Tři teze o současném Egyptu

Egyptská revolta z přelomu letošního června a července je při všech jejích představitelných negativních důsledcích pokusem o posun kupředu.

Jan Čuřík 21.8.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Arabské intifády z vnějšího pohledu občas svádějí k myšlence, že hovoří pouze hlasem násilí a konfrontace. Egypťané však v uplynulých dvou letech nepřestali být ani na okamžik věrní úplně jiné taktice, kterou už několik století podrývají aroganci moci – vlastnímu humoru.

Hnutí 6. dubna, neúnavný hybatel vzdoru egyptské mládeže, se letos na konci února rozhodlo přihlásit dnes už exprezidenta Muhammada Mursího do celosvětové soutěže společnosti AXE Apollo Space Academy a zařadit ho prostřednictvím online hlasování mezi 22 šťastlivců, kteří mají naději letět do vesmíru. S dovětkem, že se nemusí vracet.

Po krátkém Mursího pobytu v čele žebříčku ho společnost AXE stáhla, čímž ztratil možnost obléknout skafandr a nechat se vynést na oběžnou dráhu okolo Země. O čtyři měsíce později Mursího namísto toho z jeho prezidentského postu katapultovalo skandování „dost“. To mu s razítkem armádního velení vystavila petice Revolta (Tamarrud), pod niž byly sesbírané podpisy během dvou měsíců na ulicích a křižovatkách egyptských měst.

Na této petici není ani tolik podstatné, zda počet podpisů opravdu dosáhl 22 milionů, anebo byl o trochu nižší, jako spíše povznášející pocit Egypťanů, že mohou hlasem v ulicích – základní formou politiky – korigovat kurz nilské lodi a odmítnout proměnu egyptské revoluce v oficiálně uzavřenou kapitolu. Moc bezmocných v ryzí podobě.

Tři teze

Letos na přelomu června a července se v Egyptě odehrály události, které z egyptské revoluce 3.0 možná učinily ještě významnější milník pro budoucí podobu státu v nilském údolí, než tomu bylo na přelomu ledna a února 2011.

Jak nahlížet na tyto události, a přitom nepodlehnout klišé, které vývoj Egypta po roce 2011 situuje do roviny střídajících se konfliktů a souznění mezi politikou islámského hnutí a egyptskou armádou na jedné straně a neustále opakovanou mantrou o demokratizaci, respektive jejím konci, na druhé? Nestali jsme se svědky okamžiku, kdy Egypťané kolektivní intuicí nevědomky trefili, jak Arabové říkají, dva ptáky jedním kamenem?

Domnívám se, že navzdory veškerému hluku a stoupajícímu kouři ze současné situace vyplývají tři teze:

  • Pyrrhovo vítězství egyptské armády;
  • rok 2013 – definitivní konec velké politické generace;
  • otevřená budoucnost.
Pyrrhovo vítězství armády

Velení egyptských ozbrojených sil se internací vůdčích osobností islámského hnutí a pozastavením platnosti Ústavy, na jejíž znění v roce 2012 dohlíželo, dostalo do paradoxní situace, která pro armádu nemusí být příslibem růžové budoucnosti. Loni v létě jsem se věnoval roli, kterou armáda hraje v politické ekonomii země, a nazval ji velkým offshorem v centru egyptského státu. Na tomto tvrzení nemám sebemenší důvod něco měnit.

Armáda se do veřejného života země nemohla letošním 3. červencem vrátit, protože z něj předtím ani na okamžik neodešla. Západní komentátoři se naučili opakovat, že egyptské ozbrojené síly vyrábějí ledničky, pánve, autobusy i tanky, ale pod tímto povrchním popisem neustále chybí schopnost tento fenomén postihnout empiricky:

  • ziskovost armádou sponzorovaných podniků a konkrétní materiálové a finanční toky spojené s tímto impériem;
  • kdo od koho a za co kolik dostává a čím je mu za to zavázán.

Egyptské civilní úřady, ministerstvo financí ani Úřad pro veřejný audit neměly do poloviny roku 2013 žádnou možnost se s fungováním armády seznámitTyto údaje unikají i v současném Česku, nakreslit mapu pohyblivých písků mocenských struktur není jednoduché. Egyptské civilní úřady, ministerstvo financí ani Úřad pro veřejný audit neměly do poloviny roku 2013 žádnou možnost se s fungováním armády seznámit. Porevoluční a nyní suspendovaná Ústava, jak si všímá Štěpán Macháček, však postavení armády mimo všechny souřadnice veřejného dohledu ani v nejmenším nezpochybňovala. Naopak, potvrzovala je. Tak jakýpak „návrat armády“.

Co když armádní velení svým zásahem připravilo prostředí pro to, aby se pozornost Egypťanů znovu urychleně přesunula od Mursího k její nadoblačné roli a miliony lidí v revoluci 4.0 někdy v příštích měsících požadovaly tentokrát už definitivní zákaz předvádění civilistů před vojenské soudy a předložení základních faktur, které dají ekonomické, a tím i politické moci ozbrojených sil alespoň základní obrysy?

Chléb, svoboda a sociální spravedlnost se v roce 2011 staly egyptskou verzí trojice rovnosti, svobody a bratrství. S armádou skrývající se ve stínu je cokoliv z ní pouze zbožným a nesplnitelným přáním.

