Lidovky.cz

Životní příběh monstra jménem Hitler neustále až uhrančivě fascinuje

Projev Adolfa Hitlera v říšském sněmu 1. září roku 1939. foto: ČTK

Co se stalo, že outsider Adolf Hitler stanul v čele státu s obrovskou kulturní tradicí a zcela jej zničil? Jak se to jen mohlo stát, je proto stěžejní otázkou moderních německých i světových dějin.
  10:14

Anglický spisovatel Roald Dahl (1916–1990) líčí v jedné své krátké povídce dojemný a pravdivý příběh matky, jíž se narodil chlapec, a která se úzkostlivě bojí o jeho život a zdraví. Není divu, měla již tři děti a všechny v útlém věku zemřely. Čtenář má proto důvod jí přát, aby miminko tentokrát prospívalo, a dožilo se dospělosti.

Obzvlášť když Klára chodila (příběh se odehrává na konci 19. století) v těhotenství každý den do kostela „a prosila na kolenou, aby mu bylo dopřáno žít“, a po porodu vroucně pronáší: „Ach Pane Bože, buď k němu tentokrát milostiv.“ Těmito slovy povídka končí. To je vše? Mohl by se po šesti stranách textu zeptat čtenář. Jenže se neptá. Povídka totiž vyjeví smysl. Čtenáři běhá po zádech mráz jako po přečtení sofistikovaného hororu, a kdyby měl moc, miminko by bez velkého přemítání a snad i výčitek svědomí utopil ve vědru s vodou.

Zní to neuvěřitelně a autor těchto se řádků se pomátl? Nikoliv, v průběhu Dahlovy povídky totiž vychází najevo, že miminko, jehož život si Klára na Bohu vyprosila, se jmenuje Adolf Hitler. Jako by reálně do tohoto světa vstoupil hororový příběh o dítěti, v němž se zrodil Satan, a jehož by bylo žádoucí se navzdory klamavým mimikrám dětské roztomilosti a nevinnosti neodkladně zbavit.

Nemístná démonizace

Neumožnila však nemístná démonizace, jíž si zastíráme, že to byla především západní společnost, „monstru jménem Hitler“, v něž se nevinné miminko Adolfek časem proměnilo, učinit to, co učinilo? Tedy rozvrátit civilizaci, zabít miliony lidí, přivodit nesčetné utrpení a zabránit životu obrovskému počtu nevinných dětí a miminek na této Zemi. Po velkém váhání bych asi odpověděl ano i ne. Hitlerův životní příběh totiž opravdu až uhrančivě fascinuje.

Neumožnila nemístná démonizace, jíž si zastíráme, že to byla především západní společnost, „monstru jménem Hitler“, v něž se nevinné miminko Adolfek časem proměnilo, učinit to, co učinilo? Tedy rozvrátit civilizaci, zabít miliony lidí, přivodit nesčetné utrpení a zabránit životu obrovskému počtu nevinných dětí a miminek na této Zemi.

Není pochyb, že tento muž spíše z okraje společnosti žijící v mládí i v chudinské ubytovně ve Vídni byl svým založením předurčen, aby v podobných poměrech dožil – jako nepřizpůsobivá a posmívaná figurka bavící fantasmagorickými bláboly, jak ho třeba líčí německý dramatik maďarského původu George Tabori (1914–2007) ve své hře o jeho mládí. Takových komických figurek není málo a kvůli zlostnému prskání, skálopevnému přesvědčení o vlastních pravdách a lpění na neomylnosti a genialitě jsou terčem výsměchu.

Co se stalo, že zrovna tento outsider stanul v čele státu s obrovskou kulturní tradicí a zcela jej zničil v dosud nejničivějším konfliktu světových dějin, na jehož rozpoutání měl lví podíl a bez něhož by zřejmě nevznikl? Kolika nadanějším a cennějším lidem zničil život (pokud je o něj nepřipravil) a kolika jej k nepoznání změnil? Bez něho by především nikdy nezahynuly miliony příslušníků židovského národa. Wie konnte es nur geschehen? (Jak se to jen mohlo stát?) je proto stěžejní otázkou moderních německých i světových dějin.

