Trumpova politika vůči Íránu dává Číně šanci ukázat svou moc

Evropa, jež se snaží zachránit jadernou dohodu s Íránem, se kvůli nesouhlasu s postupem svého nejdůležitějšího spojence USA ocitá v obtížné situaci.

Petr Boháček 21.6.2019
Americký prezident Donald Trump podepisuje rozhodnutí o odchodu USA z jaderné... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Americký prezident Donald Trump podepisuje rozhodnutí o odchodu USA z jaderné... | foto: Reuters
Americký prezident Donald Trump podepisuje rozhodnutí o odchodu USA z jaderné...

V kontextu přesunu amerických jednotek na Blízký východ, ostré rétoriky či opakujících se diplomatických frází je odpověď na otázku, co je cílem politiky USA vůči Íránu, složitá. Je to válka, změna íránského režimu nebo zahraniční politiky? Poradce pro národní bezpečnost John Bolton již dříve prohlásil, že v roce 2019 bude v Teheránu slavit změnu režimu a v minulosti byl silným zastáncem intervencí.

Trumpova politika se zatím spíše vyznačuje izolacionismem, protekcionismem, uzavíráním se či odporem k zapojování amerických sil v zahraničí, což se projevuje kritikou válek v Iráku, Libyi a v Afghánistánu či finančních příspěvků na obranu Evropy. Cílem americké zahraniční politiky vůči Íránu se proto jeví změna jeho zahraniční politiky.

Naznačil ji americký ministr zahraničí Mike Pompeo 2. června, když prohlásil, že USA jsou otevřené jednání s íránským režimem bez jakýchkoliv podmínek. Vzápětí ale doplnil podmínku, že se Írán musí chovat normálně. Přitom normální chování je takové, které vyhovuje USA a zejména jejich regionálním partnerům. K těm nyní patří především Saúdská Arábie a Izrael, které na současnou americkou administrativu mají nebývale silný vliv.

Nesplněná naděje

Na základě loňských dvanácti požadavků USA vůči Íránu – vedle propuštění vězněných amerických občanů či jejich spojenců například zrušení podpory politických, polovojenských či militantních skupin v Sýrii, Iráku, Jemenu, Palestině či v Libanonu a vývoje systémů balistických střel – lze s nadsázkou říct, že by se íránská zahraniční a obranná politika měla řídit spíše z Washingtonu než z Teheránu. Nelze však zlehčovat fakt, že íránské aktivity v regionu jej destabilizují a ohrožují zejména Evropu.

Naděje, že by íránskou politiku změnila spolupráce a dialog se západními zeměmi, se rozplynula jednostranným a neopodstatněným odstoupením USA od jaderné dohody s Íránem z roku 2015 – Společný komplexní akční plán (JCPOA) –, přičemž Teherán ji dle kontrol Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) plnil.

Naděje, že by íránskou politiku změnila spolupráce a dialog se západními zeměmi, se rozplynula jednostranným a neopodstatněným odstoupením USA od jaderné dohody s Íránem z roku 2015 – Společný komplexní akční plán (JCPOA) –, přičemž Teherán ji dle kontrol Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) plnil.

Tato jaderná dohoda se připravovala jedenáct let a jednání sedmi mocností včetně Evropské unie s Íránem trvalo tři roky. Jejím cílem bylo omezit a kontrolovat íránský jaderný program a zastavit jeho vývoj atomových zbraní výměnou za zrušení ekonomických sankcí. Představa, že by tato dohoda byla rozšířena například o kontrolu vývoje balistických střel či bezpečnostní politika Íránu, není reálná. Navíc se transatlantické napětí i mezi Západem, Čínou a Ruskem zvýšilo natolik, že tento široký mezinárodní konsenzus znemožňuje.

Lákat na ekonomickou expanzi, které by se Írán dočkal, kdyby splnil požadavky Trumpovy administrativy, už americký prezident zkoušel se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem. Tato motivace donutila Írán v roce 2015 ke značným ústupkům a bezprecedentní kontrole jaderných zařízení MAAE, což nyní jednostranně porušila Trumpova administrativa, čímž narušila důvěru v ni při vyjednávání o mnohem citlivějších tématech.

Zatímco podobná rétorická eskalace v případě Severní Koreje, která již jaderné hlavice vlastnila, mohla situaci po letech zmrazených vztahů jen obtížně zhoršit, odstoupení USA od spolupráce a dialogu může Írán opět spíše nasměrovat k vývoji jaderných zbraní. Írán sice po podepsání dodatečných protokolů ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní bude po jejím vypršení v roce 2030 podléhat kontrolám MAAE, ale postupný rozpad či nenaplnění současné dohody ohrozí další dialog a pokusy o omezení iránských jaderných ambicí.

Malá pravděpodobnost otevřeného konfliktu

Podobně jako v absurdním dramatu Samuela Becketta Čekání na Godota není Trumpovým cílem něco vyřešit, ale jen zaplnit čas do konce jeho volebního období levnými gesty voličům. A také Írán se ekonomicky i politicky snaží přežít do konce jeho vlády. V prvním případě jde o další příklad Trumpovy kabaretní zahraniční politiky jako vůči Severní Koreji, Rusku či americkým spojencům – mediální show, bombastické summity, rádoby nové kontroverzní přístupy, ale reálné výsledky žádné.

Prezidentský volební kolotoč se začíná v USA roztáčet, proto je třeba získat body v řadě zahraničně-politických témat, jež ale nepřinášejí skutečné výsledky, protože o ty v Trumpově populistické show nejde. Jde jen o to prodat voličům novou koblihu, která je, jak každý dietolog ví, plná prázdných kalorií. Ví to i Írán, proto je otázkou, zda pod silným tlakem amerických sankcí ekonomicky vydrží nejen do prezidentských voleb v USA v roce 2020, ale i do domácích v roce 2021.

Podobně jako v absurdním dramatu Smuela Becketta Čekání na Godota není Trumpovým cílem něco vyřešit, ale jen zaplnit čas do konce jeho volebního období levnými gesty voličům. A také Írán se ekonomicky i politicky snaží přežít do konce jeho vlády. Otevřený konflikt USA s Íránem je sice málo pravděpodobný, ale menší eskalace nikoli, například v podobě konfliktu s některým z amerických spojenců či malého útoku bez jasného viníka.

Za tohoto čekání se však situace může rychle změnit. Otevřený konflikt USA s Íránem je sice málo pravděpodobný, ale menší eskalace nikoli, například v podobě konfliktu s některým z amerických spojenců či malého útoku bez jasného viníka. V Izraeli premiér Benjamin Netanjahu sice vyhrál dubnové volby, navzdory tomu se mu nepodařilo sestavit vládu.

Země proto směřuje k novým volbám 17. září, ve kterých se Netanjahu bude snažit posílit svou pozici. Představa, že by izraelské nálety na iránské revoluční jednotky v Sýrii či v Libanonu mohl použít k získání politických bodů je sice spekulací, ale podobné zásahy jsou poměrně časté. Na rozdíl od minulosti nesedí v Bílém domě prezident, který by izraelského premiéra brzdil, naopak.

Malé sabotážní íránské akce, jako byla ta nedávno na tankery Spojených arabských emirátů v Hormuzském průlivu, mohou nejen vyprovokovat některé země Perského zálivu, ale být i výhodnou krátkodobou strategií Íránu. Ten se může stále spoléhat na malé skryté skupiny k jednorázovým sabotážním útokům, aniž by s nimi byl přímo spojován. Proti takové strategii nejsou velké konvenční síly USA příliš platné. Riskoval by Washington válku kvůli několika poškozeným tankerům či raketám vypáleným neznámými skupinami na americké cíle?

Neúčinný ekonomický tlak

Teoreticky by měla americká politika maximálního tlaku, tedy tvrdého sankčního režimu, jak oslabit finance a operace Íránu v regionu, tak změnit jeho zahraniční politiku. Pouto mezi Teheránem a jím podporovanými skupinami však není jen finanční, ale i dlouhodobě kulturní a náboženské.

Teoreticky by měla americká politika maximálního tlaku, tedy tvrdého sankčního režimu, jak oslabit finance a operace Íránu v regionu, tak změnit jeho zahraniční politiku. Lze si však jen obtížně představit, že by ekonomický tlak navzdory velkému efektu – růst inflace a nezaměstnanosti a zhoršení ekonomiky – zlomil, a tím přeorientoval téměř 50leté politické nastavení Íránu jako země bojující o svou svrchovanost proti zahraničnímu imperialismu.

Stejně si lze jen obtížně představit, že by ekonomický tlak navzdory velkému efektu – růst inflace a nezaměstnanosti a zhoršení ekonomiky – zlomil, a tím přeorientoval téměř 50leté politické nastavení Íránu jako země bojující o svou svrchovanost proti zahraničnímu imperialismu. Naopak, současná eskalace napětí nahrává radikálům preferujícím spolupráci s Čínou a Ruskem na úkor Evropy a Západu.

Reformisté v čele s prezidentem Hasanem Rouháním od začátku dohody musejí neustále ospravedlňovat její ekonomické přínosy. Bez účasti USA jich však je málo. Snaha EU dohodu zachránit se ale potýká s tvrdou realitou. Evropa sice dosáhla poměrně jasné jednotné pozice, jelikož pro unii je JCPOA potvrzením její role jako globální diplomatické velmoci, v praxi však nebyla schopná najít nástroje, jak nahradit příliv kapitálu po odstoupení největší ekonomiky světa od dohody.

Vrcholem evropských snah je platební systém INSTEX, který sice umožňuje pomoc Íránu, ale omezuje se jen na jídlo, léky a lékařské přístroje. Ochrana evropských firem EU před americkými sankcemi se rozplynula pod tíhou faktu, že by byly ohroženy všechny jejich dolarové transakce, a tím i podnikatelská existence.

Výrazné omezení sankcí

O tom, zda íránská ekonomika vydrží do roku 2020, rozhodne proto pravděpodobně spíše Čína než Evropa. Pomyslným posledním hřebíkem do rakve íránské ekonomiky pak bylo neprodloužení povolení na vývoz ropy do zemí, jako je Turecko, Jižní Korea, Japonsko, Indie nebo Čína. Pro Írán, jehož příjmy z 80 procent závisí na vývozu ropy, je to tvrdá rána.

Pokud se Čína rozhodne obcházet americkou snahu zabránit vývozu íránské ropy například novým bilaterálním režimem, výrazně tím omezí nejen sankce USA, ale i jejich vliv na světový trh s ropou. Byla by to další rána jejich pozici největší světové velmoci v kontextu odklonu těžiště světové moci a ekonomiky od Západu, zejména na stranu Asie.

Zatímco USA dosáhly energetické soběstačnosti, Íránu geograficky bližší asijský odběratel potřebuje natankovat 300 milionů aut, přičemž již nyní pochází téměř polovina ropy v Číně z Blízkého východu. Poté, co některé čínské ropné společnosti po neobnovení povolení zastavily nákup íránské ropy, Čína testuje, zda lze americký zákaz obejít vysláním čínského tankeru s íránskou ropou do Hongkongu přes Indonésii. Pro ekonomické soupeření Pekingu s Washingtonem by to mohl být cenný vyjednávací klenot.

Pokud se Čína rozhodne obcházet americkou snahu zabránit vývozu íránské ropy například novým bilaterálním režimem, výrazně tím omezí nejen sankce USA, ale i jejich vliv na světový trh s ropou. Byla by to další rána jejich pozici největší světové velmoci v kontextu odklonu těžiště světové moci a ekonomiky od Západu, zejména na stranu Asie.

Ve složité situaci se pak ocitne Evropa, která kvůli záchraně svého diplomatického úspěchu bude muset hledat řešení společně s Čínou, nastupující mocností, strategickým rivalem a hlavním vyzyvatelem svého největšího spojence USA.

Nevyužitá šance

USA nyní testují limity své moci. Jejich obrovská příležitost, a tudíž i Evropy, intenzivního rozvoje ekonomických, společenských a politických vztahů s Íránem po dohodě JCPOA však zůstala nevyužita. Čína nespoutaná volebními obdobími má na rozdíl od Trumpovy administrativy tíhnoucí k výsledkům prodatelným před prezidentskými volbami čas na své straně na pomoc Íránu a Evropě. Není sice zřejmé, zda tento posun globální moci nastane nyní, či později, ale světový řád založený na normách a pravidlech se značně mění.

USA nyní testují limity své moci. Jejich obrovská příležitost, a tudíž i Evropy, intenzivního rozvoje ekonomických, společenských a politických vztahů s Íránem po dohodě JCPOA však zůstala nevyužita

Trumpova administrativa přinesla po osmi letech liberální zahraniční politiky demokratického prezidenta Baracka Obamovy změnu. USA jako architekt světového řádu založeného na mezinárodních institucích a multilateralismu se staly jeho hlavními kritiky a zdrojem oslabování, což by však nemělo překvapovat. Multilateralismus se totiž nikdy netýkal dodržování pravidel či vzájemně prospěšné spolupráce, ale rozložení sil.

V průběhu jeho prvních 40 let od druhé světové války byl nástrojem dvou velmocí – USA a Sovětského svazu – ke vzájemné kontrole a k udržování vlastních zájmů. Kolaps Sovětského svazu zanechal multilateralismus pod dominancí západních zemí vedených jedinou velmocí USA. Jakmile se však na různých úrovních začala moc přesouvat, multilaterální řešení přestalo být tím nejlepším pro USA či západní země.

Budoucnost západní civilizace

Evropané toto oslabování zatím kompenzují sjednocováním do EU, s oslabujícím Západem však roli ochránce multilateralismu začíná hrát i Čína s vlastními hodnotami. A v důsledku její technologické dystopie kreditního systému či státní kontroly firem nejsou obavy ohledně budoucnosti západní civilizace a jejích hodnot neopodstatněné.

V důsledku čínské technologické dystopie kreditního systému či státní kontroly firem nejsou obavy ohledně budoucnosti západní civilizace a jejích hodnot neopodstatněné

Pokud by napětí s Íránem proti sobě postavilo USA a Evropu s Čínou kvůli multilateralismu, problém není na straně Trumpovy administrativy. Tento multilateralismus totiž zůstává rukojmím národních zájmů – pouze se v něm mění postavení nejsilnějších zemí.

Proto je třeba hledat jiné způsoby globální spolupráce. Nikoli ty založené na geograficky omezených a neustále se měnících národních zájmech, ale na sdíleném globálním osudu. Pokud máme ambici vyrovnat se s opravdovými bezpečnostními výzvami, jako jsou klimatické změny, a nikoli uměle vykonstruovanými, jako je íránský režim.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Petr Boháček

Petr Boháček, politolog. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články