Tomáš Halík: Převládá tu náboženský analfabetismus

Poprosil jsem Hospodina, aby chránil mé srdce a mou hlavu, aby mne to nezkazilo, popisuje Tomáš Halík jedny z prvních pocitů, které měl, když se dozvěděl, že získal Templetonovu cenu. Ta je významem srovnávaná s Nobelovými cenami. A finanční odměna je ještě větší. Český duchovní tak získá přes milion liber. Nejen o tom, jak s nimi naloží, s Tomášem Halíkem hovořila ČESKÁ POZICE.

„Je bohužel pravděpodobnější, že zanevře na akademický svět podobně, jako na něj zanevřel Klaus a ještě více se opře o svět Jiřinky Bohdalové a hospody v Novém Veselí, svět, který ho vynesl do prezidentského křesla,“ říká na adresu Miloše Zemana. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Je bohužel pravděpodobnější, že zanevře na akademický svět podobně, jako na něj zanevřel Klaus a ještě více se opře o svět Jiřinky Bohdalové a hospody v Novém Veselí, svět, který ho vynesl do prezidentského křesla,“ říká na adresu Miloše Zemana. | foto: © Martin Sedláček, halik.czČeská pozice
„Je bohužel pravděpodobnější, že zanevře na akademický svět podobně, jako na něj zanevřel Klaus a ještě více se opře o svět Jiřinky Bohdalové a hospody v Novém Veselí, svět, který ho vynesl do prezidentského křesla,“ říká na adresu Miloše Zemana. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Poprosil jsem Hospodina, aby chránil mé srdce a mou hlavu, aby mne to nezkazilo, popisuje Tomáš Halík jedny z prvních pocitů, které měl, když se dozvěděl, že získal Templetonovu cenu. Ta je významem srovnávaná s Nobelovými cenami. A finanční odměna je ještě větší. Český duchovní tak získá přes milion liber. Jak s nimi naloží? I to říká v rozhovoru pro ČESKOU POZICI.

Templetonova cena

Nese jméno po svém zakladateli, americkém investičním bankéři, podnikateli a filantropovi Johnu Templetonovi. K založení ocenění ho vedlo osobní přesvědčení, že je potřeba věnovat duchovním záležitostem alespoň zlomek financí, které v minulých staletích podpořily výzkum v lékařství, informatice, zemědělství... I proto je Templetonova cena, kterou v minulosti převzal například 14. dalajlama nebo ruský spisovatel Alexandr Solženicyn a jejíž první nositelkou je matka Tereza, honorována vždy vyšší částkou než vědecky zaměřené Nobelovy ceny. Letos to bude 1,1 milionu liber. 

První český laureát Tomáš Halík, o němž se před časem spekulovalo, že by se mohl stát i kardinálem, je převezme po květnovém slavnostním předání ceny v londýnském královském kostele St. Martin in the Fields. Peníze musejí být použity na další rozvíjení oboru oceněného. Templetonova nadace ocenila dle laudatia Halíkovu odvahu postavit se komunistickému útlaku a také to, že se stal předním„advokátem“ dialogu mezi různými náboženstvími a nevěřícími. 

ČESKÁ POZICE: Zatoužil jste někdy získat Templetonovu cenu?

HALÍK: Každého přírodovědce asi někdy napadne, že by bylo báječné, kdyby jednou získal Nobelovu cenu. A Templetonova cena je v mém oboru ekvivalentem Nobelovy ceny. Ale jakmile to normálního člověka napadne, vnitřní cenzor mu řekne: Neblázni, na to ani nepomýšlej, to je příliš vysoko.

ČESKÁ POZICE: O nominaci jste musel vědět.

HALÍK: Ano, věděl jsem to.

ČESKÁ POZICE: Tentokrát poprvé?

HALÍK: Ano, bylo to poprvé. Vím, že je každoročně nominováno mnoho osobností a řada z nich léta čeká, proto jsem opravdu nepomyslel na to, že budu hned vybrán.

ČESKÁ POZICE: Kdo vaši nominaci podepřel?

