Tomáš Halík klesá na úroveň zavilých ideologů

Tomáš Halík, zdatný rétor a sečtělý vzdělanec, autoritativně oznamuje, které názory jsou na úrovni a které nikoli. Filozofickou schopnost rozlišovat zrno od plev však lze získat jen teoretickým odůvodňováním.

Jiří Fuchs 4.5.2019
Tomáš Halík na Hrad? Ilustrace Richard Cortés. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík na Hrad? Ilustrace Richard Cortés. | foto: Česká pozice
Tomáš Halík na Hrad? Ilustrace Richard Cortés.

Profesor Tomáš Halík je plodný autor. Někteří jeho texty milují, jiní je zrovna nemusejí. Ti první jejich množství vítají. Druzí se spíše ptají, kde bere kompetenci k sebejistému mentorování veřejnosti. Dejme přednost filozofickému tázání před fascinací. Z jeho spisování vzniká dojem, že je nějakou vyšší mocí povolán, aby dohlížel na čistotu intelektuálního prostředí a na správnost politických postojů.

V širokém tematickém záběru autoritativně oznamuje, které názory jsou na úrovni a které nikoli. Přitom dává najevo, že má kritické myšlení i přemýšlivější část společnosti na své straně. Halík je zdatný rétor a sečtělý vzdělanec. Rétorika však může maskovat mělkost, a ani rozsáhlé znalosti nezaručují myšlenkovou hloubku. Ta se měří filozofickou schopností rozlišovat zrno od plev. Tu však lze získat jen teoretickým odůvodňováním hodnot myšlení a principů bytí. Nic, ale v Halíkově myšlení nenasvědčuje, že by takovou námahu podstoupil.

Teze přirozenosti

V souvislosti se svou kritikou ahistorického chápání lidské přirozenosti Halík v týdeníku Respekt říká:„V současné debatě o genderu se ukázalo, že strach před morálním relativismem vede v církvi k druhému extrému, ignorování a popírání dějinných a společenských proměn včetně výsledků společenských věd.“ Opravdu vede idea neměnné přirozenosti k popření změn? Nebo Halík podsouvá oponentům nesmysly?

Kdyby Tomáš Halík promýšlel problém lidského bytí samostatně, mohl by pochopit, že teze přirozenosti nepopírá evidentní fakta životních jevů, nýbrž jen jejich absolutizaci v celkovém pojetí člověka, ani výsledky společenských věd, pokud nejdou za meze svých metod

Ve skutečnosti se filozofický spor vede o to, jsou-li životní změny jedinou realitou lidských jedinců, nebo nejsou-li podmíněny nějakou strukturou nutných principů, která se chápe v pojmu neměnné lidské přirozenosti. Kdyby Halík promýšlel problém lidského bytí samostatně, mohl by pochopit, že teze přirozenosti nepopírá evidentní fakta životních jevů, nýbrž jen jejich absolutizaci v celkovém pojetí člověka, ani výsledky společenských věd, pokud nejdou za meze svých metod.

Odmítání neměnné přirozenosti pochází z vize tekuté reality německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831). Z druhé strany k němu přispěl zákazem neempirického myšlení německý filozof Immanuel Kant (1724–1804). Tato podstata kantovsko-hegelovského dědictví je postmoderními intelektuály setrvačně akceptována.

Kant a Hegel

Kdo ale popírá přirozenost stejně sebevědomě jako Halík, měl by se starat o důvody Kantova agnosticismu a Hegelova historicismu. Nic takového u něho nehrozí. Patří k intelektuálům, kteří chtějí mít filozofické názory bez filozofického myšlení. Jak se to tedy má se závěry Kanta a Hegela o lidské přirozenosti?

Němečtí filozofové Immanuel Kant i Georg Wilhelm Friedrich Hegel a řada moderních nominalistů předpokládají ve svých výkladech člověka přesně to, co v nich zároveň popírají – jeho neměnnou přirozenost. Myšlenky, které takový rozpor obsahují, jsou nutně mylné.

