Lidovky.cz

Ženevská dohoda USA a Íránu: Důležitý geopolitický posun?

USA

  22:56

Místo konspiračních teorií o tajném íránském vývoji jaderné zbraně se věnujme lidské důstojnosti, bez níž nelze v Orientě porozumět ničemu.

Účastníci ženevského jednání (zleva): ministři zahraničních věcí Číny Wang I, USA John Kerry, Francie Laurent Fabius, Ruska Sergej Lavrov, Evropské unie Catharine Ashtonová a Íránu Mohammad Džavád Zaríf. foto: © ReutersČeská pozice

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / V Ženevě bylo v neděli 24. listopadu podepsáno dočasné ujednání mezi Íránem na jedné straně a dalšími šesti státy (Čína, Francie, Německo, Rusko, USA, Velká Británie) na druhé. Týká se omezení jak íránského obohacování uranu, tak embarga uvaleného na Írán.

Dohoda je zřejmě dosažitelným maximem a vyvážená. Vyvolala totiž příslušné reakce – hysterický křik válečných štváčů a mírně nadějné očekávání zbytku světa. Doufání je střízlivé a věcné, protože se podařilo odsadit povykovače do zadních lavic a jednat.

Samozřejmě, že trochu toho povyku za zády se vždycky hodí. Podstatné ale je, že v poslední době se jak v případě Sýrie, tak Íránu jednalo. A to je v onom třeskutém blízkovýchodním regionu pokrok stěží přecenitelný.

Bude ale dobré mnohé argumenty z půtek nezapomenout a připomínat. Posbírat a znovu a znovu třídit a analyzovat. Vycházejí z toho totiž velmi zajímavé věci!

ČESKÁ POZICE se jednání Íránu a šesti mocností věnovala v článku:

Další perla do íránské imperiální koruny

Například o boji se světovým terorismem odstartovaným útokem převážně saúdskoarabských občanů na Světové obchodní centrum (WTC) v New Yorku 11. září 2001. USA pak vlítly do Afghánistánu a Iráku. Záminky pro tato tažení byly jednak stěží průkazné, ale jednak i průkazně podvržené. Saúdům se vojenská přítomnost USA v oblasti zprvu trochu hodila, ale ve výsledku bude tento fakt pro Saúdy asi kontraproduktivní.

Dle bývalého příslušníka CIA Roberta Baera bylo zničení Iráku „největším strategickým přešlapem v dějinách“Írán, regionální konkurent Saúdské Arábie, na tom vydělal mnohem více. Podařilo se mu vlákat mladého silného amerického vojáka do Iráku, aby mu tam porazil tradičního nepřítele. Nyní Írán ovládá Irák, aniž by tam vstoupila noha íránského vojáka, zatímco americký voják spráskán odchází.

Z tohoto důvodu je americká hysterie vůči Íránu docela pochopitelná. Drsně kriticky o tom píše bývalý příslušník CIA Robert Baer, jehož těžko někdo může podezírat z přehnaných sympatií k Íránu. Dle něho bylo zničení Iráku „největším strategickým přešlapem v dějinách“.

A Baer dodává:

„Odstranění Saddáma Husajna v březnu 2003, zničení irácké armády, odhalení bezmocnosti šíitských duchovních a vytvoření dalšího mocenského vzduchoprázdna, které mohl vyplnit Írán, bylo kolosální chybou. USA fakticky Íránu nabídly další arabskou zemi – další perlu do íránské imperiální koruny.“

Důstojnost a hrdost

Tento kontext je třeba mít na paměti, mluvíme-li o jakémsi urovnání vztahů Íránu a světových velmocí. A současně i další aspekt, bez nějž nelze v Orientě porozumět ničemu – důstojnost. Ale to je složité, protože tento, orientálními lidmi žitý pojem se v Evropě stává nedostatkovou, až neznámou hodnotou.

Ve zpravodajské komunitě se traduje na skutečné události založená „městská legenda“, jak se na našem území pokusila jedna zpravodajská služba zverbovat jednoho prozápadního Araba. Byl to jakýsi dárek našich zpravodajců západním kolegům. Naši s Arabem schůzkovali, kamarádili, piplali vzájemný vztah, až dospěli k přesvědčení, že pro naše účely by to bylo příliš velké sousto a že by spřáteleným zpravodajcům více vyhovoval přímý kontakt. A tak došlo k setkání ve třech.

Důstojnost žitá orientálními lidmi se v Evropě stává nedostatkovou, až neznámou hodnotouOnen představitel západní zpravodajské komunity (nutno předeslat, že nejsou všichni takoví, ale jde o typový případ) přišel a s „civilizační převahou“ – položil na stůl pěknou hromadu bankovek. Arab se zvedl a prý už nikdo o něm nikdy neslyšel.

Věcnost Dany Drábové

Nejlépe na toto téma u nás pohovořila Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Pochvaluje si pětiprocentní limit obohacování uranu, k němuž se Írán zavázal. Je to ústupek od 20procentní hranice obohacování uranu pro lékařské a výzkumné účely, s níž Íránci šli do vyjednávání. Současně je to další vzdálení od zhruba 95procentního obohacení nutného pro zbrojní využití.

