Turecko: Na pokraji občanské války

Přes Turecko prchá většina lidí mířících do členských států EU. Země, která se stala nárazníkem mezi oblastí chaosu a Evropou, hostí už 1,7 milionu syrských uprchlíků. Skutečná utečenecká vlna však může teprve přijít, běženců přibývá i v sousedním Libanonu.

Uprchlíci v táboře tureckého města Suruc. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Uprchlíci v táboře tureckého města Suruc. | foto: Milan Rokos, Lidové noviny
Uprchlíci v táboře tureckého města Suruc. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Minulý týden vůdce kurdského opozičního boku v tureckém parlamentu Selahattin Demirtas varoval: „Turecko je na pokraji občanské války.“ Reagoval tím na přibývající násilnosti ze strany kurdských i tureckých radikálů a na armádní operace, které si v uplynulých dvou měsících už celkově vyžádaly desítky životů, a to i mezi civilisty.

Turecká vláda minulou sobotu ukončila týdenní blokádu města Cizre na jihovýchodě země. K tamním obyvatelům se dostalo zásobování a novinářům se na některých místech 120tisícového města naskytl pohled na zkázu, kterou je možné čekat spíše v Sýrii – tak tvrdé tam byly střety mezi vojáky a ozbrojenci Strany pracujících Kurdistánu (PKK).

Otevření hranice

Krize paradoxně přišla po nejnadějnějším období turecko-kurdských vztahů. Právě za vlády Recepa Tayyipa Erdogana, který byl od roku 2003 premiérem a loni byl v přímé volbě zvolen prezidentem, se odehrála největší emancipace kurdské menšiny v Turecku.

Když loni v srpnu Islámský stát zahájil frontální útok na severosyrské, převážně kurdské město Kobani, Turecko až po několikadenním odmítání a odolávání mezinárodnímu tlaku otevřelo hranici

Po několika desetiletích tureckého státního útlaku a od osmdesátých let také kurdského povstání a teroru, vláda například připustila omezenou existenci kurdských médií i jistého vzdělávání v kurdštině. V roce 2012 pak Erdogan kývl i na mírové rozhovory, když vůdce PKK Abdulah Öcalan ze své vězeňské samotky na ostrově Imrali vyhlásil příměří.

Do vývoje však zasáhly ozvěny krvavé války v sousední Sýrii, v níž hraje kurdská karta nemalou roli. Když loni v srpnu Islámský stát (IS) zahájil frontální útok na severosyrské, převážně kurdské město Kobani, Turecko až po několikadenním odmítání a odolávání mezinárodnímu tlaku otevřelo hranici a na jeho území se vlilo skoro 200 tisíc dalších syrských uprchlíků.

Zároveň Ankara čelila kritice, že do obrany nedalekého Kobani nezapojí svou armádu, a nový premiér Ahmet Davutoglu tehdy vysvětloval: „Nenecháme se do této hry vtáhnout jenom proto, abychom uspokojili americké nebo evropské veřejné mínění.“

Dva důvody zdrženlivosti

Důvody tohoto zdrženlivého postoje byly v zásadě dva. Na rozdíl od USA, Francie či Austrálie má Turecko se Sýrií přes 800 kilometrů společné hranice, a jakýkoli zásah proti IS mohl vyvolat odvetu. Turci navíc tehdy stejně jako dnes trvali na tom, že boj proti IS musí jít společně s tažením proti Asadovu režimu, které už ovšem pro řadu západních vlád zjevně prioritou není.

Na rozdíl od USA, Francie či Austrálie má Turecko se Sýrií přes 800 kilometrů společné hranice, a jakýkoli zásah proti Islámskému státu mohl vyvolat odvetu

Druhý aspekt zasahoval do turecké vnitřní politiky. V Kobani a celém syrském Kurdistánu totiž působí guerilla PYD, které má ideologicky i organizačně velmi blízko k PKK. A tak se Ankara měla ocitnout v situaci, kdy měla v Sýrii pomáhat guerille, jejíž sesterská větev donedávna zabíjela vojáky i civilisty v Turecku.

