralelním světě v bruselské čtvrti Molenbeek.

Nárůst asertivity

Jak s tím souvisí migrační krize? Jednak bezpečnostně kvůli hrozbě terorismu, jednak v tom smyslu, jak si Evropa poradí s dalšími sta tisíci muslimů. Pokud jde o terorismus, každý migrant není terorista, navzdory tomu mezi nimi existuje jistá souvislost. Evropa má totiž malou schopnost rozpoznat v migrační vlně teroristy, budoucí teroristy či umírněné muslimy se sklonem k radikalizaci, což dokazují pařížské teroristické útoky.

V Evropě žijí muslimské komunity, které nepřijaly hodnoty evropské společnosti, přičemž s nárůstem počtu jejích členů se zvyšuje i jejich asertivita

Je lhostejné, zda jejich pachatelé byli skutečnými syrskými migranty. Podstatné je, že se do Evropy dostali v nekontrolované migrační vlně. I kdyby však mezi migranty nebyl jediný terorista, vzhledem k evropské zkušenosti se jimi mohou stát. Radikálních muslimů je již v Evropě dostatek.

V širším kontextu je třeba vycházet ze skutečnosti, že v Evropě žijí muslimské komunity, které nepřijaly hodnoty evropské společnosti, přičemž s nárůstem počtu jejích členů se zvyšuje i jejich asertivita. Zakládají si na odlišnosti, prosazují zvláštní postavení pro islám a vyskytují se v nich různé sociopatologické jevy – od malé vzdělanosti, vysoké nezaměstnanosti, závislosti na sociálních dávkách přes kriminalitu a náchylnost k extrémní radikalizaci až po antisemitismus a velké hodnotové odcizení.

Radikalizaci a větší odcizení lze paradoxně sledovat u druhé a třetí generace muslimů, kteří již nejsou imigranty a rodí se s evropskými pasy, což je v historii imigrace unikátní. To vše se děje navzdory protidiskriminační legislativě, předcházení si muslimských komunit ze strany politiků a sociálním a vzdělávacím možnostem, o kterých se první generaci muslimských přistěhovalců ani nesnilo.

Problematická asimilace

Za situace, kdy Evropa nezvládla asimilovat muslimské komunity se všemi problémy, které to s sebou přináší, hraničí přijímání dalších sta tisíců či milionů muslimů se šílenstvím. Evropské elity ignorují evropskou zkušenost a svou politiku zakládají na tom, že nelze předjímat, jak integrace nově příchozích dopadne. To je sice teoreticky pravda, ale politici musejí pracovat s realitou.

Není žádný důvod předpokládat, že asimilace současné migrační vlny skončí lépe než v minulosti

Není žádný důvod předpokládat, že asimilace současné migrační vlny skončí lépe než v minulosti. Posílení muslimských komunit pouze zvětší současné problémy – nejen hrozbu terorismu, ale i počet neintegrovaných muslimů vytvářejících fyzicky i hodnotově paralelní společenství.

Islámský terorismus, nepokoje mladých muslimů na předměstích, neintegrace muslimských komunit, islamizace či masová imigrace z islámského světa mají různá řešení. Jejich společným jmenovatelem je však do značné míry islám jako společenský systém, kultura, identita a nárok na dominanci.

Konec snění

Říkejme tomu radikální islám, ale nenalhávejme si, že má minimální podporu a že jeho projevy jsou jen násilné. Z evropského hlediska je radikální muslim každý, kdo nadřazuje islám nad evropské hodnoty. V tomto smyslu může být radikálů většina a prosazovat svou agendu mírumilovně a demokraticky.

Evropa musí přestat snít o multikulturní společnosti, protože soužití kultur v jednom státě, jemuž nedominuje jedna kultura utvářející hodnotový rámec, není dlouhodobě udržitelné

Nepochybně existují muslimové, kteří si přejí žít jako Evropané a praktikovat své náboženství osobně. Tím spíš je třeba, aby agendu radikálních muslimů nepodporovaly například ústupky ve školách, kriminalizace kritiků islámu nebo radikalizace mládež. Pouze v takovém případě se z islámu může stát osobní náboženství. Skutečně umírněné muslimy neposílí tolerance a podpora islámu, jenž si činí nárok na veřejný prostor.

Evropa není ve střetu se všemi muslimy, ale s konkrétní podobou islámu a jeho projevy, jež si nárokují veřejný prostor. Tento střet je nevyhnutelný a odehrává se, přestože si jej Evropa odmítá přiznat. Evropa musí přestat snít o multikulturní společnosti, protože soužití kultur v jednom státě, jemuž nedominuje jedna kultura utvářející hodnotový rámec, není dlouhodobě udržitelné.

Evropa musí prosadit svou kulturu, asimilovat do ní nově příchozí migranty a přinutit muslimy, aby se pro ně islám stal osobním náboženstvím. Nezačnou-li totiž muslimové považovat islám za svou soukromou záležitost, Evropu čeká spíše osud Bosny či Libanonu než amerického tavícího kotle.