Trumpovo prezidentství populistickou rebelií nebude

Republikánu Donaldu J. Trumpovi pomohl k vítězství jeho předchůdce v postu hlavy USA, demokrat Barack Obama. Tento 45. americký prezident je jediným v dějinách USA, který nezastával volený post, ani nebyl generálem ve vítězné válce – ostatní byli buď jedno, nebo druhé. Co lze od jeho prezidentství očekávat?

Roman Joch 22.1.2017
Donald Trump hovoří během konference v New Yorku | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Donald Trump hovoří během konference v New Yorku | foto: Reuters
Donald Trump hovoří během konference v New Yorku | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Když v polovině června 2015 oznámil Donald Trump kandidaturu na amerického prezidenta, nikdo mu nedával šanci. Konsensem bylo, že v primárkách neuspěje, čímž nezíská nominaci Republikánské strany. A to až do té chvíle na jaře 2016, kdy se ze dne na den tento konsensus změnil v to, že teď už je nezastavitelný, v republikánských primárkách ho nikdo neporazí a nominaci získá.

Okamžitě však vznikl nový konsensus – v žádném případě nemá šanci zvítězit v prezidentských volbách, republikáni spáchali politickou sebevraždu, protože naservírovali Bílý dům Hillary Clintonové a zajistili demokratům třetí prezidentské období za sebou. Nic z toho se nestalo, také tento konsensus byl mylný.

Donald Trump viděl před sebou cestu, kterou nikdo jiný neviděl a jež ho 20. ledna dovedla do Oválné pracovny Bílého domu, když loni 8. listopadu zvítězil ve 30 z 50 států Unie. Čtyři nejdůležitější otázky znějí: Proč byl zvolen? Kdo rozhodl o jeho vítězství? Jaké bude složení jeho kabinet? Co lze od jeho vlády očekávat?

Špatná ekonomická situace

Donald Trump byl zvolen především z pěti důvodů. Prvním je ekonomická situace. Osm let po finanční krizi 2008 americká ekonomika roste pouze o necelá dvě procenta HDP, přičemž příslušníci střední a nižší třídy tento růst nepociťují – nevede se jimi dobře, pro ně žádné oživení nenastalo.

Pokud po osmi letech vlády prezidenta Demokratické strany Baracka Obamy nebyla ekonomická situace dobrá, stal se favoritem na prezidenta kandidát Republikánské strany

Pokud po osmi letech vlády prezidenta Demokratické strany Baracka Obamy nebyla ekonomická situace dobrá, stal se favoritem na prezidenta kandidát Republikánské strany. Rok 2016 totiž na základě politického „kyvadla“ patřil republikánům a jakýkoli jejich kandidát by byl z hlediska volebních cyklů ve výhodě oproti jakémukoli demokratickému. Tento důvod se netýká konkrétně Trumpa ani Clintonové, ale obecně procesu mezi demokraty a republikány.

Druhým důvodem, jenž se přímo týká Donalda Trumpa, je imigrace, respektive její neoblíbenost u voličů. Ukazuje se, že jak v Evropě, tak v USA je odpor k imigrantům – zejména ilegálním – silnou politickou zbraní.

Občané jsou nepřátelští k ilegálním imigrantům (kteří jako by říkali, „ rozhodli jsme se žít u vás a vy s tím nemůžete a proti tomu ani nesmíte nic dělat“), neboť mají oprávněně dojem, že ilegální imigrace relativizuje občanství. A v loňských amerických prezidentských volbách nebyl žádný kandidát více proti imigraci než Donald Trump.

Více než 50procentní popularita

Třetím důvodem Trumpova vítězství je odstupující prezident Barack Obama. U amerických voličů existuje velký rozpor (chcete-li, schizofrenie) ve vnímání jeho samotného a jeho politiky – je sice oblíbený a Američané ho mají rádi, ale jeho politiku nikoli. Popularita amerických prezidentů na konci druhého volebního období většinou klesá pod 50 procent – před Obamou naposledy tuto 50procentní popularitu překonal na konci osmdesátých let 20. století Ronald Reagan.

Popularita amerických prezidentů na konci druhého volebního období většinou klesá pod 50 procent – před Obamou naposledy tuto 50procentní popularitu překonal na konci osmdesátých let 20. století Ronald Reagan

Obama je populární u 55 procent Američanů jako osoba, ale 70 procent je nespokojených se současnou situací. A jen 39 procent souhlasí s jeho nejdůležitějším domácím politickým „úspěchem“ – reformou zdravotnictví Obamacare, oficiálně Affordable Care Act (ACA). Obama uspěl v letech 2008 a 2010, kdy se volby týkaly jeho samotného.

Pokud se volby týkaly jeho politiky, „obamismu,“ a na kandidátce nebyl, demokraté prohráli – v roce 2010 ztratili většinu ve Sněmovně reprezentantů, v roce 2014 i v Senátu a ve volbách 2016 obě komory i prezidenta. Prezident Obama je sympaťák a jako osoba populární, jeho politika, zahraniční i domácí, však byla neúspěšná. V tomto smyslu George W. Bush „zplodil“ Obamu (katastrofa v Iráku) a ten zase Trumpa (slabá zahraniční politika a neúspěšná domácí).

Projevy lidskosti a autenticity

Čtvrtým důvodem je kandidátka Demokratické strany Hillary Rodham Clintonová a její neautentičnost, umělost a škrobenost. V kampani nepůsobila jako lidská bytost, ale jako android či robot. Nikdo ji neměl rád, ani nevyvolávala nadšení, jak se v minulosti podařilo Franklinu D. Rooseveltovi, Johnu F. Kennedymu, Ronaldu Reaganovi či Baracku Obamovi – i její stoupenci ji považovali za menší zlo. Jejich vztah k ní nebyl z lásky, ale z rozumu.

Vulgarita a buranství jsou pro Trumpovy voliče projevem jeho lidskosti a autenticity. Říká, co si myslí, je jiný než ostatní demokratičtí i republikánští politici, kteří pronášejí jen fráze prověřené průzkumy veřejného mínění.

Trump byl možná lidský až příliš. Dlouho jsem nechápal, proč voliče neodrazuje jeho vulgarita a buranství, až zhruba týden před volbami jsem zjistil, že pro jeho voliče jsou projevem Trumpovy lidskosti a autenticity. Říká, co si myslí, je jiný než ostatní demokratičtí i republikánští politici, kteří pronášejí jen fráze prověřené průzkumy veřejného mínění, jež jim připravili jejich analytici a poradci. V roce 2016 byla vulgarita a autenticita Trumpovou výhodou, zejména když jeho protikandidátkou byl naprogramovaný robot bez empatie.

Pátým důvodem byla mnohem nižší účast černošských voličů (Afroameričanů) než v letech 2008 a 2012, kdy kandidoval Obama. Ti tvoří nejloajálnější voličskou skupinou Demokratické strany a v uplynulých 50 letech hlasovali pro demokraty v poměru zhruba 90 ku 10, jejich volební účast však bývala podprůměrná. Při Obamově kandidatuře ale nadprůměrná a volili ho v poměru 93 ku 6.

Clintonové se je nepodařilo zmobilizovat stejně jako Obamovi – jejich volební účast byla nižší a volilo ji „jen“ 88 procent z nich (Trumpa osm procent). Nižší volební účast černošské komunity soustředěné ve velkých městech, jako je Filadelfie, Detroit, Milwaukee či Cleveland, způsobila, že v tradičně demokratických státech Pensylvánie, Michigan, Wisconsin a Ohio v roce 2016 zvítězil Donald Trump, a tím i v prezidentských volbách.

Loajalita tradičních voličů

V uplynulých desetiletích v amerických prezidentských volbách většina mužů volila republikána, většina žen demokrata, většina bělochů republikána, většina nebělochů demokrata, většina obyvatel velkých měst demokrata, většina obyvatel venkova a malých měst republikána, většina ženatých/vdaných republikána, většina svobodných demokrata, většina věřících republikána, většina nevěřících demokrata.

Clintonovou volilo 88 procent demokratů, Trumpa 89 procent republikánů. Tradiční voliči tedy zůstali loajální vůči svým stranám a žádná významná ztráta republikánských voličů se nekonala.

V roce 2016 to bylo stejné, ale před volbami byly podstatné otázky: Jak zareagují na Trumpa ženy, především bílé, kvůli jeho vulgaritě a sexismu? Podpoří z ženské solidarity Clintonovou? Kolik procent republikánů se voleb nezúčastní, čímž nepodpoří Trumpa, neboť není typickým republikánem? Je možné, že na protest proti Trumpovi mnozí z nich jednorázově podpoří demokratku?

Clintonovou volilo 88 procent demokratů, Trumpa 89 procent republikánů. Tradiční voliči tedy zůstali loajální vůči svým stranám a žádná významná ztráta republikánských voličů se nekonala. Nezávislí voliči se rozdělili mezi Trumpa a Clintonovou v poměru 46 ku 42 procentům.

Z voličské skupiny – 18 procent ze všech voličů – s tvrdě negativním názorem na Trumpa i Clintonovou (být americkým občanem, patřil bych mezi ně), jež oba považovala za nevhodné na post prezidenta, 49 procent volilo Trumpa a jen 29 procent Clintonovou.

Kdyby se rozdělili 50 na 50, Clintonová by vyhrála. (Vítězství Trumpa nad Clintonovou bylo o 0,7 v Pensylvánii a ve Wisconsinu a jen o 0,3 procentního bodu v Michiganu, kdyby tedy v těchto státech získala o procentní bod více hlasů, stala by se prezidentkou.) Více voličů nesnášejících Trumpa i Clintonovou se rozhodlo pro Trumpa, protože chtěli změnu.

Otázka imigrantů

Pokud jde o pohlaví, 41 procent mužů volilo Clintonovou, 53 procent Trumpa, 54 procent žen pak Clintonovou a 42 procent Trumpa. Ale velké překvapení – 43 procent bílých žen volilo Clintonovou a 53 procent Trumpa. Bílé ženy tudíž svou bílou „sestru“ nepodržely.

Pokud jde o rasu/barvu pleti, 37 procent bělochů hlasovalo pro Clintonovou, 58 procent pro Trumpa; 88 procent černochů pro Clintonovou, osm procent pro Trumpa; 65 procent hispánců (Latinoameričanů) pro Clintonovou, 29 procent pro Trumpa a totožně Američané asijského původu.

Americký občan hispánského původu ze střední či nižší třídy další imigranty, natož ilegální, nechce, neboť by mu konkurovali na trhu práce a tlačili by mzdy dolů, což je výhodné pro bohaté a firmy, ale nikoli pro tohoto hispánce

Mnozí se domnívali, že Trump získá rekordní procento bělošských voličů, ale toto očekávání se nepotvrdilo – obdržel 58 procent jejich hlasů, zatímco prezidentský kandidát Mitt Romney v roce 2012 59 procent. Romney se nestal prezidentem a Trump ano, protože, jak už bylo řečeno, při vyšší volební účasti černochů získal Obama 93 procent jejich hlasů, zatímco při nižší volební účasti Clintonová jen 88 procent. Navíc Romney získal jen 27 procent hlasů hispánců, zatímco Trump „až“ 29 procent.

Proč Trumpa navzdory ostrým výrokům proti latinskoamerické imigraci volilo více hispánců například i na Floridě než uhlazeného, politicky korektního Romneyho? Americký občan hispánského původu ze střední či nižší třídy další imigranty, natož ilegální, nechce, neboť by mu konkurovali na trhu práce a tlačili by mzdy dolů, což je výhodné pro bohaté a firmy, ale nikoli pro tohoto hispánce.

Pro Clintonovou hlasovalo 39 procent protestantů a pro Trumpa 58 procent, z čehož však 16 procent konzervativních bílých evangelikálů pro Clintonovou a 81 procent pro Trumpa; 45 procent katolíků volilo Clintonovou a 52 procent Trumpa; 71 procent Židů Clintonovou, 24 procent Trumpa; a 68 procent Američanů bez vyznání Clintonovou a 26 procent Trumpa.

Mezi vdanými či ženatými bylo 43 procent pro Clintonovou a 53 procent pro Trumpa; mezi svobodnými 55 procent pro Clintonovou, 38 procent pro Trumpa a mezi příslušníky komunity LGBT 78 procent pro Clintonovou a 14 procent pro Trumpa.

Návrat do dvacátých let 20. století

Souboj Clintonové s Trumpem o prezidentský post by však nemělo zastřít skutečnost, že rok 2016 stejně jako každý rok dělitelný čtyřmi je takzvaně supervolební – volí se nejen prezident, ale i celá Sněmovna reprezentantů, třetina Senátu a dvanáct guvernérů a 44 státních parlamentů.