Rok 2013 – konec velké politické generace

Dostaly-li současné události egyptskou armádu do delikátního postavení, pak hnutí Muslimského bratrstva obdrželo lidovým vetem prezidenta Mursího tvrdý direkt. Za dobu své více než 80leté existence se muselo čtyřikrát vyrovnat s náhlým zvratem událostí a přizpůsobit nové situaci. To se mu, byť často za cenu vlastních obětí, pokaždé podařilo, a proto zaslouženě patří k respektované politické síle moderního Egypta. A evropští politici by na tuto skutečnost při případném pokusu o dlouhodobou internaci nebo věznění jeho vrcholných členů armádou neměli v příštích měsících zapomínat.

Navzdory tomu je situace v roce 2013 pro Muslimské bratrstvo v některých záležitostech zcela nová. Zhruba 20 milionů podpisů pod peticí proti prezidentovi, který z hnutí egyptských ichwánů vzešel, je více než třináct miliónů hlasů, jež Mursí získal loni ve druhém kole prezidentských voleb.

Za tímto na první pohled prostým faktem se však může skrývat hlubší dimenze. A svědčí o definitivním konci jedné velké politické generace, která si mezi koncem sedmdesátých let a prvním desetiletím 21. století v sunnitských zemích Blízkého východu téměř monopolizovala auru politické opozice. Tato generace je známá pod označením islamisté.

Chování vůdčích představitelů Muslimského bratrstva se stále více podobalo tomu osob režimu a státní mociNaprostá většina Egypťanů, kteří se účastnili revolučních událostí v letech 2011 až 2013, se narodila po roce 1980, a proto vyrůstali v prostředí, v němž představitelé islámského hnutí nebyli ničím novým, charismatickým ani inspirujícím. Naopak, chování jeho vůdčích představitelů se stále více podobalo tomu osob režimu a státní moci. Nikoli náhodou bylo už v roce 2011 možné v zanedbaných a napospas zanechaných částech Káhiry zaslechnout: „Nejsou tu ani policajti, ani embéčka“ (aktivisté Muslimského bratrstva – pozn. red).

Představitelé islámského hnutí byli již před rokem 2011 do značné míry považovaní za součást režimu, a nikoli jeho protiváhu. Setrvačnost, s níž během uplynulého roku prováděli především ekonomickou politiku pozdně mubárakovského období, je zcela evidentní. Tím nechci v žádném případě říct, že islamisté zmizí z politické mapy egyptského státu. Naopak, budou se nadále v různých formacích účastnit voleb, a pravděpodobně v nich i vítězit.

Zcela však ztrácejí tři monopoly, jejichž marketing více než 20 let v Egyptě bravurně zvládali:

  • Monopol na charismatickou politiku zdola.
  • Monopol na vlastní prezentaci jako jediné opozice vůči vládnoucí moci.
  • A v důsledku toho i monopol na vlastní prezentaci coby jediné oběti všech minulých a budoucích represí.

V širším smyslu jsme svědky dovršení autonomizace arabské politiky vůči náboženství, nikoli jejich slévání

Tyto tři monopoly ztrácejí proto, že možná neférově krátká, ale přesto výmluvná bilance jejich ročního spravování Egypta je natolik tupá a tristní. A bude zajímavé sledovat, jak se z toho jednotlivé proudy uvnitř islámského hnutí ponaučí. Možná se během pěti let dočkáme nové velké transformace, kdy se stane normální, že nějaký člověk bude sympatizovat s širším islámským hnutím, ale politicky se angažovat třeba v hypotetické Anarchistické straně nilské delty.

V širším smyslu jsme svědky dovršení autonomizace arabské politiky vůči náboženství, nikoli jejich slévání. Příměr, že islám tvoří jednota náboženství a politiky (dín wa dawla), už neobstojí. Z leteckých snímků velkých demonstrací na káhirském náměstí Tahrír se nelze ubránit dojmu, že jejich kruhové uspořádání s bodem uprostřed připomíná letecký snímek jiného rituálu, tawáf, kolektivního obcházení Kaaby poutníky při každoroční pouti do Mekky. S tím rozdílem, že špinavý dopravní ostrůvek uprostřed Tahríru obklopují červenobíločerné vlajky Egyptské arabské republiky, a nikoli náboženské symboly.

Otevřená budoucnost

Jedním z opakovaných požadavků arabských intifád je vybudování státu založeného na institucích. V některých historických chvílích však nastává, že tyto instituce nejsou schopné vydržet přetlak energie nashromážděné ve společnosti.

Pro Egypt má velký význam schopnost jeho společnosti udržet budoucnost jako otevřenou, předem nenaformátovanou možnost

Redukce velkého egyptského přerodu v uplynulých letech na formální kritéria pro fungování parlamentu, voleb a politických stran se zcela míjí s jeho pointou. Pro Egypt má totiž mnohem větší význam schopnost jeho společnosti udržet budoucnost jako otevřenou, předem nenaformátovanou možnost. Tím, že se jednou za čas uskuteční volby, kdy si bude možné vybrat mezi A a B, ačkoliv jsou současně totožné. Či přiznáním umrtvující stability, aniž se bude vědět, kam má dovést.

Egyptská revolta z přelomu letošního června a července je při všech jejích představitelných negativních důsledcích pokusem o posun kupředu, a přitom nevstoupit do epochy ohlodávání zbylých kostí a ohebných želé, kterou teď poznáváme ve vlastním státu.