Francouzský parlament letos v lednu schválil zákon trestající popírání genocidy. Do konce února ho měl svým podpisem stvrdit prezident Nicolas Sarkozy. Avšak francouzská Ústavní rada (v postavení našeho Ústavního soudu) minulé úterý rozhodla, že tento zákon je protiústavní, neboť odporuje ústavnímu principu svobody projevu.
Nejžhavějším důsledkem tohoto zákona bylo vzedmutí emocí mezi Tureckem a Francií, neboť se týkal i vyvražďování Arménů Turky za první světové války. Turecko v reakci dokonce zvažovalo přerušení diplomatických styků.
Ve francouzském trestním řádu měl tento zákon doplnit již existující zákaz popírání holokaustu. Trestem mohlo být až roční vězení nebo pokuta (v korunách přes milion).
V úterý je hezky
Vrcholní interpreti francouzské ústavy dali najevo, od čeho jsou zákony – a od čeho nemají být. Otázka je to pro nás aktuální, protože i v Česku nastává zaplevelení právního řádu zákony deklaratorními.
Vrcholní interpreti francouzské ústavy dali najevo, od čeho jsou zákony – a od čeho nemají být
Realita nás poučuje, že když přemítáme, zda volené ústavní orgány dělají divné věci z neznalosti nebo z pochybného úmyslu, s železnou pravidelností platí to druhé. Tak hloupí ti naši volení zástupci zase nejsou. Proto bude na místě trochu popracovat s psychologií a povšimnout si, že když náš právní řád bude obsahovat zákony, s jejichž existencí a významem si lidé nebudou vědět rady a smíří se s tím, bude reálně jejich smysl vyprázdněn, přestože v našem právním řádu budou obsaženy.
Nebezpečný moment spočívá v tom, že se podobně vyprázdněný přístup začne plíživě uplatňovat i na ostatní zákony. Připomíná to princip slavné čubačí obhajoby ze South Parku. Vezměme si hypotetický zákon například o tom, že v úterý bylo pěkně, a ústavou stanovenou odpovědnost poslanců za výkon jejich mandátu. Všichni vědí, že v úterý nebylo pěkně. Jakou to má souvislost s poslanci? Žádnou. Je to nesmysl. Všichni vědí, že v úterý nebylo pěkně. Všechno je to nesmysl. Dojde se tak oklikou i k tomu, že vyžadovat od poslanců ústavou předpokládanou odpovědnost je také nesmysl. Potud systémové poučení ze South Parku.
Hrant Dink by měl radost
Co se poznámky k meritu věci týče, nezbude nic jiného, než se opět vrátit k arménskému Turkovi Hrantu Dinkovi, kterého jsme již vzpomínali při kritice podobně nesmyslného zákona, jímž by se uzákonily zásluhy Václava Havla.
Dink byl totiž jak proti přijímání zákonů proti popírání genocidy, tak i proti tureckému odmítání, že v případě Arménů šlo o genocidu – ale i proti arménské snaze o široké mezinárodní uznání, že opravdu šlo o genocidu. Jeho postoj spočíval na důrazu, že historie a poučení z ní je věcí lidí, jejich vzdělání, trýznivých rozhovorů o vlastní historii – ale nikoliv věcí aktuálně politickou, a už vůbec by neměly být předmětem legislativních aktivit.
Proto Hrant Dink provokativně prohlásil, že „pokud ten zákon ve Francii schválí, pojedu tam, a přestože osobně věřím v opak, otevřeně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“
Ústavní soud není trafika
Na adresu francouzského „ústavního soudu“ se ozývají pochvaly. Ano, zákon má být zdrojem práva, a nikoliv petrifikováním pohledu na historii. V mnoha lidech takové zákony provokují myšlenky dosud nepoznané, které by je snad za normální situace (a za normálního parlamentu) nikdy nenapadly – například někam napsat, že se Havel o nic nezasloužil. To puzení je silné, protože teprve tím by se dokázalo, že se Havel o něco zasloužil. Například o to, že je možno veřejně vyhlásit, že se o nic nezasloužil. Uzákoněním je však tato Havlova zásluha účinně zlikvidována!
Sarkozy i Hollande prohlásili zaťatě, že se budou snažit, aby byl vypracován nový návrh stejného zákona
Politici jsou z jednoho klonu. Prezident Nicolas Sarkozy shání před prezidentskými volbami politické body, stejně jako jeho vyzývatel François Hollande. Oba nyní prohlásili zaťatě, že se budou snažit, aby byl vypracován nový návrh stejného zákona, neboť doufají, že tím získají hlasy Francouzů arménského původu.
Francouzská Ústavní rada tak bude muset dokázat, že teprve opakovaný vtip je vtipem, a smést i opakovaný pokus o uzákonění pohledu na dějiny. Každopádně je tato její roztržka s dvěma vysoce postavenými a nesmírně ambiciózními politiky známkou její suverenity.
A nám nezbývá, než si přát, aby i náš Ústavní soud byl komponován podobně, z osobností schopných politikům řádně svraštit čelo. A ne z žádných „trafikantů“, jak vtipně zmínil státní zástupce Jan Lata přezdívku Zdeňka Koudelky, zatím posledního kandidáta prezidenta republiky Václava Klause na ústavního soudce.