Miloš Zeman má sice pro novináře jen slova opovržení, jejich pozornost přesto miluje snad ještě víc než jeho předchůdce na Hradě. Nemine den, aby se nepokusil dodat deníkům nějakou větší zprávu, a zhusta se mu to daří. Poslední „úmysl“ instalovat Livii Klausovou na post velvyslankyně v Bratislavě je toho dokonalou ilustrací.
Snad nikdo v diplomatických kruzích nemůže Zemanovo vyjádření brát zcela vážně. O posty velvyslanců se obvykle vede tichá, přesto zuřivá zákulisní válka, v níž se před veřejností konkrétní jména tají co možná nejdůsledněji. Seznamy navrhovaných vylvyslanců se na vládě probírají v utajovaném režimu. Označit kandidáta na post velvyslance nahlas je pro zmíněnou osobu do značné míry diskreditující. A Zemanův nápad s Klausovou je o to jasnější provokací, že jde právě o Klausovou.
Manželka exprezidenta se v prezidentské kampani angažovala daleko víc než třeba Zemanova vlastní žena. Její drnkání na xenofobní strunu („Nechci, aby po mně byla na Hradě první dáma, která hovoří německy“) udávalo tón antikampani, které se účastnili i Václav Klaus se synem. Antikampani, jež byla podle průzkumů veřejného mínění nadmíru úspěšná, neboť „cizáctví“ Karla Schwarzenberga figurovalo mezi nejčastěji zmiňovanými negativy Zemanova konkurenta. Na jmenování Klausové velvyslankyní by se tak dalo nahlížet nikoli jen jako na odměnu za cennou pomoc v kampani, ale rovnou jako úplatek ve formě pěkné trafiky.
„Livie na Slovensku“ může sehrát roli předsunuté pozice, z níž bude prezident výměnou za jiná jmenování „ustupovat“ v rámci dosažení dohody
Prezident přesto se svou absurdní vějičkou znovu uspěl. Nešlo jen o vlnu textů na webových portálech, v některých denících je z „velvyslankyně Klausové“ hlavní zpráva dne, jíž se věnují nejen jednotlivé články, ale rovnou celé stránky novin. Zeman se musí tetelit blahem – zcela vážné mediální pozornosti by se zjevně dostalo i avízu, že by na post předsedkyně Ústavního soudu mohl jmenovat svou devatenáctiletou dceru.
Z bezvýznamného tlachání se tak rázem stává silná karta, kterou může Zeman reálně použít. Například jako tlak na ministra zahraničí Schwarzenberga, aby došlo ke jmenování těch velvyslanců, o které Zeman skutečně stojí. „Livie na Slovensku“ může sehrát roli předsunuté pozice, z níž bude prezident výměnou za jiná jmenování „ustupovat“ v rámci dosažení dohody.
Těžko říct, zda se chtěl Zeman touhle provokací jen pobavit, zda tím chtěl nahlas vyjádřit vděčnost jednomu z externích členů svého volebního štábu, nebo zda šlo o vzkaz Klausovi a jeho věrným, že jejich budoucnost může záviset i na něm. Neúměrná mediální pozornost Zemanovi pomáhá v tom, že i takto absurdní nápady může ve svých mocenských hrách aktivně využívat.