Republikánská strana je nejsilnější od dvacátých let 20. století, tedy od doby před Velkou hospodářskou krizí, zvolením prezidenta Franklina D. Roosevelta a jeho programem Nový úděl, jenž přinesl demokratům hegemonické postavení

Výsledek je pro Demokratickou stranu katastrofou – Republikánská strana je nejsilnější od dvacátých let 20. století, tedy od doby před Velkou hospodářskou krizí, zvolením prezidenta Franklina D. Roosevelta a jeho programem Nový úděl, jenž přinesl demokratům hegemonické postavení.

Republikáni nyní mají prezidenta, většinu v obou komorách Kongresu a 33 z 50 státních guvernérů, demokraté 16 a jeden – Aljašky – je nezávislý. Pokud jde o parlamenty, ve všech 50 státech kromě jednoho (Nebrasky) je dvoukomorový, celkem tedy 99 legislativních komor.

Republikáni mají většinu v 69 a demokraté ve zbytku. V 25 státech mají republikáni guvernéra i většinu v obou komorách parlamentu, demokraté jen v pěti, v ostatních 20 státech má strana, jež je v opozici vůči guvernérovi, většinu v aspoň jedné komoře parlamentu.

Sklon k vyvažování

Z těchto dat vyplývá republikánská dominance po volbách 2016. Navíc soudce Nejvyššího soudu USA nominuje prezident a schvaluje Senát, přičemž jedno křeslo je nyní prázdné, takže v dohledné době republikánský prezident navrhne a republikánský Senát schválí nového nejvyššího soudce.

Americký volič má stejně jako český sklon „vyvažovat“, takže stačí pár chyb Trumpa či republikánů v Kongresu a za necelé dva roky mohou demokraté odstartovat návrat k moci

Když v lednu 2009 prezident Obama nastupoval do postu, demokraté měli prezidenta a většinu v obou komorách Kongresu. Za osm let ztratili prezidenta i obě většiny. Obamovo prezidentství tedy bylo dobré pro něho, ale katastrofou pro Demokratickou stranu, což však není její konec, stejně jako volby 2008 neznamenaly konec republikánů.

Americký volič má stejně jako český sklon „vyvažovat“, takže stačí pár chyb Trumpa či republikánů v Kongresu a za necelé dva roky mohou demokraté odstartovat návrat k moci – v listopadu 2018 se bude opět volit celá Sněmovna reprezentantů, třetina senátorů a mnoho státních guvernérů i parlamentů.

Centristé, trumpisté a konzervativci

Za dva měsíce od svého zvolení Donald Trump obsadil většinu postů ve svém kabinetu. Trumpovi kritici charakterizovali jeho výběr: „Důchodci, byznysmeni a generálové.“ Přesnější však je centristé, trumpisté a konzervativci, což odpovídá třem hlavním proudům současné Republikánské strany.

Za dva měsíce od svého zvolení Donald Trump obsadil většinu postů ve svém kabinetu. Trumpovi kritici charakterizovali jeho výběr: „Důchodci, byznysmeni a generálové.“ Přesnější však je centristé, trumpisté a konzervativci.

Pragmatičtí centristé mají vliv ve Washingtonu, ale je jich málo mezi voliči. Konzervativci, v americkém kontextu USA ekonomičtí liberálové, morální tradicionalisté a zahraničně-političtí jestřábi, mají zastoupení v Kongresu a v nejvlivnějších washingtonských republikánských think tancích. Trumpisté jsou národní populisté a ekonomičtí protekcionisté, které zahraniční politika příliš nezajímá, ale nyní tvoří u republikánských voličů největší skupinu. Trump svůj kabinet obsazuje lidmi ze všech tří skupin.

Šéfem jeho kanceláře, který rozhoduje o přístupu k prezidentovi, se má stát pragmatický centrista Reince Priebus, dosavadní předseda (manažer) Republikánské strany. Mediálním „strategickým“ poradcem publicista Steve Bannon, ideologický trumpista. Ministrem spravedlnosti konzervativní senátor Jeff Sessions z Alabamy, jeden z nejtvrdších kritiků ilegální imigrace. Poradcem pro otázky národní bezpečnosti má být generál Michael Flynn, bývalý šéf amerického vojenského zpravodajství, jenž občas bývá označován za proruského.

Jednak proto, že se zúčastnil večeře televize RT, na níž byl i ruský prezident Vladimir Putin, jednak proto, že za hlavního protivníka USA považuje radikální islám a Rusko za potenciálního spojence v boji proti němu. Loni však vydal knihu The Field of Fight (Bitevní pole), jejímž spoluautorem je významný neokonzervativní stratég Michael Ledeen, ve které za největší problém považuje Írán a Rusko jako jeho hlavního spojence tudíž také.

Čtyři finančníci z Goldman Sachs

Šéfem CIA má být konzervativní kongresman z Kansasu Mike Pompeo a ředitelem Národní bezpečnosti (koordinátorem všech tajných služeb) Dan Coates, bývalý senátor z Indiany a exvelvyslanec v Německu, politicky napůl konzervativec napůl centrista, v zahraniční politice však byl v roce 2014 po ruské agresi na Ukrajině a anexi Krymu rozhodným stoupencem sankcí vůči Rusku.

Steven Mnuchin a další tři finančníci, kteří budou působit v Trumpově vládě, pracovali pro Goldman Sachs, globální bankovní společnost, již Trump ve své předvolební kampani často kritizoval

Ministryní školství se má stát konzervativní aktivistka Betsy DeVosová (dědička firmy Amway), stoupenkyně svobodnějšího výběru škol, což má i chudším rodinám umožnit posílat své děti na soukromé školy. Na ministry financí a obchodu Trump navrhl newyorské demokraty Stevena Mnuchina a Wilbura Rosse. Mnuchin a další tři finančníci, kteří budou působit v Trumpově vládě, pracovali pro Goldman Sachs, globální bankovní společnost, již Trump ve své předvolební kampani často kritizoval.

Za ministryni dopravy chce Trump centristku Elaine Chaová, ministryni práce ve vládě George W. Bushe a manželku lídra republikánů v Senátu Mitche McConnella. Ministrem zdravotnictví se má stát konzervativní kongresman Tom Price, lékař a jeden z největších kritiků Obamacare. Ministrem výstavby (veřejných bytů pro chudé) pak neurochirurg Ben Carson, evangelikální černoch, trumpista a odpůrce pozitivní diskriminace ve prospěch černochů.

Šéfem Agentury pro ochranu životního prostředí má být její největší kritik Scott Pruitt, bývalý vrchní státní zástupce státu Oklahoma, který inicioval několik soudních sporů s touto agenturou. Ministrem práce Andrew Puzder, šéf řetězce s rychlým občerstvením, který je odpůrcem nejen zvyšování minimální mzdy, ale i jí samotné.

Šedá eminence

Příštího ministra obrany, generála námořní pěchoty Jamese Mattise, vojáci obdivují, je považován za největšího intelektuála mezi americkými generály a má přezdívku „vzteklý pes“. Třetí generál v Trumpově vládě, John Kelly, se má stát ministrem pro vnitřní bezpečnost.

Ministrem zahraničí byl nominován Rex Tillerson, dosavadní šéf ropné společnosti ExxonMobile, který dělal byznys v Rusku, zná se s Putinem, a dokonce od něho dostal nejvyšší ruské vyznamenání pro cizince – Řád přátelství.

Šedou eminencí Trumpova zahraničně-politického týmu se stal Henry Kissinger, patriarcha globálních elit, který každého jejího příslušníka zná a oslovuje křestním jménem, přestože Trump v předvolební kampani kritizoval globální elity a globalizaci

Tillersona však doporučili Trumpovi i republikánští experti na zahraniční politiku, jako je bývalý ministr obrany a před tím šéf CIA Robert Gates či někdejší ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. Navíc ho veřejně hájil i bývalý viceprezident Dick Cheney a v sedmdesátých letech ministr zahraničí Henry Kissinger.

Všichni tito lidé v případě Ruska naivní nejsou. Trump se za dva a půl měsíce od svého zvolení prezidentem USA několikrát s Kissingerem, jemuž na jaře bude 94 let, setkal – na jeho mínění zřejmě hodně dá a nyní de od něho učí.

Jde o další Trumpův paradox – stejně jako ve své předvolební kampani kritizoval Goldman Sachs, ale navzdory tomu si vzal do vlády čtyři bankéře z této společnosti, šedou eminencí jeho zahraničně-politického týmu se stal Henry Kissinger, patriarcha globálních elit, který každého jejího příslušníka zná a oslovuje křestním jménem, přestože Trump v předvolební kampani kritizoval globální elity a globalizaci.

