Moskva navzdory všem svým slibům ovládla silou Krym. Vítejte v novém geopolitickém řádu 21. století. Je zde konkrétní příklad chaosu v mezinárodních vztazích, o němž se již delší dobu hovoří. Proč však většina západních i českých médiíí nevzala tento nový světový řád v úvahu a uváděla mnoho argumentů, že Rusko na Ukrajině nezasáhne? Například:
- Válka je příliš nákladná pro slabou ruskou ekonomiku.
- Poškodilo by to jeho obchod a oslabilo rubl.
- Invaze by měla negativní dopad na mezinárodní postavení Ruska.
- Prezident Vladimir Putin nechce zhatit nadcházející summit G8 nejvyspělejších zemí světa v červnu v Soči.
- Nechá spíše novou ukrajinskou vládou ukázat neschopnost, než aby jí poskytl nepřítele, proti němuž se může vymezit.
Jedním z důvodů může být, že si většina českých i západních komentátorů a analytiků nebyla ochotná připustit, že jiní lidé mohou svět vidět jinak než oni. Zřejmě předpokládali, že prezident Putin a jeho poradci nejsou žádní hlupáci, a všichni chytří lidé chtějí dosáhnout stejných cílů, pokud jde o fungování světa. Vždyť společným zájmem je stabilní a prosperující Ukrajina.
Mnoho lidí na Západě si to skutečně myslelo a možná i stále myslí, nikoli však Vladimir Putin. Za toto selhání západních elit nese částečně vinu jejich neschopnost uznat odlišný názor a utvrzování se ve své názorově spřízněné skupině o vlastní pravdě – intelektuální a ideová nedostatečnost, že svět může vypadat jinak, než si myslím já sám. Jak tedy dnešní svět vypadá a jakou roli v něm hraje, či spíše chtělo by hrát Rusko?
Nové geopolitické stadium
V průběhu roku 2013 nastalo nové geopolitické stadium v dějinách. Tři velmoci Rusko, Čína a Írán dlouhou dobu usilovaly o odstranění řádu vládnoucího v Eurasii po studené válce, který po roce 1990 ustavili USA a jeho spojenci. A ve druhé polovině roku 2013 tato velmocenská koalice začala prosazovat své zájmy.
V zastrašování ukrajinské vlády se odráží nejen Putinův názor na svět, ale i jeho motivy a metody, které několik století dominovaly v carském Rusku
Všem třem velmocem se situace v této části světa vůbec nelíbila, protože rovnováha sil, již nastolovala, bránila jejich ambicím, a navíc pravidla a hodnoty, které prosazovala, ohrožovaly jejich politické režimy. Až donedávna s tímto světovým řádem nemohly příliš udělat, jen se jim mohl nezamlouvat, nyní však byly a jsou stále více přesvědčené, že konečně objevily způsob, jak změnit fungování globální politiky.
Jedno je však jisté, studená válka skončila a dnes už žádný komunistický blok neexistuje. A zmizela i konkurenční jaderná velmoc, jejímž jednoznačným úmyslem bylo „pohřbít“ Západ. Navzdory tomu, jak ukazuje ukrajinská krize, stará mocenská konfrontace pokračuje a je představována jako střet Západu a Ruska. V zastrašování ukrajinské vlády se pak odráží nejen Půtinův názor na svět, ale i jeho motivy a metody, které několik století dominovaly v carském Rusku.
Návrat do hry
Pro zakladatele sovětského režimu Vladimíra Iljiče Lenina byla mezinárodní scéna bojiště, na němž je za všeho nejdůležitější zvítězit. Tento jeho postoj měl původ u carů, které nenáviděl a jejichž vládu svrhl, především u neskutečně rozpínavé carevny Kateřiny II. Veliké, jež vládla v letech 1762 až 1796, přičemž toto období je považované za ruský zlatý věk. Carevna údajně poté, co její vojska uchvátila velkou část Eurasie, měla prohlásit: „Nemám v úmyslu hranice bránit, chci je rozšiřovat!“
Rusko sice nebylo jedinou zemí, která vyznávala pravidlo, že nejlepší obranou je útok, ale několik století pociťovalo velmi tvrdé útoky – nejprve od Švédů a dalších národů ze severu, následně od Mongolů z východu a poté od Napoleona a Hitlera ze západu. Strategií ruských carů bylo, čím více periferie své země dobyjí, tím méně – a dále od Moskvy – budou mít nepřátel. Výsledkem bylo územně největší impérium v dějinách a dnes největší stát na světě.