Podle Kanta nelze poznat, protože není empirická. Hegelovi zase vadí její neměnnost (strnulost), takže prý nemůže existovat. Proč jim přirozenost nevyhovuje? Protože představuje soubor nutných, neempirických principů života. Proto je pro Kanta nepoznatelná. Co je však pro člověka nutné, nepodléhá změnám. A to je zase nepřijatelné pro Hegela. Oba velikáni si bezstarostně dopřávají obecné soudy o člověku.

Proč mohou ve svých hlubokých úvahách zahrnovat všechny lidi všech dob a kultur? Jen proto, že o nich poznali něco, co musí mít, aby byli lidmi; co tedy nemohou v průběhu života získat ani ztratit. Takže? Kant i Hegel a řada moderních nominalistů předpokládají ve svých výkladech člověka přesně to, co v nich zároveň popírají – jeho neměnnou přirozenost. Myšlenky, které takový rozpor obsahují, jsou nutně mylné.

Import toxinů

Kritické úvahy naznačeným směrem vedou k poznání, že lidská přirozenost není fikce. Protože obsahuje i přirozený mravní zákon, odporuje etickému relativismu, který obecný zákon lidské ušlechtilosti popírá. Realita člověkem nevymyšleného mravního zákona a její relativistické popření se ale k sobě nemají jako dva extrémy, jak tvrdí Halík. Domnělým středem mezi extrémy by mohl být jen subjektivní výběr konvencí na základě proměnlivého, dějinně podmíněného mravního cítění a pragmatismu; čili varianta relativismu.

Omyl progresivismu je natolik strhující, že na něm Halík zakládá i svou strategii otevřenosti křesťanů moderní kultuře. Importuje tak souvěrcům soudobé toxiny – relativismu, hédonismu, politické korektnosti… – ve velkém. Důvěra v Halíkovu kompetenci dostává vážné trhliny.

Tolik závažných omylů v jedné Halíkově větě zrovna nesvědčí o jeho kritickém myšlení. V preferování filozofických směrů sází na vývojové kritérium: pozdější je poučenější. Ve filozofii ale takový progresivismus neplatí. Například Kant a Hegel jen originálně navazovali na negativistické ladění antických filozofů. Dnešní realisté zase navazují na Aristotela. Žádný plynulý vývoj k dokonalosti se tedy nekoná.

Omyl progresivismu je ale natolik strhující, že na něm Halík zakládá i svou strategii otevřenosti křesťanů moderní kultuře. Importuje tak souvěrcům soudobé toxiny – relativismu, hédonismu, politické korektnosti… – ve velkém. Důvěra v Halíkovu kompetenci dostává vážné trhliny.

Mírumilovný islám

Halík v týdeníku Respekt dále tvrdí, že se kardinál Duka „obklopil velmi podivnými lidmi“. Zřejmě míří na jejich politickou orientaci. Kardinálův spolupracovník Petr Piťha podle Halíka vyznává „náboženství zatrpklosti a strachu“.Kontext je nasnadě. Oba dali najevo jiné názory na islamizaci Evropy a genderové tažení jejím prostorem, než má Halík.

Halík přesvědčuje o mírumilovném islámu. V režimu politické korektnosti sice nepříjemná fakta zamlčuje, ale popřít už si netroufá mečové texty v koránu ani absenci jednotné interpretace jeho textů.

Na hrozbu islamizace odpovídá Halík floskulí o strachu z neznámého. Jenže islám je známý teoreticky, historicky i z dnešní zkušenosti jako teokratické, nesnášenlivé a invazivní náboženství. Halík ale přesvědčuje o mírumilovném islámu. V režimu politické korektnosti sice nepříjemná fakta zamlčuje, ale popřít už si netroufá mečové texty v koránu ani absenci jednotné interpretace jeho textů.

Z těchto tvrdých faktů vyplývá, že žádný islamofil nemůže rozumně tvrdit, kolik muslimů se v případě konfliktů v Evropě ukáže skutečně umírněnými. A hlavně, zda to zamezí zotročení nemuslimů. V tomto světle se Halíkova apologie islámu rozplývá. Obava z islamizace tedy není žádnou fobií. Piťha je rozumnější než Halík.

