Poslední česká vláda s mandátem od Poslanecké sněmovny se v oblasti diplomacie potýkala s chronicky nevyzpytatelnou a protichůdnou trojjediností zahraniční politiky spoluvytvářené ministerstvem zahraničí, Úřadem vlády a prezidentem. Pořadí institucí přitom ukazuje tehdejší kritické vymezení vůči procesu evropské integrace – od okázale proevropského šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga, přes odměřenějšího premiéra Petra Nečase až po eurofobního prezidenta Václava Klause.
Po nástupu eurofederalisty Miloše Zemana do prezidentského postu však žádné sblížení Hradu a Černínského paláce nenastalo. Naopak, českou diplomacii částečně paralyzoval například spor nedávných prezidentských kandidátů o osoby velvyslanců. Rozuzlení přišlo až s pádem Nečasova kabinetu a se jmenováním „poloprezidentské“ vlády premiéra Jiřího Rusnoka. Ta se však záhy ocitla v demisi, a od té doby se soustřeďuje na „nezbytné, udržovací akce“, jako je přistání na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa v turisticky exkluzivním Bhútánu.
Případná většinová koaliční vláda ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL – takzvaná koalice 111 – s mandátem od Poslanecké sněmovny, navíc když se prezident i tyto tři subjekty navenek hlásí k obdobnému tempu evropské integrace, proto teoreticky skýtá vcelku příznivé vyhlídky na konsolidaci české zahraniční politiky. Již teď se však objevuje několik zádrhelů, například protekcionismus či „energetická bezpečnost“ ve vztahu k Rusku, potažmo k Temelínu.
ČSSD: Prezident zasahuje
Ze tří subjektů nejčastěji zvažované vládní koalice má pouze nominální vítěz voleb ČSSD dopředu avizovaného adepta na příštího šéfa české diplomacie: stínového ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. Není však žádným tajemstvím, že ten figuruje na Zemanově seznamu sociálnědemokratických „zrádců“, kteří potopili jeho první prezidentskou kandidaturu v roce 2003.
Plán B Hradu na nepřímé ovládnutí příštího kabinetu by mohl spočívat v nejmenování (vetování) nepoddajných osob nominovaných na ministryPokud se Hradu zhroutil plán na jmenování premiéra ze spřízněného křídla ČSSD, plán B na nepřímé ovládnutí kabinetu by mohl spočívat v nejmenování (vetování) nepoddajných osob nominovaných na ministry. Šance Lubomíra Zaorálka na obsazení hlavní černínské pracovny by v takovém případě byly nevalné. (V bruselských kuloárech se prý šušká, že by Zaorálek mohl být sociálnědemokratickým adeptem na příštího českého eurokomisaře, jehož na rozdíl od ministrů nejmenuje prezident. Jiní pozorovatelé však pochybují, že by Bohuslav Sobotka cenného vnitrostranického spojence odklidil do zahraničí.)
Důstojným (a „nezemanovským“) náhradním adeptem na post šéfa české diplomacie by teoreticky mohl být stínový ministr obrany a expředseda sněmovního zahraničního výboru Jan Hamáček. Vnitrostranickou pozici lídra středočeské kandidátky ČSSD však oslabilo to, že ho ve volbách preferenčními hlasy z dvanáctého místa přeskočil exposlanec Věcí veřejných Stanislav Huml.
Vnitřně se svářící ČSSD navíc hrozí potenciální nejednota i v oblasti zahraniční politiky, neboť k ožehavým mezinárodním otázkám se vedle Zaorálka pravidelně vyjadřuje také Miloševičův apologet a Zemanův přívrženec Jaroslav Foldyna, který prosazuje slovanskou vzájemnost a orientaci na krajně levicové režimy. Samotný Zaorálek, který před lety hlasitě podporoval protiradarové hnutí Ne základnám! (v jehož čele stál sympatizant Hizballáhu), je možná až příliš ideologicky exponovaný, aby mohl být ministrem zahraničí v koaliční vládě, v níž by většinu poslanců měly nelevicové subjekty.