Rozkoš sebedestrukce

Fotografie ze srpna 1914 ukazuje dav lidí na jednom mnichovském náměstí bujaře oslavujících vypuknutí první světové války. V přední části snímku, kde tváře nesplývají, vidíme i muže, jehož fyziognomie je s tváří mladého Hitlera v naprosté shodě – nemůže být téměř pochyb, tady jásá i Adolf. Je to zvláštní chvíle, muž, který bude později k davu tolik promlouvat, tolik jej zaklínat, uhrančivě formovat a povede si jej na provázku, kam se mu zachce, je nejprve jeho bezejmennou součástí.

Zároveň je zde i skryta odpověď na klíčovou otázku. Všechny připomenuté a známé hrůzy se mohly stát jen proto, že se západní civilizace v rozkoši sebedestrukce právě vrhla do své zkázy. Bez ní by muž jménem Adolf i se svým psychopatickým založením zřejmě zůstal jen vysmívanou figurkou na okraji společnosti. Byla to právě „Hitlerova první válka“, která ho naučila, že když se státy a civilizace rozhodnou, pak dosud tolik ctěný lidský život nemusí mít znenadání žádnou cenu, či jej lze velice lacino prodat na jatkách.

Všechny známé hrůzy se mohly stát jen proto, že se západní civilizace v rozkoši sebedestrukce právě vrhla do své zkázy. Bez ní by muž jménem Adolf i se svým psychopatickým založením zřejmě zůstal jen vysmívanou figurkou na okraji společnosti.

Tuto „civilizační lekci“ prožívá Adolf na vlastní kůži a nikdy na ni nezapomene. Co hůře, vezme ji doslova, život pro něho nadále nebude než boj o prostor, v němž silnější pouhým tímto faktem vymezí či zničí pozici slabšího, řečeno „darwinisticky vulgárně“, ze světa ho eliminuje. „Jak prosté, milý Watsone!“ To byla obrovská chyba, to se psychopat Adolf neměl nikdy dozvědět.

„Není člověk, není problém“, řekl prý Josif Vissarionovič Stalin, Hitlerův druh v pomyslném pantheonu masových vrahů, jinak však od něho dost odlišný, plný lstivé a orientální krutosti, který si údajně s rozkoší nechával líčit předsmrtný strach svých dřívějších „přátel“ a nynějších obětí. Adolf takový nebyl, žádné křiváctví, lhaní a podraz mu sice nebyly cizí, ale téměř vždy je to jen vraždění ve službě věci, vše osobní musí jít stranou.

Na rozdíl od Stalina asi není tolik a prvoplánově „zlý člověk“, pouze nekonečný magor, neskutečný omezenec s potřebou mravní integrity ohraničené jen „na dobro rasy a vlasti“, pro něž je možné učinit hrůzné „cokoli“. Jak se přihodí, že magor dobrý na první pohled leda k výsměchu stane v čele kulturního národa a je následně zbožštěn?

Marasmus každodennosti

William Golding (1911–1993), anglický nobelista za literaturu za rok 1983, popisuje ve své novele Věž situované do 14. století nadšení lidu, které vyvolal děkan Jocelin pro stavbu věže katedrály, jež odvážným pnutím k nebesům převýší vše dosud známé. Hlavní hrdina se přitom považuje za Bohem vyvoleného, přičemž rostoucí stavba skutečně budí úžas a nadšení, což utvrzuje Jocelinovo přesvědčení o jeho úloze posla prozřetelnosti.

