Tomáš Halík a dialog těch, kteří si nechtějí rozumět

Dílo Tomáše Halíka je nedokončené. Přejme si, aby nás ještě dlouho naplňovalo svým poselstvím, smiřovalo s Bohem i s realitou, neboť v tomto smyslu je jeho role v české společnosti nepřehlédnutelná a zřejmě nezastupitelná, ohlíží se developer Luděk Sekyra za květnovým udělením Templetonovy ceny.

Teolog, filozof, kněz a univerzitní profesor Tomáš Halík se díky udělení Templetonovy ceny zařadil vedle osobností, jako je Alexandr Solženicyn či dalajlama. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Teolog, filozof, kněz a univerzitní profesor Tomáš Halík se díky udělení Templetonovy ceny zařadil vedle osobností, jako je Alexandr Solženicyn či dalajlama. | foto: MAFRA - Jan ZátorskýČeská pozice
Teolog, filozof, kněz a univerzitní profesor Tomáš Halík se díky udělení Templetonovy ceny zařadil vedle osobností, jako je Alexandr Solženicyn či dalajlama. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nevím, zda jsme si všichni plně uvědomili význam slavnostního aktu, který se odehrál 14. května v nádherném májovém podvečeru v londýnském kostele St. Martin in the Fields, kde převzal Templetonovu cenu teolog a filozof Tomáš Halík.

Český kněz a univerzitní profesor se tím zařadil nejen po bok takových morálních autorit, jako je například matka Tereza, Alexandr Solženicyn či dalajlama, ale i mezi vědce a myslitele, jako je Carl Friedrich von Weizsäcker, Charles Taylor nebo Michael Heller.

Český katolický kněz Tomáš Halík převzal 14. května v Londýně prestižní Templetonovu cenu.

Český katolický kněz Tomáš Halík převzal 14. května v Londýně prestižní...

Templetonova nadace, která cenu udílí osobnostem prohlubujícím svým dílem vnímání duchovního života, ocenila zejména Halíkovo prosazování náboženské a kulturní svobody po sovětské invazi a jeho obhajobu dialogu mezi různými vyznáními a nevěřícími. Je symbolické, že se to stalo právě v Londýně, kde se student Halík v srpnových dnech roku 1968 dozvěděl zprávu o sovětské invazi a v následujících týdnech a měsících se těžce rozhodoval mezi emigrací a návratem. Zvolil to druhé. A bylo to dospělé rozhodnutí, kterým začal Halíkův životní příběh.

Paradoxně ve stejnou dobu na stejném místě byla architektka Eva Jiřičná, které však byl návrat znemožněn, a proto její osud měl od té doby anglické kulisy. Zastavme se však u Halíkova pojetí dialogu, u toho, co mě na jeho myšlenkovém světě nejvíce oslovuje, u toho, co nadace ocenila především.

Myšlenková konverzace

Když jsme diskutovali na společném londýnském obědě s Tomášem Halíkem a mým přítelem, oxfordským teologem a prorektorem Ralphem Wallerem, mimochodem nositelem britské národní Templetonovy ceny za rok 1994, došlo na klíčové formativní zážitky z mládí.

Takovou důležitou zkušeností byla pro českého teologa účast na studentském setkání koncem šedesátých let minulého století ve Vídni, na kterém participovali mladí lidé z různých kontinentů, představitelé rozličných náboženských konfesí a politických postojů.

Zde si laureát Templetonovy ceny Tomáš Halík uvědomil fakt, že pro bytostný, hluboký, náboženský i filozofický dialog je zásadní pochopit stanovisko protistrany, podívat se na věc očima toho druhého, neboť jen tak vzniká skutečná myšlenková konverzace.

V novozákonním Lukášově evangeliu (6,27) nacházíme jedno z nejtěžších přikázání: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí.“ Tento paradoxní příkaz je v jádru Halíkova uvažování o ekumenickém intenzivním náboženském a kulturním dialogu.

Neakcentují se zde rozdíly, ale klade se důraz na společné momenty mezi „věřícími“ a „nevěřícími“, v naší době pak spíše mezi těmi, kteří hledají („seekers“), a těmi, kdo jsou zabydlení, myšlenkově usedlí („dwellers“).

Laureát Halík ve svém projevu zdůraznil, že multikulturní dialog by měl být nejen dialogem těch, kdo si rozumějí, kdo chtějí komunikovat, ale i těch, kdo si nechtějí rozumět, kdo mají předsudky vůči jiným kulturním komunitám – s extremisty ve vlastních řadách. Pouze v tomto případě sekularizovaná tolerance nebude konglomerátem paralelně existujících izolovaných ghett.

Specificky halíkovský dialog je především mezilidský. Je to neustálé kladení si otázek a hledání odpovědí, přičemž otázky jsou mnohdy důležitější než odpovědi. Halík jde ještě dál a podotýká, že jsou otázky, které jsou natolik dobré, že je škoda kazit je odpověďmi.

Pouze diskuse, která má nejen mnoho odstínů, pravd a tajemství, otevřených otázek, ale i skrytých odpovědí může vést k tomu, co je cílem dialogu – ke konsenzu. Řečeno laureátovými slovy, k „velké ekumeně“, k nadkonfesní „alianci kontemplativních lidí“.

Komunikace se světem

Druhou rovinou Halíkova mnohovrstevného dialogu je komunikace se světem jako takovým, s realitou. Přiznává, že jeho duchovní vývoj ovlivnili protagonisté oxfordského anglokatolického hnutí, především kardinál John Henry Newman a jeho intelektuální dědicové – světově proslulí angličtí spisovatelé Gilbert Keith Chesterton a Clive Staples Lewis. Právě Lewis působivě hovoří o „dohodě s realitou“ („treaty with reality“), o dohodě se světem nejen velkých drsných, ale i malých věcí, „co svítí a hřejí“, jak hezky poznamenal Karel Čapek.

Varovná a pravdivá jsou slova anglického básníka Thomase Stearnse Eliota, že lidstvo neunese příliš mnoho reality, proto to nesmí být dialog se studeným světem „věcí“ – včetně „lidí“ pojímaných jako věci. Tudíž se snaží objevit novou skutečnost, svět jako vyprávění o záležitostech lidských, až „příliš lidských“, jako příběh bez konkrétního vítěze, jako tichý rozhovor s Bohem.

Tento svět konfrontuje s realitou, jež je založená na mocenské touze, na dominantní žádostivosti, sobecké lásce, která má základ v „žádosti těla, žádosti očí a honosném způsobu života“ (svatý Augustin). Cílem laureáta Templetonovy ceny Tomáše Halíka je usmíření „lásky majetnické“ a „lásky obětavé“, použijeme-li terminologii francouzského filozofa Gabriela Marcela, sjednocení dvou druhů lásky, ke světu a k lidem, souznění a harmonický dialog křesťanského humanismu s humanismem sekulárním.

Teologie dialogu

Třetí polohou, které se nelze vyhnout v dialogu vedeném teologem, je otázka po Bohu, po tom, co přesahuje tento svět, ale i po smyslu a významu vlastní existence. Moderní myšlení zde reflektuje ztrátu autenticity životních cílů, autenticity bytí. Člověk ztrácí životní opory, zoufale hledá smysl života a klade si nereálné cíle, které se mění v tragická zklamání.

Tam, kde končí rozum, víra nám dává sílu, musíme společně se svatým Augustinem a Anselmem z Canterbury věřit, abychom porozuměli, že Bůh k nám promlouvá jako naše vlastní špatné svědomí. Ukazuje se, že co je bez chvění, skutečně není pevné, parafrázujeme-li verš Vladimíra Holana, který se stal titulem snad nejlepší knihy Tomáše Halíka.

Bůh jako to, „co nelze pochopit“ (svatý Augustin) – a pro českého teologa je to v již zmíněném smyslu spíše otázka než odpověď, více záhada než zřetelná opora. To jsou úvahy, které vedou některé k jeho zařazení mezi „postmoderní anateisty“, (ana-teismus jako „znovu věřit“), tedy ty, kteří znovu promýšlejí základní otázky víry.

Dialog s Bohem pak tvoří spirituální rámec, jádro Halíkovy „teologie dialogu“, který se prolíná celým jeho myšlením. Máme tu dialog, jehož tón udává „někdo jiný“, Bůh se stává záhadou „přesahující kapacitu veškerých lidských aktů“.

