Terorismus nad Lockerbie po 25 letech: Nové pochyby o soudním procesu

Po čtvrt století od bombového atentátu na let PanAm 103 nad skotským městečkem Lockerbie by měly znít především vzpomínky na 270 obětí největšího teroristického masakru v evropské historii. Místo toho přibývá seriózních hlasů, že Libyjec odsouzený za útok se stal obětí skandálního justičního omylu. Pochybnosti, že všechno mohlo být jinak, však zněly už tehdy a přicházely i od západních expertů a právníků ve Skotsku, píše Břetislav Tureček.

Letadlo Boeing 747 na lince Londýn-New York zničila 21. prosince 1988 nad skotským městečkem Lockerbie semtexová nálož s roznětkou a časovým spínačem skrytá v kazetovém magnetofonu Toshiba uloženém v kufru Samsonite. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Letadlo Boeing 747 na lince Londýn-New York zničila 21. prosince 1988 nad skotským městečkem Lockerbie semtexová nálož s roznětkou a časovým spínačem skrytá v kazetovém magnetofonu Toshiba uloženém v kufru Samsonite. | foto: ReutersČeská pozice
Letadlo Boeing 747 na lince Londýn-New York zničila 21. prosince 1988 nad skotským městečkem Lockerbie semtexová nálož s roznětkou a časovým spínačem skrytá v kazetovém magnetofonu Toshiba uloženém v kufru Samsonite. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Před lety to v mainstreamových médiích vypadalo jednoznačně. Skotská justice zasedající na „neutrální půdě“ zrušené vojenské základny Kamp Zeist v Nizozemsku poslala v lednu 2001 na doživotí za mříže bývalého příslušníka libyjské tajné služby Abd al-Básita Mikrahího.

Právě on podle trojice skotských soudců 21. prosince 1988 nechal do amerického jumba naložit zavazadlo s bombou, která pak za nejdelší noci roku explodovala ve chvíli, kdy let na lince Londýn-New York překonával skotskou pahorkatinu.

Vše vypadalo velmi podloženě, seriózně a především logicky – kdo by se pozastavoval nad tím, že brutální režim trochu šíleného libyjského plukovníka Muammara Kaddáfího má na kontě další zločin, tentokrát se skoro třemi stovkami zavražděných západních civilistů. „Víme už dlouho, že příkaz dal Kaddáfí. Pokud říká něco jiného, lže,“ citoval list The Sunday Times v květnu 1999 „bývalého vysokého činitele tajné služby“.

Podvržené důkazy od CIA?

Hlasy, že všechno mohlo být jinak, zněly už tehdy a přicházely i od zasvěcených západních expertů a právnických kapacit v samotném Skotsku. „To, co z procesu dosud vzešlo, musí být pro obžalobu velkým zklamáním, zatím nebyl prokázán žádný z jejích základních bodů,“ řekl mi krátce před vynesením rozsudku profesor Robert Black z Edinburské univerzity.

Ten se v případu léta angažoval a byl autorem dohody, na jejímž základě Libye vydala na jaře 1999 dvojici podezřelých do Nizozemska skotské policii. Skeptické komentáře jako ten Blackův ale byly na okraji zájmu a především – o Mikrahího vině přece nakonec rozhodli ctihodní soudci v bílých parukách.

Uplynulý týden však přinesl další várku poměrně závažných informací, které uvedenou verzi zpochybňují. Skupina soukromých vyšetřovatelů z Británie a USA vydala zprávu „Operation Bird“, podle které byli skotští soudci oklamáni podvrženými či špatně vyhodnocenými důkazy. Mikrahí – který mezitím loni v květnu zemřel na rakovinu – byl tedy nejspíš odsouzen neoprávněně, zatímco pravděpodobný skutečný pachatel si užívá svobody ve Švédsku.

„Nikdy jsme neviděli kriminální vyšetřování, kde by se stejně vytrvale opomíjela alternativní a mnohem přesvědčivější verze případu,“ uvedli autoři studie. A přidali vážné obvinění – podle nich se po celou dobu vyšetřování odehrávaly zásahy z takových míst, jako je americká vláda či CIA.

Výhrady známé mnoho let

Studie „Operation Bird“ však v zásadě shrnuje výhrady, které znějí mnoho let. Ostatně v létě 2007 – v době, kdy byl Mikrahí sedmý rok vězení – sepsala revizní komise skotské justice po čtyřletém pátrání šest zásadních důvodů svědčících pro už druhé přezkoumání případu.