Všechny ty „zdržovací“ taktiky a „úspěchy“ Západu držet Írán dál od jaderné zbraně posazuje Drábová na zem, když tvrdí, že kdyby Íránci skutečně chtěli mít jadernou zbraň, už by ji dávno měli. Pěkně se to čte, když někdo mluví se znalostí a věcně, a nestraší ideologicky!

Jindy střelhbitě tasený argument o konspiračních teoriích nenašel uplatnění, ačkoliv by se to slušelo, u otázky týkající se utajovaných pracovišť, na nichž by Íránci mohli potajmu vyvíjet nukleární zbraně. Mnoho se o této možnosti blouzní, aniž by si tazatelé uvědomovali, jak strašně, jak nesmírně je obohacování uranu energeticky náročné.

A že pouze jasně ukovaná mysl si může představit, že by se onen masivní přísun energie do jeskyň dal nějak dlouhodobě utajit. Jediným řešením by bylo, což se ovšem nedá u zatvrzelých jestřábů jako námitka nikdy spolehlivě vyloučit, že by ti prefíkaní Íránci uran odstřeďovali manuálně.

Dana Drábová končí svůj rozhovor o Íránu nanejvýš důstojně:

„Vzhledem k tomu, že to je velký hrdý stát s dlouhou historií, tak světové společenství nemůže čekat, že ustoupí úplně ve všem. Írán je velmi bohatá země s 60 miliony obyvatel, pokud by se stal dobrým partnerem světovému společenství, tak tím všichni jenom získají.“

Drábová se tím řadí vedle slovutného zpravodajce Roberta Baera. Ten dokonce naznačuje, že strategická aliance USA s Íránem by mohla znamenat jeden z nejdůležitějších geopolitických posunů (a zabránit jeho přibližování Rusku a Číně). Navíc soudí, že mnohé z důležitých státních zájmů má Írán totožné s Izraelem.

Intenzivní analytická pozornost minulých více než deseti let měla patřit především Saúdské ArábiiTyto úvahy jsou ovšem nočními můrami Saúdů. Baer dokonce cituje jednoho z nich: „Co s námi bude, až dostanete rozum a udobříte se s Íránem?“ Ze všeho vyplývá, že intenzivní analytická pozornost minulých více než deseti let měla patřit především Saúdské Arábii.

Pochybná logika

Na závěrečnou pointu jsme si ponechali vyjádření druhdy seriózní agentury JTA. Píše se v něm v podstatě, že obohacení uranu 235 z přírodní úrovně (zhruba 0,7 procenta) na úroveň palivovou (mezi třemi a čtyřmi procenty) je nejtěžší fází obohacování uranu. Z palivové na zbrojní (více než 90 procent) to je prý už hračka. Nu, pro politruky snad, ti nebyli asi nikdy dobří nejen v matematice, ale ani v logice, jinak by nemohli být ideology.

Připomíná to historku, jak učitel matematiky potkal svého bývalého milého, leč natvrdlého žáka. „Čímpak se živíš, Františku?“ „Obchodem, pane učiteli.“ „Ty, Františku, a obchod? Nedělá ti to trochu potíže? Čím obchoduješ?“ „Tépichy, pane učiteli. Kupuju je tak za stovku, prodávám za čtyři – a ta čtyři procenta mi bohatě k životu stačí!“

Dostat z materiálu, v němž je nula procent uranu 235, materiál obsahující pět procent uranu 235, připomíná božské „tvoření z ničeho“Ještě legračnější je, když si tuto část článku přečteme důsledně. Zřejmě jen z nedbalosti, u vědomí, že to stejně nikdo nezkoumá, je tam doslova uvedeno, že nejtěžší fází obohacování uranu je dostat se z nuly na pět procent. Nikdo to pořádně nečte, protože každý „uvědomělý“ občan dobře ví, kdo je ten satan, takže k čemu nějaké exaktně vyjádřené důkazy?

Jenomže ono je to zapeklitější! Dostat se s obohacováním z nuly na pět procent, to není nejtěžší fáze, to vyžaduje přímo nadlidský um a výkon! Protože kde nic není (nula!), ani smrt nebere. Dostat z materiálu, v němž je nula procent uranu 235, materiál obsahující pět procent uranu 235, to se dostáváme do oblasti čiré spekulativní teologie! Připomíná to totiž božské „tvoření z ničeho“.

Nejsou to všechno jen planá slova. Argumenty válečných štváčů se vyznačují podobnou „logikou“ už delší dobu. Bylo by už záhodno se rozpomenout, co bylo zřejmým hybatelem změn před čtvrt stoletím. Nebyla to vzpoura žaludků, ale snaha udržet si lidskou důstojnost. A ten boj, jak vidět, neskončil s minulým režimem. Máme se co od Orientálců učit!

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.