HALÍK: Pokud vím, tak z českého prostředí to byl třeba kardinál Vlk a Karel Schwarzenberg, z mezinárodního pak paní Madeleine Albrightová, spoluzakladatel a podporovatel Fóra 2000 Yohei Sasakawa z Japonska, několik amerických i evropských diplomatů, kteří působili v Praze. A několik profesorů z univerzit, na kterých jsem přednášel včetně Oxfordu a Harvardu. Také prezident Carnegieho nadace a někteří dřívější nositelé ceny – například americký filozof a politolog Michael Novak. Ti všichni mě dobře poznali osobně, ale hlavně četli moje knihy. Jsou přeloženy do osmnácti jazyků. Ale rozhodně jsem nečekal, že ocenění by mohlo přijít první rok po nominaci.

ČESKÁ POZICE: A doufal jste v duchu?

„Uvědomil jsem si, že cena je krásná věc, ale i veliké břímě. Nastalo několik týdnů příprav při mém normálním – dost šíleném – pracovním rytmu.“HALÍK: Vždycky, když mi to přišlo na mysl, zachvěly se mi trochu kolena, protože při představě, že moje jméno bude vyslovováno jedním dechem se jmény, jako je matka Tereza, dalajlama a Alexandr Solženicyn, jsem si řekl: Proboha, toho nejsem hoden. Proto mě velice překvapilo, když jsem šestého ledna zdvihl telefon a syn zakladatele ceny sira Johna Templetona mi z Ameriky volal…

ČESKÁ POZICE: On sám volal přímo vám?

HALÍK: Ano, sám mně telefonoval.

ČESKÁ POZICE: Popište mi tu chvíli.

HALÍK: Právě jsem se chystal na rekviem za pátera Jiřího Reinsberga, člověka, který mě kdysi přivedl do církve. Konalo se v Týnském chrámu, kde působil přes čtyřicet let. Zrovna jsem odcházel, když zazvonil telefon. Zvažoval jsem, jestli ho mám vzít, protože jsem spěchal. A John Templeton junior mi prostě oznámil, že letos cenu získávám já. Krve by se ve mně nedořezal. Je zajímavé, že jsem se to dozvěděl právě v den desátého výročí smrti otce Reisberga, mého učitele víry, a že pro oficiální oznámení světovým médiím byl zvolen 13. březen, výroční den smrti mého velkého učitele filozofie, profesora Jana Patočky.

ČESKÁ POZICE: Zvláštní náhody. Pak jste přecházel Karlův most, nechtělo se vám tančit?

HALÍK: Poprosil jsem Hospodina, aby chránil mé srdce a mou hlavu, aby mne to nezkazilo. John Templeton mě zavázal mlčením a řekl, že se brzy znovu ozve. Pak se mi ale dlouhou dobu nikdo neozýval, takže jsem začal mít pocit, že se mi to buď zdálo, nebo si ze mě někdo vystřelil. Nakonec se z nadace ozvali, aby mne informovali, co všecko bude následovat. Tehdy jsem si uvědomil, že s oceněním je spojeno mnoho povinností – musel jsem v Londýně natočit pět videí, dozvěděl jsem se, že mě čeká mnoho návazných přednášek po celém světě, první ve Skotsku, a pak proslovy v Římě, Berlíně, Vídni, Paříži a ve Spojených státech, významná akce proběhne zřejmě na podzim i v Praze. Uvědomil jsem si, že cena je krásná věc, ale také veliké břímě. Nastalo několik týdnů příprav při mém normálním – dost šíleném – pracovním rytmu. Musel jsem odříci řadu závazků, a přitom jsem nesměl uvést důvod.

ČESKÁ POZICE: Přece jen někomu jste se musel svěřit – komu prvnímu?

HALÍK: Mé spolupracovnici Scarlett, která mi kromě jiného pomáhá připravit celou agendu, harmonogram mnoha desítek dílčích úkolů a nových povinností, které se s tou událostí vynořily.

ČESKÁ POZICE: Je použití finanční odměny spojené s cenou nějak limitované?