Nakonec však toto úsilí, kvůli němuž souhlasil i s hříšným jednáním, zkrachuje a namísto věže, jež by „pronikla všemi stupni světa“, vzniká nevzhledná a rozpadající se stavba odsouzená ke zkáze, přičemž místo dotyku Boha zakusí Jocelin úder „temného anděla“. Snad nebudu stavět příliš chtěné a umělé podobenství, když právě tak vidím Hitlerův vzestup a pád, který s ním sdílel i celý německý národ.

V zoufalství po první světové válce se objevil někdo, kdo hodlá vztyčit nevídanou stavbu národní pýchy a slávy, jež zastíní celý svět. V marasmu každodennosti přežívající lidé znenadání mají cíl – úkol a poslání, v němž jejich dosud bezradně tápající životy nabudou smyslu. A dílo pod vedením stavbyvedoucího Hitlera utěšeně roste.

V zoufalství po první světové válce se objevil někdo, kdo hodlá vztyčit nevídanou stavbu národní pýchy a slávy, jež zastíní celý svět. V marasmu každodennosti přežívající lidé znenadání mají cíl – úkol a poslání, v němž jejich dosud bezradně tápající životy nabudou smyslu. A dílo pod vedením stavbyvedoucího Hitlera utěšeně roste. Již to je zázrak, že se jeho strana dostává k moci, a což teprve, když je dílo úžasně rozšířené – bez boje je získané Rakousko a Sudety a jen s malými ztrátami převálcované Polsko.

Ve chvíli ponížení sladké Francie pak již téměř nikdo v Německu nemůže pochybovat, že toto je muž vyvolený prozřetelností, tohoto vůdce je třeba bez odmluv při stavbě věže následovat. Co následuje, je známé. Adolf ještě po zázračném přežití atentátu v roce 1944 věří, že ho zachránila prozřetelnost, aby ale ani ne za rok přijal konečný úder od temného anděla, který namísto Boha jeho odporné a zavrženíhodné dílo ve skutečnosti inspiroval.

Přitom to bylo zjevné od počátku, pouze německý lid se nechal obalamutit nehodným kouzelníkem a zapomněl na biblické „po ovoci poznáte je“, které varuje před vykonavateli zhoubné doktríny „účel světí prostředky“. Proto stejně skončila krachem i stavba věže komunismu, lidé nemohou nikdy nezaplatit za to, že se nechají proměnit v manipulovatelný dav.

Kouzelník a bratr

Zmíněné označení kouzelník přitom v Německu mezi zasvěcenými patří jinému muži, svrchovanému tvůrci, jenž je šarlatánovým pravým opakem. A právě Thomas Mann (1875–1955, nikoho menšího nemám na mysli) ve své eseji z roku 1938 (v době, kdy už byl kvůli Hitlerovu uchopení moci několik let v zahraničí) nazývá Adolfa bratrem. A to šokuje, to je – přiznejme si – snad ještě horší, než kdyby ho nazval třeba „gentlemanem“. Ale dost laciných narážek na ještě lacinější popkulturu dnešních dní.

Mannova esej Bruder Hitler (Bratr Hitler) říká, že i když „je ten chlap katastrofou“, jeho příběh „ztroskotaného umělce“, který se stane zhoubným svůdcem poraženého národa, nemůže nefascinovat. A co hůř, nahlédneme-li do svých nejtemnějších propastí, možná v nich zahlédneme i něco z tohoto neblahého bratra. Jako by Mann předjímal i titul jiné eseje Hitler v nás vydané až po druhé světové válce. Takový, a v dané době nanejvýš provokující titul, mu totiž švýcarský filozof Max Picard (1888–1965) dal.

Mannova esej Bruder Hitler (Bratr Hitler) říká, že i když „je ten chlap katastrofou“, jeho příběh „ztroskotaného umělce“, který se stane zhoubným svůdcem poraženého národa, nemůže nefascinovat. A co hůř, nahlédneme-li do svých nejtemnějších propastí, možná v nich zahlédneme i něco z tohoto neblahého bratra.