„Našli jsme věci, které mohou znamenat nevinu, ale zjistili jsme i takové, které ukazují na vinu,“ vysvětlil předseda komise Graham Forbes, proč podle něho bylo žádoucí kauzu znovu předat soudu.

Průlom mohl přinést odvolací proces. V srpnu 2009 však skotská vláda souhlasila s propuštěním vážně nemocného Mikrahího z glasgowského vězení do Libye. Zatímco na veřejnosti čeřily vodu úvahy, proč jsou Skotové natolik benevolentní k arabskému teroristovi, pod hladinou se spekulovalo, není-li důvodem obava, aby se kauza znovu neotvírala.

„Už dávno před procesem existovaly dokumenty, které ukazovaly na Mikrahího nevinu,“ podotkl loni skotský investigativní novinář John Ashton. A dodal: „Kdyby je měl i soud, s největší pravděpodobností by ho nemohl odsoudit.“

Trasa zavazadla

Letadlo Boeing 747 zničila semtexová nálož s roznětkou a časovým spínačem skrytá v kazetovém magnetofonu Toshiba uloženém v kufru Samsonite. Podle oficiální verze se zavazadlo dostalo na palubu už při letu z Frankfurtu do Londýna; letadlo pak pokračovalo už jako let 103 do USA. Do Německa přitom podle této verze zavazadlo poslal letem Air Malta právě Mikrahí, jenž ve Vallettě oficiálně pracoval v pobočce libyjských aerolinek.

Nikdy však neustaly pochyby, zda zavazadlo opravdu absolvovalo tuto trasu. A také čerstvá vyšetřovací zpráva „Operation Bird“ uvádí, že teroristé kufr do letadla dostali až v Londýně díky úplatku pro pracovníka letiště Heathrow.

Když vyšetřovatelé pročesávali na přelomu let 1988 a 1989 stovky čtverečních kilometrů skotské krajiny a sbírali jakékoli stopy z rozmetaného jumba, narazili na zbytky oděvů, do nichž bylo rádio s bombou zabalené a které byly právě z Malty. Následně našli obchod Mary’s House, který je prodal – a majitel krámku Tony Gauci postupně vypověděl, že zákazníkem byl Mikrahí.

Podivný obchodník s košilemi

Dodatečně však vyšlo najevo, že krátce před tím, než Tony Gauci identifikoval mezi figuranty Mikrahího, měl u sebe časopis s Libyjcovou fotografií, kde už se o něm jako o teroristovi z kauzy Lockerbie psalo. Skotská přezkoumávací komise už v roce 2007 shledala, že Gauci při vyšetřování dostával návodné otázky a že jeho odpovědi byly někdy velmi nepřesvědčivé i protichůdné.

V jednu chvíli například tvrdil, že v době, kdy jeho obchod navštívil Mikrahí, na Maltě pršelo a v ulicích ještě nebyla vánoční výzdoba. Libyjec však podle vyšetřovatelů mohl krámek navštívit jedině 7. prosince 1988, kdy nepršelo a sváteční dekorace už po Vallettě visely.

Dnes už se také ví, že Tony Gauci, jediný svědek přímo spojující atentát s Libyjcem, dostal od americké vlády dva miliony dolarů a jeho bratr Paul milion. Peníze byly z fondu „Odměna za spravedlnost“, kterým americké ministerstvo spravedlnosti motivuje svědky k odhalování teroristů a podobně. Gauci se o odměnu zajímal už v roce 1991, deset let před tím, než rozhodujícím způsobem ovlivnil skotské soudce v Kamp Zeist. Po čase se oba Malťané v tichosti odstěhovali do Austrálie.

Druhá stopa

Mikrahí vždy svou roli na teroru popíral a k údajnému nákupu u Gauciho krátce před svou smrtí, vleže z postele do kamery prohlásil: „Přísahám Bohu, že jsem v tom jeho obchodě nikdy nebyl.“

Malťanovy výpovědi v neprospěch Mikrahího byly jednou ze dvou stop, které měly vést z Lockerbie do Libye. Druhou byl časovací přístroj švýcarské firmy MEBO, který bombu uprostřed transatlantického letu odpálil. Soud dostal ke zvážení údaj, že šlo o přesně stejný spínač, jaký společnost MEBO v osmdesátých letech dodávala do Libye.

Až poté, co byl Mikrahí poslán za mříže, nové vyšetřování odhalilo zajímavý detail – zatímco tištěné spoje neporušených spínačů, které Švýcaři Libyjcům prodali, byly ze slitiny cínu a olova, na zbytcích přístroje nalezeného na skotských polích byl použit samotný cín.

Nelogické rozkrývání

Kromě britských a amerických právníků a nezávislých vyšetřovatelů se v odhalování nesrovnalostí angažují – možná trochu překvapivě – i někteří pozůstalí po obětech z Lockerbie. „Moje zvolená vláda mi aktivně bránila v naplnění práva vědět, proč život mé dcery nebyl ochráněn, a kdo byl tím, kdo ji zavraždil,“ prohlásil Angličan Jim Swire, který měl na palubě Boeingu 23letou dceru Floru a jenž léta razí teorii, že Mikrahí byl odsouzen nespravedlivě.

Nový dokument zpochybňující výsledek třináct let starého soudního procesu v těchto dnech vysílá také televize al-Džazíra. Ta bývá obviňována, že je propalestinská či obecně proarabská. Z tohoto hlediska je však její rozkrývání kauzy poněkud nelogické.

Nový dokument zpochybňující výsledek třináct let starého soudního procesu v těchto dnech vysílá také televize al-DžazíraCo by bylo pohodlnější, než zůstat u toho, že za vše mohl Muammar Kaddáfí, zavražděný předloni libyjskými povstalci, a Mikrahí, kterého připravila o život zhoubná nemoc. Místo toho al-Džazíra nechává promlouvat západní experty, kteří při hledání pachatelů a jejich vůdců ukazují – na Palestince, Sýrii a Írán.

Návrat k Palestincům

Snad nejčastěji se v této souvislosti mluví o radikální frakci Lidová fronta pro osvobození Palestiny – všeobecné velení (PFLP-GC). Její vůdce, dnes 75letý Ahmad Džibríl, jakoukoli spojitost s Lockerbie popírá. „PGLP-GC nebyla nikdy odpovědná za zabití jediného cizince mimo Palestinu. Bojujeme pouze proti Izraeli a Izraelcům, nikoli proti Evropanům ani proti Američanům,“ tvrdil Džibríl do mého diktafonu v roce 2002.  Rozhovor jsme vedli v jeho ústředí v Damašku – Sýrie a také Írán totiž patřily k hlavním patronům jeho skupiny.

Navzdory Džibrílovu popírání se však v alternativních vyšetřovacích zprávách vytrvale objevuje jméno spojované s PFLP-GC, se kterým oficiální detektivové pracovali už na počátku devadesátých let – Egypťana Muhammada Abú Talba. Ten se od sedmdesátých let pohyboval v prostředí radikálních palestinských skupin a krátce před útokem nad Lockerbie cestoval ze svého nového švédského domova na Maltu.

U něho doma pak vyšetřovatelé našli kalendář se zakroužkovaným 21. prosincem i oblečení z Malty a jeho ženu nahráli, jak s jiným Palestincem telefonuje o nutnosti „okamžitě se těch svršků zbavit“. Abú Talb nakonec v procesu na Kamp Zeist vystoupil s tvrzením, že v době útoku se doma ve Skandinávii staral o děti.

K soudu do Nizozemska ale musel na podzim roku 2000 letět s policejním doprovodem: dne 21. prosince 1989, shodou okolností přesně rok po útoku u Lockerbie, byl totiž ve Švédsku odsouzen na doživotí za sérii teroristických útoků spáchaných v polovině osmdesátých let v Amsterdamu a v Kodani. (Nyní už je po předčasném propuštění zase na svobodě.)

Motivy stále v mlze

Motivace masakru nad Lockerbie nebyla nikdy objasněna ani v případě, že útok skutečně provedli Libyjci – nejčastěji se uvádí, že mělo jít o odvetu za ozbrojené střety s Američany v oblasti Středozemního moře v osmdesátých letech, a také za americký nálet na Benghází z roku 1986. Jaké pohnutky by ale měla Džibrílova palestinská frakce?

Let PanAm 103 by zničen jen pět měsíců poté, co Američané nad Perským zálivem v době irácko-íránské války sestřelili íránský civilní airbus s 290 lidmi na palubě a tvrdili, že si jej spletli s útočícím vojenským letadlem. Někteří autoři proto pracují s hypotézou, že se Íránci rozhodli pro odvetu proti americkému civilnímu letounu srovnatelné velikosti a že si k ní zjednali svou klientskou organizaci PFLP-GC.

Osudovou linkou PanAm 103 se také do USA vracela z Blízkého východu skupina amerických tajných agentů, kteří v tehdy válčícím  Libanonu pracovali na kauze unesených západních cizinců a narazili i na podivné vazby americké protidrogové agentury DEA se syrským obchodníkem s narkotiky a zbraněmi Munzirem Kasárem, který měl velmi blízko ke špičkám syrského režimu včetně tehdejšího prezidenta Háfize Asada.

Podle některých teorií mohl i tento fakt sehrát roli. Od listopadu 2008 si Kasár, dopadený ve Španělsku, odpykává v USA 30letý trest za drogový byznys a vyzbrojování levicových povstalců a teroristů v Kolumbii.

Vztahy USA se současným syrským prezidentem Bašárem Asadem není třeba rozebírat. Když se ale zkraje devadesátých let vyšetřoval případ Lockerbie, syrský režim byl pro Američany důležitým partnerem v chystané první válce proti Iráku. A právě to podle kritiků procesu s Mikrahím mohla být klíčová pohnutka k prošlapávání falešné, libyjské vyšetřovací stopy.

Přiznání za zrušení sankcí...

Neméně zajímavou kapitolou může být, proč libyjský režim Muammara Kaddáfího vydal v květnu 1999 dva své občany kvůli kauze Lockerbie k procesu do zahraničí. Předcházelo tomu dlouhé mezinárodní vyjednávání, a když například nabídl svoji zemi jako dějiště soudního procesu jihoafrický prezident Nelson Mandela, Británie to příkře odmítla. Nakonec se myšlenka edinburského profesora Roberta Blacka uskutečnila ve speciálně vybudované soudní síni v Nizozemsku.

Kaddáfího režim na přelomu století podnikl několik kroků – nejenže k soudu na základně Kamp Zeist poslal Abd al-Básita Mikráhího a Lamína Chalífu Fahímu, jenž v roce 1988 vedl pobočku Libyan Arab Airlines a na závěr soudního procesu byl v lednu 2001 propuštěn coby nevinný. Libye se formálně zřekla terorismu a v souvislosti s Lockerbie „převzala odpovědnost za skutky svých lidí“, byť nešlo o explicitní přiznání viny ani lítosti, a Kaddáfí tvrdil, že útok nenařídil. Pozůstalým pak Tripolis vyplatil deset milionů dolarů za každou z 270 obětí.

Výměnou za to USA nejprve pozastavily a v roce 2003 také zrušily své jednostranné sankce proti Libyi a vyškrtly ji ze seznamu zemí podporujících terorismus. Rada bezpečnosti OSN rovněž zrušila protilibyjské sankce, a v zemi si proto opět začali podávat dveře zástupci západních ropných společností i přední evropští politici.

Zajímavou kapitolou může být, proč libyjský režim Muammara Kaddáfího vydal v květnu 1999 dva své občany kvůli kauze Lockerbie k procesu do zahraničíV únoru 2004 libyjský premiér Šukrí Ghánim v rozhovoru pro BBC prohlásil, že jeho země neměla s Lockerbie nic společného. „Čelili jsme ale sankcím a přicházeli o peníze. Takže jsme dospěli k závěru, že je lepší koupit si klid, a souhlasili jsme s vyplacením odškodného,“ řekl Ghánim. Británie a USA následně přiměly Kaddáfího, aby se od slov svého premiéra distancoval.

„Naděje arabského jara“

Libyjská verze arabského jara přinesla v říjnu 2011 smrt Kaddáfímu, jehož utýrali povstalci, kteří ho zajali. Ghánim už na jaře toho roku přeběhl k opozici, v dubnu 2012 ale nebyl mezi živými ani on. Jeho tělo našli plavat po Dunaji ve Vídni, kam se s rodinou uchýlil – Ghánimova smrt není dodnes objasněna.

Svržení Kaddáfího režimu přineslo do objasňování případu Lockerbie nové možnosti. Několik představitelů nového libyjského vedení nabídlo součinnost při otvírání archivů a při výsleších případných dalších podezřelých a do země začali jezdit britští a američtí vyšetřovatelé. Bezpečnému rozplétání případu ale brání chaos a často krvavé frakční boje mezi různými složkami někdejších povstalců.

Robert Mueller, který v uplynulých dvanácti letech vedl americkou FBI, byl v Tripolisu loni a tento týden prohlásil, že vyšetřování nikdy neustalo: „Očekávám, že by spravedlnosti mohly čelit i další osoby, ve vyšetřování pokračujeme my i skotské úřady.“ Co se týká dosud jediného odsouzeného muže, Abd al-Básita Mikrahího, o jeho vině byly podle Muellera „pevné důkazy“.

  • Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.