HALÍK: Jistě a velmi striktně. Odměna neslouží k osobnímu obohacení, ale k tomu, aby laureát tím rozvíjel svůj obor. Je ještě brzy, abych věděl, co s takovou sumou udělám, ale určitě bych tím chtěl přispět ke kultuře celospolečenského dialogu v české společnosti, bez ní demokracie postrádá vitalitu.

ČESKÁ POZICE: Což dostatečně koresponduje s odůvodněním udělení Templetonovy ceny?

HALÍK: Ano, přesně. Chtěl bych prohloubit mezináboženský dialog, navázat na již probíhající setkávání představitelů křesťanů, židů a muslimů v České republice, hledání „společného hlasu“ v debatě o podstatných morálních otázkách společnosti. V Čechách nepřevládá ateismus, jak se mylně tvrdí, ale spíš náboženský analfabetismus – lidé mají razantní názory na náboženství, ale ty většinou nekryjí ani hlubší osobní zkušeností, ani solidními vědomostmi. Tady by bylo třeba prokázat službu především těm, kdo mají odpovědnost za utváření veřejného mínění, kteří působí ve výchově a v médiích.„Lidé mají razantní názory na náboženství, ale ty většinou nekryjí ani hlubší osobní zkušeností, ani solidními vědomostmi“

ČESKÁ POZICE: To zní trochu misionářsky…

HALÍK: Ne, to nemám na mysli. Spíš si přeju, aby názor – ať je jakýkoliv – podporovaly solidní vědomosti o náboženském světě. Vím, že často i lidé, kteří mluví za náboženské společnosti, nemají dostatečnou kompetenci k dialogu se sekulární společností, nejsou schopni vést srozumitelný a věrohodný dialog s lidmi mimo. Mám i další představy, jak smysluplně naložit s těmi penězi v souladu s tím, k čemu byla cena vytvořena.

ČESKÁ POZICE: Myslíte, že vás pozve po udělení ceny papež?

HALÍK: To není automatická věc. Ano, když dostal tuto cenu Michael Novak, pozval ho na večeři Jan Pavel II., aby mu řekl, jaká je to pocta i pro církev, když katolík dostane tak vysoké ocenění. Když stejnou cenu dostal asi před sedmi lety polský kněz a astronom Michał Heller, poslal mu papež Benedikt XVI. velice srdečnou gratulaci. Já jsem měl velmi srdečný osobní vztah k Janu Pavlu II., měl jsem mnoho příležitostí s ním hovořit, setkal jsem se osobně několikrát i s Benediktem XVI., ale s papežem Františkem ještě nikdy. Možná že toto bude příležitost.

ČESKÁ POZICE: Což by vás potěšilo?

HALÍK: Určitě, papež František je muž mé krevní skupiny, nesmírně si ho vážím a sympatizuji s jeho stylem obnovy církve a odvahou, s níž otevřeně mluví o tématech, která byla v církvi dlouho tabuizována. Je to zcela nový styl vykonávání úřadu, k jehož mezinárodní morální vážnosti ovšem přispěli i jeho předchůdci.

ČESKÁ POZICE: Kam dál, pane profesore? Jste na vrcholu…

HALÍK: V takových chvílích se mě zmocňuje určitá nostalgie. Musím říct, že jsem rád, že se mi dostává takového ocenění až na stará kolena. Ještě před takovými deseti lety by mi to asi stouplo do hlavy. Ale přibývající léta dávají člověku už určitý nadhled a odstup, je schopen větší ironie vůči sobě samému. Vzpomněl jsem si nedávno na rakouského kardinála Königa, který po své devadesátce měl na České křesťanské akademii v Praze přednášku. Já jsem ho před ní česky představoval českému publiku a on pak svoji přednášku zahájil: Nevím, co pan profesor Halík říkal, asi mě chválil, ale víte, v mém věku už mi to nemůže uškodit.„Přibývající léta dávají člověku už určitý nadhled a odstup, je schopen větší ironie vůči sobě samému“

ČESKÁ POZICE: Začal jste přece jen přemýšlet jinak?

