Teplota, při které hoří internet

Má-li online svět zůstat bez dohledu a větších zásahů, musí pro to něco udělat. Pokud dosáhneme 451 stupňů cenzury, shoří naše budoucnost, principy a v neposlední řadě i HDP.

Jan Klesla 19.6.2016
Zdanění internetu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zdanění internetu. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Zdanění internetu.

Pokud čtete tento článek, žádná online cenzura nefunguje. Alespoň ne cenzura článků o cenzuře internetu a jeho svobodě. Svobodný internet je základní hodnota, která znamená prakticky neomezenou volnost inovací a podnikání. Díky ní vznikla digitální revoluce, kterou právě prožíváme. Díky ní vyrostly dřívější startupy z garáží do největších společností světa, díky ní internet propojuje většinu Země a více než miliarda jejích obyvatel jej má doslova v ruce ve svém telefonu.

U nás se debata o svobodě internetu rozhořela naposledy nedávno s kampaní proti přijetí hazardního zákona pojmenovanou „Přichází cenzor“. Podobný souboj mezi státem a online prostředím se odehrál i před čtyřmi lety v USA ohledně dvojice zákonů SOPA a PIPA. Proti tomu je český střet jen odlehčená a opožděná rozmíška.

Spor, mají-li mít ministerští úředníci pravomoc blokovat nelegální weby s online sázkami a hrami, je ale názornou ukázkou nešťastné komunikace a především naprostého nepochopení z obou stran a nedostatku širšího kontextu. Propast neporozumění mezi tradičním a online světem nikdy nebyla hlubší a boj o internetu to dokonale odráží.

Prvotní hřích všech států

Jde přímo o jakýsi střet myšlení, a dokonce kultur, které si prostě nerozumí. Pro jedny je kyberprostor poslední útočiště svobody, pro druhé rejdiště kriminálníků. Internet nechápe, jak mohou být lidé – a politici a úředníci obzvlášť – tak slepí a nevidět zásadní ohrožení svobody, které je navíc v jejich světě v podstatě technicky nerealistické a lze je snadno obejít.

Z hlediska internetu je cenzura doslova prvotní hřích všech států a vlád. Vrozený a zcela automatický, podezření se nedokazuje, ulpívá samo.

Varuje před otevřením Pandořiny skříňky, kdy by po nelegálních online hernách mohly s příští vládou, nebo třeba tou další, přijít na řadu nepohodlné blogy nebo zpravodajské servery. Míra zneužitelnosti je v jejích očích obrovská a ruský nebo čínský scénář výhledem k nedůvěře ve státní moc podle nich až příliš reálný.

Nedílnou součástí jednoho z největších přelomů lidských dějin je svoboda slova a vyjádření. Myšlenka, že se mají pravidla vymáhat jakýmkoliv omezováním webů, komunikace nebo služeb, je proto pro online komunitu naprosto nepředstavitelná. Z hlediska internetu je cenzura doslova prvotní hřích všech států a vlád. Vrozený a zcela automatický, podezření se nedokazuje, ulpívá samo. Stačí byť jen naznačit jakoukoliv možnost zásahu nebo snahu o regulaci či vnucení pravidel.

Kyberprostor je pro ně poslední místo, které nemůže tradiční státní moc plně kontrolovat, takže jej chce za každou cenu jakkoliv svázat, ovládnout, nebo alespoň umlčet. Vzhledem k (i našim) dějinám a současnému světovému dění je to ovšem obava do velké míry pochopitelná.

Cenzura

Nedá se samozřejmě předpokládat, že by se objevili jacísi požárníci podobní těm, kteří ve slavném románu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita pálili knihy. Už jen proto, že ty elektronické hoří mnohem hůře než papírové. Cenzura ale stále častěji nabývá reálných podob bedlivých párů očí u monitorů nebo vyhledávacích robotů pasoucích neúnavně po zakázaných slovech a frázích.

Nikoli náhodou byla nedávno zavedena obdoba slavné chyby 404, zobrazující se místo nefunkční webové stránky. Kód 451 se objeví, „pokud uživatel požádá o zobrazení nezákonné stránky, například webové stránky cenzurované vládou“.

Cenzura stále častěji nabývá reálných podob bedlivých párů očí u monitorů nebo vyhledávacích robotů pasoucích neúnavně po zakázaných slovech a frázích

Uvěznění za Velkou internetovou zdí je i třeba při krátkém výletu do Číny mimořádně nepříjemný zážitek. Nejprve si Evropan musí zvyknout, že mu nefungují některé služby v mobilním telefonu, jako jsou mapy, e-mail nebo vyhledávání, protože Google je v říši středu persona non grata. Pak se chvíli baví vymýšlením stránek, které asi budou zakázané, a nakonec se to naučí obcházet přes některou ze snadno a levně dostupných služeb. Představa, že by v tom měl žít, je ale naprosto děsivá.

Něco podobného se však dnes odehrává i v Rusku a poslední dobou v Turecku, tedy hned za hranicemi Evropy. Nejde ale jen o pány Putina a Erdogana, není zcela nereálné, že takový stín může dopadnout i na tradiční demokracie.

Například Španělsko a Francie už postavily mimo zákon „glorifikaci terorismu“ a nápad odstřihnout náborové stránky Islámského státu nebo zarazit ruskou protievropskou a protiamerickou propagandu se objevil i v hlavách mnoha západních politiků a úředníků. Jeho zhmotnění v podobě cenzury je ale mimořádně nebezpečné a v přímém rozporu se základy svobodného online světa, který shoří, pokud dosáhneme oněch 451 stupňů Fahrenheita.

Svět jedniček a nul

Na straně druhé stojí nejen úředníci, ale i běžní lidé, kteří nechápou, proč je narušení těchto principů pro online svět taková svatokrádež, když jde o vymáhání zákonů a pravidel, které snad platí stejně online jako „offline“. Ptají se, jestli se na internetu může i něco, co je běžně zakázané.

Svět jedniček a nul se svou mantrou svobody ale nechce být a není jen zástěrkou pro libovolné obcházení zákonů. Všechna pravidla i předpisy samozřejmě platí i online a ničím neomezená svoboda je jen mýtus, který ono fatální nedorozumění do velké míry zapříčinil.

Proč by snad měli mít uživatelé internetu nějakou výjimku? Vždyť i ilegální hernu zavře policie, na nelegální prodejnu si došlápne živnostenský úřad a na toho, kdo neplatí daně, pak ten berní. Na papír si noviny také nemohou tisknout, co se jim zlíbí, pornografie, a obzvlášť dětská, se nesmí jen tak válet v trafikách. Svět jedniček a nul se svou mantrou svobody ale nechce být a není jen zástěrkou pro libovolné obcházení zákonů. Všechna pravidla i předpisy samozřejmě platí i online a ničím neomezená svoboda je jen mýtus, který ono fatální nedorozumění do velké míry zapříčinil.

Klasická právnická poučka říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, a na internetu tyto mantinely platí rovněž. Úspěšné žaloby na provozovatele webů s požadavkem na mazání urážlivých příspěvků nejsou nic nového. Soudní moc, která může člověka poslat i nadosmrti do vězení, samozřejmě dosáhne i na internet a těžko se proti tomu dá něco namítat. Nezávislé soudy ostatně rozhodují o otázkách svobody slova i v nejdemokratičtějších zemích světa.

Cenzor už přišel

Velké množství pravidel a omezení se už dnes týká i svobody slova. Vždyť třeba vyhledávače musejí na základě nedávného rozhodnutí Evropského soudního dvora mazat z výsledků odkazy na stránky zasahující do soukromí. Vyhledávání také vypadá jinak v USA, u nás nebo v Německu, kde se třeba neonacistické weby nezobrazí.

Dalo by se říct, že onen pomyslný „cenzor“ absolutní a ničím neomezované svobody už na internet dávno přišel

Naráží se tak i na problém odlišného chápání svobody vyjadřování v různých zemích s odlišnou historickou zkušeností. Co je někde zásah na obranu demokracie a základních hodnot, by jinde bylo považováno za cenzuru. Pojetí převažující v kybersvětě přitom vychází z široce pojímané americké tradice, kde jsou mantinely opravdu velmi široké.

Dalo by se proto říct, že onen pomyslný „cenzor“ absolutní a ničím neomezované svobody už na internet dávno přišel. Klíčová otázka, kterou se ale často nedaří vysvětlit, nezní, zda předpisy a zákony platí i v kyberprostoru, ale právě a jen kam až jsme pro jejich vymáhání ochotni zajít. Existuje přitom řada dobrých argumentů, proč respektovat hranici, již lze expresivně označit za cenzuru. A to jak čistě principiálních, tak zcela pragmatických.

Volný rozvoj inovací

První a zásadní je, že svoboda a svoboda slova jsou naše základní hodnoty, které nemá cenu tímto způsobem ohrožovat a pokoušet, byť mohou být úmysly sebelepší a záměr blokovat nějaký typ ilegálních stránek sebelegitimnější. Jakékoliv – i zcela nezáměrné a sebemenší – pootevření dveří nástrojům, které používají totalitní režimy, se časem může ošklivě vymstít.

Blokování a mazání také neřeší podstatu problému, naopak ji skrývá do stínu, pololegality, a kdo bude chtít, si cestu najde. Čínskou nebo jinou internetovou zeď lze překonat, odstraněné informace se objeví jinde, a co hůř, nikdo nebude považovat překonávání překážek daných státem za negativní. Spíše naopak.

Omezení svobodného online prostoru však může především fatálně zasáhnout volný rozvoj inovací. A tím zabrzdit digitální podnikání, které nepochybně mění životy nás všech k lepšímu a stává se motorem globální ekonomiky. Pokud budeme pokoušet, co vydrží, a zvedat teplotu, mohou shořet nejen naše principy a svoboda, ale i náš budoucí HDP.

Nastavení a vymáhání pravidel

Pokud chce internet zůstat bez zásahů, musí ovšem nabídnout jiné a méně bolestivé řešení, jak bránit zneužívání dat, nelegálnímu sázení nebo šíření dětské pornografie. Nejlepší je přitom samoregulace, tedy situace, kdy si velcí i malí hráči na trhu sami pravidla nejen stanoví, ale hlavně vymáhají. Funguje to na kapitálových trzích, ve správě firem a dnes už právě i na internetu.

Nejlepší je, když si velcí i malí hráči na trhu sami pravidla nejen stanoví, ale hlavně vymáhají. Funguje to na kapitálových trzích, ve správě firem a dnes už právě i na internetu.

Celý systém doménových jmen a správa jakési pomyslné páteře světové sítě je v rukou nezávislého orgánu složeného z menších, převážně národních sdružení. A podobně je možné zasáhnout i třeba proti nelegálnímu sázení. Vždyť i největší čeští operátoři se už před více než pěti lety sami rozhodli, že stránky s dětskou pornografií zablokují na základě seznamu britské Internet Watch Foundation. Jistě, něco to stojí, ale pokud chce někdo podnikat, nese i odpovědnost a s ní spojené náklady. A je vždy rozhodně lepší, když si zvolí cestu sám, než když mu ji nadiktuje veřejná moc.

Před několika dny se také objevila zpráva, že největší světoví online giganti se dobrovolně uvolili, že budou dodržovat pravidla dohodnutá s Evropskou unií. Google, Facebook či Twitter tak budou samy blokovat nenávistné a nenávist podněcující příspěvky, protože, jak říkají, mezi právem na svobodné vyjádření a nabádáním k násilí je přece rozdíl.

Doba digitálního kapitalismu

Takový včasný zásah samotné sociální sítě pak může ušetřit třeba trestní stíhání lidem, jako je Martin Konvička. Pokud by jeho nevkusné a možná i nebezpečné výroky o „namletí do masokostní moučky“ sám Facebook smazal a jeho účet zablokoval, může si policie ušetřit práci.

Nastala doba digitálního kapitalismu, kdy se pravidla a předpisy musejí bez milosti vymáhat pro dobro všech

Princip takzvané subsidiarity trestní represe říká, že má nastoupit až poté, co jsou vyčerpány ostatní prostředky. Velkou výhodou pak je, že porušení pravidel komunity nebo zásah samotného internetového poskytovatele vysílá jasný signál, že jde skutečně o něco nevhodného, něco, co se nedělá. Nejen že si to stát nepřeje.

Doba digitální revoluce, živelného utváření pravidel, jisté benevolence a hledání způsobů soužití skončila. Nastala doba digitálního kapitalismu, kdy se pravidla a předpisy musejí bez milosti vymáhat pro dobro všech. Pokud to ale internet nezajistí sám a nezvolí k tomu vhodné prostředky, nezbude, než aby se toho ujaly státy s plnou legitimitou samy.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.