Máme mít silnějšího prezidenta? Pokud se na spor o jmenování Martina C. Putny profesorem podíváme z hlediska této otázky, dojdeme k závěru, že Miloš Zeman zkrátka testuje meze, kam může za současné konstelace zajít. Ať si o prezidentovi myslíme cokoli, věcně lze jeho úsilí v tomto smyslu přiznat legitimitu.
Jiná věc však je, zda si Zeman k dosažení cíle vybírá přijatelné prostředky a s jakými důsledky. V době prezidentské kampaně vytáhl kartu sudetských Němců, nyní téma, které se dotýká sexuální orientace. Ani jedno však není v Zemanově metodě samo o sobě podstatné. Podstata tkví právě v oné metodě.
Miloš Zeman je senzibilní ozvučnicí problémů, které jsou v České republice vytěsňovány z „dobré“ společnosti
Nutno připustit, že Zeman je ve výběru témat mimořádně zdatný. Je senzibilní ozvučnicí problémů, které jsou v České republice vytěsňovány z „dobré“ společnosti. V oněch pověstných „kavárnách“ na takto debatovaná témata nenarazíte, museli byste do „pivnic“, čili z „kaváren“ mezi lidi. A tam už je možné cítit strach z toho, že v pohraničí žijícím Čechům uzmou sudetští Němci střechu nad hlavou, že Romové jsou „asociální příživníci“, že „homosexuál přece nebude učit moje děti! To bychom to dopracovali!“
Zeman je v jistém smyslu užitečný, protože ukazuje onu disproporci, která zeje mezi reálnou společností a tím, jak se tatáž společnost snaží veřejně prezentovat, respektive jak ji prezentují média či odborníci ve společenských vědách, korektní politici, aktivisté... Kdybychom použili metaforu: Zemanova argumentace často – třeba právě v souvislosti s Putnou – vyhlíží jako zrcadlo, v němž se odráží, co si ona „kavárna“ nechce přiznat: totiž, že lidé nejsou tak bezpředsudeční, smířliví, tolerantní, rozumní...
Když mluví Zeman o sudetských Němcích nebo o Putnovi, můžeme na to hledět i tak, že nemluví Zeman sám, ale značná část společnosti vznáší skrze něj své léty pěstované předsudky. Je vlastně nepodstatné, jestli si Zeman sám myslí, co říká. Jestli skutečně považuje za nějak ohrožující sudetské Němce, nebo jestli se domnívá, že Putna je kvůli svému homosexualismu (ať použijeme oblíbený termín) nehoden profesorské hodnosti a toho, aby třeba vůbec učil „naše děti“.
I díky Zemanovi se tato živá témata, která pro někoho mohou být velmi chucpe, veřejně artikulují, místo abychom se tvářili, že neexistují. Tím ale Zemanův přínos končí.
Zeman – zvolený přímo lidmi – používá témata, na která lidé slyší. Nechová se jako typický politik zastupitelské demokracie: v ní je právě politik tím, kdo nastavuje témata diskuse, nikoli nutně lid. Chová se jako tribun lidu. Je populistou par excellence. Umí to lépe než celá Holešovská výzva s Tomiem Okamurou dohromady, ostatně má k tomu nesrovnatelně výhodnější postavení a samozřejmě – byť osobité – charisma.
Když se proto nyní neustále hovoří v souvislosti se Zemanem o posunu k poloprezidentskému systému, pak mně se zdá, že otázka stojí jinak. Nejde o spor mezi parlamentní a poloprezidentskou demokracií, ale o jiný velmi starý spor. Mezi demokracií, v níž veřejný diskurs kultivuje politiky, kteří následně kultivují své voliče, a demokracií, kde se kultivující diskurs vynechává: skrze populistu mluví lid přímo. V sázce je občanská společnost a nepředpojatá a poučená veřejná diskuse, nic více, nic méně.