KDU-ČSL: Spíš vnitro než zahraničí
Další koaliční stranou, hned s několika potenciálními adepty na šéfa české diplomacie, je KDU-ČSL. K návratu do čela Černínského paláce by zřejmě nebylo nutné dvakrát vybízet exministra zahraničí Cyrila Svobodu, který se možná už už viděl jako euroatlantický fíkový list středolevé koalice za účasti SPOZ (a Lukoilu), ale volby dopadly jinak. „Cyril je passé. To, že ho všude zvou, nic neznamená. Nemá mandát nebes, totiž od strany,“ vysvětlil ČESKÉ POZICI zdroj z KDU-ČSL.
Předsedou zahraniční odborné komise lidovců je jiný exministr Svoboda: Pavel. Ten však byl již na jaře stanoven lídrem KDU-ČSL pro nadcházející volby do Evropského parlamentu, a jak sdělil ČESKÉ POZICI, s vládním angažmá v případné trojkoalici své strany, ČSSD a ANO nepočítá.
„Pokud se dostaneme do vlády, tak z té velké ministerské trojky budeme chtít vnitro,“ prozradil ČESKÉ POZICI zdroj z KDU-ČSL. Vzhledem k pučistické eskapádě stínového ministra vnitra za ČSSD Jeronýma Tejce jde o resort, který by sociální demokraté koaličním partnerům možná přenechali.
„Klidná síla“ české diplomacie navíc v mimoparlamentní opozici poněkud zdivočela. Lidovecký volební program výslovně odmítá členství Turecka v Evropské unii a požaduje její přísnější imigrační politiku. Dokonce i cíl urychleného znovuobnovení bezvízového styku s Kanadou dnes lidovci prezentují stylem hodným Úsvitu.
ANO atlantismu
Ministerstvo zahraničí by tedy mohlo připadnout druhé nejsilnější koaliční straně ANO, v jejíchž předních řadách jsou hned dva zkušení diplomaté: Martin Stropnický a Pavel Telička. S Teličkou se ale počítá jako s lídrem ANO pro volby do Evropského parlamentu (a podle některých pozorovatelů možná i jako s kandidátem na evropského komisaře po Štefanu Fülem).
Programová východiska hnutí ANO sice tradiční strany kritizují jako amorfní, ale jeho zahraničněpolitická orientace je jasně euroatlantická, což ČESKÉ POZICI potvrdil exministr kultury a bývalý velvyslanec v Portugalsku a Itálii Martin Stropnický. Ten se kriticky vymezil vůči ČSSD – její postoj k některým spojeneckým závazkům popsal „na hranici odpovědnosti“. Například z otázky amerického radaru v Brdech prý levice udělala politikum, kolem něhož pak někteří sociální demokraté „exhibovali“. „Zaorálkův antiradarismus byl nepřehlédnutelný,“ vzpomíná jihomoravský lídr ANO.
Programová východiska hnutí ANO sice tradiční strany kritizují jako amorfní, ale jeho zahraničněpolitická orientace je jasně euroatlantická„Je fér říct o předchozích vládách něco pozitivního,“ vymkl se Stropnický pověsti ANO coby protestního hnutí populisticky tepajícího veškerý polistopadový vývoj. „Pro ozbrojené složky našly v mezinárodních misích přiměřenou parketu. Ať už šlo o zdravotníky nebo o protichemickou jednotku.“
Také v otázce energetické bezpečnosti je hnutí ANO o poznání „atlantičtější“ než ČSSD. Stínový sociálnědemokratický šéfdiplomat Zaorálek pro ČESKOU POZICI uvedl, že už samotné slovní spojení „energetická bezpečnost“ je ideologický pojem, se kterým přišli Američané, a na nějž bychom se tudíž měli „vykašlat“. Stropnický pak k otázce temelínského tendru uvedl, že země natolik energeticky závislá na Rusku musí mít různé zdroje: „Kdybychom měli rovnocenné nabídky, pak bezpečnostní hledisko musí hrát roli. To není žádné mávání rudým nebezpečím. Rusko zkrátka neopustilo ideu uplatňování vlivu.“
K nelibosti Rosatomu by se na tom ANO v rámci případné trojkoalice nejspíš shodlo i s KDU-ČSL, jež se ve svém volebním programu přimlouvala za „důslednou obranu energetické bezpečnosti, mj. při dostavbě Temelína“. Pokud má Zaorálek se slovním spojením „energetická bezpečnost“ ideologický problém, Pavel Svoboda pro ČESKOU POZICI uvedl, že by se místo toho mohlo operovat s termínem „energetická diverzifikace“.