HALÍK: Od chvíle, kdy jsem se o ceně dozvěděl, jsem se paradoxně stal mnohem pokornějším, než jsem byl předtím. Uvědomuju si, že jsem vstoupil do společnosti lidí, kterých si cením mnohem více než sama sebe. Nikdy bych neměl odvahu srovnávat se s lidmi, jako je matka Tereza, Solženicyn, dalajlama a tolik dalších. Moje první reakce byla: Já si to nezasloužím, tihle lidé jsou daleko větší než já… Na druhé straně respektuju, že mezinárodní porota složená z nezávislých významných osobností několika kontinentů, různých oborů, různých názorů a náboženství, mě vybrala. Přijímám to však – a to jsem v Londýně výslovně řekl – nejen jako poctu pro sebe, ale taky pro tuto zemi. Zejména jako symbolické ocenění mých učitelů, lidí, kteří mě uváděli do světa víry a filozofie, lidí, z nichž mnozí strávili svá nejlepší léta v komunistických kriminálech, nemohli moc psát, nemohli publikovat, mnozí z nich se svobody nedožili, nedočkali se osobního ocenění – moje cena je tedy cena i pro ně. Bez nich, bez jejich morálního příkladu a intelektuální inspirace bych včera v Londýně nestál.

ČESKÁ POZICE: Toužil jste nebo toužíte po kariéře v církvi – například po postu arcibiskupa?

„Dnes naprosto nevidím své místo na hierarchických postech církve“HALÍK: Moje místo je jinde. I kdyby dnes snad taková nabídka přišla, nepřijal bych ji. Přiznávám, že po zhroucení komunismu jsem si určitou dobu myslel, že kdybych se dostal do pozice, ze které bych mohl církev reprezentovat navenek, tak bych to asi nedělal špatně, že bych patrně uměl komunikovat se sekulární veřejností. Velkým příkladem mi byl zmíněný kardinál König, který byl osobností uznávanou věřícími i nevěřícími. Byl to skutečný duchovní aristokrat s velkou noblesou a zároveň velkým porozuměním pro současnou kulturu. Měl jsem možnost ho poznat a vím, že také on mě měl rád, z jeho rozhodnutí mi před jedenácti lety v Rakousku udělili Cenu kardinála Königa.

Když na předání ceny ve Vídni přišla televize, ten 99letý muž si stoupl před kameru a naprosto spontánně čtvrt hodiny hovořil. Byl mi po léta velkým vzorem a počátkem devadesátých let jsem si říkal: Tak k něčemu takovému bych jednou rád dozrál. Dnes ale naprosto nevidím své místo na hierarchických postech církve.

ČESKÁ POZICE: Co vás odrazuje?

HALÍK: Já jsem si dost bolestně vybojoval určitou nezávislost i v rámci naší církve a tu bych takovým postem ztratil. Mou přirozenou biosférou je univerzita a i v rámci církve si nedovedu představit jinou práci, než je univerzitní pastorace. Ze mě nikdy nebude jen tlampač mechanicky opakující úřední sdělení, dokážu psát a říkat jen to, za čím mohu stát svým rozumem a svědomím. Nejen svobodu myšlení, ale ani svobodu vyjadřování nejsem ochoten vyměnit za nic na světě. Teď, s Templetonovou cenou, a navíc v penzijním věku, se mi to říká už lehce, ale věřte mi, dřív nebylo tak jednoduché si tuto svobodu obhájit, a to i po pádu komunistické moci.„Ze mě nikdy nebude jen tlampač mechanicky opakující úřední sdělení, dokážu psát a říkat jen to, za čím mohu stát svým rozumem a svědomím“

ČESKÁ POZICE: Pokud by kariérní nabídka přišla z civilního světa, například v podobě kandidáta na prezidenta?

HALÍK: I to vidím dneska podobně. Ano, tahle nabídka v minulosti přišla dokonce opakovaně, nejprve z Havlových úst. Tehdy jsem zvažoval, zda by bylo možné navázat na havlovskou tradici. V Čechách stále cítím touhu, aby prezident nebyl jen politickou figurou, ale i morálně duchovním inspirátorem. To je starý platonský ideál: „filozof na trůně“. Ten u nás ztělesňoval Masaryk a na něho navázal Havel.