Letos v červnu pak situaci zkomplikoval výsledek tureckých parlamentních voleb. Opět v nich sice zvítězila Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) ztělesněná tandemem Erdogan–Davutoglu, už však nikoli nadpoloviční většinou hlasů. Velkým překvapením se navíc stal historický úspěch umírněné prokurdské Lidové demokratické strany (HDP). Výsledkem je patová situace a neschopnost sestavit novou koalici, takže voliči by měli o parlamentu znovu rozhodovat 1. listopadu.

Podpora Islámského státu

Mezitím však nastal zásadní zlom v bezpečnostní i mezinárodněpolitické sféře, když 20. července teroristé smrtelně zranili více než 30 lidí v jihotureckém městě Suruc. Ankara masakr připsala Islámskému státu a povolila svým západním spojencům používat základny Incirlik k útokům na IS. Zároveň turecká vláda zahájila vlastní akce proti IS v Sýrii – ale také odstartovala novou vojenskou a policejní akci se stovkami zabitých a zatčených zaměřenou na levicové extremisty a PKK – a to i na její úkryty v severním Iráku.

Spletitost krize dokresluje přesvědčení mnoha Kurdů, že ve skutečnosti Ankara Islámský stát podporuje, už proto, že na ně útočí mnohem razantněji než na džihádisty

Spletitost krize dokresluje přesvědčení mnoha Kurdů, že ve skutečnosti Ankara IS podporuje, už proto, že na ně útočí mnohem razantněji než na džihádisty. Zároveň zaznívá podezření, že vojenské tažení má především pomoci AKP v chystaných volbách. Do loňska se Turecko chtělo vlastní destabilizaci a fyzickému vtažení do syrské války vyhnout, a spolu s USA a arabskými monarchiemi „pouze“ podporovalo vybrané rebely. Nyní naopak není na obzoru žádná významná příležitost, která by mohla situaci v Turecku zase uklidnit.

Stabilita Turecka má přitom značný význam i pro Evropu, už vzhledem k odehrávající se uprchlické krizi. Většina běženců v současné době míří do Evropské unie právě přes Turecko, které samo přijalo největší díl syrských uprchlíků ze všech států. „Jsem hrdý, že jsem premiérem země, která hostí dva miliony uprchlíků, z toho 1,7 milionu Syřanů a okolo 200 tisíc Iráčanů,“ prohlásil Davutoglu.

Péče o syrské běžence

Ankara uvádí, že na péči o syrské běžence již vynaložila více než šest miliard dolarů, zatímco ze světa na tento účel dostala pouze kolem půl miliardy a bohatá Evropa se uprchlíkům zdráhá pomoci účinněji. „Jako by nebylo možné poučit se z historie, někteří evropští vůdci dokonce vzývají křesťanství, když se lidí hledajících azyl snaží zbavit,“ napsal minulý týden v britském listu Guardian Davutoglu, podle něhož se jeho země stala „nárazníkem mezi oblastí chaosu a Evropou“.

Ankara uvádí, že na péči o syrské běžence již vynaložila více než šest miliard dolarů, zatímco ze světa na tento účel dostala pouze kolem půl miliardy a bohatá Evropa se uprchlíkům zdráhá pomoci účinněji

Skutečný příliv uprchlíků ale může teprve přijít. Zatímco západní politici včetně mnoha českých prohlašují, že exodu je možné předejít jedině zlepšováním situace na Blízkém východě, například Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) hlásí, že členské státy OSN poskytly na pomoc syrským běžencům jen 37 procent požadované částky.

Mezinárodní organizace proto začaly v regionu omezovat humanitární pomoc včetně potravinových dávek. Z Libanonu už proto přicházejí zprávy, že i tam přibývá běženců chystajících se do Evropy – a to přes Turecko, které však kvůli prohlubujícím se vlastním problémům může o roli „hrdého nárazníku“ brzy ztratit zájem.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.