Ujgurský „terorismus“, čínská taktika a slovenská odvaha

Závěr roku 2013 přinesl snad už definitivní konec vleklé kauzy 22 Ujgurů zadržovaných na americké základně Guantánamo. Ti byli postupně očišťováni od obvinění z protiamerických teroristických aktivit a poslední tři nakonec propuštěni na Slovensko, které je zapojilo do imigračního procesu. Navzdory požadavkům Číny, která guantánamské Ujgury i nadále považuje za hrozbu pro sebe i hostující zemi. O události v širších souvislostech píše Ondřej Klimeš.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Poslední hodiny minulého roku přinesly snad už definitivní konec vleklé a smutné kauzy Ujgurů zadržovaných na americké základně Guantánamo. Poslední tři vězni byli 30. prosince 2013 propuštěni na Slovensko, které je zapojilo do imigračního procesu. O události v širších souvislostech píše Ondřej Klimeš.

Čínské ministerstvo zahraničí propuštění guantánamských Ujgurů na Slovensko odsoudilo, prohlásilo Ujgury za bezpečnostní hrozbu pro hostující zemi, a zopakovalo svůj požadavek, aby byli jakožto teroristé vydáni Číně.

Čínská reakce je sice pochopitelná, avšak tvrzení o nebezpečnosti třech propuštěných vězňů není udržitelné. Jednak byli dotyční Ujguři americkou administrativou fakticky prohlášeni za nevinné ze zločinů terorismu. Za druhé ujgurské hnutí radikálního ozbrojeného odporu cílí na čínskou správu Sin-ťiangu (neboli Východního Turkestánu), ale nechová nepřátelské úmysly vůči USA ani euroatlantické civilizaci. Ujguři repatriaci na Slovensko přijali dobrovolně a nejspíš nemají v úmyslu kousat do pomocné ruky. Technicky je též jen velmi těžko možné, že by po dvanácti letech v americkém vězení byli napojeni na radikální islamistické skupiny.

Na rozdíl od několika jiných bývalých vězňů z Guantánama, kteří se po propuštění skutečně zapojili do ozbrojeného boje, jsou v minulosti propuštění Ujguři vděčni za to, že nebyli vydáni Číně a místo toho dostali možnost integrace v přijímajících zemích. Žádné rizikové aktivity propuštěných Ujgurů se v těchto zemích nevyskytly. A čistě teoreticky vzato, i ty by byly technicky velmi těžce proveditelné, protože Ujguři jsou ve všech těchto zemích bezpochyby odpovídajícím způsobem sledováni.

USA na Guantánamu bez soudu zadržovaly od roku 2002 celkem 22 Ujgurů, kteří ale byli postupně očišťováni od obvinění z protiamerických teroristických aktivit. USA je však nerepatriovaly do jejich domovské země, kde by jim s největší pravděpodobností hrozil nespravedlivý proces a trest smrti. Tyto obavy opodstatňovala sama čínská vláda, která nešetřila prohlášeními, že se jedná o teroristy, a požadovala jejich vydání do Číny. Azyl pro Ujgury v USA však nepřicházel v úvahu, a zároveň se třetí země příliš nehrnuly do toho, aby ohrozily své obchodní vztahy s Čínou přijetím jejích korunních nepřátel.

Kafkovská situace se rozplétala jen velmi pomalu. Diplomatická jednání USA s možnými cílovými zeměmi začala nést ovoce až od roku 2006 – Ujguři byli postupně usazeni v Albánii (5 lidí), na Palau (6), na Bermudách (4), ve Švýcarsku (2) a v Salvadoru (2). Poslední tři zadržované, které přijalo na konci roku 2013 Slovensko, stála celá epizoda dvanáct let života.

Jsou Ujguři nebezpeční?

Čínské strašení před ujgurským nebezpečím je spíše potřeba vnímat jako podrážděné přiznání vlastní diplomatické prohry. Číně se nepodařilo dosáhnout repatriace ani jednoho z 22 Ujgurů, které vzhledem k jejich zapojení do ozbrojeného odporu považuje za své úhlavní nepřátele. Rozhodnutí Slovenska je navíc pro Čínu ještě nepříjemnější než gesta předešlých přijímajících zemí. Slovensko je totiž – coby člen EU i NATO – státem jiné kategorie než nevýznamné Bermudy, k USA volně přidružené Palau, Albánie se silnou vazbou na USA i než Salvador s diplomatickými vztahy s Tchaj-wanem (které má navázány i Palau).

Ať už slovenská vláda přistoupila k přijetí Ujgurů z Guantánama z jakýchkoli pohnutek, je na tomto kroku nutno ocenit, že se nebála vystavit zatěžkávací zkoušce své obchodní zájmy v Číně. Podobnou sebedůvěru a ochotu kooperace s USA česká ani žádná jiná evropská vláda nebyla schopna po dlouhé roky projevit. Slovenské ministerstvo zahraničí žádost Číny o vydání Ujgurů do Číny odmítlo a vyjádřilo naději v budoucí dobré fungování slovensko-čínských vztahů.

Je nutno doufat, že Slovensko čínským žádostem odolá i v budoucnu. Celá situace bude zároveň zajímavým indikátorem, nakolik politická kauza guantánamských Ujgurů zasáhne do obchodních vztahů obou zemí. Zkušenost Albánie ukazuje, že navzdory silným slovům se Čína v reálných obchodních otázkách chová především pragmaticky.

Ujgurský terorismus?