Dostáváme se tím k Hitlerově slabosti pro umění i slabosti umělců pro něho. Opomenout ani nelze, že i již dávno mrtví umělci a tvůrci se s ním vzhledem k jeho vlivu na světové dějiny museli zaplést. Zmiňuje se výrok „je mnoho Hitlera ve Wagnerovi“ či Nietzscheho „plavá bestie“. Z jeho doby pak modelový příběh ctižádostivce Alberta Speera (1905–1981) či již méně obvyklé (ale nikoliv neobvyklé) selhání „básnivého filosofa“ (mimo jiné i autora spisku Nač básníci?) Martina Heideggera (1889–1976).

Účet vystavený po druhé světové válce se netýkal jen Hitlera, ale i Adolfa. Jméno před válkou tolik populární se v udělování chlapeckým novorozeňátkům dramaticky propadlo a ve srovnání s Hitlerem, jehož jméno je například v televizních programech všudypřítomné (nemine týden, možná kratší časový úsek, aniž by některá televizní stanice nevysílala dokument inspirovaný životem tohoto fanatického monstra). Adolf zůstává na okraji zájmu, protože je s tímto Hitlerem navždy neodmyslitelně spjatý.

Autorovi těchto řádků dokonce jeden německý, ještě předválečný Adolf (vášnivý ctitel díla Thomase Manna i bývalý rektor jedné z nejproslulejších německých univerzit) vyprávěl, že u nich v rodě bylo po generace zvykem dávat nejstaršímu synovi jméno Adolf, on sám ho však vlastnímu synovi nedal. Nikdo si totiž prý nedovede představit, co si od dětských vrstevníků po druhé světové válce s tímto jménem vytrpěl.

Fascinace a rehabilitace

Adolf je ve stínu Hitlera a v jeho přítmí je zase svým způsobem ponořen „celý svět“. Příběh „Klářina syna“, jenž měl prožít život jako pomatenec na okraji společnosti, ale nakonec zásadně změnil život „všem ve své době“, nepřestává fascinovat a stále více času uplynulého od „oněch dní“ pozvolna přispívá i k jeho „plíživé rehabilitaci“ z monstra Hitler v lidskou bytost Adolf.

Příběh „Klářina syna“, jenž měl prožít život jako pomatenec na okraji společnosti, ale nakonec zásadně změnil život „všem ve své době“, nepřestává fascinovat a stále více času uplynulého od „oněch dní“ pozvolna přispívá i k jeho „plíživé rehabilitaci“ z monstra Hitler v lidskou bytost Adolf

Dříve by totiž nebylo myslitelné, aby se natáčely víceméně úsměvné filmy, v nichž jakoby radí dítěti z řad Hitlerjugend, či se vynoří v dnešních časech, aby se s nimi v zábavném tónu konfrontoval. Je to asi přirozené, stejně jako vznikají v řádu desetiletí stále nové velké biografie věnované jeho životu a vyzdvihující trochu jiné aspekty „Hitlerova příběhu“ – za všechny zmiňme německého historika Joachima Festa (1926–2006) či anglického oborníka na nacismus Iana Kershawa.

A existují-li takové, často obří a skvostné svazky, nabízí se i otázka, proč psát pouhé „mozaikovité glosy“, když je „přehitlerizováno“, a kdy by se mu věnovaná pozornost a fascinace měla spíše upnout k neprávem přehlíženým osobnostem, jež ale nespáchaly za svých pozemských dní tolik rámusu a nenapravitelných škod.

Odpovědí by se našlo více, ta hlavní možná je, že varování před svůdcovským uměním „vůdců“ slibujících tu zdaleka nejlepší věž není nikdy dost a že nad narozením dítěte (čistého elementu vstupujícího do nečistého světa) bychom se měli vždy radovat, a ne nad ním cítit hororovou hrůzu jako v případě Dahlovy povídky. Ostatně dlužím její titul, příběh porodu „Klářina syna“ se jmenuje Geneze a katastrofa.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.