Stínový ministr financí Jan Mládek (ČSSD) podle svých slov již dříve mnohokrát mluvil o tom, že naše země je daňovým peklem pro zaměstnance a daňovým rájem pro mnohé firmy – a také nemalou část OSVČ. To se však vždy ztratilo v běžném mediálním provozu. Takže přitvrdil a na víkendovém sjezdu ČSSD řekl, že „OSVČ parazitují na systému sociálního pojištění“, čímž se mu skutečně podařilo vyvolat nemalou odezvu. K problematice daňových odvodů živnostníků a zaměstnanců zdvižené Mládkem se vyjadřuje ekonom Pavel Kohout.
KOMENTÁŘ Pavla Kohouta / Janu Mládkovi se podařilo rozpoutat další kolo ideové války zaměstnanců proti živnostníkům.
Zaměstnanci mají oprávněný pocit, že jsou neúměrně zatíženi daněmi a odvody. Jistě. Jestliže zaměstnanec si z průměrné celkové mzdy ve výši 33 500 korun měsíčně (25 000 hrubého plus náklady, které jsou rovněž součástí mzdy, nicméně čistě formálně je platí zaměstnavatel) odnese domů 19 295 korun, je to vskutku důvod k jisté rozmrzelosti.
Oprávněný pocit nespravedlnosti mají i živnostníci. Kdo pracuje „na sebe“, nemá nárok na placenou dovolenou a podobné výhody. Musí si všechno platit, včetně židle, na které sedí. Musí si sám zaplatit i stroj, na kterém pracuje, ať už jde o soustruh, šicí stroj anebo počítač. Musí si zaplatit uklízečku na svém pracovišti anebo si uklidit sám, což zaměstnanec nemusí. Musí si sám hledat zakázky a dělat účetnictví; případně platit obchodníky a najímat si účetní a daňové poradce. Pokud živnostník pracuje doma, nemá možnost si odečítat z daňového základu náklady na pracoviště (pokud tak činí, hodně riskuje v případě kontroly.)
Legendy o živnostnících, kteří bezpracně vydělávají statisíce a všechny náklady si dají „do daní“, jsou – zkrátka legendy
Každopádně legendy o tom, jak je možné „všechno dát do daní“, jsou nesmyslné. Povídají si je zaměstnanci o poledních přestávkách během konzumace zaměstnavatelem placených obědů. Samozřejmě, málokdo z nich kdy najde odvahu opustit teplý mělký bazén zaměstnaneckého poměru a skočit do chladných a dravých vod soukromého podnikání. Legendy o živnostnících, kteří bezpracně vydělávají statisíce a všechny náklady si dají „do daní“, jsou – zkrátka legendy.
Zkuste si to sami, nevěříte-li. Mimochodem, nečtete náhodou tento článek v práci u počítače, který je majetkem vašeho zaměstnavatele? Ne? Tak dobrá, můžete pokračovat.
Myšlení typické pro levicové strany
Mnoho kritiků uznává výše uvedené argumenty, avšak neumí se smířit s takzvaným „Švarc systémem“ (zjednodušeně řečeno, když osoby vykonávající pro zaměstnavatele běžné činnosti nejsou jeho zaměstnanci, ale formálně vystupují jako samostatní podnikatelé). Jistě. Existuje makroekonomicky významný počet pracovních míst, která jsou typicky zaměstnanecká, avšak formálně jsou obsazována „živnostníky“ jako OSVČ. Z daňových důvodů, samozřejmě. Mezi nejpikantnější příklady patří asistenti poslanců ve sněmovně. Anebo pracovníci státní televize a státního rozhlasu.
Nabízí se jednoduchá myšlenka: zakážeme tuto praxi, přinutíme zaměstnavatele, aby přijali všechny pracovníky do zaměstnaneckého poměru, a rázem bude lépe: stát vybere více daní a veřejným rozpočtům se podstatně uleví. Hurá!
Toto je přímočaré jednoduché myšlení typické pro levicové strany, jakými jsou ČSSD nebo TOP 09. Druhá z uvedených se skutečně snažila bojovat proti „práci načerno“, což dalo vznik hanlivému termínu „Drábkovo gestapo“. Výsledky jsou reálné a hmatatelné – žádný živnostník s kapkou rozumu už nebude příště volit TOP 09. Do veřejných financí se tato aktivita nicméně odmítla příznivě promítnout.
Výsledky jsou reálné a hmatatelné – žádný živnostník s kapkou rozumu už nebude příště volit TOP 09
Přesto – pro účely myšlenkového experimentu – předpokládejme, že podobný zákaz je vskutku vynutitelný. Jaké budou ekonomické důsledky represivních opatření na pracovním trhu?
Každý zaměstnavatel má nějaký rozpočet, který je věnován na mzdové náklady. Rozpočet není nafukovací, ať už jde o sklárnu v severních Čechách anebo o státní rozhlas. Jsou dvě možnosti. Buď zaměstnavatel zachová původní čistou mzdu za cenu vyšších celkových nákladů – v tomto případě bude nucen bohužel propouštět. Nebo navýšit celkové mzdové náklady? Hezká hraběcí rada, ale sklárna v severních Čechách vskutku nevlastní tiskárnu na peníze. Ani ten zmíněný státní rozhlas.
Bude se tedy propouštět. Míra nezaměstnanosti skokově vzroste a s ní i sociální náklady státu. Zákaz Švarc systému bude znamenat, že stát střelí ekonomiku do nohy. Není to žádná vysoká ekonomická teorie. Pouze prostá aritmetika na úrovni základní školy.
Cesta zvyšování daní
Existuje samozřejmě alternativa. Zachování celkového rozpočtu na pracovní síly při současném růstu daní a odvodů je možné, pokud poklesnou čisté mzdy. Tím poklesne i koupěschopná poptávka, soukromá spotřeba jako složka HDP a tak dále. A stát bude zvyšovat daně. Zkrátka a dobře, maďarská cesta. Případně španělská. Anebo portugalská, francouzská či italská. A tak dále, vyberte si.
Zákaz Švarc systému bude znamenat, že stát střelí ekonomiku do nohy
Česká ekonomika je vůči Švarc systému mnohem liberálnější než třeba Polsko, Slovensko nebo Maďarsko. Česká míra nezaměstnanosti činí 8,1 procenta. Polská 14,2, slovenská 14,8, maďarská „jen“ 11,2. Průměr míry nezaměstnanosti v eurozóně je 11,9 procenta, ovšem musíme vědět, že statistické triky jako účast na rekvalifikačních programech nebo růst míry trvalé pracovní neschopnosti snižují skutečnou míru nezaměstnanosti v mnoha zemích EU o několik procentních bodů.
Tak. Přečetli jste článek, dopili kafíčko, zalili květiny ve své kanceláři placené zaměstnavatelem a nyní hodláte v pracovní době napsat rozhořčený komentář? Pište si cokoli, ale v příštích volbách proboha nevolte Drábka, Mládka ani jim podobné ekonomické ignoranty.