Etický paskvil

Podobně se to má s ideologií genderu. Omyl o přirozenosti Halíkovi umožňuje, aby „rozuměl“ tažení fanatických feministek proti rodině a přirozeným vztahům mezi otcem, matkou a dětmi. Spřízněni v „antiesencialismu“ redukují Halík a feministky vše lidské na socio-proměnné. Ty se pak logicky cítí být rovnou Stvořitelkami nového lidství, zatímco katolík Halík musí lavírovat.

Kdyby se Halík vyznal v lidské přirozenosti, věděl by, že inherentní pokušení levice ke kolektivismu, etatismu a rovnostářství vede k negaci lidských práv, jež neurčuje žádný člověk. Vyhnul by se i trapnému sebeúchvatu bojovníka za lidská práva menšin. Tento pojem je totiž etický paskvil na úrovni kulatého čtverce.

Multikulturalismus a genderismus jsou neomarxisty prezentovány jako kulminace humanity. Jejich guru, německo-americký filozof Herbert Marcuse (1898–1979) přišel s maximou represivní tolerance – co slouží kulturní revoluci Nové levice, je dobré; co jí odporuje, musí být potlačeno; úžasná humanita.

Na tomto etickém primitivismu se zakládá nejen systémová prolhanost politické korektnosti a falšování lidských práv. Vzešla z něj i mobilizace všech skupin s rozvratnickým potenciálem. Tak se zrodil kult a priori utlačovaných menšin. Slouží revolučnímu odstraňování hodnot tradičního Západu. Přistěhovalci jej rozkládají zvnějšku, sexuální menšiny zevnitř.

Ideologické pozadí multikulti-genderových šíleností je obětem politické korektnosti skryto. Adorují s Halíkem Západ, aniž si všimli, že slouží antiZápadu. Žijí v sebeklamu, že jsou na straně lidských práv. Kdyby se Halík vyznal v lidské přirozenosti, věděl by, že inherentní pokušení levice ke kolektivismu, etatismu a rovnostářství vede k negaci lidských práv, jež neurčuje žádný člověk – ani německá kancléřka Angela Merkelová. Vyhnul by se i trapnému sebeúchvatu bojovníka za lidská práva menšin. Tento pojem je totiž etický paskvil na úrovni kulatého čtverce.

Nepravdivé obviňování jinak smýšlejících

Nakolik se rozchází Halíkův politický aktivismus s realitou, lze ukázat na jeho hodnocení současného Německa. Podle něho „západní část Německa prošla hlubokou morální reflexí a stala se patrně nejdemokratičtější politickou kulturou světa“. Reflexe nacistické minulosti byla u Němců hluboká, ne však morálně.

Učenlivý Halík nálepkovací mechanismus od Němců vděčně přebírá. Snižuje se tím k evidentně nepravdivému obviňování jinak smýšlejících. Nezaráží ho ani nepokrytá cenzura, ani prudký nárůst udavačů u nás.

Probíhala v režii neomarxistů, jako je Max Horkheimer (1895–1973), Marcuse či Jürgen Habermas, kteří chytře využili společenské trauma a povýšili pseudohodnoty extrémní levice na kritéria humanity. Uměle udržovali pocity kolektivní viny, až se z vyrovnávání s minulostí stala neurotická obsese i politická zbraň levicových radikálů. Díky tomu byl snadno nastolen řízený společenský konsenzus, v němž je vše napravo od extrémní levice podezřelé z fašismu. Politicko-mediální levicový kartel postupně sílil a svobodná diskuse úměrně tomu slábla.

Tak se vyvinula „liberální demokracie“ jednoho správného názoru, v níž mohou být pluralita a svoboda do značné míry už jen předstírané. Odpovídá to logice neomarxismu, jehož ideologie se stala hegemonem Západu. Německá, podle Halíka „nejdemokratičtější“ demokracie, je na špici pelotonu. Ve falešném nálepkování fašismem ani v tolerování teroru zdivočelé Antify vůči oponentům nemá konkurenci. Konvergence extrémů či deja vu?

Učenlivý Halík nálepkovací mechanismus od Němců vděčně přebírá. Snižuje se tím k evidentně nepravdivému obviňování jinak smýšlejících. Nezaráží ho ani nepokrytá cenzura, ani prudký nárůst udavačů u nás.Klesá tím na úroveň zavilých ideologů.

Autor

Jiří Fuchs

Jiří Fuchs, filozof. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články