Estetický životní styl

Moderní víra v Halíkově pojetí nemá poslání utišit naši žízeň po jistotě, ale naučit nás žít s tajemstvím a zde bych snad poprvé společně se středověkým myslitelem Tomášem Akvinským kriticky namítl, že „jistota, kterou nám dává božské světlo, je větší než ta, kterou skrývá světlo přirozeného rozumu“. Škoda jen, že takové polemiky se nemohou účastnit duchovní rádci a učitelé našeho laureáta, legendární teologové Josef Zvěřina a Oto Mádr, jejichž religiozita vyrůstala ze zkušenosti patnáctiletého věznění.

V protikladu k takovým bytostným snahám po uchopení božího poselství nás Tomáš Halík často upozorňuje na nástrahy „estetického“ životního stylu, touhy po životě jako trvalém svátku, jako hemingwayovské „pohyblivé slavnosti“. Symbolizují jej archetypy Dona Juana (dánský filozof, teolog a psycholog Sören Kierkegaard) či Tomáše z Kunderova ikonického románu Nesnesitelná lehkost bytí. Lehkost, s níž Tomáš mění partnerky, ale sám se nemění, je ozvěnou povrchnosti, neboť život je pro něho stálým návratem do pocitu prázdnoty.

V kontextu těchto úvah se dostáváme k problému lidské identity a dále pak ke vztahu identity a bytí, jenž je dle mého názoru naprosto kardinální otázkou moderní filozofie.

Odmítnutí politického cynismu

Tomáš Halík je osobou, jejíž názory velmi silně rezonují ve veřejném prostoru – je angažovaným intelektuálem, zapáleným účastníkem diskusí o podstatě naší demokracie. Tuto praktickou podobu Halíkovy „teologie dialogu“ připomínám obzvlášť rád i z toho důvodu, že politická filozofie je „mým“ oborem.

Halíkovo pojetí demokratické tradice má křesťanské kořeny, neboť ta vzniká v západní pluralitě, v boji mezi církevní a světskou mocí, mezi papežem a císařem, zde jsou prameny tolerance, respektu k politickému oponentovi a k právu na svobodnou politickou soutěž.

Základem této koncepce je pojetí „sekulární víry“ jako základu politické kultury, založené na svobodě a rovnosti, na lidských právech, na víře v člověka a na ideálech humanitních.

Bývalý prezident USA Bill Clinton ve své nedávné přednášce vyzval k boji proti politickému cynismu, protože nejvíce ohrožuje americkou demokracii a vyprazdňuje politiku. Tomáš Halík odmítá demokracii bez hodnot, které vycházejí z křesťanské morální tradice, hodnot, o kterých se nehlasuje a jež si demokracie svými nástroji nedovede vytvořit, nicméně je musí bránit.

Navíc si Halík uvědomuje rozdíl mezi dimenzí politickou jako „uměním možného“ a dimenzí duchovní jako „uměním nemožného“.

Nezastupitelná role

Ozývá se tu nejen pojetí dvou obcí svatého Augustina, ale i nerozlučné sepětí etiky a politiky starořeckého filozofa Aristotela, jež je mi obzvlášť blízké a které je nutné vrátit do moderního politického myšlení i praxe. Je to vize, kterou měl pravděpodobně na mysli prezident Václav Havel, když považoval Tomáše Halíka za věrohodného prezidentského kandidáta.

Názory českého kněze, teologa a filozofa a dnes už i laureáta Templetonovy ceny nás učí nejen věřit, ale i pochybovat, hledat pravdu, rozkrývat tajemství, nalézat jistoty a neztrácet naději v těžkých chvílích. Halíkova teologie dialogu tak v mnohém ovlivňuje nejen naše přemýšlení, ale i praktické životy.

Halíkův velký učitel, tragicky zesnulý filozof Jan Patočka, poznamenal na adresu křesťanství, že je to „nedokončený projekt“. I dílo Tomáše Halíka je nedokončené. Proto si přejme, aby nás ještě dlouho naplňovalo svým poselstvím, smiřovalo nejen s Bohem, ale také s realitou, neboť v tomto smyslu je jeho role v české společnosti nepřehlédnutelná a zřejmě také nezastupitelná.

Počet příspěvků: 14, poslední 4.8.2014 11:28 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.