Vábnička euroskeptismu
Otázkou zůstává, zda by shoda panovala v rámci hnutí ANO. ČESKÁ POZICE v této souvislosti Stropnickému připomněla, že do sněmovny byli na kandidátce ANO zvoleni i členové hnutí Severočeši.cz, za které už v Senátu zasedá mimo jiné Jaroslav Doubrava, místopředseda senátního Výboru pro záležitosti EU a zároveň místopředseda společného senátorského klubu Severočechů, KSČM a SPOZ.
Ústecký senátor, který se v horní komoře zaskvěl už v letech 1998 až 2004 v dresu KSČM, sám sebe pro ČESKOU POZICI popsal jako euroskeptika s kritickým pohledem na NATO. „Ze všeho nejmíň bych chtěl vidět ve vládě KDU-ČSL,“ opřel se Doubrava do případného vnitrokoaličního euroatlantického spojence hnutí ANO.
Dle Martina Stropnického je těžké nepodlehnout euroskepticismu, neboť neúspěchy EU jsou vděčnějšími tématy než například stabilita EvropyStropnický pro ČESKOU POZICI připustil, že je těžké euroskeptismu nepodlehnout, neboť v diskusi chybí neemocionální přístup a neúspěchy EU jsou vděčnějšími tématy než například stabilita Evropy, která se považuje za samozřejmost. A také ve volebním programu ANO se píše: „Je naší povinností se konstruktivně vymezovat vůči nesmyslné (bruselské) byrokracii.“
Vzhledem k podnikatelským zájmům svého zakladatele a lídra Andreje Babiše má hnutí ANO v podstatě předurčený pohled na otázku zemědělských dotací. Stropnický si pro ČESKOU POZICI posteskl, že debata o nich je nekultivovaná, a vyzdvihl jejich význam pro malebnost krajiny. „Jsme stoupenci soběstačnosti v potravinách,“ uvedl Stropnický o cíli, který by nejspíše posílil Babišovu pozici na trhu. Jako nástroje vytyčené politiky zmínil Stropnický snížení DPH pro zemědělce či příklad Polska, kde jsou prý zemědělci částečně osvobozeni od sociálního pojištění.
Náraz v Bruselu
Na námitku, že s protekcionismem či jiným zvýhodňováním domácích producentů by hnutí ANO mohlo v Bruselu narazit, Stropnický odpověděl, že při vyjednávání přístupových podmínek před vstupem Česka do EU se udělaly chyby, o nichž je třeba znovu jednat, aby se tu opět vyplatilo pěstovat. (Se svými obavami z možných ochranářských tendencí hnutí ANO se ČESKÉ POZICI svěřil Lubomír Zaorálek.) Na upozornění, že hlavním vyjednavačem podmínek českého členství v EU byl Pavel Telička, Stropnický odvětil: „Po bitvě je každý generálem.“
Na otázku ČESKÉ POZICE, zda by byl v případné koaliční vládě připraven zhostit se postu ministra zahraničí, však Stropnický přímo neodpověděl. „Myslím, že by mě bavila práce ve sněmovním zahraničním výboru,“ stočil hovor k pracovním vyhlídkám řadového poslance a dosud neznámému rozuzlení povolebních vyjednávání. A dodal: „Opravdu si teď nevybírám barvu tapet v Černínském paláci.“