ČESKÁ POZICE: Myslíte, že je v naší zemi pro takovou figuru dnes klima?

HALÍK: Nemyslím si to – leda ve výjimečných chvílích dějin. Politická kultura u nás v posledních letech tak upadla, že není v moci žádného jedince způsobit potřebný obrat. Ale cítím i určitý pohyb k lepšímu, zejména v jasné proevropské orientaci vlády. Ukrajinská krize zřetelně ukázala, kdo kde stojí – a mnozí, které jsem dříve kritizoval, mne příjemně překvapili. Naopak bylo asi dobře, jak se ukázalo, že některé lidi jsme z podivných vazeb na Rusko, vedené bývalým agentem KGB, nepodezírali neprávem.

Takže já se nezříkám občanského práva vyjadřovat se svobodně a kriticky k dění v naší zemi, ale zároveň si uvědomuji, že Templetonova cena, jež každému svému nositeli propůjčuje velkou mezinárodní prestiž, mne posunuje do širšího kontextu a že musím unést s tím spojenou morální odpovědnost. Moje slova budou víc slyšet na mezinárodním poli. Budu stále říkat to, co si myslím, ale musím ve svém myšlení jít stále dál a hlouběji.

ČESKÁ POZICE: Dovolte nakonec jeden lidský příběh. Měl byste jako duchovní pochopení pro muže, který od mala chodil do kostela, v jeho patnácti letech mu tragicky zemřela maminka. A on se naštval na Pána Boha, na svět a na církev na rok zanevřel.

„Budu stále říkat to, co si myslím, ale musím ve svém myšlení jít stále dál a hlouběji“HALÍK: Naprosto. Je to dokonce nejen logické, ale má to i hluboký náboženský smysl. K poctivému životu z víry patří i krize, včetně té, kdy se zhroutí naše infantilní náboženské iluze a až po nějaké době se zrodí zralá víra. Je to podobné jako ve vztahu k rodičům, kdy po dětském iluzorním zbožštění dojde mnohdy ke konfliktům, a teprve až si tou krizí dospívání projdeme, můžeme najít k rodičům dospělý vztah na úplně jiné úrovni. To platí i o ve vztahu k Bohu, náboženství a církvi. Obhajoba krize je také obsahem mých knih a přednášek. Ukazuju, že i ateismus má v dějinách kultury a náboženství své místo a může být očistnou fází. Vývoj asi musí projít touhle fází, ale ona není tou poslední.

Jsem blízký těm postmoderním filozofům náboženství a teologům, kteří mluví o takzvaném anatheismu – tento novotvar znamená: znovu uvěřit. Člověk ve svém osobním příběhu a lidstvo ve svém kulturním vývoji prochází kritikou náboženství, ale pak se k víře vrací v dospělé podobě. Také píšu o „zraněné víře“ nebo „víře druhého dechu“, tedy o víře, která nese jako vzkříšený Kristus rány. Podle jedné legendy se svatému Martinovi zjevil Satan v podobě Krista. Ale Martin mu řekl: Kde jsou tvoje rány? Pro mě víra bez ran, Bůh bez ran, církev bez ran nejsou věrohodné. Nevěřím víře, která je neochvějná. Víra a pochybnost k sobě patří jako sestry, které se vzájemně doplňují. Víra bez kritického myšlení se může stát fanatismem. Pochybování, které není schopno pochybovat samo o sobě, vede k cynismu a pragmatismu.

Tomáš Halík (65)

  • Vystudoval na Univerzitě Karlově v Praze. Byl žákem Jana Patočky.
  • V době komunismu působil v podzemní církvi, vysvěcen na katolického kněze byl tajně v roce 1978.
  • Spolupracoval i s kardinálem Františkem Tomáškem.
  • Po roce 1989 byl poradcem Václava Havla.
  • Publikuje, přednáší na UK.
  • Je farářem akademické farnosti sídlící v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze.