Zvěst Vánoc: S nedokonalostí, selháními i s malostí se počítá

Bůh nás letos dost potrápil. Anebo my Boha? Každopádně byl v sekularizované Evropě nadmíru přítomen. Pařížská redakce francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo je ve jménu Boha vystřílena hned 7. ledna. V závěru roku, 13. listopadu, se teroristé odpalují opět v Paříži a znovu se odvolávají na nejvyššího.

Mezitím sílí migrační krize a česká společnost se při této příležitosti rozpomíná na své křesťanské hodnoty – a v jejich zájmu by uprchlíky raději nepřijímala. Miloš Zeman oslavuje 17. listopad s osobou, která je den poté obviněna z šíření nenávisti proti muslimům a dva dny nato slaví kardinál Duka za prezidenta mši.

Do toho začínají Vánoce. I oslavy klidu a míru se komplikují: stromy se rozsvěcují kradmo, aby se nesrocovaly davy, v nichž by se zase někdo mohl odpálit. Nad letošními Vánocemi se nevznášejí jen obavy z teroristických útoků, ale i duchovnější pochybnosti: Nestala se trochu podezřelá sama oslava svátku spjatého s Bohem? Navíc svátku, ve kterém vystupuje Bůh v podobě uprchlíka?

Podstata božího synovství

Odhlédneme-li od pohnutých okolností Ježíšova narození, stává se výslovně utečencem, když Josef prchá se svou ženou a synem před Herodem do Egypta. Když pak Ježíš předjímá poslední soud, žehná národům s odůvodněním: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne“ (Mt 25,31–46).

Ježíšovo uprchlictví se však netýká jen obtížného narození a ohroženého dětství. Zasahuje samu podstatu božího synovství: Ježíš není z tohoto světa. Opustil bezprostřední boží blízkost, aby vstoupil do našeho světa, kde nikdy zcela nezakotvil.

Když Ježíše jeden z jeho následovníků ujišťuje, že ho bude následovat, kamkoliv půjde, syn boží na to odpovídá spíše odmítavě: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (Mt 8,20). Není místa, kam bychom mohli Ježíše následovat, neboť není nikde doma.

Rovina skutečnosti

Právě této neukotvenosti si všímá ­– v dané době poněkud provokativně – Navid Kermani, potomek íránských rodičů, kteří se v roce 1959 přistěhovali do Německa. Uznávaný orientalista, spisovatel a cestovatel, který strávil léto 2014 v Iráku, kde sepsal soubor reportáží nazvaných Wenn ihr die schwarzen Flaggen seht (Až spatříte černé vlajky), byl letos vyznamenán Mírovou cenou německých knihkupců.

Proslavil se ale i kritikou omezování práva na azyl a při udělení prestižní ceny ve frankfurtském kostele sv. Pavla se dopustil činu, nad nímž novináři později pozvedali obočí: shromážděné vyzval, aby se s ním pomodlili za pronásledované křesťany, trpící muslimy a za svobodu Sýrie a Iráku.

Zdánlivě nevinné gesto pohoršilo mnohé natolik, že novináři z deníku Süddeutsche Zeitung psali o „nesnesitelném zásahu“: kostel sloužil od doby, kdy byl po jeho zničení v roce 1944 opraven, jako místo nekonfesionálních, občanských slavností. Dle Kermaniho je však třeba upozornit, že existuje rovina skutečnosti, která je důležitější než my sami a jež by měla být zahrnuta i do našeho občanství.

Milosrdný či slitovný Alláh

Vyšší rovina skutečnosti je rovněž tématem Kermaniho nejnovější knihy Ungläubiges Staunen: Über das Christentum (Nevěřícný údiv. O křesťanství). Praktikující muslim Kermani v ní zdůrazňuje motivy, které jsou blízké jak křesťanství, tak islámu.

Svědectvím toho, že islámu není cizí milosrdenství, které bývá tradičně spojováno s křesťanstvím, je, že žádné přízvisko není pro Alláha v Koránu použito stejně často jako milosrdný či slitovný. Kermani si rovněž všímá velkého obdivu muslimských mystiků k Ježíšovi, kterého muslimové považují za jednoho z proroků.

Ve všech svých pracích však Kermani jedním dechem dodává, že by se stal směšným, kdyby považoval násilí proti druhému za cizí prvek ať už křesťanství či islámu: náboženství nutí člověka, aby sám sebe překonal – v dobrém i ve zlém.

Kermani ve zmíněné knize vzpomíná, že si jako malý často představoval, jak by asi dnes vypadal Ježíš. Tehdy byl přesvědčen, že by se objevil v podobě otrhaného neupraveného podivína, který by v nějakém nákupním centru kázal o lásce a chudobě. Blbost, přiznává dnes. Podlehl představě okázalé, laciné výlučnosti. Ježíšova nevšednost byla skutečná. Jak by tedy dnes vypadal?

Nespoutanost sebou samým i druhými

Nejspíše bychom si ho na první pohled vůbec nevšimli: byl by oblečen jako kdokoliv z nás – Kermani to tipuje na volnější svetr, džíny a tenisky. Lišil by se svým nepřítomným pohledem. Právě tato nepřítomnost Ježíše hluboce charakterizovala.

Neznamená to, že byl samotářem: vždyť z evangelií víme, jak veselý byl Ježíš a jak rád se účastnil slavností. Jenže uprostřed všeho veselí se nevzdával své samoty a na jakési nepřipoutanosti zakládal i svou zvěst. Dle Kermaniho je tato nespoutanost sebou samým i druhými nejpronikavějším znamením Ježíšovy velikosti. Jeho blízcí pak museli pocítit, že každá velikost s sebou nese určitou hrubost.

Ježíš si příliš nezakládal na rodinných vazbách, anebo alespoň ne tak, jak by se nám zdálo vhodné. Známá je v této souvislosti Ježíšova odpověď na upozornění, že ho hledá jeho matka. Ježíš pokrčí rameny: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ (Mt 12,48).

Nejenže se k rodinným vazbám stavěl poněkud distancovaně, stejné žádal od svých následovníků: „Kdo nepřichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 13,26). Ale jak se slučuje tato Ježíšova nespoutanost s láskou a péčí o druhé, jimiž Ježíš rovněž proslul?

Nezávislost na poutech

O rozpory jde jen zdánlivě. Ježíšova láska z této nepřítomnosti či zvláštní svobody vyvěrá. Ježíš nebyl závislý na svých poutech, a proto ho od milovaného nedělil strach z možné ztráty či ze zklamání. Právě díky své odpoutanosti mohl být druhému blíže.

O tom, že Ježíšova svoboda nebyla na překážku vztahu k jeho matce, svědčí častá Mariina přítomnost po Ježíšově boku. I na tento aspekt upozorňuje Kermani ve své knize a pozornost věnuje především svatbě v Kanaánu, na niž Ježíš dorazí společně se svou matkou.

Jen si to představte, vyzývá Kermani, jste-li mladý muž, vydáte se na svatbu se svou přítelkyní, a když žádnou nemáte, vyrazíte sám, abyste se s někým seznámili. Ne tak Ježíš. Pouto mezi Ježíšem a matkou je dokonce natolik silné, že je sama matka nazývána synovou nevěstou, sponsa Christi. Obraz člověka, který v otrhaném oděvu káže před „McDonaldem“, je oproti takovému pozoruhodnému chování všední, nemluvě o tom, že se svatba stává dějištěm prvního zázraku – proměnění vody ve víno.

Kermani však ve své interpretaci opomíjí, že se tato mimořádnost a s ní spjatá odpoutanost nevztahují jen na Ježíše. I Ježíšova matka Marie totiž zakusila břímě výjimečnosti, když byla oslovena archandělem Gabrielem, aby se stala matkou božího syna. Ač pochybovala, přistoupila na boží záměr svobodně se slovy: „Staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38).

Příběh nejistoty, ohrožení a bolesti

Mariina svoboda je počátkem příběhu o Bohu, který se stal člověkem. Vtělení respektuje svobodu druhého, která se tak stává základem veškeré blízkosti – lidské i božské. Znamením toho, nakolik jsou svoboda a blízkost provázané, je, že svoboda je často tak zraňující – nikoliv snad především tehdy, je-li zneužita, ale když ji využije někdo k tomu, aby druhého v souladu se svou svobodou odmítl.

Kývnout na svobodu proto znamená přistoupit na příběh nejistoty, ohrožení a bolesti, ale rovněž na jediný příběh, který může mít naději. V Bibli se proto pro svobodu rozhoduje sám Bůh, který se činí závislým na lidském rozhodnutí: člověk je stvořen se svobodnou vůlí a je na něm, zda Boha uzná, či nikoliv.

V této souvislosti poznamenává francouzsko-litevský filozof židovského původu Emmanuel Lévinas (1905–1995): „Je velkou slávou stvořitele, že postavil na nohy bytost schopnou ateismu.“ Právě skutečnost, že se i Bůh vydává zranitelnosti pramenící z lidské svobody, která ho může popřít, je znamením jeho velikosti.

Jen ten Bůh je věrohodný, který se sám zapletl do lidských záležitostí a sám se stal obětí člověka – jeho zloby, násilnosti i malosti. V evangelijním příběhu pak sám syn boží podává svědectví, jak těžko se člověku žije mezi lidmi.

Obraz člověka

Bůh, který se vtělil, ale neuskutečnil žádný nezávazný výlet mezi nebohé smrtelníky. Vztah člověka a Boha se navždy proměnil: Bůh posvětil konečnost a sám se v ní rozpoznal. Čteme-li v Bibli, že Bůh učinil člověka k obrazu svému a tvrdí-li poté mnozí kritici náboženství, že si naopak člověk vytvořil Boha k obrazu svému, trvá křesťanství na prosvítání obou obrazů: Bůh maluje obraz člověka a člověk obraz Boha.

Bůh se k tomuto lidskému obrazu jeho samého přihlásil a čeká, aby se i člověk – svobodně ­– přihlásil k obrazu, který o něm maluje Bůh: stal-li se Bůh o Vánocích člověkem, žádá po nás Bůh, abychom přijali obraz člověka, ke kterému nás Bůh stvořil.

Znamená to, že by Bůh po nás chtěl, abychom byli božsky dokonalí? To by odporovalo jeho ochotě přistoupit na naší skutečnost a dát jí zapravdu. Bůh drží při člověku a chce mu být blízký i v jeho utrpení, ale rovněž v jeho malosti – i zde je člověk člověkem. Tato lidská nepatrnost však člověka v očích božích nediskvalifikuje. I to je zvěstí Vánoc: s nedokonalostí, selháními, snad i s malostí se počítá.

Co chce Bůh

Nejsme-li však z boží pozornosti vyňati kvůli našim pochybením, znamená to, že po nás Bůh nic nechce? Jistěže chce: máme si poslechnout vánoční příběh do konce.Není jen příběhem Mariiných nejistot, strachu o narozené dítě a pocitu ohrožení. Právě na tento rozměr skutečnosti – na strach, nejistotu, obavy – máme sklon omezovat náš vztah ke světu. Vánoce však zvěstují i naději a radost.

Na Mariině příběhu je vidět, že Bohu stačí zdánlivě málo: chce vidět víru, že radost není vyloučena. Problém je, že právě to málo se nám dnes jeví jako nepatřičné. K výrokům typu „všechno bude dobré“ se vzhledem k vlastním osudům i společenským, ba celosvětovým výzvám nemůžeme připojit – plným právem. Tento realismus ale nezřídka přerůstá v ponurý triumfalismus a pak si vzájemně konkurujeme, kdo přijde s katastrofičtější zprávou a otřesnějším zjištěním. Ti, kdo vědí, jsou ti, kdo vědí, že situace je ještě vážnější, než si kdo byl schopen připustit.

Německý teolog Johann Baptist Metz v této souvislosti podotýká, že naše doba je dobou zničených, spotřebovaných a znemožněných snů a utopií. Naše omyly však nevyléčíme tím, že přestaneme doufat v dobré odpovědi, ale jedině tím, že se naučíme doufat jinak, že budeme kultivovat skromnější, ale přesnější naději a luxus beznaděje si odepřeme.

Bezbožnost

Právě v přesvědčení o bezvýchodnosti tkví bezbožnost mnohem spíše než v naší neochotě navštěvovat sakrální budovy. Bezbožné je vzájemné ujišťování, že jsme chyceni, že se s naší obtížnou situací nedá nic dělat a že nezbývá než se vydat osudu.

Jsme bezbožní, ztratili-li jsme to, co nazývá německá teoložka Dorothee Sölleová (1929–2003) „fantazii víry“, která si umí hledat stále nové cesty. Nevíra pak nespočívá jen v odmítnutí Boha, ale především v rezignaci na lidskou svobodu: není-li naděje, musíme se odevzdat, každé úsilí je marné.

Sölleová v této souvislosti poznamenává, že Ježíš byl nejšťastnější člověk, který kdy žil. To je pozoruhodný výrok tváří v tvář běžným představám, co to znamená být šťastným, ale i tváří v tvář naší honbě za štěstím, které se nám rozplývá před očima, kdykoliv si uvědomíme, co všechno nám přerůstá přes hlavu.

Ježíš – nejšťastnější člověk

Výčet toho, v čem všem bychom chtěli a v čem bychom skutečně měli být lepšími, než jsme, je nekonečný: více času bychom měli věnovat rodině, zabrat by to chtělo v práci, ale na druhou stranu musíme myslet i na naše zdraví, nemluvě o celospolečenských výzvách, které se staly, jak každý soudný člověk musí uznat, zcela nezvladatelné.

Pocit bezmoci není nemístný. Ostatně o bezmoci a pocitu nedostatečnosti vypráví evangelijní příběh dostatečně a jak rychle vše člověku přeroste přes hlavu, zakusil sám Ježíš. Víra nemůže tkvět v tupém ujištění, že všechno dopadne dobře.

Víra spočívá v tom, že nevíme, jaký konec je dobrý, zato však máme důvěru, že rozpoznáme dobro v každém konci. Ježíš byl nejšťastnější člověk, protože věřil, že dobro pozná, a Marie byla svatá nikoliv proto, že si ji Bůh vyvolil, ale protože na boží cestu přistoupila a nevzdala ji.