Slovenské gesto také opětovně přivádí pozornost k otázce ujgurského terorismu. Všichni Ujguři z Guantánama přišli v Afghánistánu a Pákistánu v nějaké míře do styku s radikálním ozbrojeným Islámským hnutím Východního Turkestánu (ETIM). Podle dostupných informací několik z nich přiznalo zkušenost se střelnými zbraněmi, jiní však k zatčení přišli jako slepí k houslím.

Skutečné okolnosti každopádně prozatím zůstávají nezveřejněny. Podstata věci však spočívá v tom, že samy americké úřady žádnou teroristickou činnost nezjistily, jinými slovy je tedy za teroristy nepovažují. Ujguři navíc sami deklarovali, že jejich cílem bylo bojovat proti čínské moci v Sin-ťiangu, nikoli proti USA a Západu.

V souladu se známou glosou „pro někoho terorista je pro jiného bojovníkem za svobodu“ není překvapením, že Čína ozbrojený ujgurský zahraniční odboj za terorismus považuje. V mnoha případech je to i opodstatněné. Předpokládá se, že ETIM po roce 2003 zaniklo a nahradila je Islámská strana Turkestánu (TIP). Ta stála za teroristickým útokem v červenci 2011 v Kašgaru, při němž zahynulo přes 20 čínských civilistů.

Je to však zatím jediný prokázaný případ, kdy TIP dokázala uskutečnit teroristický útok na území ČLR. Jinak se má spíše za to, že efektivita TIP je silně nadhodnocována v rámci mediální synergie čínských úřadů a TIP samotné – pro TIP je prestižní být označovaná jako pachatel všeho násilí v Sin-ťiangu a pro čínskou vládu je výhodné svalovat ujgurský odpor na islamisty.

Kromě této akce TIP došlo v oblasti k teroristickým útokům na civilisty ještě v prosinci 2011 a v únoru 2012, u nichž však nebyly zveřejněny informace o podnětu ze zahraničí. Terorismem zřejmě byl i incident z konce října 2013, kdy na náměstí Tchien-an-men v Pekingu explodoval jeep s hořlavinami řízený třemi Ujgury.

Jinak však drtivá většina násilných incidentů vypukajících v Sin-ťiangu definici terorismu neodpovídá. Hlavním cílem útoků ujgurských radikálů nejsou civilisté, ale policie a další ozbrojené orgány čínské státní moci. Typické jsou poslední násilné incidenty v oblasti – 16. prosince 2013 bylo zastřeleno čtrnáct lidí při konfliktu s policí a 30. prosince dalších osm osob při útoku na policejní stanici. Počet podobných incidentů v posledních letech soustavně narůstá, což je signálem sílícího nesouhlasu Ujgurů s čínskou politikou a gradace etnopolitického napětí do násilného asymetrického konfliktu.

Tuto skutečnost však čínská vláda nikdy nepřizná, a proto nazývá veškerý, i nenásilný ujgurský disent separatismem (i když i Ujguři si uvědomují, že nezávislost není možná), extremismem (i když problém nemá náboženské kořeny) a terorismem (i když k teroru vůči civilistům došlo pouze v ojedinělých případech).

Ilustrativní je reakce čínského téměř oficiálního serveru na slovenské přijetí Ujgurů z Guantánama, která postavila rovnítko mezi nedávné útoky ve Volgogradu a zmiňovaný útok na policejní stanici v Kašgaru. Při vší úctě k obětem obou incidentů však není pochyb o tom, že útok na civilisty v MHD a útok na ozbrojeného uniformovaného policistu není totéž. Čínská interpretace však obě události podává stejně, protože oba útoky provedli radikální muslimové bojující proti státní moci.

Čínská politika v Sin-ťiangu

Podobná čínská oficiální vyjádření jsou propracovanou taktikou k legitimizaci správy Sin-ťiangu a k ovládnutí jednoho z velmi důležitých bojišť sinťiangského konfliktu – kolbiště narativu, reprezentace a diskursu. Prvořadým zájmem čínské vlády v Sin-ťiangu je integrace a exploatace oblasti s minimálními ohledy na zájmy autochtonních Ujgurů. Jejich nesouhlas a odpor proti represivní a asimilační politice pak Peking prezentuje jako separatismus, extremismus a terorismus.

Avšak čínské přejímání západní protiteroristické rétoriky a manipulace podstaty světového boje proti terorismu pro legitimizaci totalitární politiky v Sin-ťiangu je vzhledem k civilním obětem útoků islámských radikálů po celém světě přinejmenším nevkusné.

Hlavním zdrojem napětí v Sin-ťiangu je vládní politika ČLR a hlavním aktérem teroru je čínský stranický stát. Nelegální detence, mučení zadržených, mizení lidí, institut politického zločinu, mimozákonné vynucovací postupy, zastrašování obyvatelstva, násilné potlačování mírových demonstrací, efektivní tajná policie a další podobné mechanismy jsou systémovými nástroji státní moci od konce padesátých let dodnes.

Etnická identita Ujgurů je státem cíleně potlačována a Ujguři se ve své vlasti stávají znevýhodněnou skupinou. Pokud se tedy národnostní politika ČLR v Sin-ťiangu nezmění, bude velmi pravděpodobně přetrvávat i ujgurský odpor s možností eskalace do asymetrických útoků, diverzních akcí a jiných násilných incidentů.

A možná bude naneštěstí docházet i k násilí vůči nevinným civilistům a budou vznikat radikální extremistické tendence. Zcela nepochybně však bude v budoucnu trvat snaha čínských orgánů interpretovat veškerý ujgurský disent jako terorismus. Vyjádření Pekingu o ujgurském terorismu je tedy i nadále potřeba vnímat opatrně.