V národních zájmech současného Ruska nehrají prim ani sovětská strategie, ani komunistická ideologie
Sověti, a zejména za Josifa Vissarionoviče Stalina, si pak vzali komunistickou ideologii za základ k ovládnutí svých sousedních zemí a k nepřátelství vůči ostatním velmocem. A dnes, kdy americká nadvláda nad Blízkým východem končí, se Rusko vrací do hry. Tentokrát však v jeho národních zájmech nehrají prim ani sovětská strategie, ani komunistická ideologie.
Ruský nacionalismus
Stejně jako v 19. století je současná politika Moskvy založená částečně na reakci, v níž se odrážejí obavy z protiruského islámského hnutí na Kavkaze, ostražitost vůči ambicím USA na Blízkém východě a ochrana ruských zájmů na Balkáně.
A stejně jako v době před Krymskou válkou v letech 1853 až 1856 – jedné z mála válek mezi evropskými národy v tomto období, ve které se většina bojů odehrála na Krymu a jejíž příčinou byl konflikt Osmanské říše s carským Ruskem – se zájmy Ruska řídí ruským nacionalismem, což je směs vlivu panslavismu a ruské pravoslavné církve.
Britský historik Orlando Figes ve své knize The Crimean War: A History (Krymská válka. Dějiny) píše, že základ ruského nacionalismu tvoří představa, že Moskva je poslední zbylou metropolí pravoslaví („třetím Římem“) poté, co Konstantinopol v roce 1453 dobyli Turci. Idea „svatého Ruska“ předpokládala vytvoření ruského pravoslavného impéria ve všech zemích s východními pravoslavnými církvemi s hlavním městem Konstantinopolí.
Ani ten nejzarytější ruský nacionalista však dnes nesní o ustavení impéria rozprostírajícího se od od Balkánu až po Hindúkuš či o osvobození Konstantinopole. Některé součásti dnešní ruské politiky na Blízkém východě však značně připomínají ty carského Ruska. Navíc se dle francouzského myslitele Alaina Besançona v Rusku nehovoří jenom o pravoslaví, ale, a to je novum, o pravoslavismu, jako se dříve hovořilo o leninismu.
Skutečné hrozby
Zdá se, že prezident Putin věří, že matička Rus má právo a povinnost chránit své děti tam, kde to postsovětští Rusové nazývají „blízké zahraničí“. Jde o klíčový pojem pro to, co Putin považuje za ruskou sféru vlivu a zónu, do níž má NATO a Evropská unie vstup zakázán.
Ani ten nejzarytější ruský nacionalista dnes nesní o ustavení impéria rozprostírajícího se od od Balkánu až po Hindúkuš či o osvobození KonstantinopoleV tomto zákazu však spočívá obrovský paradox. Putin je totiž stejně jako mnoho Rusů přesvědčen, že Západ ztělesněný NATO a EU strategicky Rusko ohrožuje. Ve skutečnosti však jsou západ a sever jedinými zeměpisnými polohami, odkud mu žádné nebezpečí nehrozí.
Z jihu totiž ovlivňují Čečensko a kulturně muslimské regiony Ruska radikání islamisté. Sibiřský Dálný východ pak je obrovské území, na kterém žije málo lidí, oplývá nerostnými surovinami a na dvou tisících kilometrech hraničí s Čínou, jež naopak má mnoho obyvatel, ale nedostává se jí nerostů. Tím má Rusko zaděláno na velký geopolitický problém.
Největší hrozba pro Rusko a jeho udržení se coby jednotného státu je však vnitřní. Kombinace demografické časované bomby – nízká porodnost Slovanů, a naopak vysoká ostatních etnických skupin –, obtížně řešitelná krize zdravotního stavu obyvatel, neúspěšná snaha modernizovat ekonomiku a Putinova „vertikální moc“ (eufemismus pro autoritářství) činí efektivní, transparentní, zodpovědné a demokratické vládnutí nemožným.
Pokračování tradiční politiky
Není sporu, že Rusko za Putina používá svou diplomatickou a vojenskou sílu ve prospěch vlastních strategických zájmů, což však v podstatě velmoci včetně Číny, Indie, a nevynechejme ani USA, dělají. V této souvislosti je značně pokrytecké tvrzení lidí, kteří obhajovali americkou invazi do Iráku a Afghánistánu či zásah NATO v Kosovu, že Putin je nový Stalin, protože se uchyluje k agresivní expanzi ruské moci.
Ruský nesouhlas se snahou západních a některých arabských států odstranit syrského prezidenta Bašára Asada a jeho režim by neměl být vykládán jako antiamerický či protizápadní. Je to pouze pokračování tradiční politiky Ruska, jíž si chce udržet vliv na Blízkém východě. A má také původ v zájmu Ruska o křesťany v bývalé Byzantské říši včetně velké pravoslavné komunity, protože by byli perzekvováni, kdyby se muslimští fundamentalisté dostali k moci.
Rusko za Putina používá svou diplomatickou a vojenskou sílu ve prospěch vlastních strategických zájmů, což však v podstatě velmoci dělají
Ve skutečnosti Rusové v rámci této politiky posilují svazky s Izraelem a prosazují myšlenku strategické a ekonomické spolupráce tří států – Izraele, Řecka a Turecka –, jejímž cílem je snížit turecký tlak ve východní časti Středozemního moře. Tato ruská politika se nijak zvlášť nelíbí především těm, kdo zaujímají proizraelské postoje.
Podobně Rusové svým ovlivňováním vývoje na Ukrajině chrání vlastní zájmy v této zemi, která vždy patřila do jejich strategické sféry vlivu a s jejímiž některými obyvateli mají společný jazyk a náboženství. Samozřejmě, že lze kritizovat jednání Ruska vůči Sýrii i Ukrajině, ale ti, kdo obhajují myšlenku, že ruské kroky jsou součástí jeho studenoválečné strategie, pak možná do ní projektují vlastní touhu proměnit svůj současný nesouhlas s Moskvou do globálního strategického střetu s ní.
Superstát pro chudáky
Putin však oproti nerealistickým představám některých západních i českých konzervativců ani nepředstírá, že hovoří za konzervativní, tradicionalistickou či jinou podobnou názorovou skupinu. Proto bylo značně zvláštní, když kritici Evropské unie chválili ruskou snahu zmařit asociační smlouvu mezi Kyjevem a Bruselem v tom smyslu, že se Putin pokouší bránit státní svrchovanost Ukrajiny proti rozšiřující se moci eurokratů.
Je komické spatřovat v Putinovi spojence euroskeptiků bojujích proti vzniku evropského superstátu. Ve skutečnosti totiž chce připojit Ukrajinu ke svému eurasijskému ekonomickému společenství, jež budou namísto z Bruselu ovládat z Moskvy jeho političtí aparátčíci. A to v takzvaném Putinově superstátu pro chudáky.
Je komické spatřovat v Putinovi spojence euroskeptiků bojujích proti vzniku evropského superstrátu
Vezmeme-li v úvahu všechny uvedené souvislosti, pak ani příliš nepřekvapuje, že mnoho Ukrajinců dává přednost spojení s EU před ruským Eurasijským svazem. A nelze se ani divit těm Evropanům, kteří se naučili značně nedůvěřovat Rusům – Němcům, Francouzům, Polákům, Britům i Čechům –, že se snaží vystupovat proti politickým krokům Moskvy na Ukrajině.
Tato jejich nedůvěra nemá vůbec nic společného s dlouholetým směřováním EU. Dokonce i kdyby se unie proměnila v Evropu národů a například ve Francii zvítězila Národní fronta Marine Le Penové, Francouzi by se zřejmě snažili spolupracovat s ostatními evropskými zeměmi a usilovat o podporu USA při vytváření společné fronty proti Rusku.
Nové řešení: lose-lose
O Ukrajinu se vede tuhý geopolitický boj. A pro Rusko má zásadní význam, aby si ji udrželo ve své sféře vlivu. Ve svém projevu k národu na konci loňského roku Putin představil vizi slovanské „civilizace“ vedené Ruskem včetně Ukrajiny, která by se v roce 2015 měla stát součástí Eurasijského hospodářského svazu.
Putin, jehož režim je v samotném Rusku stále represivnější, vidí svět jako několik soupeřícíh bloků tvořených USA, Čínou a Evropskou unií. Rusko, jehož počet obyvatel neustále klesá a v současnosti jich je zhruba 140 milionů, by se podle Putina mělo stát východním konkurentem EU a dvěma supervelmocem na východě a západě.
Možná, že se svět v mezinárodních vztazích nebezpečně přibližuje řešení lose-lose, v němž by všichni byli poraženými
Tato Putinova geopolitická představa se nejvíce podobá té George Orwella v antiutopickém románu 1984. V něm Oceánie vede střídavě válku se zeměmi Eurasie a Eastasie. Pokud se změní situace, ze spojence se stane nepřítel a z nepřítele spojenec. A tato představa jako by nebyla cizí ani mnoha lidem na Západě.
Pokud by se naplnila, bylo by třeba revidovat výsledek studené války, jež už dávno skončila, ale jejíž důsledky jsou stále přítomné. Nezvítězil by v ní totiž Západ, ale Východ. A přišlo by na řadu nové řešení v mezinárodních vztazích – ani win-win, z něhož všichni mají prospěch, ani zero game – jako hra s nulovým součtem, ale lose-lose. Tedy řešení, v němž by všichni byli poraženými. Možná, že této situaci se svět nebezpečně přibližuje.