Někdo to může považovat za zradu na voličích, jiný za důkaz, že Trumpovo prezidentství žádnou nezodpovědnou populistickou rebelií nebude.

Konzervativní vláda

Trump, který do své prezidentské kampaně nebyl konzervativcem, ale centristou až liberálním demokratem z New Yorku, nominoval nejkonzervativnější americký kabinet od dvacátých let 20. století, kdy byl prezidentem Calvin Coolidge, poslední skutečně konzervativní prezident před Reaganem. Trumpův kabinet je konzervativnější než Reaganův, který sice byl konzervativcem, ale měl ve své vládě většinu republikánských centristů.

Trump nominoval nejkonzervativnější americký kabinet od dvacátých let 20. století, kdy byl prezidentem Calvin Coolidge, poslední skutečně konzervativní prezident před Reaganem. Trumpův kabinet je konzervativnější než Reaganův.

Nejvýraznějšími konzervativci v Trumpově vládě jsou ministryně DeVosová, viceprezident Mike Pence a ministři Price, Pruitt a Puzder. Z hlediska levice jsou to „kozlové zahradníkem“, neboť mají o 180 stupňů otočit fungování úřadů, které povedou.

Nejvýznamnější revolucí 20. století byla etatistická – velký stát je cestou ke štěstí lidí –, jejími nejradikálnějšími formami komunismus a nacismus, méně radikálnějšími pak fašismus, socialismus a americký levicový liberalismus. Lze jen doufat, že 21. století zažije kontrarevoluci proti etatistické revoluci, a tak zřejmě budou pojímat své působení v nové americké vládě její zmínění nejvýraznější konzervativci.

Pokud jde o zahraniční politiku, Trumpova vláda zvrhne idealismus a bude provádět realismus, nikoli však izolacionismus. Trumpova zahraniční politika nebude více izolacionistická než Obamova, ale rezignuje na šíření hodnot, jako jsou lidská práva a demokracie, v zahraničí a bude se řídit postojem „přítel–nepřítel“: spolupráce a spojenectví s přáteli, tvrdost k nepřátelům.

Obejití médií

Už nyní je zřejmé, že Trumpova zahraniční politika bude mnohem tvrdší k Číně a Íránu než Obamova a mnohem přátelštější k Izraeli. Pokud jde o Rusko, Trump mu zřejmě nabídne vstřícnost, kterou ale v roce 2001 Putinovi nabídl i Bush, když v něm spatřil jemnou křesťanskou duši, i Obama a Clintonová v roce 2009, kteří zkusili nový start s Ruskem neboli „reset“ – a vše skončilo neúspěchem. Uvidíme, zda se Trump v Putinovi zklame brzy, nebo později.

Trump se zřejmě stejně jako Franklin D. Roosevelt pokusí obejít média a komunikovat přímo s Američany, tentokrát prostřednictvím nového média Twitter

Trumpův zahraničně-politický a bezpečnostní tým tvoří silné osobnosti, proto lze čekat konflikty a napětí mezi nimi – hrozí mu, že nebude funkční. To se stalo první vládě Bushe mladšího, nejkoherentnější tým měl Bush starší, u Richarda Nixona a Jimmyho Cartera jedna silná osobnost – Henry Kissinger a poté Zbigniew Brzezinski – zastínila ostatní. Reagan měl obrovskou fluktuaci poradců pro národní bezpečnost a vyměnil i ministry zahraničí a obrany, což však jeho zahraniční politiku neovlivnilo, neboť si ji dělal sám.

V Trumpově vládě lze očekávat brzké rezignace nebo odvolání klíčových ministrů. Trump se zřejmě stejně jako Franklin D. Roosevelt pokusí obejít média a komunikovat přímo s Američany. Za Roosevelta byla prestižní „establishmentová“ média na severovýchodě USA republikánská, proto tento demokrat komunikoval s Američany přímo prostřednictvím hovorů u krbu – pravidelných rozhlasových projevů.

Od Johna F. Kennedyho jsou prestižní establishmentová média demokratická, proto se Trump bude snažit komunikovat přímo s Američany prostřednictvím nového média Twitter. Pokrok nelze zastavit...