KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Jedním z ostinátních témat vysočinského důchodce, pak prezidentského kandidáta a posléze prezidenta Miloše Zemana je modifikace volebního systému. V komunálních volbách se používá takzvané panašování, které umožňuje voliči volbu celé kandidátky, nebo části jedné kandidátky, doplněné několika kandidáty z jiných stran, nebo dokonce přidělení individuálních hlasů tolika kandidátům, kolik jich bude mít zastupitelstvo, každého z jakékoliv pozice na jakékoliv kandidátce. A Miloš Zeman si soudí, že by bylo vtipné to použít i při celostátních volbách do Sněmovny.
Tento volební systém je poměrný, ale obsahuje snad maximální možné množství prvků systému většinového. Strany předkládají na výběr jednotlivé kandidáty, důraz je tedy na osobnosti. Voliči v tomto systému tak přidělují stranám hlasy velmi cíleně a výběrově. Výsledek ukazuje, nakolik voliči akceptovali pořadí kandidátů, nabídnuté stranickými sekretariáty. Celkové výsledky pro strany i pro jednotlivé kandidáty jsou nadmíru přesné.
Miloš Zeman navrhuje pro použití ve volbách do Sněmovny zvýšit počet volebních krajů, aby na každé kandidátce byl přiměřený počet kandidátů, kteří by současně byli blíž voličům, o jejichž hlasy by se ucházeli. Současně by doporučil snížit preferenční kvórum z 5 procent na 3 procenta, nikoli však na nulu.
Zdá se tedy, že by tento volební systém mohl lidem přijít k chuti, protože je mnohem konkrétnější. Současně – aniž bychom si od toho slibovali zázraky – by pomohl by oživit politickou scénu osobnostmi, po nichž se obecně tolik volá, protože by systémově navazoval na stejný systém ve volbách komunálních. To by byla možná podpora, jak usnadnit „vzlínání“ osobností prověřených v komunální politice do vyšších politických sfér.
Vlna odporu a úporný prezident
Když se stal Miloš Zeman prezidentem, k hrůze mnohých toto téma nenechal zastínit obrovskou vlnou jiných témat, která se na něj navalila, a propaguje panašování dál. Zdvihla se proti němu již viditelná vlna odporu. Zeman to při čtvrtečním projevu v Senátu s pochopením konstatoval. Podívejme se, o jaké důvody jde.
Lze se důvodně domnívat, že není co stát o politický systém, jehož stabilita se opírá o cosi jiného, než o osobnosti aktérů
Podle Práva se proti tomuto systému vymezuje politolog Tomáš Lebeda. Zvyšuje prý váhu jednotlivců, což prý není zdravé pro stabilitu „již tak křehkého politického systému“. Z tohoto úhlu pohledu jde o jasný argument, který má pouze tu nevýhodu, že obráceně platí taky. Lze se totiž důvodně domnívat, že není co stát o politický systém, jehož stabilita se opírá o cosi jiného, než o osobnosti aktérů.
Nesmiřitelně je proti poslanec Marek Benda. Panašování v komunálních volbách prý nefunguje, prý jde o „tragický omyl“. Dokazuje to prý příběh z komunálních voleb v roce 2006, kdy byl v Praze 5 zvolen starostou Milan Jančík, přestože „získal nejméně hlasů“. Není to pravda celá, Jančík získal nejméně hlasů pouze mezi zvolenými zástupci ODS. A starosta se přímo nevolí, to s panašováním nemá co dělat. Panašovací systém by podle Marka Bendy měl logiku pouze v případě, že by proti sobě stáli tři (?) kandidáti. Tato „úvaha“ však opravdu nemá s panašováním co dělat.
Předseda poslaneckého klubu TOP 09/STAN Petr Gazdík míní, že v parlamentních volbách se „nevolí konkrétní osoby, ale politický směr, program“. V komunálních volbách to je prý dobrá věc. Pan poslanec má jistě právo na svůj názor, ale i v komunálních volbách kandidují politické strany se svými programy. Gazdík by si panašování prý dovedl představit i ve volbách krajských, ale ve sněmovních by to prý nepřineslo kýžený efekt, spíše by to prý znamenalo „rozptýlení politického směru“. No, to „rozptýlení“ třeba ve Sněmovně již nastalo, téměř všeobecně, ve vládě jsou zástupci strany, kterou nikdo nevolil, a ti, co byli zvoleni, si dělají co chtějí, jen aby se udrželi.
Gazdík navíc opakuje „bendovskou“ pointu, že prý by si dokázal představit panašování ve většinovém systému. Na to se dá použít pouze hláška Hugo Haase: „To tedy všechna čest ... stranou.“ Kvůli zachování všeobecného duševního zdraví skutečně nedoporučuji pouštět fantazii na takový špacír, aby si jeden zkoušel představit panašování ve většinovém systému. Nu, pak se ale není čemu divit. Ani tomu poslaneckému odporu vůči panašování, protože takovíto exoti by bez bytelné stranické podpory byli vůči voličstvu, nadanému selským rozumem, zcela bez šancí.
Poslanci jsou proti panašování ze stejných důvodů, proč jsou příznivci panašování pro tento systém
Rozkošné – a důvody pro panašování posilující – jsou i rozpaky poslanců sociálnědemokratických. Podle jejich šéfposlance Jeronýma Tejce by největším problémem – alespoň po prvních pár let – byla nesrozumitelnost tohoto systému pro řadu voličů. Kromě toho, že výrok lze chápat jako lehce, přece však urážlivě zabarvený, svědčí o tom, že Tejc žije někde jinde. Voliči si totiž tento systém již několikráte ozkoušeli v komunálních volbách, takže těch dejme tomu rozpačitých „pár let“ mají již dávno za sebou.
Zdá se, že Miloš Zeman má pravdu. Politici mu to sami potvrdili. Jsou totiž proti panašování ze stejných důvodů, proč jsou příznivci panašování pro tento systém. Otázkou nyní pouze je, nakolik setrvale bude o systému prezident Zeman mluvit. Jeho argumenty jsou přesvědčivé a umí je podat. Na rozdíl od politiků, kteří jsou vášnivě proti, jejich důvody jsou však chabé a zavdávají příčinu přemýšlet přímo nad motivy, které je k tomu vedou. Bude-li však prezident úporně pokračovat v osvětové kampani, nastane nepochybně zlom, kdy si někteří politici, nepostrádající sebedůvěru, uvědomí, že zde leží na chodníku spousta předvolebních preferencí, panašovací systém vezmou za svůj a bude.
